Obyčejný příběh aneb román ze života….

Příběh jednoho obyčejného života je ku čtení zde: 

 

 

OBYČEJNÝ PŘÍBĚH

 

 

 

Dominik Lipner

 

„Všechno je pro vás dosažitelné, zač se s vírou modlíte.“

(Mat. 21,22)

 

„Jediná forma boje je modlitba.“

Egon Bondy

http://www.lipner.estranky.cz/

 

 

Vyznání

Být s lidmi

je tak těžký

 

Být sám

je tak mrtvý

 

Být s Tebou

je tak skutečný

 

 Několik slov, než se začtete…

 

 Původní kratičká rukou psaná předloha tohoto textu vznikla 4. 1. 2007o mých třicátých narozeninách v Krnově. Rekapituloval jsem tehdy dosavadní život a tímto textem jsem s ním chtěl do jisté míry zúčtovat. Jen tak pro sebe. Když jsem si pak ty stránky pročítal a bral je neosobně, jako život někoho cizího, tak jsem si řekl, že se jedná o dost výjimečný, ale i dost obyčejný příběh na to, aby mohl něco připomenout ostatním, jelikož mohli prožít či právě prožívají něco podobného a třeba zrovna nevědí kudy kam na cestě životem a hledají pomoc.

Proto jsem napsal tento text, který je příběhem mého života. Je to příběh obyčejného člověka, který si nevěděl a někdy pořád stále neví rady sám se sebou, neunesl tíhu Bytí a zodpovědnosti, hledal, ztrácel a nalézal, poznal radost, bolest, lásku, samotu i lesk a bídu drog a alkoholu a na své třicetileté pouti potkal Boha živého, který mu ukázal Nový Život. A hlavně lásku skrze Boha zjevenou v ženě, kterou stále miluji. Tento příběh jsem začal psát o svých třicátých narozeninách a tak i začíná. Dopisuji jej však v roce 2010, ve svých Kristových letech, kdy teprve po mnohých peripetiích můj život dostal smysl díky ženě, která mě uvedla zpět k životu a já jí za to moc děkuji.

Začátek tohoto příběhu však nechávám v témže znění, v jakém vznikal před třemi lety, neboť tenkrát jsem si snad poprvé uvědomil, že tak, jak jsem žil se už dál žít, nedá… Měl jsem povědomí o mé bídné situaci, měl jsem i chuť a odhodlání s tím něco udělat, našel jsem i Víru a Boha, ale ačkoliv to může znít jako rouhání, tak stále jsem byl sám, neboť jsem neměl lásku. Lásku ženy, tady na zemi, teď a tady, hmatatelnou…

Láska Boží tu je také, ale pro mě, v této situaci musí být zjevena skrze člověka. A to se stalo až během roku 2009. Bohu za ty dary děkuji. Amen!

 

Dále tedy pokračuje příběh, tak jak jsem jej začal psát jedné noci v Krnově kolem mých třicátých narozenin…

Dodatky jsou psány průběžně, tak jak život šel a jde…

 

  Toto vyprávění je o cestě k poznání, o hledání východisek a nabízí pomocnou ruku, tím, že sděluje pocity na pozadí chronologického vyprávění životního příběhu od narození až do mých třicátých narozenin a pak i dále po časové ose života….

Nejde mi o to vyčíst zde všechny mé hříchy nebo se jimi chlubit či dokonce moralizovat jiným, že to a to byste neměli dělat, abyste nedopadli tak či tak. Je to jen popis jednoho zápasu obyčejného člověka, který se v něm ztratil a opět našel. Tento příběh prokládám svojí poezií, která v tu určitou dobu, o které mluvím, vznikala a tak chci dát tomuto vyprávění trochu jiný rozměr, než je jen obyčejné strohé popisování životních kotrmelců. Ty jsou ostatně v tomto příběhu vedlejší.

Myslím si, že básničky a úryvky z mých minipovídek, které do textu vkládám, mnohem jasněji vypoví, jak se člověk cítil, jak mu bylo v určité etapě života na duši a proč jednal zrovna tak, jak jednal.

A o to mi jde především. Sdělit pocity a nálady, pohnutky, příčiny a následky mých rozhodnutí a tak prosím nesuďte mne za mé činy, to může jen Bůh, a všem lidem, kteří v tomto příběhu vystupují, se předem omlouvám, pokud uvedu cokoliv, co by se jich mohlo nějak negativně dotknout. Uvádím zde proto pouze křestní jména spoluhráčů v této hře mého života.

Doufám, že se najde někdo, kdo si z tohoto vyprávění něco vezme, kdo se ve mě a v mém jednání pozná, kdo prožil a cítil tak jako já a hlavně kdo také jako já nakonec našel cestu pravou a ujal se pevně kormidla na lodi svého života, rozvinul a napnul plachty a chytil dobrý vítr na cestu mořem života.

A pro ty, kterým se to dosud nedaří a bloudí v tmách, tak chci ukázat, jak se dá vše překonat a nakonec dojít sám k sobě, k lásce, k Bohu…

 

 

Přeji všem pevnou víru, naději a lásku!

 

Autor :  http://www.lipner.estranky.cz/

 

 Věnováno mojí mamince, která na té cestě se mnou mnoho vytrpěla a která mě mnohokrát zvedala z prachu a podržela mě, když jsem nevěděl kudy dál a vždy byla tím, kdo mi věřil a podal pomocnou ruku.

 

 

Také celé mojí rodině, mé lásce současné i těm bývalým, kamarádům a všem, kteří se nějak účastnili, či účastní mého života…

 

 

Třicet

 

Tak mám dnes třicet let! To je dost dlouhá doba. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Přesně před třiceti lety jsem se poprvé podíval svým hnědým okem na tento svět, který byl ovšem tenkrát úplně jiný, než dnes. Narodil jsem se v jiném státě za jiného režimu, kdy vše bylo šedé a oprýskané a televize i myšlení lidí byly černobílé, případně rudé. A rudé prapory vlály na oprýskaných domech, které měly fasády podepřeny labyrintem lešení. Celý svět byl tenkrát nakřivo a všude bylo plno zdí, za které se nesmělo.

A jak jsem rostl, tak jsem zažil jednu revoluci, rozpad jednoho státu a vznik jiného, výstup z RVHP a Varšavské smlouvy a vstup do NATO  a EU.

Taky dvoje velké povodně a všelijaký jiný extrémní výkyvy počasí a politické situace v zemi, kde za můj život vládli tři prezidenti. Stihla odejít z mé vlasti sovětská armáda, kterou tenkrát vyprovázel jistý známý rocker, a naši zlatí hoši s malým černým pukem párkrát připomněli světu, kde ta malá zemička, ve které jsem rostl a žil, vlastně leží.

Dějiny kráčely kolem mě, ve světě se semlelo pár válek a státních převratů, padlo či vzniklo pár režimů a vlád, rozpadl se východní blok, spadly dva mrakodrapy WTC v New Yorku a zrodila se globální vesnice a informační virtuální svět.

Když jsem se narodil, zemřel v Americe Elvis Presley a v Anglii se zrodil punk. V ČSSR se vznikla Charta 77.

Tehdy neexistovaly počítače a internet, mobilní telefony a satelitní navigace GPS. Nebyly cédéčka natož CD-ROMy a MP3 přehrávače.

V televizi byly jen dva programy a vládla nám jen jedna strana.

Na Smíchově, kde jsem rostl a přebýval, zatímco se valily světem všechny ty dějinné zvraty, stávaly jiný domy než dnes a zkrátka před třiceti lety byl jiný svět.

A v něm já, který patřím, jak se dnes módně říká ke generaciHusákových dětí.

Husákovo dítě

Jenže všechny tyhle události politické, ekonomické či kulturní, zkrátka ty „velké“ dějiny nejsou pro život obyčejného člověka tak důležité a neovlivňují jej a neformují natolik, jako lidé, kteří jej obklopují, tedy zejména rodina, přátelé a vůbec lidi, které na cestě svým životem člověk potkává. A až člověk trochu povyroste, tak hlavním určujícím faktorem jeho života jsou jeho vlastní rozhodnutí a činy, které směrují cestu, po které kráčí. Dokud však nepochopí, že není neomezeným vládcem a kormidelníkem na té cestě zvané život, tak jsou jeho cesty křivolaké a často vedou špatným směrem či končí ve slepé uličce. Člověk musí přijmout, že sice kormidluje loď zvanou život, ale musí napnout plachty a plout pak po dobrém větru, který jej vede po správné cestě. Tou napnutou plachtou je víra a tím dobrým větrem, který nás vede k cíli je Boží láska sdělovaná nám skrze Ježíše Krista. A o hledání této cesty, o plavbě bez plachet v rozbouřeném moři žití, o ztroskotání i znovunalézaní a o pochopení nutnosti rozvinutí plachet, tak o tom je mé vyprávění. O těch velkých dějinách se člověk dočte v každé dějepisné příručce. Skoro celých třicet let jsem plul po moři života a třímal v ruce kormidlo s pocitem, že já vedu svojí loď a je jen na mě kam dopluje… O Božích nabídkách a ponukách k rozvinutí a napnutí plachty víry jsem nevěděl, či jen tušil, nebo je později ignoroval. Až jsem se několikrát rozmlátil o útesy bolesti, depresí, zmaru, tak pak jsem konečně prohlédl tou duchovní tmou a pochopil. Byl jsem slepý pro své sobectví a chuť si jen a jen užívat, často na úkor druhých a kormidlo života jsem i několikrát pouštěl z rukou úplně a chtěl skákat přes palubu. Zkrátka bez napnutých plachet Víry, do kterých fouká milostivý vítr Boží lásky, nejde životem plout. Bloudil jsem bez plachet po širém rozbouřeném moři, ovšem jen s nataženou plachtou se dá plout a ta cesta je jediná správná neboť „Brána a cesta k životu jsou úzké a je málo těch, kteří je najdou.“ (Mat 7,14) A já hledal a často marně či na nesprávných místech. Propadal jsem se do propastí a pastí, které mi nabízely prchavé umělé zážitky štěstí a bezstarostnosti, chvíle zapomnění a pocitu, že mám vše pevně v rukou, že jsem pánem svého života a musím tedy z něj vyždímat, co se dá. Až na dno a co tě nezabije, to tě posílí a taky fuck off svět!!! Tak to byl můj životní postoj. Sex,Drugs and Rock´n´ roll,to byla má božstva, mé modly. V Bibli je však psáno, že nebudeš míti jiného Boha, kromě Hospodina! To jsem ovšem dlouho nevěděl, žil jsem ve tmě a neustále obviňoval ze svých chyb druhé a litoval se, jak mi všichni ubližují a že se můžu na všechny a všechno vykašlat a budu jen brát a brát si a nikomu nic nedávat, ledaže by to bylo pro mě prospěšný. Ale popořádku. V ČSSR zuřila tvrdá normalizace, prezident zapomnění Husák začínal hon na autora Charty 77 a budoucího prezidenta Havla a 4. ledna toho roku zhruba kolem desátý večer jsem poprvé spatřil světlo světa v nemocnici v pražském Motole. Bohužel si z toho večera nic nepamatuji, ale takových večerů jsem ještě v životě zažil více. Byl jsem od narození dítě zvědavé, neboť jsem se tak těšil na vezdejší svět a jeho záhady a tajemství, že jsem nevydržel čekat v lůně matčině obvyklou lhůtu a narodil jsem se již kolem šestého měsíce. Byl leden, na nebi znamení Kozoroha a dle čínského kalendáře se chýlil ke konci rok Draka. Lékaři mě dali do inkubátoru, moderní to vymoženosti techniky, abych ten rychlý skok do světa vůbec rozdejchal. Napojen na kyslík a všelijaký přístroje jsem prožil asi rok. Zážitků pramálo, takže nemůžu sloužit příběhy, ale asi jsem byl relativně spokojený. Méně už však moje máma, které začalo martyrium starání se o mě a tahání z lopaty hrobařovy, které trvalo ještě mnoho let potom. Pán jí požehnej za všechnu péči, čas a nervy, které mi věnovala. Zatím jsem si lebedil v inkubátoru a kdesi v Anglii nahrály Sex Pistols první punkové album. A punk byl i můj pozdější životní postoj. Spíš to ale byla póza či hledání sebe sama. Najít se však lze jen v Bohu, jelikož „člověku nestačí k životu jen chléb, ale Boží slovo potřebuje vždycky.“(L 4,4). Ale já byl lačný jen chleba. Rané dětství bylo pro mě rájem, kdy táta a máma byli nejlepší tvorové na světě a byli celým mým světem, jak už to u dětí, které mají rodinu, bývá. Býval jsem samotářské a hloubavé dítě, jelikož podle slov mámy jsem již ve třech letech na otázku rodinného známého evangelického faráře- Kde je Bůh?, odpověděl- Bůh je v nás! Ano, byla to rezonance Boží přítomnosti v mé duši, neboť v každé dětské duši je přítomen Pán, jelikož není ještě zasažena materiálním světem a jeho požitky. Ježíšpraví „Nebraňte dětem v přístupu ke mně, neodhánějte je. Boží království je právě pro takové, jako jsou ony.“ (L 18,16) Mě tehdy od Boha nikdo neodháněl, ale taky mě nikdo neotevřel cestu k němu. Máma ani otec nebyli věřící, oba psychologové a spíše se zajímali o filozofii klasickou řeckou či Junga, Freuda nebo východní směry. Ovšem měli a mají mezi věřícími, zvláště evangelíky spoustu dobrých přátel. Já tehdy ve svých třech letech jasně formuloval svůj vztah k Bohu a více se o něj na dlouhou dobu nezajímal. V životě bylo spousta zajímavějších věcí. Třeba hry.

H
rával jsem si spíše sám a dlouhé chvíle jsem si krátil kreslením, později malováním, stavěním různých měst a hradů a vymýšlel jsem si vlastní světy, ve kterých mi bylo dobře.

J
ako dítě jsem byl snílek a dnes zjišťuji, že něco z toho ve mně pořád zbývá. Díky Bohu. Také jsem miloval vlaky a procházky s mámou po Petříněči po Praze a víkendový výlety po krásách naší vlasti. Jezdili jsme do lesů a na hrady a zámky v blízkém i dalekém okolí hlavního města. Pamatuji si různý útržky míst, ale spíše vůně, nálady, pocity než konkrétní situace a věci.

Z
lomky obrazů lesů i oprýskaných fasád městský periferie, dělnický činžáky a pustý ulice. To všechno formovalo mojí dětskou duši a je ve mě kdesi na dně přítomno dodnes. Rád si ty pocity občas vyvolávám a někdy přímo cítím, že takový nádech už sluneční svit kdysi dávno v těch bezstarostných časech dětství měl. Nic ovšem netrvá věčně, ani tato krásná doba.

Jiné a ještě jiné světy

 

Byl jsem vytržen ze svých světů a vržen do kolektivní reality šedých osmdesátých let. Chvíli jsem pobyl v mateřské škole, která měla tenkrát za úkol připravit jedince na začlenění se do stáda a hlavně nevyčnívat. To bylo heslo doby.

Z těch časů si vzpomínám na malá denní utrpení, které mi neskonale ničily můj mladý život.

Snad nejhorší z nich bylo teplé mlíko k snídani. Šílený puch a navíc ten škraloup! Kdo pamatuje,ví o co jde, kdo nezažil, tak nepochopí. Odpor k tomuto nápoji jsem získal doživotní.

Další důležitou činností v této instituci byl pravidelný spánek po obědě, což jsem rovněž nesnášel a odmítal jsem spát. Za to dnes si pospím rád. Byla tam taky jedna soudružka učitelka, mladá s krásnými blond dlouhými vlasy. Říkal jsem jí Zlatovláska a byla to má první platonická dětská láska.

Pomalu jsem poznával okolní svět. Leč mimo pobyt ve školce, který byl pro mě traumatem, stejně pak jako všechny další vzdělávací instituce, jsem si žil stále ve svém vnitřním světě a v kruhu rodinném, kde my bylo dobře.

Rodina byla samozřejmě máma a táta, ale taky spousta jejich přátel ať už z fakulty či z různých dizidentsko undergroundových kruhů. Jejich životní styl byl pro mě co malé děcko velkým tajemstvím a lákadlem. Cítil jsem, když jsem byl svědkem nekončících mejdanů, debat, hraní na kytary a popíjení, že tento život obsahuje cosi magického a podvědomě mě už tehdy takový život přitahoval a debaty a později jsem k němu inklinoval, i když v jiné, ne tolik intelektuální formě. Mě nešlo tolik o filozofické smysly Bytí jako rodičům a jejich přátelům, ale spíše jen o smysl pití. A to byla osudová chyba. Jedna z mnoha, které jsem v životě udělal.

V klidu jsem si prožíval své dětství a někdy v roce 1984 jsem nastoupil do první třídy socialistického školství na jedné smíchovské základní škole.

Tam jsem však nepobyl dlouho, jelikož mě sklátila zákeřná choroba a to plané neštovice. K mé radosti jsem byl dlouhou dobu doma, takže jsem musel první třídu opakovat. Šel jsem tedy znovu do první třídy, ale na jinou školu, která byla o pouhý blok dál. Z prvního stupně základní školy si toho moc nepamatuji, snad jen moji dětskou školní lásku Kristýnku se dvěma roztomilými culíčky a ďolíčky ve tvářích.

Chodíval jsem po škole k ní domů, kde si mě večer chodíval vyzvednout táta. Jemu se ovšem zalíbila Kristýnčina máma, která byla tuším květinářkou a tak já byl spíše jen záminkou k jeho pravidelným návštěvám. Blonďatá květinářka se mému otci zalíbila natolik, že kvůli ní opustil mojí mámu a já mu to dlouho měl za zlé a nedokázal to odpustit. O mnoho let později jsem si s otcem sedl k láhvi vína a vše jsme si vyříkali. Omluvil se a já odpustil. Je psáno, že „jestliže se proti tobě někdo proviní, domluv mu a když toho bude litovat, odpusť mu!“(L 17,3)

Leč Kristýnka se někdy v polovině druhé třídy odstěhovala do jiné části města a i na jinou školu. Stala se dětskou filmovou hvězdičkou veŠvankmajerově filmu o Alence za zrcadlem, kde hrála titulní roli. Od té doby jsem jí nikdy nespatřil. Měl jsem i nějaké kamarády, ale vše se vyprofilovalo až na druhém stupni. Byl jsem spíše tím v pozadí, občas terčem posměchů, ale jinak si dnes díky vzpomínkovému optimismu myslím, že jsem měl fajn dětství. Nadále jsem spíše žil ve svém světě. Začínal jsem si pomalu všímat světa, který mě obklopoval a ptal jsem rodičů na různé všetečné otázky, včetně politických. Nešlo mi totiž do hlavy, že něco jiného se říká doma a něco jiného mi říkají soudružky učitelky ve škole. Díky postojům rodičů jsem asi jeden z mála z generace Husákových dětí, který byl ochuzen o kouzlo prvomájových průvodů. Bylo mi to vždy líto a tak jsem alespoň z okna vyvěšoval rudé vlajky, neboť všude měli krásně vyzdobená okna a my nic. Nedal jsem si vysvětlit, proč to všechno. Jako dítě jsem toužil po těch krásných barevných průvodech, kterými uměli soudruzi tak manipulovat a umlčovat davy.

Byl jsem ale členem pionýrských jisker, organizace, která připravovalapionýry, budoucí to svazáky ze kterých rostli nadějní komunisté,soudruzi.

Tato kariéra mě díky kolu velkých dějin minula, ale v jiskrách jsem si užil sběru pomerančových slupek a žaludů a kaštanů na podzim na Petřínském kopci. Zachraňovali jsme socialistické hospodářství a rozvojové země. Kuba Si,Jenký Nou! Náš oddíl se jmenoval Vlčata. Za socialismus a mír! Učit se, učit se, učit se.

A já se učil.

Matematika a později fyzika a chemie byly pro mě noční můrou, prokletím a nutným zlem a tento vztah k oněm exaktním vědám zachovávám dodnes. Jde spíš o pasivní odpor. Tato nenávist se automaticky přenášela také na všechny pedagogy, kteří tyto předměty vyučovali.

Na druhé straně barikády stála česká literatura, dějepis a později filozofie. Tam jsem byl ve svém živlu a měl jsem i štěstí na kantory a to jak na základce, tak později na všech středních školách, kterými jsem prošel.

Na kolbišti dějin se schylovalo k sametové revoluci a doma k drsnému rozvodu. Naši už nějakou dobu spolu nežili, otec žil s blonďatou květinářkou a doma jsem býval svědkem hádek. Tenkrát mě to dost zasáhlo a já to dusil v sobě, uzavřel se vůči otci a částečně i vůči matce, která se mnou zůstala a starala se, zatím co otec odešel. Ten pocit ztráty jistot a idylického dětství a zklamání z otce jsem později přetavil do vzdoru vůči matce, který trval celkem dlouho.

V páté třídě jsem začal chodit na druhý stupeň, začal jsem se učit rusky a také se formovala první parta, která vydržela celkem dlouho. Také přišla sametovka, prezident zapomnění byl zapomenut a vystřídánprezidentem lásky a pravdy a všude byly tříbarevný trikolóry a státní vlajky. A zima. Otec se v tu dobu zjevoval doma a chodil se mnou na náměstí, kde se skandovala

Hesla, jako Miloši končíme a Jakeše do koše či Svobodné volby. A já se mačkal s rodiči na náměstích mezi tisícihlavým davem a poslouchal z balkónu malého muže s kytarou, který ve své písni děkoval za bolest. Jeho písně mám rád dodnes.

Tak mě vtáhly na chvíli velké dějiny a pak zase vše šlo dál.

Konec starých časů

 

Důležitou pro mě byla parta, která tehdy na přelomu časů vznikla. Přestával jsem mít zájem o hry svého světa a začínal mít pocit důležitosti, že chápu svět, že začínám vědět, o co jde. Bylo mi třináct pryč a vrata dospělosti byla zase o něco blíž.

Předtím jsem celkem dost četl, měl načtený všechny klasický pohádky, pak knížky o zvířatech, Neználka na měsíci, příběhy o Mumincích a všelijaký encyklopedie o astronomii, přírodě a i psychologii. Jelikož jsem býval často nemocný, tak času na čtení bývalo vskutku přehršle. Tou dobou jsem taky začínal psát. Pokoušel jsem se o první poezii. Vzpomínám si na jednu krátkou básničku, kterou jsem napsal, když mi bylo třináct:

Hledí ing

hledí ing

na Peršing

Hledí rus

hledí rus

na Sojuz

 

Pešing byla americká jaderná raketa a Sojuz sovětská. Bylo toho, ale víc. Takové neumělé pokusy. To jsem ještě netušil, že později v životě mi psaní pomůže v těžkých životních stavech a bude mě držet nad vodou, na hranici, abych nezešílel.

Že za pár let budu vypisovat svý bolesti, že psaní se stane mojí soukromou psychoanalýzou a terapií.

Dnes vím, že i psaní musí vyjadřovat Boží úmysl, že umění,aby mělo smysl, musí ukazovat dobré a navádět k cestě poznání Boží lásky.

Vraťme se ovšem zpět do doby čerstvě porevoluční, kdy najednou ze západu proudila spousta lákadel i pro nás malý kluky.

Začalo mě to táhnout ven. Naše parta chodila na Petřín nebo vždy k někomu domů, kde nebyli rodiče. Měla různé ideologické základy. Začali jsme jako imperátoři římské říše, jelikož jsme to tehdy brali v dějepise. Vůdčí osobností a také zakladatelem byl Honza S., charismatický kluk z umělecké rodiny. Jeho otec byl řezbář a přednášel historii na Karlově Univerzitě. Honzovo slovo bylo takřka zákonem a všichni jsme ho poslouchali a byl naším vzorem. Pak tu byl Filip K. asi největší intelektuál z naší party, který býval proto často terčem posměchu. Dál tu byl Jakub K., se kterým jsem si nejvíce rozuměl a asi byl na základce mým nejlepším kamarádem. Bývali jsme spolu po škole skoro denně, i když se celá parta nesešla. Pokud vím, je dnes Jakub vojenským pilotem. S Jakubem jsme si vyměňovali modely letadel a vojáčků, různý angličáky a podobně. Jirka Š. Byl grázlík, ale byla s ním legrace, později se naše cesty ještě párkrát zkřížily, jelikož začal brát herák a pak i hodně chlastat.  Jednu dobu bydlel na ulici, ale nikdy nepatřil k těm podrazákům a šmejdům ,co na ulici žijou. Pak bydlel na Smíchově v bytě plným smradu a vajglů, ale byla s ním vždycky sranda. Umřel na celkový selhání organismu v květnu 2009.

Dále to byl Honza D. Později také koketoval s drogami, ale dnes je spolumajitelem jednoho prosperujícího uzenářství a řeznictví.

Byli i další kluci, ale ti k nám do party nepatřili. Za všechny jmenuju jen Standu H., který je dnes tramvajákem a Petra J., který dělá kulisáka v jednom divadle.

Naše parta tedy byla římským impériem a později, jak jsme se ve škole dostali dál v látce dějepisu, jsme byli středověkými rytíři, pátrali jsme po Stínadlech v uličkách staré Prahy, byli Vonty a nakonec americkými vojáky z Vietnamu a bruslaři a skejťáky.

Tak tedy ubíhal druhý stupeň základní školy a my kluci jsme stavěli bunkry, běhali po Petříně a smíchovských ulicích a pavlačových dvorech a pomalu začali pokukovat po holkách a tajně kouřit první cigarety.

Okolo nás se pomalu rodil kapitalismus a na nás čekaly všechny vymoženosti, které si pro nás přichystal. A my jsme brali bez ohledu na následky. A to si myslím byla zhouba pro naší generaci,která dospívala v první polovině devadesátých let v šíleném hlavním městě, kde to tenkrát žilo a vládla jakási všeobecná anarchie a opojení ze svobody.

Ovšem většina z nás tehdy nevěděla, kde má ta svoboda vlastně hranice.

 

 

Brány se otvírají

 

Doma jsem bydlel už jen s mámou,otec se odstěhoval na Moravu,kde žije dodnes.

P
o odpoledních jsem se flákal s klukama a naše působiště se přesunulo z petřínských strání a smíchovskejch dvorků do parku,kterému nikdo neřekne jinak než Hlubák a to proto, že je pod úrovní okolního terénu. Je to vlastně pozůstatek barokních zahrad usedlosti Portheimka, která patřila šlechtickému rodu Dienzoferů.

S klukama jsem tehdy vysedával na lavičkách a s první cigaretou si připadal drsně a měl pocit, že se mi otvíraj brány života.

Takových skupinek mládežníků je dodnes všude plno a jejich osudy se jistě v mnohém shodují a budou shodovat s mým životním příběhem. Jen se modlím k Pánu, aby měly i takový dobrý konec, aby nalezli Boží lásku a jejich loď napnula plachty a chytla ten správný vítr.

Proto také toto vše píši. Nechci kázat, jak se má či nemá žít, chci jen popsat životní pouť jednoho úplně obyčejného člověka, jehož život je stejný jako tisíce jiných a ukázat, že i z beznaděje je cesta ven. Chci ukázat, jak jí jeden takový zoufalec hledal a našel a poznal Boha.

Do Hlubáku za náma chodili i starší kluci, kteří už byli na učňácích či středních školách a zasvěcovali nás do dospěláckýho života. A taky holky. Od nás ze třídy to byla moje tajná láska Kačenka, se kterou jsem později okusil poprvý pervitin a taky Petra, její kámoška a sestry Plíštilky,který byly z vedlejší třídy a měly černýho psa labradora. Mám dojem, že se nás tam scházívalo tak okolo dvaceti děcek a několika psů.

Bylo léto roku 1993 , rozpadlo se ČSSR a já skončil základku a bylo mi krásných 15 let.

Dostal jsem svojí první občanku. Byla to knížečka v hnědých deskách a já byl na ní hrozně hrdej.

Tou dobou došlo k tomu zlomu a tak bych tedy zde rozdělil svůj život na dvě etapy. Každá z nich je něčím důležitá. Jedna je bílá, ta druhá černá. Ta bílá, více méně bezstarostná, končila tím létem v Hlubáku a přede mnou bylo 15 let, které byly euforické a zrychlovaly jako nebezpečný vír, který člověka nakonec vtáhne a pohltí. Ta šílená cesta kdy jsem vrávoral u kormidla trvala patnáct let a málem mě stála zdravý rozum, duši a i život.

Bylo to, jako když se obrátí mince z pany na orla, jako když někdo zatáhne okno. A z té temnoty se ještě pořád vzpamatovávám.

 

Moravské intermezzo

 

Mé dětství ovšem neprobíhalo jen v hlavním městě této malé země uprostřed Evropy. Každý rok již od předškolních let jsem jezdíval na prázdniny na Moravu do jednoho malého městečka v podhůříJeseníků,kde žila moje babička z matčiny strany.

 

Tam jsem provozoval to co s kámošema v Praze.Vysedávali jsme v místním parku na lavičkách,kouřili cigarety a připadali si děsně dospěle.Otázky smyslu života a kam se ubírá mě nezajímaly,stejně jako asi skoro nikoho kdo je v tomto věku mezi 13-16 lety.I na Moravě jsem měl své lásky,ale byl to jinej život,než ten městský.Vše tam bylo poklidnější.I později.

 

My a oni

 

V roce 1993 jsem začal chodit na gymnázium do Dobříše, jelikož jsem se v Praze na žádný gympl nedostal. Trochu mě to štvalo, že jsem musel půl hodiny dojíždět autobusem, ale nakonec jsem zjistil, že z celého dne bývaly ty ranní cesty autobusem přes Brdy tím nejhezčím. Když jsem byl v Praze, nebyl jsem ještě nějak moc stylově vyhraněnej, ale já cítil potřebu někam patřit, jelikož ta je v tomto věku dost důležitá. Zařadit se a být ten či ten, kopat za tyhle a nenávidět tamty. Doba kdy člověk ztrácí vlastní názor, pokud si jej stačil již utvořit a přejímá názory skupiny.

A já v té době nějaký vlastní životní vyhraněný postoj neměl. Snad jen coby člen party amerických vojáků, kdy jsme se zajímali o válku ve Vietnamu a hltali u Honzy na videu válečný filmy typu Terminátor aRambo, či Četa, který patří dle mého mínění k těm lepším válečným filmům. Kupovali jsme si v armyshopech vojenský uniformy,maskáče,čutory a sumky a jezdili na čundry k Berounce či prolézali sklepy smíchovských činžáků a kanály na Petříně.

Ale byl začátek devadesátých let a šedost komunistického bezčasí byla rozmetána nepřeberným množstvím stylů a možností se vymezit vůči někomu jinému, zkrátka někam patřit.“Člověk totiž přilne k tomu na čem mu opravdu záleží“(L 12,34) Já ovšem tehdy nechápal tento verš v jeho pravém smyslu, tedy k přilnutí K Bohu, ale k věcem pozemským, k nějakému stylu.

Když nás tedy s klukama omrzely hry na vojáky tak jsme objevili kouzlo kolečkových bruslí, které tenkrát ještě neměly kolečka v řadě za sebou, ale měly je vepředu a vzadu na treku, stejně jako je tomu u skejtu. Za ten jsme taky brusle vyměnili, jelikož si skejta opatřil Honza. A začalo první dělení na ty, co jsou s námi a co proti nám.

Byli jsme my skejťáci a oni bruslaři a bývalí kamarádi se honili po parku a nadávali si. Já byl spíš skejťák, jelikož Honza byl můj vzor, ale měl jsem jen brusle a tak jsem tajně jezdil s jinou partou na bruslích. Ve zkratce asi toto:

 

NĚJAK MU TO NEVYŠLO

 

Chtěl zapadnout

do všech part

 

Kouřil všechno

kromě Spart

 

Jezdili jsme tedy po parku a starší kluci přinesli mimo cigár tu tam i nějaký to vínko či lahváče. A kdo měl trávu,byl za hvězdu dne, byl king a frajer. Huliči se stávali naším vzorem.

Tehdy se vše začalo zvrhávat, jenže já,ani nikdo jiný to netušil.

A i kdyby mě tehdy někdo varoval a snad i kdyby mi ukázal,co mě bude dál v životě čekat, o co všechno přijdu a jak dopadnu,tak bych jej stejně poslal do háje,ukázal zdvižený prostředníček jako symbol odporu a zapálil bych si špeka,zapil to lokem piva a odpliv si.

Takový jsem tehdy ve svých patnácti byl.

V dětství jsem vyrostl naBethowenovi,Mozartovi,Čajkovském,folku,blues,jazzu a rocku šedesátých let,takže po krátkým období úletu na Michaelu Jacksonovia europopu typu Roxette či Boney M. a 2Unlimited jsem začal poslouchat Nirvanu, Faith No More a Pearl Jam.Nechal jsem si narůst vlasy a nosil kostkovaný flanelový košile a zelený kapsáče.Taková byla doba, doba grunge první poloviny 90.let.

Na gymplu bylo takto smýšlejících a vypadajících lidí dost a hlavně ve vyšších ročnících a u mě ve třídě to byl jistý Honza Z..

Tam tedy vznikala parta, která fungovala paralelně s tou „mojí“ smíchovskou a formovala moje životní postoje.

Po škole a někdy i místo ní jsem chodil s klukama z gymplu na náměstí do hospody,kde nám vždy nalili a objevil se i nějakej ten špek,brko,džojnt,dým,kouř,nebo jak kdo chce,názvů je pro to zelený svinstvo spousta a hulilo a kecalo a pařilo a já měl pocit,že někam patřím,že začínám žít a ani jsem si neuvědomoval,že jsem vlastně žít přestával ještě dříve,než jsem doopravdy začal.

Vlastně, když se dívám zpětně tak jsem vůbec žít nezačal,odmítl zodpovědnost a žil jako dítě dalších patnáct let,které jsem takto promarnil. Byla to taková prodloužená puberta. A draze vykoupená bolestí na duši.

Nebudu však moralizovat,je to jen můj osobní názor podepřený vlastní životní zkušeností. Dá se říci,že teprve teď ve třiceti letech se učím a začínám žít opravdovej život. Začínám žít to,čím jsem vždy pohrdal a odmítal to.Věřím že Pán mě má rád a dodá mi k tomu dost sil a já nepromarním šanci,kterou jsem od Boha dostal a totiž začít nový,opravdový život tady na severu Moravský země u polských hranic.

Stejně tak jsem tehdy odmítal vzdělávací systém a odpor k němu vzrůstal. Pedagogy jsem ignoroval,stejně jako všechny předměty snad kromě češtiny a dějepisu.Nakonec jsem ze svého života školu jako něco potřebného pro život vypustil úplně a chodil pilně za školu.Buď s lidma z gymplu,nebo s klukama ze Smíchova. Máma dlouho nic netušila a neomluvený hodiny narůstaly a narůstaly. Bylo mi to fuck. Chtěl jsem si užívat a tak se začal pomalu potulovat po hospodách, ale spíše po venku. Popíjel pivka a pokuřoval travku.Ve walkmanu hrála na plný pecky Nirvana a víte co mi můžete. Můj tehdejší životní pocit by se dal zhrnout do tohoto textu:

 

 V TÝHLE SPOLEČNOSTI

 

V týhle společnosti

zjízkáš paranoiu

v týhle společnosti

zblbneš

 

V týhle společnosti

sedíš sám u kulatýho stolu

v týhle společnosti

se cynicky směješ

 

V týhle společnosti

není radno myslet jinak

v týhle společnosti

tě spoutají do sítí

 

V týhle společnosti

se neptej jak

v týhle společnosti

se stává plytký tvý Bytí

 

V týhle společnosti

Mluv, jak vidíš v televizi

v týhle společnosti

kupuj jen to nejlepší

 

V týhle společnosti

omezí tvou vizi

v týhle společnosti

plný lidských neštěstí

 

V týhle společnosti

musíš držet krok

v týhle společnosti

ztratíš nejeden rok

 

V týhle společnosti

…

Ne takhle já žít nechci

 

v týhle společnosti

 

 

 

A tak jsem ignoroval okolní svět a zkrátka jsem byl drzý puberťák, kterých je všude plno a byl jsem stejně sebevědomý a nepoučitelný jako dnešní i příští generace teenagerů.

Jedinej rozdíl je v tom, že my jsme byli první porevoluční generace, první koho udeřila přes ksicht facka kapitalistického světa konzumu. Z této generace se zrodili úspěšní podnikatelé, manažeři a milionáři, ale taky trosky,socky a zoufalci bez budoucnosti.

Nechci tvrdit, že za komunistů drogy nebyly, ale bylo to vše skrytější a obětí bylo méně.Chce-li někdo vědět o té době víc, mohu doporučit knihu Jana Pelce ….A bude hůř.(nakl. Maťa 1996). Ostatně v jejím dekadentním stylu jsem se jistou dobu vzhlížel a osudy jejich hrdinů byly pro mě vzorem.

Přitom jediný z koho si má člověk brát vzor je Ježíš Kristus, jehož život a oběť za nás nám ukazuje cestu.

Tohoto poznání jsem byl ovšem tehdy dalek a předcházející větě bych se tehdy cynicky vysmál, stejně jako veškeré filozofii a otázkám o hledání smyslu života.

Předstíral jsem docházku na gympl a tak mi ubíhal čas. Leč táhlo mi na šestnáct a byl jsem stále panic. Miloval jsem svojí Kačenku, ale jen platonicky, jelikož měla svýho Aleše, který byl mým kamarádem. Byl to starší kluk, kterého vyhodili z učňáku skrze drogy, stejně jako jeho bráchu Viktora, který se později živil prodejem pervitinu. Ani nevím, kde je těm klukům dneska konec.

 

Vlak se rozjíždí

 

Co se mi nedařilo ve víru velkoměsta, tak se mi podařilo na Moravě namalém městě, kam jsem jel tehdy na prázdniny. Vozil jsem z Prahyhašiš a vyměňoval ho za kvalitní moravské výpěstky a v tamější společnosti jsem nabral na vážnosti. V Praze jsem byl jedním z mnoha, někde uprostřed, tam jsem byl elita z města. Zásobitel a dodavatel kulturní osvěty, jak o mě kdosi říkal.

Kluci tam taky jezdili na bruslích, tak jsem jezdil s nimi a sháněl se po nějaké slečně, která by mi padla za oběť.

Měl jsem nějaké rád, cítil jsem k nim něco, jenže ty nechtěly povolit a mě se nechtělo citově investovat, ba si myslím, že jsem toho ani tenkrát nebyl schopen, jelikož jsem byl dost namyšlenej frajírek, kterýmu šlo jen to, jak vypadá a co si o něm myslí okolí.

Uznání jsem si vydobýval konzumací alkoholu a marihuany. To ostatní přišlo co nevidět.

Nakonec mi bratránek Karel dohodil holku z blízký vesnice. Bylo jí asi kolem dvaceti,hubená,zrzavá,pihatá a jedinou podmínkou bylo, abych jí donesl krabičku Startek a placatku ruma.To tedy byla cena za můj první sexuální zážitek. Nebyla tam láska, žádný cit, jen touha po uspokojení a po tom říci si, že už to mám za sebou, že jsem se stal mužem.

 

Vše se odehrálo kdesi pod stromy někde za humny u pole, bylo to celkem rychlý a nezanechalo to ve mně jiných pocitů, než zklamání, že jestli tohle je tedy ten sex, tak to za moc nestojí a budu se raději věnovat alkoholu a marihuaně.

Tak jsem se po návratu do Prahy do toho opřel a chodil denně do parku a jednou mi Kačenka s Alešem nabídli, jestli si s nimi nechci šňupnout trochu pervitinu. Neváhal jsem ani minutu, jelikož jsem byl hrozně zvědavej, co to udělá s mojí psychikou. A byla to síla,nářez,rozstřel a tím jsem si otevřel cestu do pekel. Tenkrát mi však bylo fajn a mohl jsem celou noc mluvit a byl pohotovej a dokonalej. Ďábel ukázal svojí příjemnou tvář. Mě bylo šestnáct a měl jsem pocit, že právě teď jsem otevřel Pandořinu skříňku a poznávám její tajemství. Zatím jsem však vypustil džina z láhve, který nejdřív sliboval, že bude sloužit a poskytovat příjemný zážitky, ale pak mě přerostl a já se stal jeho otrokem. O tom je však zbytečný psát, účinky drog a jejich rizika jsou popsány v každé příručce protidrogové prevence.

Já však píši o cestě tam a zase zpátky.

Těsně před koncem školního roku prasklo doma, že nechodím do školy. Povedlo se mi to tajit skoro celý prvák.

Přišel domů dopis, že jsem pro nedocházku z gymnázia vyloučen. Já měl dlouhý vlasy a toužil po pruhovaným svetru jakej měl Kurt Cobain zNirvany a o víkendech chodil do Futura s Kačenkou, Alešem,Mézou a dalšíma lidma. Měl jsem pocit, že jsem součástí něčeho tajemného, tajnýho spolku a jsem svědkem rozkvětu velkoměsta a patřím k těm, kdo to vše utvářejí. Vyloučení z gymplu mě vyrušilo z klidu.

A navíc se zčistajasna po dlouhý době odněkud zjevil otec a najednou byl děsně chytrej a snažil se mě vychovávat a pozval mě na tři piva a pořád mluvil něco o odpovědnosti a tak. Měl pravdu, ale vzhledem k tomu, jak žil a zachoval se ke mně a mojí mámě jsem mu nevěřil ani slovo a každá další jeho moralita mě vytáčela k šílenství.

Už si nepamatuji, jak přesně následovaly další události, jen vím, že jsem doma vybral lékárničku a snědl několik plat různých prášků.Rohypnoly, diazepamy a podobně.

Pak si pamatuji sen, kdy jsem viděl pustou bílou pláň připomínající měsíční krajinu a po ní přijížděl na koni černý jezdec, který mi nabízel, ať naskočím k němu do sedla. Cítil jsem blízkost smrti.

Probudil jsem se v sanitce a oknem v zadních dveřích jsem sledoval ubíhající ulici. Sanitka mířila do stejné nemocnice, ve které jsem se tehdy před šestnácti lety narodil.

Dali mě na kapačky a týden jsem si tam poležel. Pak ke mně přišla vlídná doktorka a odvezli mě na dětskou psychiatrii v Motole. Tak to byl můj první pokus o sebevraždu a také první kontakt s psychiatrií. Obého bylo v následujících letech více.

Měsíc jsem si tehdy poležel na oddělení pod vedením prim. Koutka kde jsem byl ve svých 16 letech nejstarší.

Většinou tam byly děti mezi 10-15 lety. Kluci, co utíkali z pasťáků a pokoušeli se o sebevraždy, nezvladatelní jedinci a holky, který trpělyanorexií či bulimií.

Poprvé jsem zažil pravidelný režim,budíčky,rozcvičky,terapie,vycházky,pohovory s doktorem, návštěvy a večerky. Pobyl jsem si na DPK měsíc a seznámil jsem se tam s Patrikem, který mi o pár let později dodával perník.

Po návratu do civilu jsem trochu omezil svůj životní styl, neboť se i nějak doma provalilo, že jsem zkusil perník. Mámě jsem řekl, že to bylo jen jednou, že jsem to chtěl zkusit a že mi to nic neříkalo a drogy fakt ne. Mámu to uklidnilo a já jsem v září roku 1994 nastupoval do nové školy. Byla to střední pedagogická škola v Litoměřicích a já jsem se tenkrát poprvý v životě stěhoval z hlavního města.

Severní láska

 

 

 

Litoměřice mě okouzlily hned na první pohled a následující čas, kdy jsem tam žil považuji za jedno z nejkrásnějších období dosavadního života. Čekala mě tam první opravdová láska, vztah, o kterém se dá říci, že byl osudovým pro můj život.

Tenkrát jsem měl šanci ještě tu cestu do pekel zastavit a změnit směr svého žití. Leč nedal jsem si říct a podle toho to pak vše dopadlo.

 

První osudová láska mého života se jmenovala Irena a měla v sobě cosi uhrančivého, divokého a omračujícího, jak už to bývá u první opravdové lásky. Mě bylo sedmnáct a Irenka byla o půl roku mladší než já. Poprvé jsem se s ní dal do řeči hned první den ve třídě,kdy jsem se rozkoukával po novém městě a intru,kde jsem měl následující 4 roky bydlet. Řekl jsem jí,že jsem z Prahy,ona na to,že to tam zná a dostali jsme se až k primáři Koutkovi z DPK Motol,jelikož Irena tam také pobývala zkrze anorexii.Pak jsem jí pozval na kafe a pizzu,párkrát jsme prošli náměstí a místní hřbitov a byla z toho láska jako trám.Bylo to prudký,silný a čistý.Žádný další vztah nedosáhl takové intenzity.Tak už to bývá vždy,když je to poprvé.

Chodili jsme spolu do třídy,odpoledne po městě plným historických památek a tajemných zákoutí a k ní domů,když nebyli její rodiče doma.

Po krátké době jsme se spolu pomilovali a bylo to silný a krásný.Teprve tehdy jsem poznal,že sex může být krásný,když je k tomu i cit a láska.

V lednu mi bylo osmnáct, tak jsem se rozhodl,že budeme žít spolu u Irenčiných rodičů,kteří nám vyhověli.Měli jsme spolu pokoj a bylo to celkem fajn.S jejími rodiči jsem vycházelo v pohodě,stejně tak i s jejím mladším bráchou Romanem.Matka byla dělnice v továrně na těstoviny a otec policejní důstojník.Až mnohem později jsem se dozvěděl,že to byl bývalý estébák a dost velký zvíře za komunistů.

Já jsem ale s Irenkou v malém pokoji v druhém patře paneláku s výhledem na železniční trať do Lovosic zažíval lásku jako trám. Chodili jsme spolu na procházky a sem tam,spíše o víkendech, do místního rockového klubuDynamo a nebo do hospody Koule. Sem tam ke Kalichu na pivko.Já jsem Irenku naučil poslouchat grunge a rock a takyhip hop,který jsem tehdy začínal pod vlivem moravskýho kamaráda Mariána poslouchat. Cypress Hill, Run D.M.C. a podobné kapely.

Tenkrát jsem taky začínal psát básně a texty k mý nikdy neuskutečněný hip hopový kapele. Něco se i uchovalo do dnešních časů, tak tady předkládám něco na ukázku.

 

NOVEJ DEN

 

Tak máme tady opět novej den

já se ráno vzbudím a není to sen

Zapnu si radio a nebo televizi

a znova zase slyšim, že svět je v krizi

Tady se bojuje a tenhle zase krad

v Africe maj lidi zase velkej hlad

U nás rostou jedovatý houby

Rusáci se perou, házej po sobě bomby

Vyráběj se zbraně a pěstujou se drogy

normální člověk by měl bejt z toho grogy

Jsou tu samý aféry a politický krachy

kapitalisti ti tahaj z lidí prachy

Jo prachy vládnou světem a to dnes každej ví

každýho to sere a každej se bojí

Já na vás všechny kašlu, že někdo prezidenta zabil

určitě to byl zase nějákej debil

Jenže lidi si na tohle svinstvo zvykli

a nikoho to nesere, že svět je v pytli……

 

 

Tak v takovém stylu jsem tenkrát psal.Ještě tu mám něco z jiného soudku…

 

Válka v mojí hlavě

 

Válka v mojí hlavě

válka v mým mozku

odehrává se den za dnem

válka v mý duši

válka v mým těle

pokračuje a nevíme, kdy padnem

slyšíš to?

slyšíš ty výstřely a pády myšlenek a ideálů

cítíš to?

cítíš ten pach zpráchnivělých myšlenek

vidíš to?

vidíš,jak ti teče mozek z hlavy

přeplněný ideály

novýho světa, nový víry

a mýho novýho JÁ?

ano vidím,

cítím

a slyším

 to všechno.

je to ve mě….

 

 

Těch textů bylo plno a mě se to tenkrát líbilo.Hlavně tedy Irence,kterou jsem těmito literárními skvosty okouzloval.Začal jsem dokonce psát i román o třech skejťácích z New Yorku,kteří jezdili na skejtu,hulili trávu a založili si hip hopovou kapelu.Napsal jsem asi čtyři či pět kapitol a ukázkami z toho paskvilu nebudu zatěžovat.

Tak jsem si tedy žil v Litoměřicích a do Prahy jezdíval čím dál méně.Omezil jsem i mé perníkové dýchánky,neboť jsem byl šťastně zamilován a nepotřeboval jsem umělé štěstí.

Snad asi dvakrát jsem měl s dcerou kamarádky mý mámy nějakého toho halucinogenního tripa. Pod vlivem jakésidublované spirály jsem byl tehdy své Irence nevěrný s jistou Von Zimmermannovou z Vídně, která si mě dotáhla na vysokoškolskou kolej a tam jsme se milovali.Šeptala mi do ucha německý slůvka lásky a pouštěla k tomu Mozarta.

Zajímavej zážitek….

Ovšem Irenka uměla být i divoká a její hádky a excesy byly dost silný kafe i pro mě.Trpěla anorexií a navíc mívala i histerický záchvaty.Byly to často krutý bitky jak slovní,tak i fyzický. Za ten rok a půl jsem si zažil to,co někdo za několik let regulérního manželství.Máma s tímto vztahem nesouhlasila a někdy na podzim roku 1995 přijela ještě se svým kamarádem do Litoměřic autem,zazvonila u dveří,já byl tenkrát doma sám a řekla ať se zbalím a jedu do Prahy. Nejdřív jsem nechápal o co jde,načeš máma do mě začala hustit,jak mě Irena ničí,že takový vztah mě odrovná a já už dnes nevím co ještě.Nakonec jsem podlehnul,zbalil pár věcí a nasedl do auta a nechal se odvážet temnou nocí do Prahy.Dlouho jsem to pak mámě vyčítal.Zanechalo mi to hlubokou jizvu na duši a vůči mámě jsem se pak zatvrdil.Dnes vím,že to byla jen moje vina,že jsem podlehl,že jsem si tenkrát nestál za svým a nerozhodnul se podle svýho srdce i za cenu,že by to byl výběr špatný.Myslím si,že jsem tehdy udělal osudovou a největší chybu svýho dosavadního života.Od té doby šlo vše pomalu ale jistě z kopce.Já to tak nevnímal,ale dnes vím,že tehdy doopravdy začala má zkáza.Nedokázal jsem si obhájit svůj postoj a to se pak táhlo se mnou následujícími lety.

Možná,že za dalších deset let budu hodnotit za největší chybu svého života něco jiného ale v současné době to vidím s odstupem dvanácti let takto.

 

Kopnutní do tmy

 

Ocitl jsem se tedy opět v Praze, byl podzim roku 1995 a všude bylo šedo. Nejvíc mě na duši. Ztratil jsem tenkrát smysl života, tedy Irenu a lásku. Irča ještě párkrát přijela za mnou do Prahy a chtěla, abych se vrátil do Litoměřic. Jenže ani tehdy jsem neměl sílu se vzepřít a jít si za svým. Možná, kdybych se tenkrát obrátil k Bohu,mohl jsem si mnohá trápení,která mě ještě čekala ušetřit. Leč Boží plán byl jiný a měl se dále plnit,jak bylo psáno.

Tehdy matka hledala školu, kde bych mohl pokračovat,jelikož peďák v Lioměřicích jsem přerušil v půlce druháku.

 

 

V devatenácti letech jsem nastoupil do poloviny druháku naEvangelickou akademii v Praze,která v mnohém změnila můj život díky lidem,které jsem tam potkal.Tenkrát jsem byl v permanentní depresi a pocitu zmaru a opět jsem to roztočil s Alešem a starejma známejma.Objevili se nový lidi,jako například Bohouš,který měl slušný zásoby perníku a tak jsem začal brát intenzivněj i několikrát do týdně,až to bylo skoro denně.Propadl jsem dekadenci a nihilismu.Z bezstarostného skejťáka a huliče,který se rád bavil po hospodách a rokáčích jsem se stával introvertním samotářem.Stýkal jsem se jen s pár lidma a poslouchal The Velvet Underground, The Doors a Psí Vojáky.Začal jsem po dlouhý pauze víc číst,hlavně beatníky a českej underground,Egona Bondyho a různý ezoterický spisky.Z Nirvánisty,skejťáka jsem se stal hipíkem nihilistoumystikem.

Byla to ovšem jen další maska,kterou jsem si nasazoval,abych utekl domnělým příkořím z vnějšího světa,který jsem se snažil vytěsnit ze svýho života. Začal jsem tehdy také dost psát,což mi zůstalo dodnes.Něco se neuchovalo a zbytek čas protřídil.Jedna z prvních trochu povedenějších básní dle mého soudu pochází z roku 1996, někdy ze začátku podzimu.

 

HOLUB

 

Po záhoně se prochází

holub mého smutku

 

a vskutku

město je spoutáno

pod mříží

elektrických hadů

 

a

zase umírají stromy

a

jablko padlo do ranní mlhy

rezavé jako koleje

mého vláčku snah a nutkavých nutností

ve kterým sedím

v poloze mrtvýho brouka

a snažím se podívat z okna

 

ale

nemám už sílu pohnout se

kupředu

 

 

Chodil jsem tedy na EA,kde jsem okamžitě zapadl do skupiny lidí stejného ražení. Byli to Honza S.,který měl v šestnácti letech plnovous a vypadal jak Allain Ginsberg,Dominik A., Collin,Káča a Bára a hlavně Tomáš P. alias Pužík,člověk,který se stal na následujících deset let mým jediným přítelem a souputníkem.Jeho skutečná role v mém životě čeká ještě na objektivní posouzení s odstupem času.

S touto partičkou jsem chodil o přestávkách ve škole na špeky a pivo a vedli jsme filozofický řeči o smyslu světa, o buddhismu,generaci hippies a svobodě drog a psychedelických zážitcích.Začal jsem psát kratší povídky.Toto je jedna z nich:

 

VÁLKA NA OSTROVĚ VLASTNĚ NEZAČALA. . .

 

 

Na řece se usídlil ostrov racků, odněkud zněla hudba, visel nad tím vším zlověstný měsíc a šklebil se v úplňku. Město mělo zlý siločáry.

Mluvil vnitřní třes a strach zkrze lidi, kteří ráno opakují stejný rituály a soukromý války.

Já šel a teskná něžnost byla na chvíli tupá a přepitá, i když někde nahoře visela touha,podobně jako ten měsíc.

Tak jsem si sedl a pil a psal a snažil se nemyslet na něhu a její krutost.

Zase se stávám tvrdý jako kost, ale přeci je možný, aby mě zachvátila duchovní prázdnota.

Vnikají do mě ostny světa, drzost pouličních prodejných děvek, stejně jako soucit nad těmi, kteří se nedokázali přizpůsobit a podlehli.

Možná prohráli, možná zvítězili.

Nemůžu posuzovat, neboť mi smrděj nohy, snažím se na nic nemyslet a v práci rozhazuju úsměvy a mluvím jen tak, aby se udržovala nejnutnější koverzace, zatímco v hospodách mě to nudí a tlachám, abych nemusel myslet na lásku.

Cejtím ten táhlej žal a noci jsou plný běsů. Kráčejí ke mě po žebříku a v jejich beztvarosti a šklebu cítím výsměch pekla.

Bůh ten o mě sice ví, ale v mý temnotě nedokážu odpovědět na jeho hlas.

Ale záklopka proti démonům už existuje, i když ji zaklapnout a hrdě kráčet ulicema, nemuset si číst v tramvaji a jen se tak dívat do očí chodců není někdy jednoduchý.

Snad si zapálit cigáro a čekat na dotek věčně nedosažitelný, i když občas dost znatelný touhy.

Vím, že každý překřížení jizev duší posiluje ve vědění, ale víc posiluje jeho odejmutí, návrat do prázdna dnů, který je po každým ataku souznění silnější a silnější.

Kam až to může jít? Už teď jsem na pokraji šílenství,možná už se to stalo dávno za dnů trávených v místech totálního úpadku duše mezi stěnami beznaděje.

Co vlastně je definitivní? Láska či bolest?

Ba ne, ani jedno. Střídá se to, pění to a je to chvílema klidný jako moře,stejně tak i nedozírný a to není zrovna nejpříjemnější poznání.

Ach jaká to slast nevědomosti bolesti a tíhy žití v dětství.

Zřejmě se však jedná pouze o předehru, o nalákní do pasti.

Jo zkrátka, když ptáčka lapají. . .

Jenže já už jsem chycen, poznal jsem, že ta klec není zlatá, že je prolezlá korozí, leč její mříže mnou a druhými stavěné jsou čím dál pevnější. Je jen iluzí, že se dají snadno rozbít a osvobodit se do vlonosti.

Ta volnost je jen iluzí a láska je droga s krátkým účinekm.

Leč narozdíl od těch pozemských, umělých se její účinky zmenšují úměrně s dobou užívání.

U lásky je to naopak a to děsí, neboť nevím, kam až to může zajít.

Tak sedím a piju, venku oranžovo a jen slova můžou na chvíli osvobodit.

Je tu však něco víc a o tom Bůh se mnou zatím nemluvil.

Udála se tu jen tichá plíživá zrada, opuštění a odpuštění a to není to, o co zrovna stojím.

Mám mastný vlasy, podivný vyrážky vyhřezly mi z kůže a odpadávám po kouskách.

Jako listí podzimu, který se zase hlásí o přízeň mých očí a opět kruh se uzavírá. Mě ty kruhy už nudí a ponořují pod hladinu bytí, už dlouho, znova, vždy v různý intezitě.

Asi je to nekonečnej proces.

Ale fuck off filosofie.

K čemu mi je?

Stačí jen útěcha.

Třeba v podobě ostrova racků plujících opět po Vltavě.

Něco se vrací do normálu, něco hrozí erupcí výjmečnýho stavu,válka nikdy nezačala, je tu neustále a já jsem jednou vojákem a jindy dezertérem. . . .

 

 

 

 

Tak jsem vedl svý soukromý duchovní války a propadal mylnému zdání,že tohle je ten opravdový život. Bylo to proto,že po povrchním přístupu k životu jsem začal hledat smysl života a nějáké to duchovno,začal jsem číst a i lidé okolo mě byli intelektuálně na vyšší výši než partička z Hlubáku či ta moravská.

Připadal jsem si,že jsem součástí tehdejší alternativní subkultury,která se rodila a pulzovala po pražských klubech. Dnes z této doby ani atmosféry nic nezbylo,město zapadlo do konzumního života 21.století,lidi se chtějí jen rychle a povrchně bavit a nic hlubšího je nezajímá.Alespoň takový byl můj dojem z města posledních let.

Tehdy v roce 1996 to byl hlavně Rubín,Malostranská Besedaa Újezd.Tam se scházeli různý lidi a probírali záležitosti světa,ekologii a alternativní medicínu,židovskou a východní mystiku,drogové zážitky a posuny vědomí a dost nás tehdy psalo.Předčítali jsme si svý básně a srovnávali se s beatníky a undergroundem.Připadali jsme si tehdy jako nějáký novodobí hippies,jako novej underground postmoderního věku.Devadesátá léta se zlomila v pase a mi jsme cítili blízkost konce století a milénia a pořád to někde nad půlitry řešili.

Tu atmosféru jsem popsal později v nějáký svý povídce.Tehdy jsem se hodně rozhulil a jednoho dne,když jsem bloumal po Andělu a sháněl někoho,kdo by měl nějákej matroš,jsem potkal člověka,kterýmu se říkalo Datel a ten mi nabídl,ať si to dám jehlou,že je to lepší.Já souhlasil, Datel mi to aplikoval a druhý den jsem si již doma ve vaně dával perník sám.

Začal jsem brát nitrožilně,tenkrát tak třikrát do týdne,pak skoro denně.Byl jsem však bystrý a dokonalý a patřil mi tehdy svět.Byl jsem mystik a viděl do astrálních světů a má mysl mohla cestovat různými dimenzemi a časem.

Ďábel mě měl ve své péči a já byl tomu rád.Trochu o mých stavech vypovídá tahle věc:

 

VLNY

 

Ve vlnách

kráčím

a točím se

 

Teď je mi fajn

 

Stoupám s tebou dál

a občas myslím

na minulý vlny

 

Snad někdy zkrotím se

 

Summer of love 96

 

Tehdy začalo léto roku 1996, to léto bylo pro mě takovým malýmWoodstockem, Summer of Love.Byl jsem rozjetej a vše fungovalo.Alespoň jsem tomu věřil.

To léto bylo nekonečně dlouhý a divoký a tehdy jsem byl asi ještě relativně v pohodě,pak už nebylo cesty zpět.

Tenkrát na pražskou Kampu chodilo spousta lidiček.Od různých prapodivných figurek lidí,kteří hráli večer co večer na Karlově mostě na bonga a píšťalku,aby bylo na pivo,přes různý punkery,studenty a studentky uměleckých škol všeho druhu,hudebníky,básníky,podvodníky až po alternativní cestovatele z celé Evropy i zámoří.Kampa tehdy žila,byl to osobitej svět a kdo tehdy zažil,tak ví,že propadnout kouzlu tohoto panoptika nebyl žádný problém zvláště pak,když byl člověk permanentně pod vlivem nějáké omamující látky.Tvořili se tam různý partičky a diskuzní kroužky,lidi mezi nima cirkulovali a hrálo se na kytary a africký bonga. I já jsem tehdy začal hrát a dá se říci, že jsem se to i částečně naučil. Asi jediná dobrá věc,která z té doby zůstala.I když dnes se ke hraní dostanu opravdu jen vyjímečně.

Skupinek různých lidí na Kampě to léto den co den vysedávalo spousta a v jedný jsem byl i já. Jádrem byl Endy,který mě naučil hrát na bonga a jiný perkusní nástroje a Smeták,tehdy můj dobrej kámoš.

Oba byli smíchovský kluci a měli jsme taky společný známý z Hlubáku.Pak tam chodil ode mě ze školy Honza S.,Dominik A. a sem tam Tomáš P.,dáleLitina a Martin Chemik,kteří patřili mezi pražskou narkomanskou elitu,Honza a Eva P.-s Honzou jsem později krátce navštěvoval jednu střední školu a s Evou chvíli chodil,Fašoun – vůdčí osobnost pražskejch punkerů,ale znal lidi i z neonacistický subkultury a pak různý studentky z gymplů a uměleckejch škol a patřil k nám třeba i Steeve,což byl amík usazenej v Praze,který nás zásoboval dobrou trávou a nebo Juan,kterej byl odněkud z Portorika.

Byli jsme pestrý společenství lidí z různých vrstev,kultur a národů. Bylo to svobodný a divoký, něco ta doba měla do sebe. Nikdy potom už se na Kampě taková pestrá společnost nesešla, rok od roku to opadávalo.Alternativci přestali do Prahy jezdit,nebo se usadili,studenti dostudovali a založili rodiny a noví nepřišli a punkáče pozavírali,či se rozprchli do světa.

Nakonec na Kampu chodili jednu dobu jen socky a ty pak vystřídali bohatí mladí němci,kteří si házeli na Kampě frisbíčky a chlastali pivo z plechu. Ten duchovní náboj se ztratil a já i přes všechno špatný,co mě v životě dál potkalo,jsem vděčen Bohu,že jsem to léto 96 na Kampě mohl prožít. Bylo to neopakovatelný,byl jsem svědkem malého duchovního boomu,který ztroskotal na nezřízeném užívání drog,na tom,že spousta lidí včetně mě to neukočírovalo a propadli jsme se kamsi dolů.Ostatně přesně takovým způsobem skončilo celé hnuté hippies v 60.letech.My jsme byli takovým jeho malým klonem.Z té eforicko mysticko drogové doby pochází třeba tento textík:

 

 

NOC PŘÍSLIBů

 

Noc přilehla Prahu

i mou duši

 

Jsme na prahu

 

Čeho ?

Kdo to tuší ?

 

 

Užíval jsem si tedy to léto ze všech sil,které na podzim došly. Taky jsem tehdy potkal Martinu D.,druhou mojí osudovou ženu,která byla magická,sdílela tu euforii doby,byla inteligentní,něžná a osobitá.

J
í bylo 15,mě 19 let když jsme se na Kampě poznali a byl z toho vztah,který trval tři roky,což byl také na dlouhou dobu můj nejdelší vztah.Láska to byla silná a divoká a diametrálně odlišná od vztahu s Irenou. Vztah s Irenou byl proti vztahu s Martinou plochý a povrchní.Tady byla vášeň a hloubka citu,něha a sdílený tajemství.Když jsem potkal Martinu,tak jsem denně hulil a občas si dal i pervitin,ale to ze začátku na Kampě moc nefrčelo.Tomáš P. mě přivedl k heroinu,ale ten jsme si dávali spolu u něj doma.Na Kampě to většina lidí neměla ráda, i když právě ti,co heroin veřejně odsuzovali,tak tajně brali.Martina tenkrát dost pila,takže to bylo opravdu divoké.Mimo Kampy,která byla centrem veškerého dění,jsem taky začal chodit do hospody jménem Paluba,kde se scházela zase trochu jiná sorta lidí,i když se to prolínalo.Pár lidí z Paluby sem tam zašlo na Kampu,jako třeba Lukáš K. a pár nás Kampovejch lidiček zašlo sem tam na Palubu.Hlavně já,Martina aLucka- její kamarádka.Na Palubě se scházela typická hospodská stolní společnost.Pilo se,hrály na kytary čundrácký vodrhovačky a vymýšlely různý hry a blbosti.Vedli jsme si tenkrát Palubní denník,který vzal za své při povodních v Praze,neboť Paluba tenkrát byla pod vodou.Vůdčí osobností byl Radek,takový hospodský recesista a scházelo se nás tam,většinou v úterý, tak kolem dvaceti lidí.Tak se hlavně pilo.Zahulilo se výjmečně a tvrdý drogy tam byly tabu.

Vznášel jsem se tehdy v permanentní euforii,ale to mělo brzo zkončit.

 

 

 

Cesta tmou

 

Na podzim roku 1996 jsem přestal zvládat nadměrnou zběsilou konzumaci pervitinu a začínal trpět paranoiou,což je prokletím mý duše a ty stavy se neustále zhoršovaly a moje psychika je tím poznamenána dodnes.Kdo zažil,ví co je to za utrpení,kdo ne,tomu to nepřeji poznat.Začínal jsem pozorovat, že se lidi ke mě chovaj divně, pomlouvaj mě a pak už mě začalo sledovat protidrogový oddělení,skinheadi a ruská mafie.Měli svý lidi všude a trpěl jsem jak zvíře.Ty stavy se vracely dlouho a jejich ozvěny citím dodnes.Toto považuji za nejhorší daň,kterou jsem musel užívání drog zaplatit.Poznat ty stavy tenkrát a vědět,co to dokáže s člověkem udělat,jak jej to dokáže zdeptat a zničit tak,že se bojí chodit po ulici a má fobii z dopravních prostředků a z lidí a v hlavě jej neustále komandujou hlasy,které mu dávají různý příkazy a zákazy a ovládají jeho mysl,tak bych toho všeho nechal zavčasu. Tenkrát byla ještě šance.

Máma se vše dozvěděla,jelikož našla u mě jehly a nádobíčko a otec se do toho opět vložil. Rozhodlo se,že pobyt v Praze mi nesvědčí a potřebuji změnu prostředí,abych byl mimo dosah drog a lidí a míst s tím vším svinstvem spojených. Tak jsem tenkrát jel do Krnova,kde teď po deseti letech opět žiju a píšu tyto řádky.Tenkrát jsem chvíli bydlel u tety a pak přijel otec a oznámil mi,že mi sehnal práci. Někdy v říjnu jsem odjížděl z Krnova do Orlických Hor do malé zapadlé vísky u polských hranic.Jmenovala se Orlické Záhoří a nebyla tam ani hospoda,ani obchod ,jen kravín,kde sídlila jistá ekologická nadace pro kterou jsem měl pracovat.Tak jsem se podruhé v životě stěhoval z Prahy,ale nebylo to nadlouho.Bydlel jsem tenkrát v přízemí opuštěný prvorepublikový vily po sudetských Němcích a žil v jedný místnosti s přímotopem,starým rádiem a rozpadlou kachlovou pecí.Na záchod jsem chodil za barák do kadibudky a byla tenkrát na horách dost zima.Pracoval jsem po místních lesích a má práce spočívala v tom,že ráno mě šéf dovezl starou škodovkou kamsi doprostřed lesů,vyložil latě a palubky,hřebíky a kladivo a já až do večera v zimě a větru,opuštěn uprostřed lesů ztloukal dřevěné oplocení okolo lesní výsadby.

 

Dnes bych takovou práci možná i bral a vydržel,ale tenkrát s mojí psychikou a navíc vytržen z toho šílenýho městskýho kolotoče jsem to vydržel měsíc a kousek. Navíc jsem miloval Martinu a bál se,že jí ztratím.

Takže někdy v listopadu jsem přijel do Prahy a šel s Litinou a Martinou do kina na film Pinochio. Byla to nějáká pohádka a my jsme si dali pervitin a já to dost přehnal.Pak už si jen pamatuji jak mě pronásledovaly po zuby ozbrojený jednotky skinheadů a policie a cesta domů byla utrpením. Doplížil jsem se v tom stavu domů a musel na mě být příšerný pohled.Měl jsem dojem,že jsem zešílel,že je to můj konec a tak jsem si sám zavolal do Bohnic a nechal se odvézt.

D
iagnóza bylaakutní toxická psychóza a skončil jsem na pavilónu 27.Bohnice byly pro mě krutou zkušeností se stavem české psychiatrie,která tehdy vypadala podobně jako v osmdesátých letech.

Na pokojích nás bylo asi deset,cpali do mě kvanta prášků a odmítali mi říci proč a na co to vlastně užívám.Byl jsem tam mezi všelijakými prapodivnými lidmi,kteří trpěli různými formami depresí,paranoií,manických stavů až po různá stadia a typy schizofrenie.Opravdu pestrá směska.Byl jsem tam zhruba měsíc. Pamatuji si na jistého kluka,který chtěl spáchat sebevraždu a chodili jsme spolu za bránu na pivo,když byly vycházky a na jistého Bertu,který propašoval na pavilón perník a dali jsme si.

Na návštěvu za mnou chodila jen máma a Martina.To mě tenkrát drželo nad hladinou,ale paranoii a depresí jsem se od té doby již zcela nezbavil. Tenkrát v Bohnicích jsem napsal tuhle věc:

 

ZBYTEČNÝ RÁNO

 

Ráno je šedý a beznadějný

jako postavy v šeru

a za oknem mříž

( prý každou další myšlenkou si přitížíš )

 

Nechci vstát

nechci další den

 

a do nemocničního pokoje

doléhají zvuky

budícího se města

( a kroky z chodby – někdo se šourá za svým údělem )

 

Jak rád bych dělal

cokoliv jinýho

než seděl tady na posteli

a říkal si

že mě to vysaje

poslední zbytky chuti

žít

( když se nezvednu – není kam jít )

 

Alespoň mi zbývá

to ranní cigárko

 

Kouřím před dveřmi baráku

a chtěl bych mít křídla

jako ti havrani

co nesou poselství zimy

 

Odejdu odtud jiný ?

 

Kouřím

a cítím v sobě

záchvěv mrazu

a jedno zbytečný ráno

žmoulám v prstech

 

 

Tuto věc jsem napsal jedno šedý ráno na kuřárně. Tenkrát se opět odněkud zjevil otec,jak bylo jeho zvykem a sehnal pro mě psychoterapeutický pobyt v Kroměříži u prim. Kratochvíla na pavilónu číslo 18.Takže přímo z Bohnic jsem jel na začátku prosince do dalšího blázince.

Bohnice a Kroměříž byly jako černá a bílá co se týkalo přístupu k pacientům. Zatímco v Bohnicích vládl nezájem a cpali nás jen farmaky,tak v Kroměříži byl propracovaný systém psychoterapeutických sezení a skupinek,celý den byly různé programy a člověk neměl ani chvíli pro sebe.Zatímco v Bohnicích jsem se celej den válel v posteli na pokoji a coural na kuřárnu,tak tady jsem musel být neustále aktivní.

Ovšem mě tenkrát tento propracovaný systém byl proti mysli a po pár dnech mi otrnulo natolik,že jsem považoval svůj pobyt u prim. Kratochvíla za zbytečný.Navíc v Kroměříži bydlel můj bratranecZdeněk se kterým jsem jezdíval k babičce na Moravu a teď chodil za mnou na návštěvy.

Jednou jsme tedy šli na pivo a já tím vědomě porušil řád a léčbu mi po zhurba měsíci ukončili.

Do Orlického Záhoří jsem se už nevrátil a ani v Praze jsem nepobyl dlouho.

Hodně jsem psal a nad vodou mě tenkrát držel jen vztah s Martinou.Omezil jsem veškerý kamarády a býval celý dny jen s ní.Sem tam jsme večer zašli na Palubu.Miloval jsem ji a bylo to silný.Její láska mě držela nad hladinou v Bohnicích i uprostřed lesů Orlických hor.Martině jsem napsal toto vyznání:

 

JSI

 

Jsi mrazivá

jak podzimní vítr

když chceš

 

Jsi krásná

jak slunečnice

když jseš

 

A spoustu další milostné poezie.Třeba tuhle:

RÁNO BLAŽENÝ

 

Ranní probuzení

do Tvých pih

a tepla Tvý náruče

 

Voníš

a tvary do kterých

mě chytáš

všechny ty křivky a záhady

mnou klátí

když mě bortíš

 

Nekonečně trýznivá

je cesta

do Tvého klína

a prsy se vzpínají

proti mě

 

Ostrorůžové bradavky

zdraví mě

když otevřu ráno oči

 

A není dalších přání

vše vyslyšeno již

Tvé řasy Tě zamknou

když spíš

a další den klepe na víčka

 

 

Přímo jsem jí poezií a svojí láskou zahlcoval,což taky později vedlo k rozpadu tohoto vztahu.Leč tenkrát po neslavném návratu z Orlických hor a dvou blázinců jsem si Martiny a lásky moc neužil,neboť v únoru roku 1997,tedy přesně před 10 lety (tento text je psán na přelomu ledna a února 2007) jsem se potřetí stěhoval z Prahy.

Terezínské intermezzo

 

Vracel jsem se do severních Čech do míst,kde jsem před rokem a půl prožíval svojí lásku s Irenou.V únoru jsem nastupoval v Terezíně doÚstavu sociální péče jako vychovatel a sociální pracovník

 

 

…V jednom malým městě na severu s krutou minulostí obehnaném koldokola barokními hradbami z červených cihel prožíval také takový studený podzim.

Tenkrát byl ovšem listopad a byl o sedm let mladší.

Bydlel v maličkým pokojíku ve dvoře, vedle měl ještě jeden pokoj a sprchovej kout.

Výhled do dvora a na komíny na protější střeše. Stísněná atmosféra zanechaná po tisících zničených osudech lidí se žlutou hvězdou na kabátech byla tenkrát cítit všude kolem.

I přesto tam rád žil.

Dělal tenkrát ve velikým domě na náměstí plným lidí, kteří už viděli konec svýho tunelu, byli na hranici či za hranicí reality a svých barevných dnů.

Kráčeli už jen po svých cestách ke kterým měli jen oni mapu a často v ní už ani nedokázali číst.

Poslední stanice a po dvoře toho velkýho baráku ráno přelétavali havrani.

Skoro rok mluvil s těmi lidmi a občas i s havrany a někdy už nemohl rozeznat kdo je kdo…. 

 

 

Ten domov důchodců na terezínském náměstí jsem znal,jelikož v době kdy jsem bydlel v Litoměřicích jsem tam chodil v rámci školy na praxi společně s Irenou.To byl asi taky jedinej důvod proč mě tam vzali,jelikož jsem tehdy ve dvaceti neměl ani maturitu,jen tři nedokončený školy.

Od ústavu jsem také dostal byt,tedy spíše kutloch v přízemním baráčku ve dvoře jednoho bloku.Měl jsem k dispozici dvě místnosti,ale žil jsem jen v jedný, kde byl stůl,židle a postel.Hleděl jsem do dvora domu a takto jsem tam žil až do srpna toho roku.Začal jsem tedy poprvý v životě delší dobu pracovat.ÚSP Terezín byl plný důchodců,ale i mladších lidí s různým stupněm mentálního či fyzického postižení od lehčí demence až po různá stádia schizofrenie.Dostal jsem k dispozici klubovnu,kde jsem povětšinu dne seděl a hrál s dědečkama dámu či člověče nezlob se.Zvykl jsem si tam a pár lidí mi tam i přirostlo k srdci.Cigán Kája na vozíčku,který se pořád jen smál a říkal,že je to dobrý,pan Berka,který krásně maloval a měl těžkou schízu a nebo třeba pan Zrzavecký,který hrál výborně dámu.

Tak jsem si tam s nima v poklidu žil,občas zašel po práci na pivko do hospody k Hojtašům s Irenou,neboť ta tam tehdy také dělala.Dohromady jsme se však už nedali.Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky a tohoto hesla se držím dodnes.Někdy jsem o víkendu nejel do Prahy a pak to prbíhalo asi takhle:

 

TEREZÍNSKÁ MOMENTKA

 

Když jsem ráno vstal

bylo šedivo

nemohl jsem

rozlepit oči

 

ubalil jsem si cigáro

a pustil si

Nicka Cavea

 

avšak přišel hlad

 

Vyhrabal jsem se

ze svýho

zatuchlýho pokoje

plnýho bordelu

a prázdnejch flašek

 

koupil si v obchodu

na rohu

rohlíky a kyselý rybičky

 

doma jsem si pustil

starý blues

otevřel pivo

a nasnídal se

 

pak jsem si zase

ubalil cigáro

a byl rád

že se můžu

celej den jen tak válet

a nemusím do práce

 

 

 

 

Taky jsem měl v Litoměřicích pár známých, jelikož to nebylo tak dlouho, co jsem odtamtud vypadl. S Bárou, Tondou či Džakysem jsem chodil do starého dobrého Dynama v Litoměřicích a taky do klubu v Žalhosticích, kde jsem tenkrát přišel na chuť house a rave party a dával si opět sem tam pervitin. Ale jen jsem šňupal. Začala mě bavit house music a techno, které tehdy v Čechách začínalo a byl to jistý druh undergroundu, zatímco dnes je to komerční záležitost. O víkendech jsem z Terezína jezdíval občas do Prahy na housepárty,který tenkrát bývaly v Alfě na Václaváku či v KD Ládví. Tento hudební styl tehdy zažíval rozkvět a byl nerozlučně spjat s drogami, což je dodnes. Tenkrát to byl perník a také halucinogeny, hlavně tripy.

Na tyto akce jsem chodíval s lidma se staré party z Hlubáku,tedy s Kačenkou,Alešem,Viktorem a taky Patrikem známým to z dětské psychiatrie v Motole. Takže víkendy jsem takto pařil v Praze a přes týden dělal v Terezíně. Jaro bylo fajn a pak nastalo léto a já už trochu přestával rozlišovat mezi realitou a fikcí, protože když se člověk pohybuje jen zfetovaný na houseparty nebo zmatený mezi schizofrenními důchodci, tak přestává vnímat realitu. A já si to tenkrát začínal uvědomovat. Taky mi došlo, že je mi dvacet a nemám ani maturitu. Někteří mí vrstevníci už nastupovali na vysoké školy a já přišel na to, že mi pomalu začíná ujíždět vlak. A nechal jsem si jej ujíždět ještě dost dlouho.

Rozhodl jsem se tedy, že si dodělám maturitu a začal jsem s pomocí mámy hledat vhodnou školu, kde bych mohl navázat na něco z toho, co jsem nedostudoval. Nakonec jsem musel nastoupit od prváka do Prahy na Veřejnosprávní školu na Smíchově.

V srpnu jsem se tedy rozloučil s Terezínem a toto moje samotářský období zanechalo ve mně trochu nostalgie. Snad to bylo i věčnou přítomností osudů terezínských židů. To utrpení tam bylo vepsáno do každého kamene a provázelo mě to tam celý můj pobyt. Vše bylo takové sešlé a zoufale ztracené… Připadal jsem si asi nějak takhle:

 

SNY

 

Okázalá neokázalost

pustých dní

pustila mi žilou

 

Člověk tolikrát sní

a pak nashledanou

sny

 

Když

další dny příjdou

zbude jen zlost

 

Čí je to vinou?

 

Tak dost!

v rukách držím

 

 

jen ohlodanou

 

 

kost

 

a masité touhy

v moři zapomnění

plavou

 

 

Návraty a odchody

 

 

 

Vrátil jsem se tedy do Prahy a v září 1997 jsem jako dvacetiletej nastoupil do prváku mezi patnáctiletý holky. Bylo to trochu zvláštní,jelikož jsem tam byl jedinej kluk a ještě o pět let starší.

Ve třeťáku jsme měli profesora na angličtinu,který byl mladší než já. Na škole jsem byl spíš samotář a s holkama jsem si moc nerozuměl.

Asi to bylo tím,že jsem přišel z úplně jinýho světa a tomu jejich jsem absolutně nerozuměl. Byl jsem stále trochu mimo realitu.Chodil jsem tedy do školy a dál se stýkal s Martinou,některýma lidma s Kampy a Paluby.Omezil jsem tvrdý drogy i trávu a začal jsem spíše chodit do hospod.Odpoledne po škole jsem trávil na Arbesáku u piva s Honzou a Martinou a dalšíma lidma. Hospodská společnost na Palubě se pomalu rozpadala a zůstalo jen to alkoholické jádro. Žil jsem opět u mámy na Smíchově a po bouřlivích dobách byl celkem klid. Jednalo se ovšem jen o klid před bouří.

Ve druháku se  mnou po různých peripetiích definitivně rozešla Martina. Rozcházeli jsme se za ty tři roky asi minimálně pětkrát,ale tenkrát to bylo definitivní.Přestávali jsme si rozumět. Z Martiny se stávala dospělá cílevědomá žena, která chtěla jít na vejšku a budouvat po vzoru svých bohatých rodičů kariéru,zatímco já jsem byl stále v pubertě a chtěl pařit a odmítal zodpovědný přístup k životu.

Také mě Martina párkrát podvedla a to vždy s mými dobrými přáteli. Jednou to byl Tomáš P.,pak Smeták a nakonec Honza P. a já už toho měl dost.

Tak skončil můj tříletý vztah,který byl opravdu silný a intenzivní.Také jsem měl nějaké úlety,třeba Evu P., nebo Terezku,studentku gymnázia,která chodila na Kampu a pak jakousi holku z Budějovic. Jenže to šlo o vztahy krátkodobé a čistě platonické,zatímco Martina se svými milenci spávala.

Tak jsem to ukončil a začal na truc chodit s její nejlepší kamarádkou Maruškou.

Maruška byla fajn, jen měla smůlu,že byla jen mojí náhražkou za Martinu. Choval jsem se tehdy k ženám příšerně sobecky a zranil jsem tolik duší,že prosím Boha aby mě to odpustil.A hlavně ty dotčené ženy.

Po rozchodu s Martinou jsem zintenzivnil své pití a s Tomášem P. jsem začal víkendově opět užívat intravenózně heroin. Školu jsem zvládal levou zadní,takže můj život byl pivo a heroin a heroin a pivo.Občas po škole nějaký ten špek,to už byla samozřejmost.Citově jsem otupěl a říkal jsem si tehdy,že kašlu na všechny a všechno a hlavně na lásku.Psal jsem nihilistický depresivní básně a také jsem začínal psát povídky.Pár jich je dobrých,většina však škvár.U poezie si myslím,že mám povedených věcí více.Ale to nemohu soudit.Ať posuzují jiní,pokud to někoho zajímá,tak má poezie a povídky jsou k dispozici nahttp://www.lipner.estranky.cz/clanky/poezie- ,  http://www.lipner.estranky.cz/clanky/povidky .

 

S Honzou jsem vymetal pražský rockový kluby a chodil na bigbít a punkový koncerty.Honza taky bral heroin,tak jsem si dával i s ním.Chodil s Martinou V. a tak jsme brali herák spolu po škole.Ne každej den,ale minimálně jednou týdně to bylo a tak jednou do měsíce perník a denně samozřejmě chlast.

Dnes, když se na to koukám, tak vím,že tehdy jsem se už v tom všem marasmu ztratil,že jsem se pustil kormidla a nechal svojí bárku bezvládně bloudit na rozbouřeném moři života. Byl jsem tenkrát nihilista a bylo mi vše jedno. Myslel jsem si,že po tom,co jsem do té doby prožil je to zákonitej stav a žil jsem ze dne na den.Neměl jsem plány do budoucna,vše mi bylo jedno,jen si dát a zapomenout a něják přežít den.Nevěděl jsem přesně kde jsem.Byl jsem zmatený a vypadalo to asi takhle:

 

MEZI SVĚTLEM A TMOU

 

Balancuji na hranici

na ostří existence

na hraně mezi světlem a tmnou

 

mý neřesti mě na hody zvou

s rukou zničenou

a očima temnýma

 

zabíjím

 

pomalu duše umírá

 

Nechci takto ustrnout

ještě je možnost dál plout

cejtím znamení

na svým temeni

 

a nechci purpurový proužek krve

 

nechci aby to zkončilo

jako prve

 

 

V té době se ale ve škole objevila holka jménem Petra R.

Byla to roztomilá brýlatá zrzavá intelektuálka, která krásně hrála na klavír a na kytaru a zajímala jí východní filozofie,mystiku,buddhismus a vše okolo hippies. A já pro ni ztělesňoval guru a toho,kdo jí zasvětí to toho světa a navrch přidá lásku.

Někdy v polovině druháku jsme spolu začali chodit. Milovali jsme se,já ji učil tantrickému sexu a mystice a psali jsme spolu poezii.Tou dobou jsem poslal pár svých věcí do nějaké literární soutěže a podařilo se mi vyhrát. Něco mi i otiskli časopisecky a já s Petrou začínal chodit na amatérská literární čtení po pražských jazzových a literárních klubech. Z tehdejší doby pochází třeba těchto pár věcí:

VEČER V DEJVICKÝ NÁDRAŽCE

 

Vyprávíme si svý příběhy

nad stolem

pijem

a jsme

 

V hlavě zrcadlo sebe sama

v jiných objevené

 

Nevíš jestli jo

či ne

 

Tak dál pijem to svý

někdo se baví

jiný mlčí

 

a život jde dál

mezi křečí a sny

 

 

 

PROCHÁZKA

 

Míjím Smíchovský pivovar

a nad střechami se plazí slad

Ach oprýskaný

pivem prolitý

město mý

 

Jsou sny

jak starý zdi

a zákoutí temných dvorů

s těhotnými poplenicemi

 

Každej z nich

do kterýho vejdu

má svou duši a vůni

 

Většinou ale smrad

a odevšad

na mě kape šedá rezavá špína

a kloní se v očimé

nahý fasády

a okna tisíce osudů

( za nimi stávají tiše vrásčité stařeny )

 

A před hospodami řady buclatejch sudů

 

To vše

mnou proniká

když jdu ulicemi

 

okolo tváří

dědků vypitých

matek od dětí

i partiček romů

 

Stále mě zajíká mrazivé

žalnodojetí

když svými ulicemi jdu

mezi dlažbou

a haldami suti u popelnic

domů

 

 

 

TAK KRESLI

 

Kresli

co tě napadne

 

stromy

krajiny

tvary záhadné

 

Tváře

oči

zahrady

sněhem zapadlé

Nastavil jsem tedy světu další ze svých masek a po skejťákovi, nirvánistovi, hiphoperovi,hippíkovi a mystikovi jsem se stal prokletým básníkem a považoval jsem se ve skrytu duše za mluvčího svý generace.O pár věcech mohu říci,že by mohly být generační výpovědí,ale já neměl dostatek vůle a touhy se prosadit dál.Bavilo mě psát,ale ještě více mě bavilo vysedávat po hospodách,kde také povětšinou mé texty vznikaly.

 

Chodil jsem s Petrou R. po kavárnách a literárních večerech a bylo mi fajn.Lidi mi tleskali,cítil jsem se úspěšně.Doma byl klid,ve škole to šlo a Petra byla hodná a zamilovaná.Ale špatné bylo to,že jsme se spolu celkem rozpili.Taky jsme psali.A já tenkrát opět miloval.

Toto je příkladem:

 

JSI II.

 

Jsi mojí vodou jsi mojí žízní

jsi mým štěstím i mou trýzní

 

jsi mojí nocí i mým dnem

jsi realitou i tajuplným snem

 

jsi láska jenž do mě vkročila

jsi kapka rosy co růži smočila

 

jsi ticho i zvuk halasný

jsi ta pro kterou jsem šťastný i nešťastný

 

jsi cesta vedoucí do neznámých krajin

jsi sluncem před kterým dech se tají

 

jsi nocí plnou hvězd

jsi květina která začla kvést

 

Jsi možností skoku do hlubin

jsi pohledem do dálných rovin

 

jsi mostem přes mou samotu

jsi pramenem pro mojí dobrotu

 

 

 

Někdy v polovině třeťáku jsme se zapomněli na pár dní někde po pražských nonstopáčích a přestali chodit do školy.Já si říkal,že když mě vyrazili třikrát,že když se to stane po čtvrtý,tak se nic neděje.Petra utekla od rodičů a tenkrát jsme bydleli u Petra Pankáče,mého kamaráda v jednom malým domku na Žižkově,kde nebyl proud a spalo tam ještě asi dalších pět lidí.Petra byla z toho celá nadšená,já ani ne,neboť jsem již úskalí tohoto způsobu života znal.

Týden jsme tam takto brložili s nějákým Karlem a dvěma americkýma studentkama,který byly bohatý a živily nás tam všechny včetně asi tří psů.Pak jsme chvíli bydleli v jedný chatce na Radotíně a když jsem šel jednou s Petrou se přihlásit na pracák,jelikož jsem už nepočítal,že mě vezmou zpět do školy,tak nás tam odchytila moje máma a zařídila,že mě přijali zpět do školy.Podmínka byla,že se nesmím stýkat s Petrou.

Scházeli jsme se chvíli tajně,ona odešla ze školy,já zůstal,ale po nějáké chvíli jsme se stejně rozešli.Petra dnes žije v Irsku, má děti a dělá to co chtěla dělat už když jsme byli spolu. Dělá jazzovou muziku a píše knihu. Taky byla v Indii a občas si napíšem přes net, jak jde komu život…

Byl jsem tedy opět sám,asi tři měsíce jsem chodil s jistouLudvikou,která mě tenkrát hrozně milovala a já se s ní chtěl jen vyspat a pak jsem po dlouhý době potkal Martinu D.která dělala vejšku v Ústí nad Labem a ta mě seznámila s Klárkou,s třetí mojí osudovou ženou.

Klárka tehdy chodila se Smetákem.Staré vazby ještě úplně nevychladly a tak jsme se přes Martinu spolu seznámili.Klárka milovala poezii,hlavně Skácela a Gellnera,které mám rád i já a začali jsme spolu chodit.

Klárka občas přijela do Prahy na víkend a později jsem začal za ní jezdit já do Ústí nad Labem. Severní Čechy byly opět mým osudem.

V létě roku 2000 jsem jel na léto na dva měsíce poprvé do Švýcarských alp.

Jel jsem tam na práci na horskou farmu v malé vesničce u Italských hranic.Bylo to přes katolickou charitu.Vesnička se jmenovala Loco,což znamená španělsky blázen.Byl jsem krásou a monumentálností horských masívů unešen,byl to balzám na duši,něco doposud nepoznaného.Tohle jsem napsal po návratu do Prahy:

ŠVÝCARSKÉ OZVĚNY

 

 

První záchvěvy podzimu

prochází se po mý duši

 

Ozvěna léta zaznívá mi v uších

vzpomínky a pocity buší

 

úbočí horských hřbetů

roztodivné barvy květů

 

Slunce

a skály

co odpoledne pálí

 

Vůně sena a za večerů

trávy

a z rádia slyším

rušený český zprávy

 

Pod alpskými vrcholky

je ještě léto

a Prahou tiše kráčí podzim

 

a něco se zachvělo…

 

Snad touha

či něco jinýho

 

jisté je

že zpět do náruče hor

by se chtělo

 

 

 

Byl jsem tam celkem tři léta po sobě. Povprvý s Matějem,což byl kamarád mojí mámy a s jeho sestrou jsem občas brával perník, podruhé jsem tam jel s bratránkem Zdeňkem a do třetice s Klárou.

Krajina byla nádherná,lidi u kterých jsem bydlel byli fajn. Leč farmář Bill,j ak se mu říkalo měl plný dům alkoholu a také spoustu velmi kvalitní marihuany,neboť ve Švýcarsku je konopí legální z čehož jsem měl tenkrát velkou radost a tak všechny tři pobyty ve Švýcarsku se sobě podobaly v tom,že jsme byli večer co večer pod vlivem alkoholu či zkouření,nelépe však obojí a přes den jsme tvrdě makali na horských loukách,kde jsme sklízeli seno, dělali na vinohradě či opravovali lanovku.Také jsem ovšem byl na pár horských výstupech a v pár městech včetně italského Milána, Curychu,Locarna či Linze v Rakousku.Vždy jsem jel tam i zpátky autostopem a tam člověk taky zažil dost zážitků. Bylo to takové příjemné vytržení ze stereotypu prázdna a dekadence,který jsem žil v Praze.Po návratu z Alp vznikla ještě tato báseň:

 

KDYŽ V ALPÁCH PRŠÍ

 

Když v Alpách prší

tak vzpomínky se vrší

v hlavě mý

plíží se tajný sny

 

a noci jsou dlouhý

plný odlesků

skutečnosti pouhý

 

Odlehčená radost

pádí útrobami mé hlavy

ke svým špatnostem

obracím se zády

když v Alpách prší

 

 

 

 

 

Někdy ve třetím ročníku jsem tedy začal chodit s Klárkou N. Opět to vše začalo velmi bouřlivě a intenzivně jako ostatně začínaly všechny mé vztahy. Bylo to vše jako bouře.Krátky,rychlý a pak to vyčpělo do ztracena.V Praze jsem se věnoval svým zálibám,tedy psaní poezie,vysedávání po hospodách a čtení Gellnera,Bukowského a ezoterické literatury.Tak mi plynul čas a s Klárkou to bylo krásný.Měli jsme mimo literatury a poezie další velký společný zájem a to byla náklonnost k alkoholu.Klárka tvrdý drogy nebrala,trávě moc neholdovala a tak jsem se tehdy opět začal rozpíjet.Zvláště,když jsem se těsně před maturitou odstěhoval ke Klárce do Ústí nad Labem.

 

 

Žili jsme spolu v malý garsonce v sedmým patře paneláku na kraji Ústí s výhledem na Krušný hory.I nám bylo občas krušně,ale spíš to byl vztah zalejvanej hektolitry piva a taky panáky.Do Prahy jsem přijel víceméně akorát odmaturovat,což se mi zázrakem povedlo s vyznamenáním.Já se tehdy neučil,říkal jsem si buď to udělám nebo ne,nebudu se nervovat jako ostatní před maturitou,když mám Klárku.Po maturitě jsem v Ústí s Klárkou zůstal.Klárka dělala načerno v jednom antikvariátu a ještě brala podporu z pracáku a já se nechával živit.Chodili jsme večer co večer do místního kulturáku a tam existovala stolní společnost místních intelektuálů a vysokoškoláků,ale hlavně alkoholiků a tam jsme se večer co večer spíjeli do němoty.Doma jsme se buď pomilovali nebo pohádali a tak to šlo až někdy do jara příštího roku.Klárka byla složitá osobnost a byla silnější než já.Taky mě podváděla.jednou s Jakubem Smetákem,jindy se svým bývalým přítelem a z toho vztahu mi zbylo jen pár textů:

 

 

KOVOVÝ OČI

 

Labe je dnes modrý

i ve mě je modro

 

jsem volný

milující

 

míjím hrad Střekov

za chvíli pohlédnu do tvých očí

který jsou jako to nebe

či mimozemský kov

 

 

LÁSKA JE PES

 

Proč miluji

proč nechávm svou duši na dlani

dávám se ti napospas

jako zvíře

 

láska je skutečně pes

a okno mýho paláce

má tebou kovaný mříže

mříže ze tvých chlapů

a já to možná chápu

 

a topím se v povodni lásky

neschopen hlásky

mlčím k tobě

svou prosbu o věčnost

 

Dal jsem se tobě

a ty si kráčíš po cestě svý

zkrápěný alkoholem

a sexem

 

bludištěm pochyb a tužeb z minula

a já miluju

sám a sám

 

svou duši ti natisíckrát dám

i když se občas procházím po římsách

 

padám

padám

do Tvých hloubek

a nic s tím nenadělám

 

 

zvedám ruce ke slunci

a prosím o kousek vstřínosti

o celu

kde můžu být s tebou přes všechny chvíle

co zebou

 

máš v sobě něhu ďábla

i Boží zlost

 

jsi krutě nádherná

a já už vím

že láska bolí

když ten druhý neví

jestli ji vlastně chce

 

 

 

 

 

Tmou dál kroky jdou

 

Opět jsem tedy zůstal sám a vrátil se zpět do Prahy a bydlel s mámou.Doma byly menší střety zkrz mý pití a já býval často na mámu zlej.Po rozchodu s Klárkou jsem zanevřel na ženy a lásku a stýkal se víceméně s Tomášem P.,chodili jsme po putikách a tlumili bolest a bezvýchodnost žití heroinem.Liboval jsem si ve svým nihilismu,ke kterýmu město skýtá vždy dost záminek.Potácel jsem se tehdy na hranici šíleností a zapíjel svý paranoický stavy.

Vymetal jsem různý hospody a v jedný jsem se tehdy seznámil s Grayson. Byla to studentka z U.S.A., která objevovala kouzla Evropy a na tý cestě pozala mě.

Byl z toho vztah,kdy jsme jazykovou bariéru překonávali sexem a nebylo to špatný.Chodil jsem s Grayson po Praze a byl zamilovanej.Prožili jsme spolu krásný dva měsíce sexu a anglický konverzace, než Grayson odjela zpět do států.Psali jsem si mejly a já měl tenkrát možnost odjet do Ameriky.Bohužel jsem toho nevyužil a dál hnil na Smíchově.

Mámě tehdy se mnou došla trpělivost a vyhodila mě z bytu.Nebylo divu.

Chvíli jsem tehdy bydlel u tety z otcovy strany a hledal jsem nějákej podnájem a práci.Měl jsem po maturitě, tak to mohlo být perspektivní.Nastoupil jsem jako sociální pracovník doDiakonie. Jezdil jsem denně na Břevnov k jednomu nemohoucímu pánovi,chodil mu nakupovat a tak.

Taky jsem si našel podnájem.Bylo to mimo Prahu.Bydlel jsem v Čerčanech v podnájmu u rodiny důchodců v malým pokojíku s černobílou televizí značky Merkur.Byl podzim a mě bylo tenkrát celkem mizerně.Každý den jsem dojížděl 60 kiláků vlakem do Prahy a sledoval jak zlátne a rezaví listí na stromech podle trati.

 

 

 

V práci i v podnájmu jsem vydržel asi měsíc a vrátil jsem se do Prahy. Končil rok nula:

 

ROK NULA

 

Zkončil rok nula

rok zmatenosti

rok jízdy v kruhu

rok cest stereotypu

a setkávání bohů

 

Zkončil rok hledání

zatracení

rok nadějí i bolesti

 

zkončil rok pití

smetí

rok jehel

a rozpouštění

 

zkončil rok nula

rok vlasů

chůze

i šílených běhů

 

horkýho slunce

i mrazivýho sněhu

zkončil rok

kdy jsem hledal něhu

 

zkončil rok divokejch nocí

sexu

útlaku

a naivity

 

zkončil rok karet

halucinací

a blábolů

 

zkončil rok nula

rok doteků

samoty

touhy

 

zkončil rok poznání ztraceného

rok nesmyslu

rok hospodských dopolední

dní

nocí

 

zkončil rok čekání na marnost

na lásku

i na světy v černých mracích

 

zkončil rok nula

 

ten další se mu bude

v něčem podobat

 

 

A také se podobal…Tenkrát jsem někdy ve svý úplný samotě a prázdnotě potkal přes bývalou spolužačku z poslední střední další osudovou ženu mého brožovaného života a tou byla Lenka alias Malina.Opět po hlavě a bez ohlížení se napravo či nalevo vypukl silný vztah.

Tentokrát to ale nebyl vztah.Spíše tah.A já tehdy nezadržitleně padal ke dnu.Tenkrát už nešlo o nic jinýho než o chlast a definitivně jsem vyměnil jednu závislost za druhou.Tou drogovou jsem si tak něják prošel a zůstala mi z ní pranoia,která seděla v zátylku a občas ta mrcha hryzla do živýho masa duše.Malina měla ráda českej underground a já začal inklinovat spíše k český hudební scéně jako byly kapely Psí Vojáci a Plastic People of the Universe v čele s Mejlou Hlavsou.S Malinou jsem vymetal pražský kluby a hospody,usínal ožralej našrot pod stoly hospod a vyřvával opilecký písně v nočních ulicích města.Přes to všechno tam byla zpočátku něha a vášeň a duchovní souznění.Taky jsme spolu jeli na čundr na jakýsi hudební fesťák někde na Šumavě.Byl jsem zamilovanej a bylo to silný…

NA CESTĚ S HVĚZDAMI

(Lence)

Sledovali spolu hvězdy. Vyprávěla mu o dalekých souhvězdích, ze kterejch znal jen to jedno. Vozovou hradbu z něj nepostavíš. . .

Ulice Západního města se synagogou a pomníkem, který komusi za cosi děkoval, byly temný a pivo studený.

Mluvili nad ním a čas plul jemně, bez zákrut, jen tak.

Pak šli nocí, město nechali i s jeho oranžovou září za zády,míjely je žhavý oči aut a pak našla místo ve stráni.

Starý stromy, vysoká tráva a v žilách jim kolovalo víno a vášeň.

Dech se zrychloval, vše rostlo a propadalo se, rychleji, rychleji.

A ráno padal jemný déšť, zbytek vína přišel vhod. Šli,byli na cestě, spolu.

Silnice hučela, okolo jezdila auta za svým cílem, pořád pryč, spěch, spěch, spěch. . .

Zastavil jeden, vezli se, bylo mu dobře, na cestě s ní.

Pak město. Menší, s náměstím a vysokou věží. Shlédli i nějáký to baroko v Božích chrámech. Leč přišla žízeň.

Motali se městem a žádná hospoda jim neotevřela svojí náruč, jen levná zaplivaná čtyřka, zakouřený lokál plný prázdných existencí.

Utopit to vše, ještě jedno, pak další, možná panák a spát, nic nevědět.

Chodili, hledali a všude čpěl konzum.

Scheisse, kurva drát. .

Nakonec skončili nad jedním pivem v bufetu umakartovým, kde na jídelním lístku byla jen jedna polífka a důchodkyně se ládovaly něčím s brambory. Sledoval je, blížící smrt jim koukala z očí, možná poslední oběd, do večeře je daleko, je nejistá. Každá vteřina může být poslední. . .

Dopili a šli se opět vnořit v chrám lesů a luk.

Mluvili spolu, se zvířaty a v noci opět hvězdy a dávný kouzlo působilo.

Majestátný ticho letní noci, bylo v tom něco odvěkýho,jako v pravěku a i vášeň byla ohnivá.

Bylo v tom všechno, oheň osvětloval jejich nahá těla, proplétala se jako plameny, vše hořelo. . .

Nový den vyslal mezi kopce mlhu, aby na čas pohltila údolí hor a nad tím vším modro. Nebe bylo jako její oči.

Lesy hovořily tichým šepotem a nad ním kroužili draví ptáci. V lesích cítili dech země. A v noci měli nad svými těly nebe se souhvězdím, ze kterýho vozovou hradbu nepostavíš.

Není totiž potřebná.

 

———

Z chrámu hor s klenbou nebe,který modrou vyměnilo za šedou, sešli do prostor starýho hradu.

Lidi, různý tváře, vlasy, řeči a pivo.

Byli spolu pod rozložitým stromem na nádvoří. Pohlcovala je všechny síla klavíru i kytar, nějáký slova a víno řízlý alpou.

Noc se snášela na hradní nádvoří a na porůznu se klátící, ležící, bdící či spící lidi padal déšť.

I na ně. Kapely hrály furt stejně pěkně a zima vlezla všude. Ani chlast nezabíral.

Ráno bylo slunečný.

Zůstali spolu mezi kamennými hradbami, potkávali lidi, teklo pivo,vše šlo jen tak sledovat, beze spěchu, beze strachu plout.

Jako mraky na nebi.

Další noc byla kousavá. A ráno seděl za krkem hlad.

Byly tu však ostružiny.

Šli po stříbrnejch kolejích, déšť padal a únava šla s nimi.

Byli na cestě, spolu.

Opět silnice, auta, spěch, spěch, spěch. . .

A silnice se táhla do nekonečných dálek, to je jistota touhy a on byl šťastnej pro to všechno, pro její oči, úsměv a to černý hvězdnatý nebe.

 

Takový výlety a romantiku jsem zažíval jenže tenkrát se má loď začínala potácet a kormidlo jsem již dávno opustil.Bůh ke mě občas hovořil,ale já byl slepý a hluchý a netušil jsem důsledky svých činů.Drogová závislost byla definitivně za mnou,sem tam jsem si sice s Tomášem dal herák či tak jednou do měsíce perník,ale denodenně jsem byl v lihu.Vytloukal jsem klín klínem a drogy v mém prázdném životě nahradil alkohol.A ze své zkušenosti mohu dnes říci,že je to prašť jako uhoď neboli z bláta do louže. Možná je ale alkohol horší závislot,jelikož drogy jsou ilegální a není tak jednoduché se k nim dostat,ale chlast číhá na každém rohu a pije se všude.

Kdo zažil tak ví,kdo ne tak tomu to nepřeji.

Chlastal jsem tehdy první ligu a to jen proto,že mi po mých drogových excesech zůstala paranoia.Pořád mě někdo pronásledoval a sledoval.Bál jsem se jezdit tramvají a metrem,měl strach se podívat lidem na ulici do očí.Z hospod kde jsme spolu sedávali nás vyhazovali a pak nám zbyla jen ulice.

 

OBYČEJNEJ ZAČÁTEK MĚSTSKÝHO DNE

 

Hvězdy šílely a nebe bledlo, začalo ráno a další den se hlásil o slovo. Slunce vyblilo svojí ranní kocovinu a lidi chodili do práce. Jako vždycky. Tramvaje jezdily, dost byly narvaný, a lidi četli noviny. Sem tam se nad ulicemi, zamřížovanými elektrickými hady, prohnali ptáci. Padali za střechy domů a nad městem táhly mraky.

Mezi nimi se líně povalovalo ranní rudý rozespalý sluce s xichtem, jak kdyby táhlo přímo vod Zpěvců či z Újezda.

Vstávej vole, chrápeš tu, seš našrot, vypadni ven a sviť, to ti spraví náladu. Buzeroval jej promrzlej měsíc. „Mám už toho plný kecky, svítit na cesty těm ožralům, nechat si nadávat, furt taky samý milostný vyznání luně. Jakápak já jsem Luna. Jsem vobyčejnej měsíc, kterej vidí mnoho šílenství temnosti žití. „

„No, to vidim i já. . . ále. . “ A mávl prvním unaveným paprskem do blednoucího nebe.

Tak se vykutálel, červený, špinavý od mraků a šajnoval, nač mu jeho slunečni kocka stačila.

Pár lidí potěšil, jiní to lhostejně přešli a další nasral.

Tohle slunce bavilo, však ono se to přes den něják uklidní.

 

Začínal novej den a všechno bylo v pořádku, jen na lavičkách dospávali svý zběsilý sny socky, co nemaj kde bejt v tomhle šíleným světě, kde vládne mamon a spěch a nikdo neví, jestli se zítra vzbudí a nezešílí jako ty.

 

 

 

Já psal,pil a byl a vznikaly i jiný prapodivný texty:

 

DÉŠŤ

 

Sleduji déšť

v poloze ležícího střelce

je mi poněkud mělce

a na záda dýchá

minulost

 

Blesky křižují nebe

hledám Tebe

má Lásko ztracená

 

Chvěji se

jak list ve větru

a snažím se

o ironický úsměv

kamsi do šedi mraků

 

Nic není dost

a most prý rozebrali

do šrotu

 

Má duše

socha skácená

stále hledající

samotu

se zdá

tak ztracená

že neni vo nic stát

 

tak tančím gavotu

a tou chci se dát

 

 

S Malinou jsem chodil dál po hospodách a jednoho dne si řekl,že bych taky měl pracovat.Nastoupil jsem tehdy do jednoho pražského knihkupectví do skladu.

Celý den jsem chodil mezi stohy a regály knih a bylo mi fajn.Připravoval jsem zásilky do jednotlivých prodejen a zaskladňoval nový knihy.Tisíce a tisíce titulů a celej den jsem si mohl číst.

A dny se chvěly a kolísaly.

 

DNY KOLÍSAJ

 

Dny kolísaj od bytí k nebytí

od pití k nepití

kolísaj zas noci

 

Jsme roztroušeni

mezi sebou

a někdy není o čem psát

 

Za nocí se probouzíme

a jasně cítíme

že tenhle sen

nesmí býti podveden

 

a kdyby bylo co dát

kdyby bylo čemu se smát

nemuseli by jsme na svý sny lát

 

A dny dál kolísaj

a noci se houpou

v nich mnozí svou beznaděj koupou

zatím co jiní

živí se svou touhou

na splnění skoupou

až je mi z toho zle

a k ránu zima

tak holt život jde

a někdy je príma

podle toho

jak dny kolísaj

 

 

 

 

 

 

 

Byla to zlá doba.S Malinou jsme to táhli po hospodách odkud nás často vyhazovali a zkončili jsme na ulici mezi sockama a špínou ulice.Nikterak však tyto lidi neodsuzuji.Jsou ztracení a mnozí z nich také hledají Boha jako já a je jim potřeba pomáhat.

Den co den jsme posedávali před obchoďákem na křižovatce Anděl a pili krabicový víno s pankáčema,ukrajincema a lidma,který byli pořád jednou nohou v kriminále.Zapoměl jsem na všechny filozofie,beatníky a underground a byl opravdu na dně.Z tý doby si pamatuji Rudu-pankáče,kterej žebral na Andělu peníze,šílenýho Honzíka a Jirku Š. alias Šumíka, který byl kdysi členem naší školní partčky.Já jsem se tenkrát potácel s Malinou po křižovatce Anděl a somroval peníze na krabicový víno a cigára .

Přes den jsem chodil do práce,kde celkem o nic nešlo,ale i tam jsem už začínal mít problémy.Chodil jsem tam často s kocovinou nebo ještě nalitej a šéfová se na mě dívala zkrz prsty.Ostatně nebylo se čemu divit.

Připadal jsem si jako na kolotoči.Na Ďábelském šíleném kolotoči…

 

 

ĎÁBLůV KOLOTOČ

 

Z malovanýho hrnečku popíjel červený. Bylo jako krev, kterou tolikrát zesiloval zakázanejma látkama a hnal to rychleji a rychleji a někdy zpomaloval.

Ale co to červený? Není to taky zakázaná látka?

Možná jo, ale jemu to bylo jedno.

Myslel na lidi, kterejm věřil, znal je a pak zjistil, že jsou to pěkný svině.

Ne zrovna na něj, ale co když jo. . .

Přímej důkaz chyběl, ale možnosti tu jsou.

Byl vlastně sám jen s tím obsahem malovanýho hrnečku nebo půlitru.

Sledoval lidi, jak se měnili. Nebo to byl on?

Venku zima a v něm jakbysmet. Jen to víno jej pomíjivě hřálo.

Nechtěl už ani psát. Nechtěl už ani milovat, ani pít, ani být střízlivej. Nechtěl umřít, ale ani žít.

Nechtěl ani to, že nechtěl a tak se znova napil a zapálil si cigáro.

Nikdy neměl rád kolotoče.

Bylo mu z toho špatně.

A tenhle kolotoč se točil sakramentsky rychle a dlouho.

Už skoro 10 let.

Dá se vyskočit za jízdy. Jenže to si člověk rozbije hlavu.

Snad zastavit. . .

Jenže kde je ten knoflík, kterej zmáčknout.

Možná je někde na dně duše, nebo snad až za ní, v jiným světě. . .

Ta neovladatelnost jej vždy lákala i děsila zároveň.

A tak kouřil a ty kruhový myšlenky cpal do paměti kompjůtru, když ta jeho byla odepsaná. Ty kruhy a kola byly šílený…

Další kola se rozjíždějí

každou vteřinou

 

A tak jsem psal a pil a pil a

 psal….

KOLA

 

 

a láskou chci proplout

až na druhou stranu

za hranice vnitřního ticha

 

až za prázdnotu chvil

ve kterých tuším

že jsem zas takový

jako jsem

vždy byl

 

a abych něco nerozbil

v tyto chvíle

myslím na to

ledabyle

 

a další kola se rozjíždějí

v barvách světlých

tmavých

 

připomínají věčnej hřích

a ráno je opět šedý

 

už ani nevím kolikátej den je takovej

a tak klidně

a zcela neúprosně

další kola se rozjíždějí

 

a ulice je napěchovaná

k prasknutí

 

 

 

Samozřejmě, že v tý šílený rychlosti zahlédl i barevný zajímavý zážitky, záblesky věčnosti a tak vůbec.

Ale taky mlhu v níž nerozeznával nic.

Jen obrysy a noci byly dlouhý a rána prázdný, jako ty spousty sklenic, či jako lžíce, ze který nasaje dobrej matroš a vpustí toho ďábla dovnitř.

Výsledek je nastejno. . .

A tak s tím zůstal sám a nevěřil v nic, ba ani v to, že nevěří.

Nechal se dál unášet tím kolotočem krásy i děsu, ve vlnách nočních běsů, byl, nebyl, snil a pil. Nebo cokoliv jinýho.

Byl to jen chtíč, ani nevěděl po čem.

Byla tu taky láska. Klamná iluze, prázdná přátelství u plných lžic a sklenic.

Bylo mu z toho nanic.

Chodil tedy i do práce. Někdy ne, ukecal to, s pomocí Boží, poulil oči, zpíval si a četl.

Dvanáct hodin něják uběhlo a opět kolotoč. Vlastně i to bylo jeho součástí.

Nebylo mu to zrovna ke cti, ubližoval tou divoku jízdou, jenže kurva, kde je ten knoflík. .

Nevěděl, či zapoměl a nebo nechtěl vědět.

Žena, kterou tak bláhově miloval, se vezla na podobným kolotoči, byla to zběsilejší jízda. Až lítaly okolo třísky bolesti a zmaru.

Problém byl v tom, že každý z nich se točil na svým vlastním kolotoči, míjeli se, jen v útržcích se setkávali. Buď v jasných světlech poblouznění, nebo v mlze. . .

Občas nabýval dojmu, že se vezou stejně. I tak to cítil u člověka, kterej často s ním vysával lžíce a nasával do žil. Tak on žil a

plul na temnejch vlnách.

Společně pak proplouvali mlhou, ale přes ní právě neviděl, jaká je vlastně realita.

Vyléčil se teď z těchto klamných vizí, jenže co mu to je platný, když visí ve vzduchoprázdnu.

Další lidi byli šílený.

Všichni a všechno se točí na hranicích šílenství ve světě bolesti z rychlosti finančních transakcí, světel, prázdnejch slov a plnejch výkladů sjůprmarketů.

Jaksi jsme se v tom všichni ztratili.

Ve světě, sami v sobě, v době, která se dá nazvat i bezčasí.

A k tomu zní šílená hudba, rychlej rock, či nějáký tuc tuc, tunely, nekonečný silnice a tak.

Riskování z marnosti?

Marnost z riskování?

Možná obé, možná i to byl jen klam. Tiché našeptávání ďábla, kterej má tisíce podob a lační po našich duších.

Naše vyprahlost jej živí.

A že tedy pořádně krmíme. Vždyť už musí být přecpanej. A tak má čím dál větší sílu roztáčet s námi ty kolotoče, malá soukromá pekla.

Napil se tedy, ještě jednu si zapálil, byla poslední, ráno koupí, pojede tramvají, dvanáct hodin mezi tunami knih, kráčet bude mezi regály, občas něco přečte, zapomene, na chvíli, možná se sejde s někým, kdo taky sedí na ďáblově kolotoči, svět se zase otočí a tak pořád znova a znova. . .

Až do zešílení, vysátí, převrácení sebe sama, pokoření, odpuštění sama sobě a znovuobjevení slunce. . .

Prohlédnutí zkrze mlhy a tmu.

Ovšem tu svíci jsem si sfouknul sám a po tmě se zápalka naděje těžko hledá.

Zbývá jen tápat po studený podlaze duše a jednou snad. . .

 

Ale práce mě bavila.Byl jsem celý den mezi knihami,měl jsem čas číst a peníze nebyly špatný.Měl jsem tam i kamaráda Aleše se kterým jsem občas zašel na pivko po práci.Můj život se tenkrát skládal jen s času,kterej jsem ztrávil v práci a času,kdy jsem se motal vožralej po ulicících s Malinou a bezdomovcema.Samozřejmě vznikaly i doma problémy jelikož jsem se často s mámou hádal a byl na ní zlej.Hodně se mnou tenkrát zkusila.jenže já si dál žil ve svým světě.

Byl to klam a iluze.

V práci mezi knihami jsem vydržel asi rok a půl než mě decentně vyrazili.Seznámil jsem se tehdy s jistou Hankou,která byla u mě ve skladu na brigádě a jak jsme se mezi regály knih bavili,tak slovo dalo slovo a nabídla mi cestu do Anglie.

Vyrazil jsem ještě s její kamarádkou někdy na jaře roku 2002.

 

Po návratu z Anglie jsem zapadl opět do svého lihového komatu.

Byl jsem totálně mimo a připadal jsem si asi takhle:

 

 

NIKDO

 

Nikdo nepřišel

nikdo neodešel

nikdo nezval

nikdo nevyhodil

nikdo se nesmál

nikdo neplakal

nikdo nevysvobodil

nikdo nešel dál

 

nikdo nevstal

nikdo nepoklek

nikdo nestál

nikdo neutek

nikdo nevěznil

nikdo nepustil

nikdo neměl sil

nikdo nevěštil

 

nikdo nehledal

nikdo nenašel

nikdo si nepřál

nikdo neztratil

nikdo nehaněl

nikdo nemluvil

nikdo nevěděl

 

nikdo tu nebyl

 

Šéfovi v práci došla trpělivost s mýma absencema a dostal jsem výpověď.Mámě se to dost silně nelíbilo a mě to bylo celkem fuk. Potácel jsem se s Malinou po pražskejch ulicích a utápěl se v alkoholu.Byla to doba temna,ale nebylo ještě nejhůř.To mělo teprve přijít.Vztah s Malinou přesně vystihuje tento text:

 

MY DVA A CHLAST

 

Svět zdá se zkrze piva a dým

vlnivej a vláčnej

jako ty když roste tvoje vášeň

 

Umíš zrychlit dech

i vyprázdnění posledního půlitru

 

Já nejsem jinej

a noci jsou dlouhý

kroky houpavý

 

realita chlastu

prolévaný mozky

doteky

něhy

a hrdla láhve

 

co s tím

 

mluvit

hladit se a kalit

 

vinnou romantiku žít

a věřit v její nevinnost

 

a v dalším litru

najdem odpověď na jednu otázku

 

Tak už dost!

 

Jenže vše to jde nanovo

 

spíme a lítáme nad zemí

 

milujeme se

my dva

a chlast

 

a hotovo

 

Lásky deziluze

 

Malina se pak kamsi ztratila a já opět zanevřel na lásku.Když mě vyhodili z knihkupeckýho skladu,tak jsem se s Tomášem opět potácel po nonstopáčích a tehdy jsem potkal Markétku.Zvláštní žena, zakletá princezna v černém hradu.Poslouchala death metal a různý jiný temný kapely a pila rum.Seznámil mě s ní David K., kterýho jsem znal z práce,kde byl coby učeň na praxi.

Do Markétky jsem se bezhlavě zamiloval a po měsíci v červnu 2003 jsem si jí vzal za manželku.Svatba se konala narychlo a já si tehdy myslel,že se konečně usadím a přestanu tak nezřízeně kalit,jelikož jsem už toho bezvýchodného způsobu života začínal mít dost.

 

TAKOVÁ OBYČEJNÁ POHÁDKA

 

(Pro Markétku)

 

Povím vám jeden příběh. Mohlo by se zdát, že je zcela obyčejný, leč není tomu tak. Ty dva, kteří jej prožili, znám. A ten příběh znají všichni. Je to příběh lásky, která někdy začíná zcela nenápadně, klíčí pod šedou zeminou všedních dnů, a jednoho dne vykvete.

Ten den byl však večer. . .

 

Večer jej čekalo zase jistý čtení, moc se necejtil, chtělo to aspoň nějáký to pivko. A tak šel s kámošem na jedno do hospody kousek od řeky, v jedný z těch bočních ulic bývalý dělnický čtvrti na levým břehu.

A na zastávce tramvaje, na místě andělským, poprvý uviděl Ji, tu ženu s něžnýma očima a úsměvem.

Kámoš ji pozdravil, letmo se představili, něják moc jí nevěnoval pozornost, musel se napít, jinak by nic nepřečetl.

A tak tam seděli v tý hospodě na levým břehu řeky, mluvili o všem a o ničem, a on jí sledoval skrze půlitr. Seděla naproti němu, občas se jejich pohledy setkaly, ale jinak nic.

Šli pak do kavárny s kulatými stolky, klavírem a policemi knih poezie.

Potkal plno známejch, četli tam a hráli nějácí amíci, a ta žena to vše sledovala. On jí, občas, pak něco přečetl, skoro až na konec večera, no za moc to nestálo, tak kam se půjde?

Usmívala se na něj, její modrý oči jej začaly přitahovat.

Leč táhlo se dál, noc byla dlouhá, a on ještě v ten jarní květnovej večer nevěděl ani jak moc ještě bude.

Seděli pak v hospodě pod zemí, pivo, slova a čas tekl proudem. Spousta známejch, no večer jako každej druhej v jeho doposud pustým a beztvarým žití. Ach, jak to znal, občas toho měl už dost.

Noc se přehoupla k ránu a najednou seděl vedle tý ženy, sledoval její pohledy a úsměvy, ruce se letmo dotkly, pak dlaně a ústa se propletly a jemu bylo jaksi líp na duši.

I přes litry alkoholu měl něják zvláštně čistou hlavu, svou ženu držel okolo ramen a šli ranním městem.

Začal novej den a byl to jeho den po dlouhý noci, která trvala už nějákej ten pátek a jeho to už občas zmáhalo.

Jo, měl jít do práce, kolikrát v životě se už na to vysral, měl kocku nebo se mu prostě jen nechtělo, jenže teď cejtil, že je v tom něco jinýho, věděl, že jestli dnes nebude s ní, že možná ztratí víc než nějáký zasraný odstupný čítající pár tisícovek.

Tušil to někde až na dně duše, která byla tak pustá a šedá – až do tohoto času.

Šli tedy spolu do hospody, která mu byla již mnohokrát azylem v těch příjemných ranních hodinách, kdy ulice města hladilo právě probuzený slunce.

Seděli opět spolu nad rezavým mokem, slova, ruce a ústa se proplétala a on cítil, že se blíží jakási neurčitá změna. Seděli a po očku sledovali v zrcadle na zdi hostince, jak si vedou týpci, kteří hráli automaty. Světýlka blikala a málokdo z nich něco vyhrál. On ale ano.

Smáli se, bylo mu dobře, jí taky, šli pak do parku nad městem, pod nimi svět, a bylo to dobrý.

Samozřejmě, že jej vyrazili z práce – bylo mu to jedno, stejně tam už končil.

Teď ale něco začínalo.

Byl s ní a čím dál tím víc se propadal do jejího modrýho pohledu.

Jeho duše se vznášela na skoro již zapomenutých vlnách lásky a čas byl jiskřivější.

Jo jaro je holt jaro a Mácha nad tím pokyvoval hlavou.

A sedávali často v parku nad městem, byl vidět hrad i monumentální kůň na zeleným kopci.

Sledovali psy, nebe a sebe a okolo nich dál kráčelo jaro a láska.

Najednou o ní věděl, byla v něm a on s ní.

A čas šel dál.

Přibližovali se k sobě, pohledy, doteky a dušemi.

Chodili spolu do parku nad městem dál a sledovali město z oken tramvají.

V jedný si řekli, že jen tak, jen z recese mohli by se vzít.

Smáli se, slunce svítilo, bylo jaro a Mácha se usmíval.

Tak pluli dál na vlnách.

Jeho duše byla kdesi za obzorem věčnosti, zkoušel psát o tom štěstí, jenže nedostávalo se mu slov. Měl už na háku nějáký ty přihlouplý literární večery, kde vlastně každej prodává jinejm svojí prázdnotu. I on jí v sobě míval.

Jenže teď byl s ní, s ženou s dolíčky ve tvářích.

Potkával dál známý, město okolo něj vřelo, ale pro něj už to bylo jaksi nepodstatný.

A recese kvetla do opravdový touhy si tu ženu vzít, být s ní až na věčnost, která trvá pouze v přítomnosti. Přál si a věřil v její nekonečnost. Bylo mu průzračně na duši, nevnímal už tu věčnou tmu a chození v kruhu. Už si nepřipadal jako zajatej vlk v kleci, jenže i v tuto jiskřivou dobu se opět

staly i černý věci. Zase zbloudil v nekonečně temný noci, kdy nekráčel podle svých přání a v jeho krvi pěnilo až příliš vodky. Svět se zúžil a hranice mezi tady a tam, mezi Bohem a ďáblem, byla překročena. Opět balancoval.

Vyčítal si to, že ztratil dva kroužky ze stříbrnýho kovu plus nějáký nepodstatný věci. Ne však ji, jeho osudovou ženu. Měl trochu strach. O ní, o sebe, jestli zkrotí ty svý šílený démony, jestli se dokáže vyhejbat černejm místům a temnejm lidem v tom šíleným městě. Chtěl jen ji, ženu modrých očí plných něhy, ženu, který otevřel duši, podal v dlaních svůj osud – a když ty kroužky ze stříbrnýho kovu sháněli na poslední chvíli, tak si uvědomil, že vše, co jej drtilo, co jej dusilo jako obruče sud, tak to vše mizí, že je mu nablízku ten vzácnej dar. Věděl, že to příjde, neboť to bylo v něm, kroužilo to v jemných spirálách jeho věčný drásavý touhy.

Jaro bylo v něm, Mácha mrkal očima a on čekal.

A když nastal poslední den jara, se to stalo. Poslední den jara byl jejich dnem svatebním.

Ráno pršelo, ulice byly šedý, byl to však déšť štěstí: pršelo jen a jen pro ně.

Muselo tam být i pár lidí, kteří byli pro něj důležitý.

Jeho žena přišla to ráno krásná, plála jak oheň, cítil lásku, její ohnivý vlasy, šaty s květy a v sobě lásku.

Sledoval pak za jízdy autem po ulicích města prozářených sluncem svět okolo sebe a věděl, že ta cesta na kterou se vydává bude ta jeho, bude to společná plavba, že ta žena je loď a on přístav.

Stála tam krásná, on vedle ní, vypadal v tom fraku, jako kdyby zdrhl z filharmonie, smáli se, pak pár slov týpka od úřadu, nevnímal to, jen blízkost jí, a oběma se třásla kolena. Potom dlouhej polibek a cesta tramvají.

Držel jí za ruku, měli v sobě lásku, nad nimi slunce a on byl tak šťasten za ten den, kdy jej čekalo nějáký mizerný čtení a on se musel trochu opít, aby vůbec mohl. . .

Jenže teď věděl , že to všechno ztrácí smysl proti tomu, co má, proti chvíli, kdy může nechat plout svojí duši po těch přízračných vlnách. Teď věděl, že láska skutečně existuje a že je dnes právějí opilý. Že sleduje, jak konečně v jeho temný síni zazářilo světlo. . .

Tady by se slušelo napsat, že tato pohádka skončila jako každá jiná, byla svatba, byli spolu a měli se rádi.

Všechno je však jinak.

Tady ta pohádka, ten věčný příběh lásky, ta cesta, která je průzračná i divoká jako řeka, teprve začíná.

Přejme jim tedy, aby je ten dravý a krásný proud dovedl až do společného moře, které už je na dohled.

Ale to už je zase úplnějiný příběh.

 

 

23. června roku 2003

Praha

 

 

Jenže vztah s Markétkou byl dost komplikovanej a taky hrál určitou roli věkovej rozdíl kterej mezi náma byl.Jí bylo čerstvech 18 a mě 26 když jsme se brali.Vše dopadlo nakonec úplně jinak,než jsem si představoval,když jsem psal tu povídku.Těšil jsem se na to,že si spolu najdem byt,založíme rodinu a já konečně začnu žít.Svatba to byla malinká.

Markétce šla za svědka moje máma a mě svědčil bratránek Zdeněk.Byla tam i Klárka,jelikož se ti dva dali dohromady.Zdeňka s Klárkou jsem seznámil,když jsem se vracel z poslední švýcarské výpravy,kde jsem byl s Klárkou.Tehdy jsme měli plný kapsy peněz,který jsme si tam vydělali a napadlo nás,že pojedeme na Moravu za Zdeňkem.Zdeněk si nakonec Klárku vzal za ženu.Já jsem mu byl tenkrát za svědka.

Vraťme se však k mé svatbě.Obřad to byl krátký a hostina se konala v hospůdce na nábřeží Vltavy.

Svatební noc byla plná něhy a vášně a já věřil,že se vymaním z těch kruhů ve kterých jsem se jako fretka pořád motal.Jenže Markétka nechtěla se mnou žít a navíc měla spoustu problémů doma.Ostatně její otec dodnes neví,že jsme byli sezdáni.

Její rodina pocházela ze západních čech z Fratiškových Lázní a taky jsme tam párkrát zajeli.Její máma byla nevýrazná osobnost a naši svatbu ignorovala.Markétka měla ještě ségru v Chebu,kde jsem párkrát byl a rozumněl jsem si se švárou Ferym se kterým jsem párkrát zašel na pivo a poslouchali jsme death metal.

Já jsem pořád věřil v lásku a že budem spolu žít a našel jsem si garsonku ve Zbraslavi.Bydlel jsem v přízemí paneláku a chtěl jsem aby se mnou bydlela i Markétka.

Ta ovšem chtěla zůstat u svého otce a tak jsem tam žil víceméně sám a svojí deziluzi jem utápěl ve vodce a levných krabicových vínech.Mohu říci,že tehdy jsem už byl silnej alkoholik,ale ještě jsem si tuto hrůznou skutečnost neuvědomoval a ignoroval varování mámy a dokonce i Maliny či jiných přátel.

Žil jsem tedy na Zbraslavi a s Markétku se scházel po hospodách a nebo u ní doma.Po sexuální stránce nám to moc neklapalo a nakonec jsme se odcizili a skoro se přestali stýkat.Formálně jsme byli manželi do roku 2005,kdy jsme se v klidu a po vzájemný dohodě rozvedli.Bylo mě to trochu líto,ale vím,že ten vztah neměl žádnou budoucnost. Markétka se odstěhovla z Prahy do Aše a přestali jsme se stýkat.Prý tam žije u nějákýo kluka a má za sebou jeden potrat.

Přesto,když jsem si jí bral,tak jsem jí naivně miloval a věřil,že ona je ta pravá láska.

Taky v tom hrálo roli mé nezřízené pití.Často jsem se Markétoku hádal a byl jsem zlej.

 

TAKY V TOM HRÁLY ROLI NOCI. . .

 

Noc jej přepadla velice rychle, byla úzká, svíral se mu dech, na nebi hvězdy a nejistota bytí seděla mu za krkem.

Mlátil do klávesnice počítače jako šílenej a opět plul.

Rekapituloval si svý poslední dny, jak to má občas v oblibě a

na nic novýho nepřišel.

Pořád se točí v kruhu.

Jeho život, cesty po ulicích města, pivo v hospodách a ranní lenost.

Do toho krutý sny, nesnaží se už být dekadentní, nýbrž skutečně takový je.

Jízdy tramvají jsou dopoledne zářivý, fasády domů se smějí, obzvláště pak na Smíchově, večer jsou však ulice krutý a on vždy rád dopluje vlnami podivnosti a zla, který jsou městem vyzařovány, do svýho příbytku.

Večerní strachy za jízd busem na kraj okraje. Má už toho taky dost.

Den za dnem přidává svý obrazy do galerie života.

A on je milující, trochu šílený, smutný i veselý a až moc věcí bere vážně.

A bral toho svýho času mnoho.

Napil se tedy, vyfoukl dým z dýmky a rozhlédl se kolem.

Co uviděl?

Jen obtisky sebe sama, vědomí toho, že některý věci není možný dost dobře popsat, noc za oknem jeho bytu a slova.

Slova, slova a J. P. S.

Psal vše v nevědomí, stejně tak i žil, za stěnou, kterou si již zhruba deset let pilně staví.

A už dávno nevidí zkrz cihly marnosti, ze kterých je zeď budovaná.

Blbost kvete v každém věku, řekl si, znova se napil a pustil svojí mysl do svobodných zahrad.

Bylo už ostatně na čase, neboť noc již nějáký ten čas mávala černými křídly nad paneláky na kraji okraje.

Svíčka dohořívala, on se topil v plamenech.

 

26. 09. 2003

 

 

Když jsem bydlel ve Zbraslavi,tak jsem si opět našel práci v knihkupectví ve skladu na druhém konci města.

Jezdil jsem skoro hodinu přes celou Prahu do skladu,který se nacházel v objektu starého selského statku.V bývalých sýpkách byl sklad knih a já dělal prakticky stejnou práci jako předtím,jenže v jiném prostředí a hlavně kolektivu.V předchozím skladu,který se nacházel v budově bývalé továrny ve dvoře jednoho měšťanského činžáku na Vinohradech byl koletiv převážně starších ženskejch od rodin tak po padesátce,za to zde na kraji Prahy to byla banda kluků mezi dvaceti a třiceti a všichni to byli máničky,dredaři a jiní bohémové,kteří pro ranního špeka v práci a pár piv během dne nešli nikdy daleko.Zatím co v předchozím zaměstnání jsem si rozumněl jen s Alešem a chodili jsme kouřit tajně,tak tu jsme byli fajny kolektiv a kouřilo se všude. Byla to fa pohodová práce bez jakéhokoliv stresu a s lidma se kterýma si bylo o čem povídat.

Jenže já místo abych si vážil práce,která byla v pohodě,tak jsem měl ve svým životě na prvním místě jen chlast. Občas jsem se stýkal s Malinou a děsně jsme se střískali a já se pak buď vykašlal na práci,nebo tam šel nalitej.No tam nás občas přišlo v kocovině či rovnou z pařby více,ale já to dost přeháněl.Bylo to roku 2003.Dál jsem bydlel na Zbraslavi a chlastal po práci krabičáky.V práci jsem vždycky k jídlu a ke kouření něco vysockoval a tak jsem všechny prachy prochlastával.Sám,s Markétkou,s Malinou či s náhodnejma známejma z ulice či z různých knajp,putik a nonstopáčů.Z té doby si toho moc nepamatuji,vše se mi slévá v jednu nekončící opici a okno zvící velikosti výkladní skříně.Taky mi z tý doby zůstala jizva na pravým zápěstí,když jsem si ze zoufalství nad nevydařeným vztahem s Markétkou a taky z mý životní situace ve vaně podřezal kuchyňským nožem.Tehdy jsem napsal toto:

 

JIZVY

 

Jizvy jsou opět v módě

sledoval jsem ženu

se sevřenými rty

v tramvaji

 

Venku šedo

prohra v hokeji

vyvolala

protiamerické nálady

 

Snad vystoupit z NATO?

 

Prakticky vzato

nejsou žádný možnosti

ani pravidla

 

Snad ušetřit trochu něhy?

 

Těžko

když největší zjizvení

vždy z lásky pramení

 

Ta však dnes v módě není

 

a kdeže loňský sněhy…

 

 

 

NOC KRVE

 

Byla tu ale i noc krve. Nevěděl proč a vlastněto vše bylo jen tak.

Hra. Hra o svojí duši, co kdyby se to povedlo.

Jenže ono ne. Ráno zíral na rozšklebenou ránu, ještě z ní tekla krev.

V noci ležel ve vaně, stačil nůž, pár tahů a voda se za chvíli zbarvila do ruda.

Bylo to trochu komunistický, akorát k tomu nehrála Internacionála, ale nějákej bigbít.

A on pil červený. Mixoval to pivkem, lidi od Kerfůru tomu říkali šakal.

A s bílým je to hyena.

On však měl svojí šakalí noc, krvavou vanu a ještě navrch červený startky.

Měl i svojí ženu, láska mezi nimi kvetla den ode dne, bylo to bouřlivý, jeho duše se kymácela na vlnách věčnosti.

Snažil se něco psát, bydlel v bytě, kterej neměl zaplacenej a nikde ho nechtěli.

Ale voda byla rudá a rudí řádí nad Kladnem.

Joj, Kladno.

Tam měl taky jednoho kamaráda.

A žaludek se mu svíral hlady.

Jenže jeho jedna z mnoha chyb byla ta, že poslední peníze utratí raději za pivko, než za rohlík.

Vzpomněl si na jednu kapelku, která ve svý písni radila, že poslední peníze se maj utratit za květiny.

Děti květin jsou již mrtvý, napadlo jej a raději se napil.

Do okna mu střídavě nakukovalo slunce, nebe bylo rozverný, zřejmě dopolední čas, ale jemu to bylo jedno.

Někdy je mnoho času na život a tak málo na smrt.

Zapálil si tedy další červenou startku a jen tak kouřil.

Přepadl ho pocit, že jednoho dne bude s těmi svými bláboly slavnej, že ho bude někdo číst a uznávat, trpěl trochu megalománií, stejně tak i melancholií.

Rána na ruce byla ještě čerstvá, ale alespoň si zasvětil svůj byt, který jak už bylo popsáno výše, neměl zaplacenej.

Možná to vše byl jen rituál, zasvěcovací mistérium za doprovodu bigbítu.

Dvě posvátné tekutiny, krev a voda se promíchaly.

A k tomu víno. Ať žije Bakchus! To je to pravý orákulum.

Zatancoval si tedy tanec bláznů, bylo mu větrno, no trochu se i pousmál, ale jinak vše stejný.

Noc krve byla za ním a dlouhej tunel bytí před ním.

 

11. 09. 2003

 

 

 

Přestal jsem i platit nájem své ukrajinské bytné na Zbraslavi a před vánocemi roku 2003 mi dala výpověď.Pil a psal jsem jako smyslů zbavený.Občas ke mě do Zbrasavskýho bytu přišla Malina.

 

ZAČALO TO POZNENÁHLU

 

Bylo tu dopoledne. Zíral zmateně na sousoší lahví od včerejší noci. Něco vodky, lahváče a vykouřený startky. A v duši teplo tý ženy, kterou hladil a ona jen tiše vrněla. Ten pocit, být tu, jen pro ni. To mu spravilo náladu. Venku zuřilo zimní předvánoční dopoledne a on stran tý veškerý městký komerce pozoroval z okna paneláky, žlutýho žigulíka ze starejch časů a poletující vrabčáky.

Tak takhle mu začalo ráno, jedno z mnoha bezejmených a ve slovech se snažil ukrývat vzpomínky.

Bylo vlastně něco po půl jedný.

Včera zase pil s tou ženou, nějákej týpek z Hodonína se cpal králíkem se zelím a on byl šťastnej. Od vedlejšího stolu něco deklamovali kalící gymnazisté, jedna z nich měla dívčí útlé ruce a on ji svlíkal očima. Smála se a zároveň pozoroval ženu s očima barvy tabákovýho dýmu a věděl, že teď se zastavil čas.

Zároveň jej děsila ta pomíjivost, že už to tu někdy bylo a zase se to bude opakovat.

Život je věčný boj o okamžik a okamžik je věčný boj o život.

Napil se tedy svýho popoledního píva a s mírným despektem sledoval svůj pokoj pronajatej za nekřesťanský prachy, ze kterýho se tak v poklidu stěhoval. Krabice od banánů naštosovaný u zdi na který byla izolepou

přilepena mapa Sudet. Tedy přesněji Ostsudetenland. Kraj jeho dětství, jeho brouzdání horskou říčkou, sbírání kamínků barevnejch stejně jako tenhle svět, jako absurdní život.

Stačí si poslechnout reklamy v rádiu, či se projet městkou MHD.

Zasvěděla jej jizva na ruce po nezdařeném pokusu vejít do tunelu, leč nevyšlo to, snad jindy.

Už ho taky nebavilo psát jako ti různý androši, jeho literární či chlastací vzorové. Kde jsou oni, kde on.

Možná je na tom líp a tak tedy dál rozehrával tu mozaiku slov, potěžkával v rukou svojí minulost.

Snažil se vše zanechat tak něják pro sebe a pro ty, kteří vědí a znají.

Jeho a okolnosti.

A ti ostatní?

Snad si něco vyberou, nebo na to naserou.

Každopádně jsem jen pozér instantního blaha, řekl si a znovu se napil piva.

A den se slibně rozvíjel.

Jako tato slova. . . . .

 

 

Kamarád z práce jménem Jirka mi tehdy nabídl,že jsem se mohl nastěhovat k němu do bytu ve firemním baráku na Žižkově.

A tak jsem se před vánocemi stěhoval z kraje okraje města přímo do jeho šílenýho centra na Žižkov kousek od vysílače a hlavního nádraží.Do míst,kde je hospoda na každým rohu a žije se tam hlavně v noci.

KAŽDÝ JSME TAK TROCHU ŽIŽKOV

Na město napadl sníh. Už nejmíň dva roky jsem tolik sněhu mezi oprýskanými cihlovými a šedými panelovými zdmi tohoto city neviděl. Křupalo mi pod botou, když jsem kráčel liduprázdnou ulicí ve tři ráno. Jen vločky se snášely tiše a pomalu, s rozvahou, která je zimě vlastní.

 

Pomalu a taky tiše se rozjížděl rok číslo čtyři, opět plný změn a tentokrát hned od začátku. Začalo to rychle.

 

Z kraje okraje, kde bylo vidět na vrcholky lesnatých kopců za řekou a střechou paneláku se přestěhoval do kraje kousek nad hlavním nádražím tohoto města a přes protější střechu starýho činžáku viděl na vrcholek věže, která je prý tajnou Husákovou raketou. Alespoň to kdesi někde slyšel. Žižkovská věž, pod kterou líně plyne čas a já též.

 

Tak jsem tedy procházel tou tajemnou čtvrtí se zaprášenou minulostí. S nostalgií a něhou jsem sledoval fasády omlácených prvorepublikových činžáků, který byly povětšinou pospravovány jen tak sem tam. Připomínalo mi to práci opilého šíleného zubaře, který sem tam nějáký ten zub spravil, jiný nechal dál hnít a další i když třeba zachovalý, z neznámých důvodů vytrhl.

 

To přirovnání je trochu absurdní, řekl si a sledoval jak jemně mrholí na oranžovou ulici nacházející se nad kostelem Sv. Jakuba.

A všude hospody. Hmm, dobrý, řekl si. Taky bych zašel, ale příjemnější je pozorovat blikající červený světýlko na špičce věže. Uklidňuje to, když člověk myslí na to, že láska, který ještě asi před půlrokem věřil, , šla do háje. Zbývá jen rozvod. .

Ale taky zkušenost, řekl si a napil se matonky.

Žije tedy na Žižkově, má před rozvodem, což mu vůbec nevadí, naopak ulevilo se mu na duši, neb miluje volně a hlavně jinou ženu, je sobotní nálada, ačkoliv je pondělí, zkrátka tento rok čtyři je plný absurdit.

A navrch mu k tomu za chrptem sedí malá mrška chřipka.

Z rádia zní příjemný kytarový rock a chystají se Floydi.

Do žižkovský nálady to zapadlo, jak prdel na hrnec, to říkávala má babička.

Seděl tedy a tělem mu proudila hudba.

Uklidňovalo to a venku jemně sněžilo.

A v noci, když se vracel a věděl o svobodě, sněžilo mnohem víc. I ulice byly bílý.

Večer seděl s ženou s očima barvy tabákovýho dýmu, která rozpřáhla ruce svobody až za obzor a věděl, že i on tam může dosáhnout.

Bylo to na dosah.

 

Navíc jsem si dnes i dobře pokecal s Ájem, i když jsem chtěl Malině říct, jak se to má s tím rozvodem s Peggy.

Ach ty přezdívky, šťastni ti, kterým se říká jménem.

 

Seděli jsme tedy u čtvercového stolu a mluvilo se, mluvilo se o všem a o ničem, jak už to tak bývá.

Svět tmavnul, slova ne a každý rozjížděl svůj styl.

Venku padal sníh a tak plynul čas. Jinak to vlastně ani nešlo. Bylo přeci začátkem ledna a nad střechou protějšího baráku stále blikala červená světla tý magický žikovský věže.

 

Ráno bylo modrý a mrazivý.

A po pár dnech přišla tma. Opět znova.

Vše je jen kruh, kurva drát. Přišel jsem do práce a šéf mi s milým úsměvem řekl, že tedy takhle ne, že mi neobnoví smlouvu.

A vzdušný zámek, který jsem si stavěl se zhroutil. Jako ty dva newyorský baráky.

Zbyla jen mračna prachu. Samota, hrůza a chuť blít sám nad sebou.

Útěchou je jen ten zkurvenej chlast, kterej to paradoxně vše zavinil. a můj život? Nemá smysl. Nic, nic, nic, ani to psaní.

Je to sraní zbytečnejch vět a zbývá jen sednout ke stolu, nechat si dotlačit pivko, dát cígo, pak znova, proložit to vodkou a zapomenout.

S kámošema mluvit o všem a o ničem, je to jen debilní hra bez pravidel a člověk z toho všeho pomalu blbne.

Tak je to a každýmu to jednou dojde. Někomu dřív, někomu později. Já patřím k těm druhým.

Nastal tedy opět čas potloukání. Noci s ženou, která mě miluje, já ovšem ne, jde čistě jen o tu slast zapomění, párkrát se udělat a pohoda. Neusínat a neprobouzet se sám ve studený posteli. Stejně je ale člověk sám.

Tak se tedy jen ožrat a zapomenout i na zapomnění samotný, nebýt a být zároveň, jít v noci deštěm a cynicky se smát.

Tak šly opět dny, není to ani čtyři měsíce, kdy to bylo stejný. Akorát místo mýho ubohýho vegetování začínalo písmenem Zet a teď Žet. Ulice žižkovský jsou dopoledne prázdný

jako můj život.

Žádná perspektiva, .

Jsem jedinec na odpis.

A i tak jsem tedy žil.

 

Chodil po hospodách a pařil s různými neznámými lidmi. Holt bylo to tak a venku nastala obleva. I to se stává. V jeho duši byl však mráz. Nebylo divu, neboť byl sám a kamarádi odcházeli jen se slovy, že snad příště.

A tak plynul čas.

No, byl už na to zvyklej, ale občas jej to i sralo.

Nebylo však vyhnutí.

Stále dál sledoval tu špičku žižkovský věže a bylo mu trochu smutno. Byl to takový starý rebel a i tak vypadal.

Čas plynul dál a on byl jak byl, ale taky pil.

Někdy s nějákejma cizíma lidma v cizím bytě, v cizí části města. Poslouchal cizí muziku, cizí slova a úsměvy a ráno pak uklízel cizí bordel na kterým měl možná i podíl, jenže si to nepamatoval. Byl už takovej čas.

Ani zima, ani jaro, jen to šedý bezčasí.

Snažil se na to nemyslet.

Ale čas se posunul a i on a jeho možnosti.

Noci stále trávil se ženou, kterou nemiloval. Pili a šukali do rána. a pak kocovina. Práce žádná a Žižkov prázdnej jako jeho hlava. Bylo mu nanic a jednoho dlouhýho večera mu bylo oznámeno, že čeká dítě.

 

No, hrůza říkal jsem si tenkrát. Noci trávený v zašlým smíchovským bytě. Pachuť spáleniny na plotně, hajzl nesplachoval a jedině snad ten sex za něco stál. Bylo to divoký.

Občas jsem vzpoměl na mou oficiální ženu.

I na ní pak došlo. Ale to už je trochu jiná historie.

 

Jaro začalo dávat o sobě vědět . Já jsem toho moc nevěděl a světýlko žižkovský věže stále svítilo.

 

Dny pluly a před ním zářila další z mnoha cest. Tou se nechal sám vést a doplul až k okraji. Konečněj uviděl břeh. A ten břeh byl zelený. Rostly na něm palmy naděje.

 

 

Sedím zase v jiným bytě a zima má dlouhej sen.

Slunce se snaží polechtat okení tabulky, sem tam nějáký to auto, trylek ptáka a vše se vrátilo do

neurčitýho stavu očekávání možností.

 

 

 

Dopsáno 8. 5. 2004

 

A za nocí žižkovských jsem sledoval ulici kudy se věčně potáceli opilci z hospody Nad Viktorkou a psal.Třeba toto:

 

POSTAVIČKY

 

Bizardní postavičky kráčejí ulicemi

svítí slunce

někde i pes jde

 

sem tam pěkná žena

 

u huby pěna

či děs

či zklamání?

 

Nevím

dívám se z okna

a pivem vše zlý zaháním

 

třeba někam půjdu

bude-li se chtít

 

třeba usnu

a budu snít

 

zatímco venku

pokračují cizí tajemný příběhy

který jsou i mý

 

a dny a noci žižkovský

jsou součástí tý věčný hry

 

v níž jsme my jen postavami

 

 

 

A já se pořád dál a dál stával spíše karikaturou své vlastní postavy a žil už jen setrvačností.Chlastal jsem na sto procent a práci jsem flákal. Na jaře jsem se hodil marod a zůstal doma.Válel jsem se v posteli,poslouchal bigbít,čuměl z okna a chodil do místní sámošky pro plný tašky vína a lahváčů a valil to do sebe celý dopoledne a odpoledne jsem vyrazil do víru hospodských dění a nebo za Tomášem P. šlehnout si trochu toho heráku či se ožrat s pak sežrat nějáký roháče či jiný prášky.

Šéf,který v tom domě bydlel jen o patro výš mě několikrát potkal,když jsem byl oficiálně na nemocenský na schodech baráku v dost podivným stavu,jak vleču tašku a cinkaj v ní lahváče.

Takže jsem u něj zkončil.No,už jsem si začínal zvykat,že mě pořád vyhazujou z práce a z hospod a když jsem náhodou neměl totální depresi z takovýho života,tak mě to bylo všechno jedno.A aby to stálo za to,tak jsem si i dal občas nějákej ten pervitin.

Ale alkohohol už zůstal mojí drgou číslo jedna. Z toho druhého zbyla pranaoia,stihomam a sociofóbie v dopravních prostředcích.Vlastně takový stavy jsem měl skoro pořád,když jsem byl střízlivej a tak jsem se snažil si pořád udržovat hladinku a abych mohl fungovat,tak jsem potřeboval alespoň pět piv po ránu či panáka.No zkrátka učebnicový příklad alkoholika.Zatím co do drog jsem se nikdy zcela nepoložil,tak alkoholická vášeň byla stoprocentní. Ta drogová tak kolem čtyřiceti procent.A okolo bylo prázdno.

 

ZASE RÁNO

 

Ráno vstal, podíval se do zrcadla a řekl si:“Jak jsem starej, tak jsem blbej. Kurva drát. Jsem jen vypitá mánička. “ Prohrábl si mastný vlasy, vychcal se a šel ven. Otevřel dveře bytu, popatřil na nebe, který bylo celý nějáký zašlý, jako jeho duše. Sešel třicet schodů, prošel průjezdem, kde prodávali čongové oranžový pomeranče, nahnilý brambory a zvadlej salát. Na ulici bylo plno dopoledních lidí, někam spěchali, on ne. Zapadl do dveří trafiky pro svoji obligátní snídani. Braník a kusovku.

Potřeboval to. Poslední dny to zase táhl, bylo toho na něj moc.

„Už nikdy do žádný zkurvený Roudnice nad Labem. “ říkal si cestou do schodů. Obrali ho tam o všechno. Musel si pak koupit zase novej telefon. Asi už šestej, neklamala-li ho paměť. Tak mu začal další z dlouhý řady dnů.

Popíjel tedy pivko, poslouchal nějákej bigbít, bylo mu divně, zkrátka tak, jak na tom byl.

Sedl si tedy k počítači a cpal do něj slova. To jej jediný bavilo. Toužil taky po ženě. Už dlouho jej do zátylku hryzala ta děvka samota. Zpívala mu k tomu Janis Joplin. Sáhl tedy pod stůl pro krabicový vínko, aby zapoměl, aby přepil bolesti. Pustil si Psí Vojáky. Filip T. mlátil do klavíru, řval na něj ty svoje depky a on měl tu svojí.

Furt jen kecy, kecy, kecy. Už toho měl dost. Ani vajgly nebyly.

 

 

 

Tou dobou jsem se s Markétkou stýkal velmi málo,s Malinou a bezdomovcema jsem pil skoro denně a doma to už bylo hodně napjatý,jeliož jsem dělal scény,řval jsem na mámu,byl jsem na ní sprostej a i jsem jí ukradl peníze.

Bídnej a hříšnej život jsem vedl,tedy spíše on si vedl mě.Já ztratil veškerou vůli a pud sebezáchovy.Pomalu jsem cítil,že se mi počíná rozpadávat osobnost.Tedy spíš to,co z ní zbývalo.

Žil jsem po hospodách,kde jsem na pivem politými stoly psal takovéto žánrové momentky:

 

STŘEDA U SLUNÍČKA

 

Okna domů jsou polojasná

mladí punkové chlastaj

na jiném stole zůstalo nedopitý pivko

 

holka od báru rozdává hulení

mezi tím běhá zmatenej pittbull

kdosi hraje fotbálek

 

je to vše jasný

lidi se neptaj

odpověď není

 

je středa a politej stůl

 

dívám se do dálek

lidi se střídaj

mladí punkové odpálili brčko

 

a někdo chtěl k pivu sůl

 

 

Leč v roce 2004 byl na mě ještě jednou Bůh milostiv a naskytl mi na mý cestě ještě jednu práci mezi knihami,což mě bavilo a chtěl bych to opět někdy v životě dělat.Měl jsem tedy tři možnosti pracovat u knih a všechny jsem zvoral kvůli mýmu nezřízenýmu pití.Bylo to sprostý pití,silný pití a nedalo se ukočírovat.

Na jaře 2004 jsem tedy při svých bezcílných toulkách městem zašel do jednoho knihkupectví v Nuslích a zeptal se na práci.No a stal se zázrak a vzali mě.Mám pocit,že to byla asi nejlepší práce,co jsem doposud dělal.

Netrčel jsem ve skladu,ale byl jsem za pultem s kasou v obchodě,kde jsem hlavně byl celý den sám.Šéf se tam objevil jen ráno s knihama a večer jsem mu předával tržbu.Celej den jsem si četl a poslouchal bigbít a bylo mi fajn.Po práci jsem zašel na pivko do blízký hospody a večer za sockama k Andělu.Tam jsem taky potkal jednoho bezdomovce punkáče Hozíka se kterým jsem se jednou ožral a pak jsme si dali perník.Já se rozjel a jelikož jsem měl u sebe klíče od knihkupectví a neměl už peníze,tak mě napadlo,že vezmu nějáký peníze z kasy a druhý den je vrátím.Vzal jsem hotovost 3000kč,ale už jsem je nevrátil.Ani do krámu jsem se už nevrátil.Dělal jsem tam tři měsíce.

S Honzíkem jsme nakoupili kupu chlastu a perník a vyrazili vlakem do Brna.Tam jsme pařili a pak dojeli kamsi do Blanska,kde měl Honzík kámoše a rodiče.Týden jsem tam bydlel u nějákejch lidí v paneláku a byl v lihu.Nic moc si nepamatuji.Měl jsem strach,že šéf za ty ukradený peníze na mě zavolá policajty.Po týdnu mi vše došlo a já vyrazil bez peněz stopem přes Brno zpátky do Prahy.Když jsem přijel,tak máma už všechno věděla,vynadala mi a já si tehdy poprvé vážně uvědomil,jak špatně na tom jsem a že bych měl se sebou něco dělat.

Loď bez kormidla

 

Jediná možnost byla jít na protialkoholní léčení.Máma sehnala přes svého známého jednu léčebnu na Vysočině a já se v květnu roku 2004 rozjel do Jemnice,kde jsem ztrávil tři měsíce.

Proti všem psychiatriím,kde jsem byl doposud to byla dovolená v lázních.Bydleli jsme ve starý hrázděný budově s velikou zahradou a byla tam celkem volnost.Dopledne nějáká ta skupinová terapie,pak se dělalo něco v zahradě a odpoledne vycházky.Bylo nás tam asi třicet a utvořila se tam fajn parta.Byli tam smažky i alkoholici,kluci i holky a dokonce jsme jezdili i na výlety do okolí.

 

A ROSTLO TO. . .

 

Rostlo to nekontrolovatelně. Dny a noci se slévaly v jednu šedou masu zapomnění a prázdna. Už nevěděl, kde je, kdo je a proč je. Nic, nic, jen vypitý noci. Přestával zvládat i práci. Černý a rudý démon obtáčel jeho mysl, měl metafyzickou rakovinu na duši.

Pak přišli tři měsce klidu mezi kopci vrchoviny, v hrázděným baráku bývalý lesnicky školy, kde za války sídlil hitlerjugend, rozlehlý lesopark a hlavně klid.

Jinej svět, uspořádat si myšlenky, rekapitulace a tak dál. . .

Bylo to fajn. Poznal, že na tom není tak špatně jak si myslel.

Nemohl moc psát, zato moc kouřil a vedl řeči o obvyklých tématech mezi chlapi. Chlast, ženský a práce. A tak plynul čas.

Vše mělo pevný řád. V šest ráno budíček, na cimře po třech. Ustlat postel, zamáchat rukama na ranní rozcvičce, k snídani dva rohlíky a skrojek másla. Ve středu loupáčky, v neděli vánočka bez rozinek.

Pak rajóny. Vzít kýbl, smeták, savo zelený nebo žlutý a vytřít hajzly nebo chodbu před sesternou. A v devět patnáct začala psychoterapie.

Mluvit, mluvit, mluvit. O sobě, o jiných, proč to a to a vůbec. Pracovka. Vzít koště, vyjít před ústav, sednout na zítku plotu s koštětem v jedný ruce a s cigárem v druhý a počkat do oběda. Mluvit o životě.

Odpoledne sport na travnatým plácku před barákem. Hrát kriket, protože na nohejbal není sil a doklepat to do večerní komunity. Večerní zprávy v televizi či stupidní akční film na videu a jít spát. A další den znova.

Poslouchat příběhy o rozvodech, o ztracených životech, promarněných nadějích a prázdných dnech žití.

Nad tím vším plynulo léto.

Zkrátka to rostlo.

A bylo to tak dobře.

 

 

ZKRÁTKA LÉTO STŘÍZLIVÝ

 

Jo bylo to poprvý po třinácti letech, v kraji lesů a luk. Setkání lidí s černými osudy, beznaděj a přeci jakási pokora a naděje. Bylo to tam. Vše jsem sledoval, rána byla slunečná a vzpomínky se vkrádaly do duše. Nešlo o tom mluvit, nebylo s kým.

A tak jsem se účastnil programu den co den a odchod byl rychlej. Ani se mi nechtělo.

Šlo o to usměrnit svůj život. Nenechat se unášet proudem zběsilosti, být svobodný.

Tak jsem si o výkendech jezdil na výlety po okolí. Hrad Landštejn, hluboký lesy a louky, zapadlý vesničky příhraničí, renesanční skvosty Slavonic a Telče.

A příběhy. Ty věčný příběhy. Furt dokola, poznával jsem se v tom.

A zase mě čekalo to šílený město. Město plný běsů, zklamání a tmy.

Stejně jako barevnejch světel.

Mě ale raději bavilo sledovat osudy a jak zrajou třešně a později ostružiny v okolí.

Tak uběhlo střízlivý léto jemnický.

Jo, bylo to poprvý a bylo to fajn. Nastalo jistý pochopení, nová cesta. . .

Kam povede nikdo neví. . .

 

 

Tehdy jsem veřil,že se vším zkončím a začnu novej život.Byl jsem odhodlanej a za tři měsíce střízlivosti se mi pročistila hlava.Jenže chybělo mi to hlavní a to byla víra.Neobrátil jsem se k Pánu a když člověk nemá víru,nemá nic.Tehdy jsem napsal toto:

 

JEMNICKÁ MOMENTKA

 

Dlouhý dny

pustý sny

 

Samota v nás

tichá hráz

 

Znova a zas

 

jsme v sobě ztraceni

jak loňský mráz

 

 

Ty tři měsíce byly fajn a uteklo to jako voda.Dostal jsem tehdy dokonce funkci.Dělal jsem místopředsedu komunity.Předsedou byl muj kolega z pokoje Míra,kterej byl tramvajákem.

S ním jsem se taky po ukončení léčby vracel do Prahy. Hned jak jsme vylezli z bran léčebny jsme zašli na pivo a když jsme přijeli autobusem do Prahy na Florenc,tak jsme zapadli do prvního nonstopáče,kterej se namanul.

Své předsevzetí nepít a být jiný jsem porušil hned první den,ale těžkou hlavu jsem si z toho moc nedělal.V práci jsem to urovnal a peníze vrátil,ale už jsem se tam samozřejmě nevrátil.Opět jsem byl na pracáku bez práce,jako několikrát předtím.Někdy tou dobou jsem potkal Petru.Zvláštní a šílenou ženu se kterou jsem zažil pár magickejch a silnejch nocí a pak už jsme se nikdy neviděli…. O pár let později jsem se dozvěděl, že spáchala sebevraždu….

 

 

MODREJ SAMET

(Petře)

 

Podzim plynul jako obvykle, nic se nedělo, občas se pilo, snilo, ale jinak nic. Už jsem byl na takovej stav zvyklej, nebyl dobrej, ale ani nevadil.

Zabředl jsem opět do městkýho života, dny pluly, čas utíkal v nehybnosti mezi prsty. Status quo. Hmm. . . co dodat.

Nevyhledával jsem potěšení, lásku či něco co by mě něják zvedlo ze stojatých vod podzimních dnů.

Až jednou večer, zcela neočekávaně to přišlo.

Jako vichřice, jako bouře, válka, či duha na jarním nebi.

Na podzim dost nezvyklý a hlavně neočekávaný, neplánovaný.

Jeden večer, jeden film a jedna žena zametly mým dosavadním životem, vyvrátilo mě to z tý stojatý vody podzimních šedých dnů, kdy už se dalo zažít trochu radosti jen při nedělních procházkách Petřínskými stráněmi či po nábřeží řeky.

Původní záměr byl jen tak nezávazně pokecat, slova, čas a pivo by tekly ve víru večera a člověk by alespoň na chvíli zapomněl. Myslel jsem si to všechno, když jsem přicházel do žižkovskýho kina, v ruce držel dva lístky na Modrej samet a uviděl jí, tu ženu, která mě vyvrátila z kořenů, jak sedí u stolku, usmívá se na mě a před ní stojí pivo.

I já jsem si dal jedno, abych zahnal nervozitu z neznámé ženy. Mluvili jsme, letmé pohledy, ale já si furt říkal, že zkončí film, bude mě čekat cesta nočním oranžovým městem do mý zaprášený samoty na kterou jsem si zvykl, kterou důvěrně znám, ačkoliv někde mám ženu na kterou mám úřední lejstro, ale to je asi tak vše, co nás spojuje.

Přestal jsem už věřit lásce, i letošní léto mě z toho vyléčilo. Jen jsem plul životem. Trochu sarkasticky, vyjeveně a unaveně. Smířený se stavem věcí, spokojený ve svý nespokojenosti.

A najednou prásk!

Tak jsme dopili pivko, vedli všeobecný řeči a vstoupili do tmavého sálu žižkovskýho kina, který se nám pak stal kulisou k zázraku, který nás potkal.

Předfilmek byl celkem vtipnej, pak začal Modrý samet.

Každý ponořen do sebe a do děje filmu seděl ve stemělém sále a sledoval plátno. Upíjeli jsme pivo z kelímků, děj nabíral na dramatičnosti a kouzlu.

Napadlo mě, jako každýho chlapa, kterej sedí v kině s ženou, že bych jí mohl chytit za ruku. Ne, přece jsem ji sem nepřišel balit.

Po filmu dáme jedno, hodíme intoušský řeči o proběhlým filmu a hurá domů. . .

Jenže ono bylo vše jinak.

Stačil jeden pohled, jeden dotek a bylo to tam. Ten pocit, který už jsem tak dlouhu nezažil, ale po kterým stále každý podvědomě touží. . .

Temný sál kina se stal pro nás chrámem zasvěcení, odevzdání se sobě navzájem. Jak dravý proud nás přepadla touha, vášeň stupňující se s každým dotekem našich nahých těl na podlaze žižkovskýho kina. Kolem absolutní tma, jeden druhého jsme neviděli, cítili jsme však moc.

Dotkl se mě celý vesmír, který se odráží v jejich očích. V očích, které mají barvu nebe před bouřkou a velké černé zorničky jsou průhledy do jiných světů. . .

Utopil jsem se v nich beznadějněa zběsile. Bezhlavě a celou svou bytostí.

Ze sálu žižkovskýho kina jsem vyšel jiný, než jsem do něj vešel. Přicházel jsem sám, teď jsme odcházeli dva.

Já a ve mě láska k ženě, která mě vyvrátila z kořenů samoty a povrchnosti dnů.

Vše šedé zůstalo zapomenuto, někde jinde ve světě, který pro mě již nic neznamenal.

S ženou s očima nebe před bouřkou jsem kráčel nočním oranžovým městem a naše dlaně se proplétaly.

Noc byla dlouhá a magická, nečekaná a divoká.

A pak i další dny.

Jen díky jí a snad i tomu Modrýmu sametu. . .

 

18. 11. 2004

 

Bylo to krátký okouzlení a vytrhnutí z šedosti prázdných dnů.Toto prudké vzplanutí vášně zkončilo také díky tomu,že jsme oba dva dost pili.Petra hlavně vodku a drahej chlast a jednou takhle zmatlaní jsme vyrazili do nočního klubu,tedy spíše do bordelu,kde mi Petra zaplatila ukrajinskou prostitutku a já toho využil.

Po té noci jsem se už s Petrou neviděl…

Na nějáký čas jsem se trochu zklidnil a pil méně a dával si pozor,abych nepřišel domů nalitej,takže problémy doma nachvíli ustaly.Vše jsem ale dělal kvůli ostatním a ne pro sebe a Boha.A to byla chyba.

Měl jsem v sobě temnotu a tmu a je psáno: „Nemáš-li jasno v sobě,tápeš v beznadějné temnotě.“ (Mat 6,23) a já žil v temnotě ještě dlohou dobu.A tma houstla.

Opět jsem se potloukal beznadějnou prázdnotou a v roce 2005 jsem nastoupil k jedný telekomunikační společnosti v Praze.Osm hodin jsem seděl u počítače a na telefonu ověřoval smlouvy na telekomunikační produkty.

Mluvil jsem s lidma a brouzdal po internetu a práce mě zezačátku i bavila.Kolektiv měl věkovej průměr kolem dvaceti let,takže to bylo fajn.Tehdy jsem si na netu našel bydlení a odešel od mámy.Bylo to pro oba přínosný,jelikož zase začaly vznikat konflikty kvůli mýmu pití.

Odstěhoval jsem se tedy do Bráníka,do malý garsonky v rozpadajícím se činžáku,kde byla věčně zima a záchod jsem měl na chodbě.Bylo to takový undergroundový bydlení.Tehdy jsem si připadal,že jsem se osamostatnil a začal žít.Nikdo mi nemluvil do mýho chlastání a v práci mě to bavilo a stíhal jsem to v pohodě.Ještě to chtělo ženskou.Nějákou další osudovou,protože od doby kdy jsem byl s Markétkou a krachlo to s Petrou,jsem již přestal v lásku doufat.

Na internetu jsem tedy brouzdal po různých seznamkách.Vymněňoval jsem si mejly s různými ženami až jsem se s jednou sešel.

Jmenovala se taky Lenka,říkala si Můrka,jelikož měla na zádech vytetovanýho Lišaje Smrtihlava.Byla to zvláštní žena. Nebyla na první pohled zrovna krasavice,ale měla v sobě duchovní světlo a jistou duševní křehkost,která mě přitahovala.Zamiloval jsem se do ní a Můrka zůstala půl roku u mě v Braníku bydlet.

 

 

BRÁNICKEJ ZAMILOVANEJ PODZIM

Tak jsem sledoval ulice města a bylo to fakt hustý. Tma, nic víc, nic míň. Nebe bylo do černa a má duše rozkvetla. I tak se dá žít, stačí pár doteků, pohlazení, něha a vše poví oči a úsměv. To je láska. To jsem věděl kdykoliv jsem kráčel temným večerním oranžovým Bráníkem do malýho bytečku, kde na mě čekala má láska. Smála se na mě a večery byly plný něhy i vášně. Pak jsem usínal, tak nevýslovně šťasten v jejím obětí. Ráno se má láska, sluneční žena usmívala ze spaní a já byl šťastnej, ačkoliv jsem musel do práce mezi lidi, poslouchat stupidní řeči na telefonu. Holt od doby, co buduju kapitalismus v jistý nadnárodní společnosti si o inteligenci českýho národa myslím svoje. . . .

Tohle je ale vedlejší, jelikož miluji ženu, která je mým sluncem a zachránila mě z temnoty prázdna, z hranic předpeklí šílenství. . . . Žijeme si tak v malým bytečku o 18 metrech čtverečních na kraji okraje starýho Bráníka pod kopcem, který je plný barev v tyto podzimní dny, který ještě loni touto dobou byly šedý. Najednou vnímám barvy života a je něják líp na duši. Jo, láska je láska. Všichni mluví o tom, že jaro je lásky čas, ale pro mě je to podzim. . .

Procházím se svojí slunečnou ženou s ďolíčky ve tváři bránickými večery a občas zajdem na svíčkovou a pifko Pod kaštany což je pohodová hospůdka s dobrejma cenama, jídlem a pifkem.

Sem zkrátka zamilovanej, že bych si měl strčit hlavu do pračky, jak říká Filip T.

Tak mi jde podzim. . . Včera jsme seděli v jedný šílený hospě na Žižkově, kde jsem kdysi žil. Šílený lidi, šílený slova tekly proudem. Noční tramvaje jsou taky psycho. . . . Pospávající mládežníci, ožralý úkáčka, zkrátka všechny temný typy města v jedný tramvaji. Tak takovou cestu jsem vykonal, měl jsem však svojí lásku a bylo to fajné. Za okny tramvaje temněla řeka a světla na kopci českýho Hollywoodu oranžově blikala. Tajemný noci a dny. Láska až kamsi za obzor, no co víc si přát. . . .

 

 

 

Zpočátku to vypadalo na ideální vztah a já měl vše, o čem jsem dřív snil.Práci,která když už mě nebavila,tak mě alespoň neštvala,garsonku,kterou jsem si zařídil k obrazu svému a ženu,která v ní se mnou bydlela a milovali jsme se.

Bylo to krásný,ale přeci byla někde chyba.Ta chyba byla ve mě a byl to starej známej démon.Démon alkohol.

Po pobytu v Jemnici a po tom,co jsem tehdy měl,jsem nabyl dojmu,že se nic nemůže stát,že už mám sebe a chlast pevně pod kontrolou a vše funguje,jak má být.Ano fungovalo,ale jen do té doby,než sem se zlil jak hovado,přišel domů a s Můrkou se pohádal.

No,ono s ní žít taky nebylo jednoduchý,neboť trpěla schizofrenií a mívala občas záchvaty,kdy se pořezala žiletkou po celým těle.Když jsem ji doma našel v takovým stavu a ještě jsem měl pod čepicí či nakoupíno,jak se říká,tak hned byl oheň na střeše a vznikaly hádky.Další koflikty vznikaly kvůli její rodině.

Měla kousek za Prahou sestru,která měla tři děti a Můrka chtěla,abych s ní jezdil pomáhat sestře hlídat její děti.Jo,jednou,dvakrát se to dalo.Děti byli roztomilý,koukali jsme na Harryho Pottera a bylo to fajn.Ale to,že vyžadovala,abych takto trávil každej víkend,tak to se mi fakt nechtělo.A když jsme neměli jet za ségrou a dětma,tak se jelo do Kralup k jejímu otci,kde jsem zase pomáhal stavět chalupu.

Tenkrát jsem si připadal,že mě Můrka svazuje a chce upoutat k sobě do rodiny.Možná by to byla má zhouba,možná záchrana,nevím.Tenkrát,kdybych nepil,tak jsem mohl vše vyřešit jinak,ale cesty Páně jsou nevyspitatelné,takže vše dopadlo nakonec tak,že jsme se jednou před vánocemi 2006 pohádali nejperve přes ICQ ,mobil a pak i live a Můrka přijela i se ségrou a odstěhovala se ode mě.To,že jsem ji prakticky celou dobu živil a bydlela u mě zadarmo,tak to už ani neberu.

Vztah zkončil a já se stal opět nihilistiou alkoholikem na plný úvazek.

 

Můj život se smrštil na dvě věci.Práci a chlast.Stejně jsem na tom byl už v době,kdy jsem dělal v prvním knihkupeckým skladu.Tenkrát jsem se upíjel s Malinou.Ale teď sám,nebo se sousedem z Braníku,kterej občas přinesl krabičák a chlastalo se do rána.Občas se u mě stavil Tomáš P.a dali jsme si buď perník nebo subotex,jelikož na ten Tomáš přešel s nedostatkového heroinu.Navíc subotex se dá sehnat levněji a přes doktora i legálně.

V práci jsem přestával stíhat a zvolna narůstaly mé depresivně paranoidní stavy.Bál jsem se vycházet z bytu,jezdit večer tramvají natož pak metrem.Zase po mě šli.Lepili se na mě divný lidi a já to vše přepíjel vodkou a krabičáky.Opět jsem se dostal do stavu,který byl stejný jako v době než jsem jel poprvý do Jemnice.Tehdy jsem se hodně stýkal s Jiřinou.Byla to žena,kterou jsem znal ještě z dávnejch dob Paluby.Žila sama na Smíchově ve špinavý garsonce a taky chlastala.Navíc měla papíry na hlavu.Oba dva jsme byli troskami,já byl na tom lépe snad jen v tom,že jsem měl práci.Občas jsem u ní přespával a noci byli plný fernetu a divokýho sexu.Byli jsme dva ztracenci.

 

SMÍCHOVSKÝ EXTENPORE

 

Zase jsem byl mírně nasráč, ale bylo to fajn. Bylo prvního listopadu, dušičky, a myslel jsem na noc prožitou s ženou, která vše ztratila, jen její samota ji zbyla.

Leželi jsme spolu v posteli, objímala mě.

Bylo jí za rok čtyřicet, měla pocit, že jí už dávno ujel vlak.

Děti, rodina a tak dál.

Zbyla sama a její smutný hnědý oči mě pozorovaly.

Chtěla jet se mnou někam do Francie, pryč od toho všeho tady, od dluhů a povrchních přátel.

Její pleť byla bílá.

 

Líbali se, ona vařila nějáký míchaný vajíčka, sledovali tývý a milovali se.

A pak ještě čtyřikrát až do rána.

 

Zralá ženská. Věděla co chce, alespoň v posteli. Její černý havraní vlasy a dekadentní výraz mě vzrušoval.

Uměla se pěkně kroutit a pak, když jí chytla depka velkýho rázu, se mě držela jako klíště a byla najednou jako malá holčička. Smutná a bezbranná.

Ve tváři strhaná a přeci něčím krásná.

 

Pětkrát jsem se udělal za noc a ráno jsme pozorovali svítání za okny jejího smíchovskýho bytu, kde večer, když jsme přišli, jsme odklízeli povodeň.

Praskl jí hajzl. Měla vytopenou koupelnu.

A život je někdy občas taky pěkněj hajzl.

 

Měla smutný voči, velký naběhlý bradavky a touhu po nikdy neuskutečněný lásce.

Já ji to ovšem poskytnout nemohl, neboť jsem miloval jinou ženu, skoro o dvacet let mladší, která zase mnoho z toho nemohla ještě pochopit.

Obou mi bylo najednou líto. I sám sebe a šedýho nebe nad Arbesákem, kde přelétávali havrani.

Její pokoj byl pustý, s pop-ártovými výjevy na stěnách a byla něžná.

Nechtěně. Jednalo se o touhu být s někým, ne sama.

Chápu jí, sám to znám, možná teď a možná příště, řekl jsem si, když jsem jí hladil po zádech a myslel na svojí ženu, na spoustu dalších, který mi prošly nebo projdou životem.

Každý jsme sám.

Za plotem.

 

Ráno jsem jí skočil pro lahvovou plzeň, sobě bráníka a cíga.

Hustila do mě svý depky, hladila mě a já jí a najednou jsme oba věděli, že jsme něco prošvihli.

Její smutný hnědý oči se upíraly na mě, venku šedo, byla sobota ráno.

Když jsem odcházel z jejího bytu zdevastovanýho jako její duše, tak mi věřila, že jí pomůžu spravit ten hajzl.

A já jako hajzl se jen bohapustě ožral.

Jsem to ale hovado lidský.

 

 

 

Jiřinka se někdy v roce 2006 udusila kouřem při požáru svého bytu.Bůh ji vysvobodil z toho pekla života,kterej vedla.Toto jsem napsal po jedný naší společný noci:

 

PODVOJNÁ CIZOTA

 

Noc s cizí ženou

v malým pokoji

objetí obětí zoufalství

 

teplo dvou lidských těl

zima dvou zvířeckých smutných duší

 

venku tma

vevnitř tma

 

Zbývají jen doteky

co útěcha

 

dlouhá noc

slova a slova

podvojná samota

 

Mluvila o chlapech

o tíze lásky nenalezené

bolesti věčné

a vlezlého chlastu

 

taky jsem to znal

 

Dělilo nás pár milimetrů doteků

a deset let

 

Měla smutný oči

tvář pořezanou jizvami života

 

Neví co chce

a asi ani co nechce

 

tisknul jsem se k ní

 

tělo na tělo

kůži na kůži

 

žádnej sex

 

Měla velký bradavky

a strach ze sebe

 

tady už není ani peklo

ani nebe

jenom samota stála u postele

 

ráno jsme se drželi za ruku

byla mi najednou blízká

 

Spálila si dlaň o mý ranní cígo

 

a pak zaklaply dveře toho malýho bytu

a já vyšel do studenýho

únorovýho rána

Stýkal jsem se tedy občas s Jiřinkou,dokonce prý se mnou čekala dítě,ale potratila hned v prvním měsíci.Nebylo divu,když žila jen o fernetu a práškách.

Byla to všechno zlá doba.Já už přestal vnímat realitu a pomalu jsem už byl za oponou.Cejtil jsem,že ztrácím opět pevnou půdu pod nohama a tak jsem v létě 2006 nastoupil znovu na léčení do Jemnice.Rok 1996 byl rokem lásky a svobody a rok 2006 byl rokem samoty a prázdnoty.

Tentokrát jsem v Jemnici vydržel pouze měsíc,jelikož tam byl divnej kolektiv a pár lidí mi tam nesedělo.

Vrátil jsem se do Prahy a tehdy jsem potkal Jolanu.Byla to šílená žena,která byla ještě víc mimo realitu než já,Jiřinka,Malina a Tomáš P. dohromady.Leč byla krásná a sex s ní divokej a plnej vášně.O lásku už mi ani nešlo,neboť má duše už jí nebyla schopna dát,když byla totálně prázdná a zničená.Taky jsem opět hledal v práci na internetových seznamkách různé ženy.Potkal tehdy Elišku,učitelku umění.Mohlo to být zajímavý,ale pak se něják ztratila a vše se zvrtlo.

 

 

PUNK JE JINDE

 

Punk je jinde, řekl si jednoho dne a všechno bylo fajn. Právě se vrátil z Moravy, v kapse dobrej kouř a v hlavě pár piv. No zkrátka pohoda jak má bejt. Jenže zítra do práce. Ale něčím se člověk musí živit, když musí a chce. Na Moravě bylo fajn, vypilo se mnoho piv a slivky, zavzpomínal na rodinu, na starý dobrý časy a právě proto punk je už jinde. . . . bo už není nic jako dřív, v řece už nejsou ty pravý kamínky, stromy na zahradě vykácený, v hlavě vymetený a v tývý politickej patovej stav. Z

rádia pařej Pink Floydi a probourávaj se skrz zeď, venku nad Braníkem se pomalu ztmívá, ale vedro neustává. . . Letošní způsob léta je obzvláště horký a prý ještě bude, jak mě postrašili ráno v novinách, které rozdávají mladý studentky u vchodu do metra. Každý ráno jezdím stejnou trasu už přes rok. Expres Braník-Karlín a zpět. . . A v mý hlavě je taky rychlodráha, léto jede na plný pecky, v Braníku je fajn, žiju si ve svým kutlochu, občas příjde popařit kolega Townman s Beruškou a Petrák má hned větší radost ze života a pak tejden uklízí bordel v těch svějch 14ti metrech čtverečních.

 

Tak Petrák ráno vstal, posbíral prázdný flashky a vyrazil do místního branickýho obchodu pro nový, plný. Slunce nastoupilo ranní příjemnou směnu a venku bylo ještě fajn. Doplnil tedy zásoby a nenapadlo ho po prvním ranním pifku nic lepšího, než že se oholil. Změna je život, řekl si a vypadal zas o něco mladší, než mu ve skutečnosti bylo. Připadal si jako svůj mladší brácha. Jenže punk je jinde a na krku pomalu třicet křížků, tak co, že?

Ptáci vedli ranní řeči, sem tam auto, zkrátka sobotní pohoda. A tak popíjel a z kazeťáku na nej řvali po ránu Blondie. Petrák si vzpomněl na Joliku, na ženu kterou pasoval na svojí sestru, protože jinak by se z toho zbláznil on i ona. Kdysi spolu pár dní prožívali intenzivní lásku, která přerostla v psychotický stavy z obou stran. Jolika je krásná, čistá a právě proto zraněná duše. Jako voda a oheň mu ten vztah připadal. Jenže nevěděl kdo je voda a kdo oheň v tomto vztahu. Tak se jednoho dne dohodli, že budou bratr a sestra. Žádnej sex, to škodí, ale tichý něžný přátelství. Pod hvězdami až na věčnost. Taky občas Jolika přišla k Petrákovi s krabicí zeleniny a vařila. Bylo to fajn, mluvili spolu o stavu světa, o apokalypse a někdo chtěl soudit Boha, někdo skákat, aby Země změnila svou orbitální dráhu a patovej politickej stav trval. Byl rok šest po zlomu století a v Bejrůtu se opět střílelo. Stejně jako před dvaceti lety. Dějiny se opakují a nikdo se z toho nepoučí. Amíci chtěj raketový základny a Petrák se toulal dál světem. Hledal ten punk, kterej je jinde. Ostatně o tom zpívá V. Z. V branickým kutlochu měl permanentně třicet stupňů, takže nejlíp se tu dařilo kaktusům. . .

Petrák tedy dál jedl chleba s hořčicí, když nebylo za co a ani do hospod už moc nechodil. Naposledy s Jolikou na svíčkovou, pár piv a hodně řečí. Jinak nic a tak ubíhalo léto bez punku, kterej se ztrácel někde v mlze za divokejch nocí, kdy se mu zdálo o hlubokých lesích. Ale přitom žil, či spíš přežíval a v práci si už zvykl na pozici privilegovaného outsidera. Mluvil stereotypní řeči s lidmi na telefonu a vedle něj u compu seděla nová brigádnice Marie. Mluvili spolu jen občas a Petrák se jí díval hladově do očí a do výstřihu. Bylo se na co koukat. . .

Možná by z toho mohlo něco bejt, ale Petrák po svejch zkušenostech se seznamováním po netu už byl bratr Nietscheho. Tolikrát se zklamal, že nevěřil. Ale co kdyby, že?Joliku taky kdysi miloval, ale bylo tak ostrý, že láska by je oba zahubila. . . To věděli tenkrát oba. . .

Zapálil si tedy asi již čtvrtý ranní cígo a napil se červenýho. Byl čerstvě oholen, jak to má rád po čase a z rádia bublala jazzová trubka s podkladem soulu. Nu pagóda!Navíc se ještě k tomu jmenuje šéf hisballahu Nasrallah. Já su taky nasranej a nestřílím kvůli tomu po lidech i když občas mám chuť.

Řekl si Petrák a dostal taky chuť. Na lásku a na pivo.

Tak mu tedy ubíhalo léto roku šest. V práci nefungovala klimoška, léto bylo demoverzí krematoria, jak četl někde na netový diskuzi. Taky dál brouzdal po seznamkách, ale spíš pro zábavu, než že by chtěl někoho ulovit ve virtuální síti. Ale co kdyby?. . .

Potkal však jednu ženu, která se vymykala z řady těch unylých nanynek, jak si je Petrák pracovně nazval, se kterými si chvíli psal mejlíky a pak se sešli v nějáký vinárně, vedli řeči typu kde pracuješ, co děláš a tak dál, bylo to rozpačitý a po druhým rande nebylo o čem. . . Tahle žena měla v sobě charisma, něhu i příslib tajemství. Liška se jmenovala a byla taky rezavá. Byli spolu u řeky na kraji okraje města, krmili kachny a koupali se. Voda byla jak kafe. Mluvili o cestách světem, o životě a lidech i věcech tajemných. Mluvili, ona se smála, Petrák se jí díval do očí a navíc se krásně smála. . .

Liška vytrhla Petráka z letošního stereotypu, ale tentokrát si nic od toho vztahu nesliboval, nehrotil, jak říkal kolega Towman, a nechal všemu volný průběh. To řekl rezavý Lištičce, když jí chytl za ruku kráčejíc po břehu řeky. Ona se usmála a řekla, že jí to uklidnilo, že nechce aby se na ní někdo vázal a bylo to fajn. Léto se pomalu přehouplo do druhý poloviny a tak si Petrák na oslavu této skutečnosti doma uklidil. Zatímco v celý Evropě panovaly tropy a Libanon s Izraelem si dál vyměňovaly střely s plochou dráhou letu. Patovej politickej stav už nudil a do vojenskýho újezda se sjížděli soundsystémy a lidi, aby se sjeli. Zkrátka léto, jak má být. Jenom ten punk chybí. Je už asi jinde. . . .

 

29. 7. 2006

 

Jola u mě chvíli bydlela a pořád mluvila o konspiračních teoriích CIA a chemickým útoku teroristů.Všechny ty akce měl na svědomí její bejvalej přítel Ládínek,který byl hlavou celosvětového spiknutí proti lidstvu a ženám obzvláště a měl prý bunkr přímo pod Pražským Hradem. Měla tu schízu pořádně rozjetou a já už byl v takovým stavu,že jsem jednoho letního dne přestal chodit do tý telekomunikační firmy v Karlíně a přemýšlel jsem jak se zprovodit ze světa.

Máma nebyla nadšená z toho,že jsem nechal práce,ale já si tehdy hned sehnal práci v branický trafice,kterou jsem měl kousek od baráku.Takže jsem ráno vstával a chodil prodávat cigára a noviny.

 

KTERAK SE PETRÁK TRAFIKANTEM STAL

 

 

Tak se tedy Petrák stal trafikantem v trochu ušmudlané, ale srdečné trafice. Šéf, kterého všichni oslovovali starosvětsky „Pan vedoucí“ byl trochu podivín , ale sympatický. Spíš vypadal, že je věčně mimo, že si žije ve svým vlastním světě, kde jezdily parní lokomotivy, což byl jeho zájem. Pak tam byla jeho máma, která byla dobrosrdečná důchodkyně, která měla zdravý názor na všechny ty plátky typu Blesk a spol. Říkala tomu drbárny. A že toho vychází opravu dost. Pak tam byla ještě jedna ženská neurčitýho věku, která mi říkala neustále drby o lidech, který si právě koupili startky či případně placku vodečky. Ten má revma, tamta je trochu mešuge a támhleten neustále sází a nikdy nic nevyhrál.

Zná zákazníky, všechny obyvatele Bráník City, důchodce, opilce a podivíny všeho druhu.

A Petrák vše pozoroval, markoval na kase cíga, časopisy, pohlednice, kolu, pivko, kafe a tužkový baterky.

Všechno to bylo najednou takový starosvětský, jak z první republiky. Sledoval pana vedoucího, jak vystával ve dveřích krámu a vyhlížel zákazníky nebo bůví co.

Petrák se občas přeťukl na klávesnici kasy, tu tam i špatně vrátil a pozoroval mladý holky, který si přišli pro Bravíčko a čerstvý maminy s kočárem, kterejm při markování nenápadně čuměl do výstřihu a právě proto se možná přeťukával a nebo špatně vrátil.

Pozoroval tedy ten všechen cvrkot a spodní proudy v tý vesnici na kraji okraje velkoměsta. Žije tu už něco málo přes rok, ale celou dobu jezdil expresem Bráník-Karlín a zpět a doma vlastně jen spal a mimo pár týpků z hospody Pod kaštany a hospody, který říkal U socek, nikoho neznal.

Najednou si za pultem plným novin uvědomoval, že sem začíná patřit a vlastně se mu splnil sen, aby vypadl z Prahy na nějáký maloměsto, kde už párkrát žil kdesi na severu český kotliny. Genius loci je tu stejný. Maloměsto nebo vesnice. A přitom stačí ujít pár stovek metrů k řece, nastoupit do tramvaje a člověk se ztratí v anonymitě Big City pod ostrým dohledem Big Brothera. . . . . Ha, ha, Petrák byl po koncertě Suicidal Tentencies v jeho hlavě ještě před pár dny najednou děsně vtipnej.

A tak se jeho život začal ubírat zase jinou klikatou cestou, jako už ostatně tolikrát. Další cyklus začíná. Byl taky na pohovoru v jistý bance, ale po pár slovech manažéra si uvědomil, že by za mrzký peníz vlezl do stejnýho blbizmu kapitalismu z jakýho před pár dny vypadl. . . Tak to ne, řekl si, když poslouchal kecy a sledoval servilní naučený profesionální úsměv mladého úspěšného a perspektivního muže.

Ještě před rokem chtěl být jako on. Ale Petrákovi se slova proaktivní, motivovaný, ambiciózní a kolektivní zhnusovala čím dál víc, čím víc takové lidi poznával. A že jich bylo dost za jeho kariéru operátora CC u nadnárodní telekomunikační firmy. To je ta zářná budoucnost zlatýho prasete a molochu peněz.

Vyždímat z lidí co nejvíc, udělat z nich stroje a roboty.

Taky tak i mluvil. Naprogramován podle verifikačních skriptů na produkty a účastnil se meetingů a teambuldingu. To fakt ne. Poznal kapitalismus, jaký skutečně je. Dravost a ambicioznost a hraný kamarádství šéfový a až na pár vyjímek i kolegů, či spíše kolegyň. Povrchních dylinek oblečených, aby byly trendy a cool. . .

Takže mu bylo líp v tý malý trafice, kde mohl s lidma prohodit pár nomálních slov či občas i nějáký ten

vtípek. Reálný život za málo peněz či umělej svět za víc?

Jasná volba, řekl si a na Bráník City či spíš Village, padla tma.

Jo, jediný, co mu možná vadilo bylo to, že byl odříznut od světový informační webový dálnice. Ostatně to vlastně byla skoro jediná věc, pro kterou občas do mološí firmy chodil. Šlu mu o tvorbu svých webových stránek, který tím pádem nejsou aktualizivány novými texty, a o čtení stupidních diskuzních fór na centru.cz či inzerátech na seznamovacích serverech.

Dnes už Petrák ví, že tyto formy seznamování lidí, který se buď chtějí předvést, nebo jsou ztraceni ve virtuálním světě, jsou beznadějným výkřikem do tmy. I když Eliška-Liška rezavá se kterou trávil večery u Berounky mohla být vyjímka. Jak ale říká kolega Towman, nech to Alláhovi či jinému Bohu, hu, hu, hu, .

Psal jí mejlík, že měl krizi, že má svý určitý problémy, ale že už číslo mobilu má v provozu. Nezavolala. Možná psala mejla, to Petrák neví bo nemá na kavárnu, na pivo a pomalu ani na chleba s hořčicí, což je jeho skoro jediná strava.

A navíc dělá v trafice, kde je jediný kuřák a nemá ani na cigára. . Ale pořád je líp, než sedět osm hodin u compu se sluchátky na uších a odříkávat nazpamět povinné fráze do telefonu.

Tak se tedy zlomilo léto v pase a mělo nádech babího léta, srpen připomínal září.

V nadnárodní telekomunikační společnosti, která je na trhu již šestým rokem, se těch osm hodin děsně vleklo, zatím co v malý periferní trafice, která je v Bráníku již patnáctým rokem to utíkalo. Čas opět prokázal svojí relativitu. Osm hodin stereotypu a osm hodin, kdy každý člověk je originál a může se stát cokoliv, je rozdíl.

To napadalo Petráka po večerech, když nemohl spát. Ale najednou mu nevadilo vstávat vo půl šestý, když dřív mu vadilo vstávat nejdřív v osm.

Něco se někam hnulo, ale chyběla tu láska. Žena, ktrá by prozářila jeho svět, který nebyl barevný, ale ani šedý. Jeho poslední láska, která s ním půl roku sdílela bránickej kutloch, byla už zase v blázinci a jeho teta v nemocnici po mrtvici. To nebylo dobrý. Taky si nebyl jistej svým zdravotním stavem. O psychice škoda slov, to je mu jasný už dávno a tak šel na testy na metlu lidstva HIV a různý žloutenky a tak dál.

Testy očekával s obavami. Co kdyby, že?

Patová politická povolební situace prý zkončila, jak mu hrozili v tývý, Fidel se zotavoval v nemocnici a na Blízkým Východě začalo příměří.

Zapálil si tedy poslední večerní cígo ubalený z vajglíků a šel raděj spát. Ráno bude zase prodávat startky, kafe a pár dobrejch slov.

Těšil se na září, to prý začnou chodit do trafiky mladý školačky pro bagety a časáky. Bude se na co dívat, bude-li hezký počasí. . .

To se Peterákovi hned líp usínalo. . . A hrály mu k tomu Plastici o podivuhodným mandarýnovi a jiný kousky. Bránickej andrgraund na přelomu léta, jo, jo.

 

18. 8. 2006

 

 

Nebyla to špatná práce,jenže jsem tehdy potkal nějáký dva ukrajince,který mi nabídli,že si dáme perník.A já souhlasil a ukrajince si dotáhl domů.Dal jsem si a roztočil se šílenej kolotoč,neboť jsem se dost silně předávkoval a nastoupila akutní toxická psychoza,jakou jsem do té doby nezažil.Myslel jsem,že zemřu,totálně se mi rozpadla mysl a můj barák obklíčila protidrogovka a mafie s vrtulníky a chtěli mě vyhodit do povětří.Už jsem nevěděl,co je pravda,byl jsem totálně zoufalej a tak jsem jen dokázal mobilem zavolat policajty a sanitku a odvezli mě do Bohnic.

Přesně po deseti letech jsem se ocitnul v Bohnicích jen jsem byl o pár pavilonů dál a to na jednatřicítce u prim. Nešpora s těžkou toxickou psychózou.Myslel jsem tehdy,že to bude můj konec.Kruh se uzavřel,rozsudek smrti byl vynešen,nic už nezbývalo.Mozek byl roztříštěn na střepy a zbytky osobnosti se ropadly na fragmenty.

Od prvního pobytu s toxickou psychózou v Bohnicích uběhlo právě deset let.A těch deset let mezi tím bylo krutých a plných pustýho pití,který může za všechny ty šílenosti,který jsem udělal či spíše neudělal ve svým životě a o kterých tady vyprávím a svědčím svými básněmi a povídkami, svými pocity,svojí duší…

 

 

 

 

DESET LET

 

Těch deset let

opakovaný změti

obkroužilo mě

zanechalo jizvy i jiný stopy

Duše okoralá

popsaná polibky

vzdechy

i histerickým řevem

nad ránem

Duše zmožená

půlitry

litry

a výpary tisíců putik

Za těch deset roků

kdy častokrát

odhodlával jsem se

ke skoku

do propasti sebou hloubené

Stokrát řekl jsem si NE

a opět obkroužil mě had

Používal rafinovaných vnad

ústa

slova

tváře

falešný svatozáře

nad politými stoly

Slzy v temný noci

padaly do polštáře

a ráno bylo sucho

nejen v hubě

Občas utonul jsem v hudbě

či v klínech žen

život šel kolem

co apokalyptický sen

a dostal mě až sem

až za hranici

Už tolikrát hučela mi v palici

touha

po milence smrti

ta tíha tak drtí

a já žil

spíš pil

a od obzoru k obzoru dnů

jen pustá krajina

Člověku se samotnýmu

špatně usíná

Tak snad s flaškou u postele

je kurva tak skvěle

až se chce

z toho ráno blít

Zbývá pocit

jakoby přetrhla se nit

a desetiletí uzlů gordických

musí jít

přetnout

Jen meč

kde ten vzít

a seknout

do klubka provazů

co škrtí

Duše se zbortila

a na dně smetí

Ne už ne

je čas vyklízení chlévů

dej Bože

ať vymetu tu mrvu

ten prach žalu

a zmarněných snah

životních střepů

a lásek uvadlých

Za deset let

zbyl účet propadlý

Čas zavřít lokál

podtrženo sečteno

co jsem si vzal

co chlast mi vzal

když okolo hrdla láhve

si mě omotal

 

 

 

Střepy duše

 

V Bohnicích jsem byl měsíc a když jsem se vrátil,tak už mě zpět do trafiky nevzali a já byl opět na pracáku a navíc s nabuzenou paranoiou.Doma v Bráníku jsem měl strach a stíhy a venku taky.Musel jsem silně pít,abych se nezbláznil.Pořád jsem cítil blízkost šílenství.Nemohl jsem nic a měl pocit,že jsem vše ztratil a totálně svůj život prohrál.

Nežil jsem,jen přežíval.Přestal jsem toužit,přestal jsem hledat,ztratil jsem naději.Nemohl jsem už v Praze existovat,měl jsem pocit,že nemohu vůbec nikde existovat.Připadal jsem si zbytečný,bez minulosti a budoucnosti.Prašivej a pustej.Zralej akorát tak pro peklo,kterému se můj život čím dál více podobal.

Tehdy mě napadlo,že opět vypadnu z Prahy a stejně jako před deseti lety jsem odjížděl z Prahy do Krnova.Na přelomu léta a podzimu jsem se tedy odstěhoval po roce a dvou měsících ze svýho Bránickýho kutlochu a chvíli jsem bydlel u mámy.

 

 

STĚHOVÁNÍ

 

Tak zase stěhuju a skládám svůj život do krabic.Nad Bráník City visí pastelově mlhavý slunce podzimu a já zas někam jdu.Jedna dost šílená kapitola života se uzavírá. Je na čase. Třicítka se blíží a chce to radikální řez. Jedu mezi hory až k severní hranici týhle země.Vzpomínky ale zůstanou.Sundávám ze zdí obrázky, momentky okamžiků a šílenství, svědky něhy, lásky, smutku, šílenství, dlouhých nocí a dní, samoty i souznění.To vše tu bylo, v malým kutlochu na kraji okraje velkýho města.Zjišťuju, že mám spoustu věcí, který kdybych vyhodil, tak se nic nestane, ale taky spoustu věcí, který jsou součástí mýho života, mýho putování po různých místech, městech, bytech a lidech.Vzpoměl jsem si na poslední stěhování z kraje okraje, kterej je jen kousek přes řeku.Bylo to před třemi roky a nálada byla podobná.Stejný pocity, jinej čas.Tenkrát byla zima.Dnes je krásnej podzimní den.A je mi taky o tři léta víc.

Prožil jsem tu všelicos, byl to takovej undergroundovej čas se všemi pozitivy i negativy tohoto způsobu žití a bytí.

Taky to tak vypadá.Z různých skulin na mě vykukují pavučiny a pavoučci, takový byl můj život zde. Dřív nebo později bych tu shnil.Poslední dobou to bylo celý nějáký nahnilý a čas, kdy jsem tu málem přišel o duši a totálně zešílel byl mementem mori pro můj čas.Přesto všechno jsem to tu měl i rád, ale teď když skládám zdejší život do krabic a servávám jej ze zdí, je mi jakso líp.Cítím úlevu i přes to, že nevím co mě tam na severu bude čekat.Bude to boj, ale s čistým štítem, nebudu zatíženej minulostí, která tu na mě padá jako ty pavučiny a prach.

Možná jsem tu promarnil šanci k bytí jinak, ale teď odcházím do jinýho města na kraj země do lůna hor a to bude to pravý, když dá Bůh.Nechám tady za sebou ten prach a špínu žití, všechny ty bohapustý kalby a smažby, časy bídy a bolesti i nepřístojnýho gerojství, časy zauzlovanejch střev, pokusů se věšet na skobě na stropě i tý lásky plný schizofrenie.Nechám tady všechny jehly a flašky, smažky a bezdomovce, ukrajince a šílený ženy na jednu noc.Bylo toho zkrátka na jeden rok až moc, až zbývala jen bezmoc za propitejch nocí a bolavejch rán.

Je na čase žít konečně jinak a do krabic skládám svůj bývalej život, takřka deset let prázdna.Doby kdy vlak ujížděj po slepý koleji.Byla to divoká jízda, občas to i bylo fajn, ale bylo to jen pomíjivý.Chce to něco trvalýho.

A ve zdech zůstaly jizvy po hřebících, stejně jako v mý duši.Tento způsob života byl poněkud neštastný a tak se stěhuji a beru si sebou jen to nejnutnější.Tedy sebe sama.

Do branickýho kutlochu jsem se přistěhoval 17.8.2005 kdy jsem dostal od Jakuba klíče a 22.10.2006 mu je vrátím.

Prožil jsem rok.Rok smutku i něhy, zklamání i zklamávání sebe i ostatních ale stálo to za to?I když jsem si to vše původně představoval trochu jinak.Zůstanou tu po mě malůvky na zdi a díry vod hřebíků.A ve mě sladkokyselej pocit z toho roku na kraji okraje.Život na hraně, která zvonila občas až bolely uši.

Tak se tedy stěhuju a na Bránik City padá černá tma a od řeky se táhne mlha.Poslední nostalgickej večer.Dohrál Nohavica a rozjela to Petti Smith.Napil jsem se pivka a Petrák to vše sleduje jen z povzdálí neboť i on je sledován i když ví, že paranoia je jen komentovanej život. Nato si taky přišel v tom kutlochu kde věčně táhne pod dveřma a jsou slyšet kroky na chodbě, divný hlasy a zpěv bakelitů, který bydlej o patro níž a nemaj mě moc rádi a Petráka teprve ne.Oddechnou si, stejně jako já, neboť Petrák je už pryč a i já odcházím.Ještě nevím jaký to bude, každopádně lepší než to bylo, to je jistý!

Společná situace nastala v tom, že chodím pořád k popelnici a vyhazuju nějáký věci.To proběhlo už na Zbrazslawi.A v Branikhu to není jiný.Hážu do koše svou minulost.Je čas jí čelit.

Přesto jsou věci který putojou stále se mnou po všech příbytcích. Jenže v tomhle bytě jsem se zařídil poprvý podle svýho, k obrazu svýmu undergroundovýmu, ke svý roztříštěnosti. Budoval jsem to tu podle svých nálad a nálad příchozích.Mohl jsem si dovolit takřka cokoliv, což na severu země nebu moci.Ale to je dobře, protože potřebuji ve svým životě nějákej řád.Třeba i jízdní podle kterýho bych jel po tý správný koleji. je už taky na čase.

Petrák pokýval hlavou a přitakal.A já skládal do krabic všechno možný a nemožný jsem vyhazoval.

Ráno jsem se vzbudil do poloprázdnýho a vymrzlýho bytu.Jednu zimu už tu mám za sebou a i když jsem topil jak šílenej, tak byla stejně kosa.

Uzavírá se jedna z mnoha kapitol mýho brožovanýho života.Chce to začít jinde a jinak.Nezatíženej minulostí s čistým štítem a hlavou.

Petrák si užil a přežil deset let kruhů v kruhu a má toho dost.Tak odkráčí do bažin.

A já budu konečně spokojenej ve městě na severu týhle země. Práce se sežene, jedno ze začáku co a pak se uvidí.

Věřím, že příjde i láska.Nějákou tu ženu časem najdu.

Petrák tedy měl vystěhovanej byt a divil se kolik věcí tu má.Napil se ranního pivka a venku to vypadalo zase na pěknej podzimní den.

Bratránek mu pak odvozil věci autem se stříbrnou metalízou a tak zkončila Bránická epizoda jednoho života.

Ještě jsem se nostalgicky porozhlídl po prázdným bytě a rok a dva měsíce jednoho života byla za mnou a předemnou cesta na sever týhle země.

 Záblesky světla

 

Na podzim roku 2006 jsem se odstěhoval z Bráníku a v polovině listopadu jsem odjížděl s pár nejnutnějšíma věcma do Krnova.Přesně před deseti lety na podzim 1996 v době kdy zkončilo slunečný léto na Kampě a já poznal co dokáže toxická psychóza jsem také odjížděl do Krnova.Tehdy jsem bydlel chvíli u tety a teď jsem měl k dispozici garsonku na ubytovně ve který předtím bydlela teta z Kroměříže,kam se zase vrátila.

Odjížděl jsem s nejasnou představou co budu dělat,ale s jasnou představou,že tentokrát už musím začít opravdu jinak a vzít ten život za správný konec.Krnov mě přivítal sychravým šedým podzimem a já se ocitl ve městě,kde jsem mimo tety a sestřenice nikoho neznal.Opět jinde a opět znova.Nastěhoval jsem se do garsonky v paneláku s výhledem na bílou tovární budovu textilky a stromy v parku,který k ubytovně náležel.

Ze začátku jsem byl plný elánu,jenže s postupujícím podzimem vzrůstaly mý deprese a navíc tu opět byla paranoia vyprovokovaná neznámým prostředím.Připadal jsem si cize a že sem nepatřím a stýskalo se mi po ruchu šílenýho velkoměsta,který jsem s takovou radostí opouštěl.Cítil jsem se tu jako vetřelec,který je neustále na očích a pozorován okolím.To v hlavním městě se dá schovat do jeho anonymity.Ta mi v Krnově chyběla.Tak jsem skoro nechodil ven.Celý den jsem koukal bezmyšlenkovitě na televizi a občas se stavil u tety na oběd.

 

 

MRAKY

 

Jsou tu dny podzimní

a já neklidný

čekám

co přinese severák

 

a havran

ten důstojný pták

mávne křídly

a

řekne

 

tak či tak

se

vše uklidní

a

přejde mrak

temných dní

 

 

Prošel jsem párkrát Krnov a okolí a padla na mě beznaděj,když jsem zjistil,že s prací to nebude tak jednoduchý,jak jsem si v Praze před odjezdem představoval.Všude mě odmítali,nebo slibovali a skutek utek.Nakonec jsem sehnal alespoň brigádu v jednom malým callcentru.Seděl jsem opět u počítače a mluvil s lidma na telefonu o telekomunikačních produktech.Připomělo mi to Karlín a léto bránický.Chodil jsem jen třikrát týdně na čtyři hodiny.Ale pořád tu byla nejistota.Když přišly prachy z pracáku,tak mě nenapadlo nic jinýho,než se ožrat a vydat se vlakem do města v podhůří Jeseníků,kam jsem jezdíval za babičkou.Jenže ta už je dávno mrtvá a zůstal jen strýc,který také svojí bezútěšnost života utápí v alkoholu.Přijel jsem tam a se strýcem jsem propil všechny prachy po hospodách.A když došly,tak jsem prodal cigánům mobil.Všude byla beznaděj a zmar a já měl pocit že už znova začít nedokážu.Že není jiné cesty,než cesty samoty a pití a nebo smrt.

 

CO ZBYLO

 

Tichý pití

v tichý noci

si tě chytí

do svý moci

 

Ovine tě

zapomněním

pohladí tě

roztoužením

 

Hlasitý dny

pak řvou

rozdrtí ti sny

který jdou

 

od samoty k bolesti

rveš se o svůj pád

 

jen samý tupý neřesti

a vůbec žádnej

řád

 

jen jak saze

padaj nesnáze

do kola života

a bytí

 

zbyla jen samota

a pití

 

Taky trocha nostalgie

nad tím

že stále se jen pije

 

a duše padá

uvadá

a zlá je

 

zatímco jdeš

pěšky s rakví

do urnovýho

háje

 

 

Před vánocemi jsem to chtěl zkončit úplně a po návratu od strýce mi opět propukla psychózka.Myslel jsem si,že jsem už zešílel úplně a totálně a začal se modlit k Bohu.Obrátil jsem se na Ježíše Krista a prosil jej,aby mě zbavil mého duševního utrpení.A Pán mě vyslyšel.Tehdy na Vánoce 2006 jsem poznal,že jediná cesta jak z toho všeho duchovního marasmu a prázdna ven je Víra.

Uvěřil jsem,že pouze Ježíš mě může spasit,neboť zemřel za naše hříchy a svěřil jsem svůj život do jeho rukou.

A hle,vše se v dobré začíná obracet.Zhruba na měsíc jsem přestal pít a i kouřit a Bůh mi přihrál práci.

Když jsem různě v beznaději obcházel Krnovský firmy,tak jsem se stavil i v místní Diakonii,kde mě také odmítli.Jenže v lednu mi přišel tajemný mejl,že pokud mám zájem o práci v sociální oblasti,tak ať se ozvu Charitnímu domu Salvátor,který sídlí na Cvilínském kopci.

Ozval jsem se a byl jsem přijat.Člověk,který mě odmítl v Diakonii byl totiž manželem ředitelky Salvátora a doporučil mě.

Ano,toto je Boží řízení mého života.

V únoru jsem nastoupil do nové práce a po na den přesně deseti letech jsem se vrátil k práci v sociálních službách,kterou jsem tehdy v únoru 1997 nastupoval do ÚSP Terezín.

Měl jsem pocit,že se konečně uzavřel kruh ve kterým jsem se těch deset let,které mezitím byly,motal.Nastoupil jsem opět mezi lidi,kteří žijí na hranici,či spíše už za ní a mají svůj svět.Před deseti lety jsem jej tak zcela nechápal,neboť i já jsem byl za hranicí reality díky drogám.

Pořád sice balancuji,ale teprve teď chápu více jejich svět a že téhle práci se člověk musí plně odevzdat a brát jí jako poslání,jako splnění přikázání o pomoci bližnímu.

 

NÁVRATY DO NOVÉHO

 

Je posledního ledna a zítra nastupuju do práce.Mám depresi tak na skok z okna,jelikož dlužím kam se podívám a nemám peníze.Budu muset ukecat nájem,nemám ani vindru a mám hlad.Zase jsem se napil,což je průser,jelikož jsem utratil všechny peníze.Žiju bídně a prosím Boha o pomoc!

Mám strach z boducnosti,bojím se,že nedokážu jít po správný cestě.Kam mám utíkat,co mám udělat?Pane dej mi znamení,dej mi dostatek vůle a síly žít jinak,dej mi naději a šanci,dej ať nedopadnu špatně ať se konečně můj život v dobré obrátí a prosvětlí.Prosím tě Pane ať zvládám novou práci,ať neudělám nějáký průser, ať rozumím lidem a ať jsem v té práci spokojen,prosím tě pane o lásku a návrat k Tobě.Prosím tě pane o naplnění všech předsevzetí,který jsem si dal,ať jsem svobodný bez jakékoli závisloti.Pane zbav mě tohoto utrpení a beznaděje a ať pocítím Tvojí přítomnost a najdu ve svém ubohém životě štěstí a lásku.AMEN!

Prosím také za mámu,ať je zdravá a psychicky v pohodě,ať vše dopadne dobře!

 

Pán vede mojí cestu a musím být pevný ve víře.

 

*****

 

Ve třičtvrtě na pět zazvonil budík a bylo tu únorový ráno ve městě na kraji okraje Moravský země.Pustil si radiožurnál,uvařil čaj a chystal se do práce.Opět dělá práci,kterou již dělal před deseti lety v jiným městě na severu týhle země,ale je tu rozdíl.Možná těch deseti let a taky životního postoje,který se za tu dobu dost změnil.Dnes už nechce brát vše bez skrupulí co se mu namane a nehraje si na někoho kým není. Jde životem s pokorou vůči Bohu a je vděčen za každý den,který proběhne v klidu a bez problémů.Člověk totiž musí ustoupit z plánů,který by chtěl a brát s pokorou to,co je.

Mám kde bydlet,za co jíst,můžu se dívat na televizi a poslouchat muziku a v práci mě to baví.Jsem tam teprve týden a sleduji atmosféru místa a ranních cest do práce a hlavně lidi.

Vše má konečně nějáký řád.Život nabývá jasnějších kontur v šedi bolesti minulosti.Snaží se o Nový život,ale není to lehký.Pořád jej omezují staré šablony myšlení a konání.

Jenže vše má nějáký smysl,který je člověku utajen.To ví jen Bůh.A není radno nahlížet do jeho plánů,neboť člověk toho není hoden.

 

Chodím tedy opět dělat mezi lidi,kteří mají svůj svět,který mohu jen okrajově pochopit.Ti lidé žijí v jiných sférách i když dnes mohu říci,že jsem do nich nahlédl zkrze své vlastní utrpení.

Ráno tedy vstanu a jdu cestou podle domečků se zahrádkami a sníh mi křupe pod botou.

Srovnávám s lidmi a pocity,který jsem měl před deseti lety v ÚSP v Terezíně a zde.Tehdy jsem nebyl zcela zralej pro tuto práci,ale přeci mi to něco dalo.Něco, co teď se vynořuje ze vzpomínek a rezonuje.Pozoruji chování lidí a představuji si,jak bych se asi cejtil a choval na jejich místě.

Zajímavý je,že mě přitahují lidi,který jsou na tom skoro nejhůř a to jak po psychický tak po fizický stránce.

Já totiž také pořád balancuji na hranici a někdy mám pochybnosti na který straně se vlastně nacházím.

Bůh pro mě něco chystá a bude to dobré.

Možná se někam vracím a něco nového nalézám.

Každopádně oproti Terezínu je tu mnohem lepší kolektiv.Zkrátka Morava je Morava a já jsem taky o těch deset let straší a zkrze své zkušenosti po bludných cestách života jsem taky ostražitý a pozorný.

Hlavně když je odpolední setkání s Biblí se sestrou Klárou.Čte z evangelia a pan Sláma se někdy rozhovoří o teologických otázkách.

Diagnózy lidí se kterými se v práci setkávám jsou většinou paranoidní schizofrenie,různý poruchy osobnosti včetně demence a alzheimra a je to jinej svět.Jinej ale přesto mě důvěrně známej z mých podivných stavů duše,když jsem tušil obranu světa a sám cejtil,že visím na vlásku existence.

Na sesterně poslouchám příběhy z práce i obyčejnýho života.

S panem Terelou,který má alkoholickou demenci hraji dámu,ráno převlíknu a umeju pana Myslíka a pak mám chvilku času,kdy poslouchám řeči o dětech a třeba i o bigbítu a tak mi plyne den.Zahraju si člověče nezlob se a asistuji u rozdávání snídaní,obědů a večeří.Chtěl bych ale víc těm lidem dát než svojí přítomnost.

Je mi fajn a čert vem nějáký dluhy.Vždyť peníze jsou zase jen peníze.

Tady jde o duši a její pochopení.

Kdo ale pochopí mě?

Pán Bůh zkrze Ježíše Krista.Toť jediná je cesta.

Od Vánoc jsem pochopil,že jedině Bůh mi může pomoci a všechny mý tužby a tajemný družby s divnejma lidma jsou ztracený.

Myslel jsem si,že se pravověrným křesťanem stanu tehdy,když přestanu pít a kouřit,ale jde o přerod vlastního pohledu na svět a hlavně sebe sama.

Bojím se,že někdy se cejtím stejně vyděděn a připraven příjmout šílenství,který si jen sám svojí neznalostí Božího slova způsobuji.

Sestra Klára je sice pěkná žena,ale já ji neberu z toho hlediska,ale jako duchovní autoritu,která dokáže podat Boží slovo tak,že i já hříšný člověk ve svý samotě a zatracení vím,že mě čeká Boží láska.

Ztracen jsem byl dlouhou dobu a nejmíň tak dlouhá doba bude cestou k životu.

 

Tak tedy pomalu plyne únor a v práci jsem spokojenej.Pokecám si na sestreně o životě,je sranda,umeju ráno pana Myslíka a s Terelou hraju dámu.Zvolna uplyne den,večer zkouknu Simpsonovi a zprávy a nic mi nechybí.Občas vzpomenu velkoměstkýho klokotání života,ale taky se ozve a jemně hryzne do zátylku ta mrška paranoia.Ale to je mý prokletí-Pán mě v tyto chvíle ochraňuje.

Pomalu nabývám dojmu,že se mám dobře,že Pán mi dopřává vše, co je k životu třeba.Mám práci,která je fajn,jak po stránce pracovní doby,kolektivu i náplně.Mám kde bydlet,můžu se dívat na TV,poslouchat muziku a psát na kompu.Teď už chybí jen láska,nějáká ta žena,která naplní můj život a budu šťasten.Pane prosím,dopřej mi poznat lásku.AMEN!

 

Pozoruji jak v parku pod oknem pálí větve a dřevo ze stromů,které nedávno vyvrátila vychřice.Z ohniště stoupá dým a vše má zvláštní podzimně jarní náladu,ačkoliv je únor.Tento rok se šťastnou sedmičkou v letopočtu se vyvíjí zatím s pomocí Boží dobře a já začínám být spokojený.Není to stoprocentní,ale naštěstí se necejtim tak mizerně jako před vánocema.První tři měsíce tu v Krnově mám za sebou a dost se toho pomalu plýživě v mém životě změnilo.

 

Dnes jsem si udělal radost a to,že jsem si koupil černýho U.S. párkra.Po takovým jsem toužil už asi deset let.Nosí jej androši a Smeták a taky různý nezávislý umělci.Teď jej mám i já.Klasika je klasika.Stál mě 1200 Kč,ale jinak stojí asi tři litry a vydrží vše.Joj,androš.Poslouchám starý Olympiky a pláč kytar se rozléhá mým Krnovským bytem.Venku padla tma na periferii světa a já si udělal radost.Takovej opožděnej dárek k mým třicátinám.Jednou si řeknu,jo tohodle párkra jsem si koupil v Krnově,když mi bylo třicet a dělal jsem v Charitě….

To až půjdu někdy zase o dům dál ve svým životě.Zatim ale nic takovýho neplánuju,začínám si tu zvykat a začíná mi tu být i dobře.A jaký jsem měl stavy,když jsem před třemi měsíci přijel.Depka,bezvýchodnost,marnost.Pak jsem poznal Boha a je to tu.Nechci od života nic víc,než zrovna mám.

 

Přijela máti a vidím ji po dlouhý době.Ještě jsme nestačili pokecat vo životě,ale četli jsme si rukopis knihy novináře z Blesku a Spy.Psáno vtipně a s nadhledem nad bulvární novinařinou a světem celebrit,peněz,kontaktů a šílenství.

Já si tu žiju na kraji země v malým městě a ráno vo šesti chodím kolem tovární haly a rodinejch domků se zahrádkou a pak do kopce na Cvilín do Charitního domu mezi lidi,kteří jsou za hranicí reality a žijí v jiným světě,kterej tak trochu znám a dovedu pochopit.Jsou to většinou paranoidní schízaři a lidi s demencí.I já si tak mnohokrát v životě připadal.Kdo prožil,ví,kdo ne,tak tomu to nepřeji.

Hraju v práci dámu a člověče nezlob se a mluvim o životě.Večer v šest sejdu stejnou cestu opačným směrem,podívám se v TV na Simpsonovi a zprávy a třeba nějákej film.A nebo píšu,jako právě teď.

Je to fajn,ale přeci i přes všechny modlitby k Pánu někdy v sobě,když jdu po městě, cítím vnitřní úzkost,třes a mrchu paranoiu.

Je to pozůstatek mý minulosti,duchovní stigma ďáblovo,kterýho se těžko zbavuje i když má člověk víru.Tak dlouho jsem toho démona živil,že i když nechci občas mě ovládá.

V práci na noční jsem si četl chorobopisy a anamnézy a říkal si,jo ty pocity znám a je to krutý.

Myslím si,že v týhle práci je důležitý,když člověk něják vnitřně tuší alespoň okrajově o co jde,co se může odehrávat v jejich myslích.Nesmím se tím nechat pohltit,jako se mi stalo v Terezíně.Jenže tenkrát jsem byl o deset let mladší a se silně nevyváženou a rozkolísanou duší,kterou ovlivnilo vše co se jen o ní otřelo a brala to za své.

Neříkám,že teď jsem pevný,ale již se proti některým vlivům a atakům dokážu bránit.Tehdy ne.

 

Když jsem uvěřil v Pána,tak jsem úplně přestal chlastat a kouřit.Myslel jsem si,že to je víra,že tím se odevzdám Bohu.Nejde ale o to,jestli je člověk abstinent či se občas napije a výjmečně se zrube jak carský důstojník.Tady jde o přístup k životu,který jsem dříve míval silně negativní a sebedestruktivní a podle toho pak taky vypadaly stavy pod vlivem.Když má člověk víru a je na tom psychicky dobře a pozitivně,jako já jsem teď,tak proč se občas nenapít.

Opravdu nejde o to zda-li pít či nepít,ani o to být či nebýt

,ale jak být a jak prožívat momentální přítomnost a její realitu.Toto poznání mi dala víra.

Vím,že mě Bůh miluje a vidím to i na událostech,které se od mého duchovního probuzení dějí.To je poznání smyslu žití a Božího úmyslu s člověkem,který je vždy dobrý.Když toto člověk pochopí a příjme to za své,tak se mu pak daří a není nic špatného na tom,když se člověk občas napije.

Když ale pije ve stavu duchovního prázdna a bolesti,tak vše špatné a marné jen prohlubuje.

To je ta záludnost závislosti.Závislosti na vlastní bolesti a touze zemřít.Zničit se a rozmnožovat svojí bolest každým dalším napitím,šlehnutím si,či nějákým sebedestruktivním činem.A že jich bylo…

 

 

Je psáno: „Ovoce – činy člověka,to je spolehlivý rozpoznávající znak.“ (Mat 7,20) A mé dosavaní ovoce bylo totálně shnilé.Sklidil jsem, co jsem zasel a byla to mizerná úroda kyselých hroznů.

Poznal jsem Boha a začal jsem čist Bibli.Několikrát v životě jsem se do této Knihy začetl,ale nikdy jsem neviděl tak jasně a nechápal tak čistě význam a poselství,které je v ní ukryto.Bůh mi otevřel oči a teprve teď se mohu podívat na svůj život zcela jasně a vynořují se mi všechny chyby a špatnosti a hříchy,kterých jsem se dopustil.

Proto taky tento příběh píšu,abych i ostatním ukázal,že i když si člověk často připadá,že je na dně a že už nemůže dál,tak je tu vždy naděje.Stačí otevřít Bohu srdce a naslouchat.V jedné písni se zpívá: Kdybych byl bohatý a všechno měl,nikdy bych Tě nehledal. A to je pravda.Já se na Boha obrátil,až když mi bylo nejhůř,když jsem cítil,že už je definitivní konec,že jsem prohrál a není již žádná možnost nápravy.Tento příběh je popisem cesty,která do tohoto bodu poznání vedla. Do bodu,kdy jsem pochopil,že: „Já jsem světlo světa,kdož mne následuje,nebude choditi v temnostech,ale bude míti světlo života.“ (J 8,12)

Tím světlem je Ježiš Kristus a bez něj člověk bloumá v temnostech alkoholu či drog a jak takové tápání slepého a plavba v bouři žití bez kormidla a palchet může vypadat a kam až to může zajít,tak to ukazuje můj příběh,který tímto v mých třiceti letech nekončí,ale vlastně teprve teď doopravdy začíná.

ZÁZRAK

 

 

Padá soumrak

a rozsvěcí mou duši

kapky zimního deště

buší

do parapetu

okna

 

Není slov

ještě jsou i hluší

 

Světlo předchází tma

 

Já tuším

ten zázrak

že Bůh mě zná

 

už slyším slova vítězná

ze srdce odplul

mrak

 

Nemusím se sebe

bát

když Ježíš nový život

požehnal

a

srdce

své

jsem Mu

dal

 

 

 

16.03.2007

 

 Zdlouhavá cesta opět k sobě a lásce..

 

 

Jenže temnota číhá i když se jí člověk snaží s pomocí Boží postavit…. V únoru 2007 jsem se zase rozjel. Práce v charitním domě mě bavila, ale potkal jsem zase lidi ze světa za zdí a ačkoliv jsem si myslel, že už jsem z nehoršího venku, tak jsem byl pořád uvnitř.Má slabost byla opět silnější než já. Potkal jsem se tehdy s partičkou cigánů a opět to rozjel v perníku. Deprese a paranoia narůstaly a nebyly to dobrý časy. Zase jsem dostal psychózy a zapoměl na Boha. Měl jsem odhodlání žít jinak,ale nebyl jsem dost silný. Nasekal jsem si dluhy, ze kterých se teprve teď pomalu dostávám. Na konci února 2007 jsem se vrátil do Prahy. Musel jsem utýct a chtěl i ze života jako mnohokrát předtím. Přijel jsem do Prahy, ztrašně se zkalil a spolikal nějáký prášky. Bylo mi to tenkrát jedno, chtěl jsem zkončit, nevěřil jsem si a i o Bohu pochyboval. Byl jsem sám se svou beznadějí…Máma byla tenkrát v Krnově, kde mě pořád hledala, hledali mě tenkrát i policajti. Já jsem týden ležel doma úplně mimo, třásl jsem se, nevěděl co se děje a tak moc chtěl umřít, že i death metalistům by to bylo líto..Dnes se to zlehčuje, ale tenkrát to bylo krutý. Po týdnu přijela máma a jel jsem opět do Bohnic,tentokrát jsem zkončil na pavilonu 26, což je podle mých bohatých zkušeností, jeden z nejhorších. Jedná se o uzavřený oddělení, který bylo plný schizofreniků a lidí z různými psychózami. Celý den člověk jen ležel, nebo chodil na schody na kuřánu dokuřovat vajgly po ostaních pacientech, neboť nebyly prachy. Ovšem to byla jen předzvěst, že tento rok budu v Bohnicích jak doma. Konec února a začátek března jsem ztrávil na pavilónu 26, poté jsem se chvíli motal a přežíval opět doma na Smíchově a v květnu jsem opět poctil svojí přítomností pavilon 27, kde jsem byl už v roce 1996, což byla moje první návštěva slovutného Bohnického ústavu. Na rozdíl od prvního pobytu, tentokrát tu byla fajna partia, jak říkají ostravaci. Chlodilo se opět na psychoterapie a na různý aktivity, za který dostával člověk razítka do blázinecké občanky. Seznámil jsem se tam s Hankou. Byla moc fajn, rozuměli jsme si, ale bylo jí pětačtyřicet a měla dvě děti, takže žádný vztah z toho nebyl, i když já tenkrát chtěl. Tenkrát byl zrovna v Bohnicích festival Mezi ploty a tam jsem na koncertě Plastiků potkal Aničku. Byla milá, inteligentní a dvacetiletá, takže samý plus. To by bylo fajn, měla však jedno mínus, který převýšilo ty malá bezvýznamná plus a to byla její závislost na perníku. A to už jsem nechtěl ponořit se do stejných vod. Párkrát jsme se viděli i po mým prouštění z Bohnic, ale nic z toho nebylo. Můj život byl prázdný, to co jsem si říkal v Krnově, kdy jsem poznal Boha, jsem najednou zapoměl, ztratil, pohřbil. Byl jsem jen sám se sebou, což je to nejhorší, co člověka může potkat.Léto jsem něják přežil, už si ani nepamatuji,co se dělo, jen asi to, že jsem byl furt v depresích a mimo, hádal se s mámou a nechtěl žít.Dopadlo to tak, že v srpnu jsem se opět vrátil do Bohnic, tentokrát na pavilon číslo 3. Bylo to psychoterapeutické oddělení a opět tam byla fajn parta lidí. Vlastně to byly takový lázně, rekreace. Po večerech jsme hráli karty, chodili na vycházky, zkrátka pohoda. Myslel jsem, že už budu v pohodě, ale realita byla opět tvrdá a jiná. V listopadu jsem se opět vrátil do péče psychiatrů, tentokrát na pavilon 31, kde jsem byl poprvý u Dr. Nešpora už v roce 2006. Pobyl jsem si tam zhruba 14 dní a teprve tam jsem se znova přiblížil k Bohu a našel naději. Život můj se tedy potácel jen mezi blázincem a bezčasím, který si dnes již ani nepamatuji. Poslouchal jsem tehdy na skupinách historky starejch i výkendovejch smažek a alkáčů a cítil jsem, že už to tak nejde, že někudy přeci musí vést cesta ven… Přes Boha či lásku, ale hlavně se furt nevracet do jámy lvové…Navíc mojí mámě se zhoršoval zdravotní stav a já nevěděl už kudy kam.

Rok se zlomil v pase a lednu 2008 jsem se snažil něják žít a konečně se uklidnit, vždyť už toho bylo sakra dost! Uvědomil jsem si, že za svůj dosavadní život jsem vystřídal 4 střední školy, 10 pobytů v blázinci a zhruba stejně zaměstnání a milostných vztahů. Vše jen díky mýmu dekadentnímu a nihilistickýmu přístupu k životu. Dost smutnej účet za 30 let života. Minimálně 35 selhání a krachů v různých oblastech života, citových,sociálních, duchovních či pracovních..Na začátku roku 2008 jsem se chvíli stal zaměstnacem pošty. Třídil jsem dopisy podle adres a ulic, v noci vykládal balíky a celkem mě to bavilo.Pošta je svět sám pro sebe. Dělal jsem na tři směny, nejraději jsem měl noční,kdy se udělala první várka pošty v deset, pak ve dvě a do rána byl víceméně klid. Nebo jsem třídil výdejky a předvolání. Od té doby znám adresy mnoha firem a organizací sídlících na Smíchově. Někdy jsem si četl pohlednice z různých koutů světa a koukal na známky. Byly i takový kuriozity, že nám příšel pohled se známkou Husáka za 60 hal. Někdy ze sedmdesátých let. A přece to pošta doručila. Nebyla to špatná práce, ale já byl furt neukotvenej ve svým životě.Byl jsem bez lásky.

Na poště jsem vydržel necelý tři měsíce a zase na mě padl splýn a všeho jsem nechal. Ve volným čase jsem chodil na internet do městský knihovny a dával si inzeráty na seznamovací servery všeho druhu. Taky ve mně zrála touha studovat vysokou školu, a jak jsem si řekl již v Krnově, přihlásil jsem se na Husitskou teologickou fakultu.

Taky to bylo částečně kvůli mámě, která mermomocí chtěla, abych měl vejšku a furt mi to vyčítala..Tou dobou jsem si přes jistý server začal psát s Evičkou, která se mi stala osudovou ženou, to jsem však tenkrát nevěděl. Asi měsíc jsme si dopisovali po netu a 24. Dubna na svátek Jirky, mýho kamaráda a spolužáka, který je už na pravdě Boží, jsme se poprvý setkali v čajovně U měsíční kočky.

Seděli jsme naproti sobě u kulatýho stolečku a EVIČKA mluvila a občas se krásně usmála. Bylo to hezký a já si říkal potají, že by z toho mohlo třeba něco být a modlil jsem se za to k Bohu, kterýž vyslyšel má přání.Amen,děkuji Pane! Scházeli jsme se, chodili po Praze,zašli na Petřín, kde jsme se poprvý vzali za ruku a já si připadal, jako malej kluk, kterej se poprvý zamiloval.

Začalo něco ,co konečně dalo mému životu smysl a cíl. A to je láska… Děkuji Bohu za. každý den, neboť teprve láska ženy, která je mi vším mě odvedla od propastí pekelných, kterých bylo za třicettři let dost a příliš…

Leč ze začátku jsem netušil, jaká láska z toho bude, doma to nebylo veselý a já byl opět bez práce. Na přelomu jara a léta jsem začal dělat na Smíchově v trafice. Taky už jsem kdysi takovou práci dělal v Bráníku. Tady byl větší frmol, bylo to na Andělu u metra, furt stát za kasou a dávat lidem cíga a příjmat sportku a sazku. Trafika v Bráníku byla malosvětská, jak z Hrabalovejch filmů, tady to bylo rychlý a odcizený…Kolektiv byl v pohodě, prachy bídný…

Tehdy jsem už jezdil za Evičkou do Kladna, kde bydlela. Trávili jsme spolu volnej čas a láska rostla. Máma tomu ze začátku nevěřila, po zkušenostech z minulejch vztahů, ale nakonec byla ráda, že mám ženu,kterou miluji a já byl s Evou na Kladně stále častěji než na Smíchově, až jsme spolu začali bydlet. Bylo to rychlý a krásný a je to tak pořád díky Bohu! Začali jsme si budovat náš vlastní něžný a krásný svět a já teprve po třicítce začal chápat, co je to vlastně láska. A láska mě pokaždé překvapuje, je to vlastně vtělení lásky Boží do našeho světa.

Vratmě se však k přízemnímu normálnímu životu, tedy k práci. V trafice už to začlo bejt neúnosný co se týkalo peněz a tak jsem začal hledat něco na Kladně. S Evičkou jsme už bydleli, v létě se slunili na balkónku a chodili na výlety do přírody. Obešli jsme celý okolí Kladna, tak v okruhu 40 Km, spali pod širákem na Křivoklátě, zmokli v lesích a bylo nám fajn.

Konečně jsem pochopil,co je to láska a cítil, že s touto ženou bych chtěl mít dítě…

Zkončil jsem tedy v trafice a chvíli dělal v prodejně mobilů u nejdražšího operátora v ČR, ale pak mi bylo řečeno, že to byla jen brigáda a zkončil jsem. Taky jsem si chvíli vyzoušel práci ve fabrice na automobilový chladiče u pásu. Z jedný strany na mě mluvili slovensky, z druhý rusky a já jak robot montoval součástky. Na tři směny.FUJ! Už nikdy více.

Jenže blížil se podzim a i moje obligátní depréze, který jsem nezvládal ani v blázincích. Ruplo mi tehdy zase v kouli a doma na Kladně jsem Evičce sebral plazmovou televizi a šel jí prodat do bazaru s tím, že za utržený prachy se ožeru, nebo si koupím heroin a umřu. Zkrátka mi přezkočilo. Jel jsem vlakem načerno do Šumperka, kde jsem pak nezřízeně chlastal a chtěl to zkončit. Myslel jsem si, že už mě miláček nebudechtít… Ale Eva mi to vše odpustila a za to jsem jí do dneška vděčen. A hlavně Bohu! Amen!

Zhruba po týdnu bloudění po pustinách mý duše jsem se vrátil a naše láska mohla zase růst…

Byl podzim a já nastoupil na Husitskou teologickou fakultu. Šlo o dálkový studium. Občas to bylo fajn, ale po pár přednáškách jsem si uvědomil, že to není to pravý,co jsem chtěl a hlavně jsem byl línej se učit…Takže jsem zanechal studia a hledal zase práci.

Nemusím přeci znát nazpaměť všechny starozákonní proroky, abych věřil v Boha. Navíc tam byla hebrejština,řečtina a latina a to mi fakt už mozek nebral.

Ale hlavní je, že už jsem se situoval jiným směrem, než před tím.

Táhlo mi pomalu na Kristovy léta a já pochopil, co je láska…S Evičkou jsme prožívali krásný dny a hluboký noci plný lásky a něhy. A tak je to i dnes.

Na konci roku 2008 jsem sehnal opět práci mezi knihami.

V knihkupectví v centru hlavního města, kousek od náměstí, kde padlo 27 hlav českých pánů a hejtmanů… Bylo to fajn, jenže na začátku roku devět přišla ekonomická krize i do našich luhů a hájů a mě bylo řečeno před koncem zkušební doby, že končím, že univerzita nemá lóve…

Takže love byla a lóve opět ne…

Evička mě však psychicky podržela a já to tentokrát zvládl a přehoupli jsme se společně do roku 2009.

Tento rok už konečně nebyl rokem blázinců a šílenství, samoty a prázdných vypitých sklenic a dutých hlav…

Díký mý lásce se vše pomalu začalo dařit a pták Fénix se zvedl z popela…

V knihkupectví jsem tedy zkončil a chvíli jsem dělal opět v call centru pro jednu telekomunikační společnost. Nebavilo mě to a modlil jsem se k Pánu, abych dělal zase u knih, což se mi v květnu 09 splnilo a já začal pracovat v knihkupectví Naše vojsko,. Dělal jsem zase mezi knihama a miluju ženu, která mi otevřela svět jiný, než byla minulá temnota bytí…

Jezdíme spolu na výlety, milujem se a je nám krásně… A tak to má být, neboť to je přání Boží… Prošli jsme tak životem a láskou k roku deset, kdy na má bedra sedla léta KRISTOVA a tak tu končím s tím obyčejně neobyčejným příběhem, který kdysi začal a pořád pokračuje pod Božím dohledem nade mnou a mou láskou. Amen!

 

 

24.1.2010

 

 

Jenže všechno není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá… V knihkupectví to šlo a i doma, ale občas jsem to přepýskl a zase mi ta mrcha depka seděla za krkem a hryzala mě do zátylku…Přestal jsem psát, jinak mi ale bylo fajn na duši.Milovali jsme se a čas dál plynul přes hory, doly a ůvratě bytí…. Někdy jsem si připadal sám, někdy jsem zabloudil a tak to šlo. V práci mě to občas nudilo. Ale láska mě držela nad vodou, říkal jsem si, že ty největší průsery mám už v životě za sebou a že to bude dobrý, že láska vše přemůže.. Jaro bylo fajn až do přelomu května a června, kdy už toho bylo na mě moc, mohl jsem jen ležet v posteli a vše bylo zase v háji….Nemohl jsem fungovat a tak jsem se nechal opět zavřít do blázince… Tentokrát do vojenský nemocnice, Evička mě tam protekčně protlačila… Bylo to o poznání jiný, než kdekoliv jinde, kde jsem doposud byl…Lékařským přístupem i prostředím…

Pobyl jsem si tam asi tři týdny a byla to další zkušenost do života, najednou jsem svět viděl jinak než kdykoliv před tím, kdy jsem v podobných zařízenách byl… Tenkrát jsem byl sám, najednou má láska se pro mě obětovala a chodila každej den za mnou, šli jsme spolu na zahrádku, neboli ústavní výběh a měi v blázncích bývá a já si tenkrát řekl, že už je to fakt naposledy, bo mám podporu svý lásky, že konečně nejsem sám a že to byl poslední záchvěv minulosti a temnoty. Venku rozkvétalo jaro a já věděl, že celejch těch 33 let byla jen předehra k tomu co se děje nyní. Nebýt Evičky, která pochopila a odpustila všechny moje úlety způsobený mým minulým způsobem života, tak bych už tu asi dávno nebyl ,nebo seděl v kriminále…Bůh opatruj její duši… Na přelomu jara a léta roku 2010 jsem se tedy opět vrátil do práce, i když mě to tam občas sralo…Jezdil jsem ráno a odpoledne vlakem z práce a do práce, občas se stavil za mámou, když jsem měl polední pauzu a večery trávil s Evičkou u televize, nebo jsme se k sobě tulili. Občas jsem dal to nějáký pivko navíc, než k večeři, ale už to nebylo takový divoký jako ze začátků, když jsme si teprve budovali svůj svět, který najednou vyrostl před námi ve všá kráse maličkostí, jemných slov a doteků a pohlazení a slovíček, který existují jen v našem světě….Najednou jsem pochopil, že tentoktrát je to napořád, až do smrti…A za to Bohu děkuji a to říkám s pokorou, neboť jsem v kostele už dlouho nebyl….

Nechápu spoustu věcí, který se týkaj života a asi je nikdy chápat nebudu, ale jedno vím jistě a to, že konečně poprvé miluji z hloubi duše a doopravdy až za hranice věčnosti a co je proti tomu běžný život, kdy člověk vstává do práce, která jej občas sere…

Přes všechna ta úskalí běžného života jsme si s Evičkou vybudovali svět, který je jen náš a nikdo nám jej nevezme…I přes všechny mý úlety, který měly kořeny v minulým životě, přes všechny mý pády, vnitřní bolesti a zmary, jsem jen pro tebe tady!!!

A čas jde dál a rok deset, který je opět plný povodní a ekonomických a politických zvratů, je rokem lásky a možná větším, než kdykoliv byl…Člověk stárne a najednou mu docházejí věcí, které okolo něj jen tak proplouvaly…Přesto všechno však ví, že jeho cesta pokračuje…

Navíc dostal od bratránka Zdenka kočičku imíška Giginu a tak tu teď žijem tři….Já, má láska a naše tříbarevná kočička, která je hrozně mazlivá a přítulná…

Spí s námi v posteli, nechá se hladit celý večer a je to takový naše náhradní dětátko, když to pravý pořád není na cestě a já i Evička milášek chceme malýho imíška, který bude jen náš…Zatím však máme jen kočičku, kterou krmíme tyčinkama pro který si vyskočí na hranu knihovny.

A já chci děti, teda stačilo by jen jedno a je to jedno jestli to bude holka či kluk-bude to však naše.Je to asi poprvý, co chci opravdu s nějákou ženou mít děti a s Evičkou opravdu ano. Bože požehnej nám v naší snaze!!!! Taky jsme kvůli tomu byli v Genetu na umělým oplodnění a zjisštění situace. Zdravotně jsme na tom oba dobře. Tak to chce jen čas a Boží požehnání…

Zkrátka chce to nechat na Božím rozhodnutí….Oba to chceme, ale ještě možná není čas… Teď, pak to příjde..A tak jsme upřostřed léta vyrazili na dovolenou do Sudet… Šumperk, pak Glucholazy, polský jezera a přes Krnov zpět…

A všude byly vpomínky nebo touhy mýho dětství splněný s mojí láskou a to bylo krásný…..

15.8.201O

Blíží se konec roku 2010 a letos jsem prožil se svojí milovanou Evičkou již třetí Vánoce. První však spolu doma. Loni jsme byli s máti a pak na Moravě . K naší kočičceGigině jsme dostali i kocourka Matese a tak máme doma kočičky dvě! 

Máme se krásně, jezdíme na výlety a je nám spolu dobře…

 

26.12.2010 Kladno

 A čas nám plyne v proudu lásky, malé radosti a běžný obyčejný život, který je vlastně krásný…

V létě 2011 jsme byli spolu u moře v Pule v Chorvatsku 

a já jsem nejšťastnejší člověk na světě, že mám svoji lásku Evičku, mojí myšičku, mýho miláčka se kterým jsme si za ty tři roky, co jsme spolu vybudovali krásnej vztah a máme svůj svět a teď v červenci 2011 se pokoušíme o umělé oplodnění, jelikož děťáko by jsme oba chtěli.. Tak věřím, že Bůh a moderní genetika dá…. Amen!

 

1.7.2011 Kladno

 

A já očekávám, co další dny mýho života přinesou… Mám lásku, kterou miluji nejvíc ze všech žen, které jsem měl kdy rád a nedokážu psát milostné básně, jako ve dvaceti.. Tenkrát jsem o lásce psal a dnes jí žiju. V tom je podstatný rozdíl. Dokázal jsem napsal spoustu slov o lásce a o životě, ale žít jsem to nedokázal. Teď žiji a už není třeba psát. Více než slova jsou činy.. Svojí Evičku miluji a žiji vlastně takový obyčejný život, kterému jsem se ve dvaceti bránil a chtěl být někým, kdo je výjmečný a tak…

Dnes jsem rád, že ty divoký léta mám za sebou, a že žiji obyčejný život, ke kterýmu nám už zbývá jen ten potomek… Ale s Boží pomocí bude, neb to cítím. Nedovedu už psát tak vzletná slova, jako dřív, však o to víc se snažím žít… Toť prozatím vše z mého brožovaného života….

Jsem dalek slov

jsem jen jedním z mnoha

který cítí Lásku

a Boha..

a za to děkuji

že žiji takový

život

tichý

něžný

a bez temnot

mý duše…

Lásko jsi má

a bolest už nekouše

do duše mý

životem zraněný…

Ty jsi mě uzdravila z marnosti

a minulost jsou jen suchý kosti

Je to tak,

že slunce nám svítí

a co bude dál?

To Bůh má znáti….

Kladno

2.7.2011 1:38 hod

Tak nám běžely dny plný lásky, naších slůvek a věcí a zároveň pracovního stereotypu. Byli jsme spolu v Chorvatsku v Pule, chodili na výlety a vše se zdálo, že je na dobrý cestě….Pořídili jsme si malou bílou kočičku z útulku. Jmenuje se Žofinka a je hluchá jak poleno….

Ale je milá, je to malý bílý štěstíčko a Evička je moje modrooký štěstíčko a drží mě nad vodou i v situaci, ve který jsem se ocitl na konci léta a začátku podzimu roku 11…Proč se všechno zhroutí zrovna v době, kdy to člověk nejmíň čeká…. V době, kdy vše funguje, jak má být, kdy člověk nic zlého nečeká ze sebe a ani z venku? Nevím, ale najednou, jedný temný noci to přišlo. Zase slova v hlavě a bylo řečeno, že musím zkončit, že je to trest za můj život, který jsem žil, než jsem potkal svojí lásku…. Navrátit se do zapomění vlastní mysli…Vzpomínka na temný časy… Všechno se to v jeden den vrátilo a zatočilo s mým životem, který byl, podle normálních měřítek šťastný…. Vše se najednou obrátilo naruby, slova mluvila a měnila se v bytosti, které mě předpovídaly záhubu a já šel..

Stačilo vzít klíče a odemknout a kašlat na to, co bude, neboť stejně je mi souzena smrt… A já najednou zapoměl na lásku, na život, na vše krásný a divá slova smrti mě táhla dál… Někde uvnitř jsem nechtěl, ale to co přišlo z venku a otevřelo mi hlavu k přístupu běsů, bylo silnější než já…. Tak jsem to udělal… Sebral prachy, spacák a nějáký hadry, taky baterku a musel jsem pryč, někam do lesů, někam, kde v křečích duše umřu… v tu chvíli jsem nejednal za sebe, musel jsem.. Byl jsem otrokem těch, co mě zotročili již dříve. Vracela se minulost… bolest a útěk sám od sebe byl v tu chvíli jedinou možností…Tak jsem vše sebral, opět zavřel krám, kde jsem skoro tři roky makal a někdy mě to tam sralo, jindy bavilo a najednou jsem jednal sám proti sobě, proti době, proti lásce, proti zákonu, proti všem….

Byla temná pražská noc a já se vydal směr nádraží…

S baťohem, spacákem, nějákejma věcma a prázdnou duší, která poslouchla příkazů ďábelských hlasů..

Čekal jsem asi hodinu a v hlavě mi říkali, že teď jsem odepsanej, že všechno jsem ztratil, vše je zničeno a začíná apokalipsa mý duše, která je mi souzena.. Musel jsem do hor… Koupil jsem lístek až na konec Slovenska, kamsi do Košic…ale nakonec jsem zkončil úplně jinde…Hodinu jsem čekal na vlak, co mě dopraví na místo smrti…V tu chvíli nebylo východisko…Zapoměl jsmem na lásku, byla překřičena běsi v hlavě….Sebedestrukce, smrt…nebo kriminál a vražda…. Či sebevražda? Skočit pod vlak a byl by klid? Nemohl jsem přemýšlet….jen pryč, jen pryč od všeho a hlavně sám od sebe….

Rychlík smrti přijel před půnocí… Ještě před tím jsem promluvil pár slov s týpkem, co jel kamsi na Plzeň.. Neměl prachy, tak jsem mu něco dal, bylo mi to jedno…

Nasedl jsem do vlaku a nechal se unášet kolýbavou jízdou stacattu kol…. Kolem mě tma, ve mně taky, v hlavě bylo rušno… Musíš zemřít, musíš se zabít…. stejně tě dostanem a to máš za ty drogy hajzle… Podepsal sis ortel smrti… atd. Atd… to mi v hlavě běželo a mluvili jeden přes druhého…. A já jel..

Proč zrovna já? V tu chvíli mi to bylo ale jedno….Čekala mě dlouhá cesta..

A tak jsem jel a sledoval jak za okny vlaku ubíhají vesnice, města a nádraží a já se vzdaloval mý lásce, mýmu životu, odsouzenec vlastní bolesti….

Za okny vlaku začalo svítat a já cejtil, že musím najednou z tý kovový klece ven…. První nádraží a vystoupit…

Jmenovalo se to tam Liptovský Mikuláš… město pod Tatrami… a tak jsem vyskočil z vlaku i když lístek platil dál… Původně jsem chtěl někam do hor umřít a jak svítalo, viděl jsem kopce a skály…

A hlasy pořád mluvily….Bloumal jsem ranním městem a věděl, že už není cesty zpět…. Město se probouzelo a já tiše vnitřně umíral..

Prošel jsem náměstí, navštívil banku, abych proměnil, abych si ještě užil, než zkončím někde v lesích… napadlo mě se zatím usídlit v nějákým penzinu či hotelu… Nakonec jsem něco našel… dostal jsem malej podkrovní pokojík a v tu chvíli mi bylo vše jedno… přežít chvíli tady a pak zemřít…

Ubytoval jsem se, tvářil se na recepci jako turista a na pokoji jen spal a spal a občas se šel projít po městě nebo z okna v podkroví koukal jak padá sníh na vrcholy hor.. Nemysli na nic, jdi dál, zemřeš, zameť po sobě stopy…. Hlasy mluvily a mě už bylo všchno jedno… Měl jsem nějáký prachy a spacák… Někde v lese to zabalit, zmrznout a zemřít…. I když jsou lidi, kteří mě mají rádi, já na to v tu chvíli nemyslel…

Potácel jsem se akorát od nejbližšího supemarketu do hospody…. Chlastal jsem s nějákejma slovenskejma strejcama, který mluvili o rozpadu ČSSR a tak dál… já poslouchal slova jejich a moje v hlavě a bylo mi to jedno..V noci jsem se v podkorvním pokojíku koukal na televizi a byl pustý a prázdný.. A tak to trvalo asi tři dny…. Nevím už, slilo se mi to v jednolitou šeď.. Dostal jsem od kohosi i půlitr na památku… Pivo Kamzík se to myslím jmenovalo…Ale mě to bylo jedno, hlasy mluvily o smrti, tak jsem se jednoho dne sebral a zaplatil ubytování a šel zas o krok dál blíž mý smrti…

Došel jsem na nádraží a dal se do řeči s nějkejma lidma, pak už nevím, jen jsme seděli v hospodě a pak ve vlaku a pak jsem byl sám, bez peněz, který my stejně nepatřili… jo zloděj okrad zloděje… řekl jsem si tenkrát a stál na nástupišti nádraží města jménem Rožumberok… Nad městem se tyčily hřebty hor a já věděl, že tam musím jít… Šel jsem až tam ,kde končily domy a byl jsem najednou mezi stromy a ulehl k pařezu…

Po čase mě probudili dva městský policajti…Ukázal jsem jim doklady, řekl, že jsem na návštěve u jakéhosi Fera a nechali mě být… Já se však vydal raději výš do hor… Noc jsem ztrávil v leže ve spacáku za padlým kmenem a myslel na smrt… V noci pršelo a já měl hlavu pod spacákem a chtěl tak moc, tak moc zemřít…

Ráno jsem se vydal do kopce a rukama se sotva držel stromů… už dva dny jsem nejedl… Hlad nebyl to nejhorší… nejhorší byla žízeň… Olizoval jsem opršelé listy a najednou narazil na horský potůček. Ach jak ta voda byla lahodná……Tehdy jsem si poprvý možná svojí části racionální mysli uvědomil, že asi zemřít nechci..

Ale přeci jsem šel dál do hor a snažil jsem se vyhýbat turistickým značeným cestám..

Celou dobu jemně mžilo.. Potácel jsem se mezi stromy, pařezy a vývěry pramenů, ze kterých jsem pil jak žíznivý jelen… Ale hlasy stále mluvily o smrti… Přes křoví a hustý houštiny jsem se dopotácel na místo, kde jsem měl zkončit se životem…

Ležel jsem a sledoval jsem, jak se větve stromů vztahují ke mně ve stříbřitě zelených mozaikách..

Měl jsem na výběr. Buď sejít z lesů a vzdát se, neboť mě už hledaj, nebo vyběhnout nahý jako zvíře….. a toho jsem se bál..

Tak jsem nakonec sešel z lesů a došel zpět mezi lidi.

Došel jsem na malý nádraží a přemýšlel o tom, že se udám policajtům…Ale nikdo nikde…tak jsem sešel do podchodu, kde seděli tři bezdomovci… Chvíli jsem s nima poseděl, jeden mi dokonce donesl paštiku a jogurt, tak jsem se trochu najedl a popil s nima víno z plastu a jak řekli hlasy i oni, naše cesty se pak rozešli.. Najednou jsem si uvědomil svojí zdravou částí mysli, že se musím vrátit a tak jsem šel zpět do města… Na nádraží v Rožumberoku jsem čekal asi tři hodiny na vlak směr Čechy… Sbíral vajgly a tak dál. Čuměl do blba na tabuli, co hlásila odjezdy vlaků.. nakonec přijel vlak a já se vydal zpět do života, i když to tak nevypadalo..

Neměl jsem prachy, neměl jsem duši, neměl jsem nic a jel…. Po slovenský části cesty to šlo, ukecal jsem průvodčí, že mi ukradli prachy…..na český straně mě vyhodili v Třinci… Temná noc a déšť…

Šel jsem z nádraží povědomě někam kde jsou stromy… Ulehnul jsem a spal a slyšel hukot železáren, který byly poblíž….až do rána, kdy se spustil hustý déšť… A já opět šel… Hlasy byly nachvíli ticho..

Došel jsem po noční silnici na nádraží a čekal, že pojede ten vlak, pod kterej skočím..ale vlak stále nejel…

Jen pustý nádraží a pusto v duši…. na nádraží byla telefonní budka a já přemýšlel, jestli skočit, či zavolat policajty a udat se…

Nakonec jsem se domluvil s kamioňákem, kterej mě vzal na hranice s Polskem do Těšína.

Vysadil mě na kraji dálnice v hustým dešti…. Chvíli jsem mával a pak šel, jedno mi bylo kam, jen jsem šel jako robot. Bylo mi už všechno jedno.

Došel jsem do města na hranici, do Českýho Těšína a uvědomil si, že hlasy jsou hlasy, ale já se musím vydat úřadům…a tak jsem se vydal hledat policejní stanici.

Prošel jsem asi třikrát celý město, než jsem našel služebnu..

Vzdávám se, řekl jsem si a první slova byla, že se jdu udat..

Přijala mě přívětivá policejní komisařka a já jí všechno řekl. Sepsali jsme protokol, já čekal vraždu, zadržení a smrt, ale mohl jsem jít dál..

Leč neměl jsem na cestu do hlavního města… Na nádraží mi řekli, že mi pomůže charita, tak jsem se ji vydal hledat a nakonec našel.. Byli to hrozně hodní lidé, dali mi polívku a sociální pracovnice si se mnou popovídala… Nakonec mi koupili lístek do Prahy a ta cesta byla královská vůči hlasům, který mě ovládly..

Bál jsem se sám sebe a každýho slova, který proplulo mojí myslí…

Všichni šli proti mně, měli mě za smažku a za rušivý element, který ničí ty vazby nad vědomím…

To jsem si však uvědomil až později na pavilonu 26 v Bohnicích…

Cesta byla divoká, ale nakonec jsem do Práglu dorazil…

Doma mě čekala máti a teta z Moravy… a já měl všeho dost.. Zavolal jsem svý lásce a najednou mi bylo líp…

Došel jsem do města, ale cesta nebyla ještě u konce..

Druhý den se najednou přiřítilo policjení komando a odvedli mě v poutech..

Vezli mě s houkačama na stanici a já čekal ortel smrti… V tu chvíli jsem si myslel, že jsem zkončil. Celý odpoledne jsem seděl v malý cele a čekal na konec světa. Evička však na mě čekala.

Podstoupil jsem dva výslechy a ke všemu se přiznal a čekal na ortel a hlasy mluvily o smrti a že mě konečně dostaly,

Nevěděl jsem kudy kam.

Noc jsem ztrávil na policii a druhej den jsem šel do blázince. A opět na pavilon číslo 26. A to bylo hustý..

Už po sedmý v Bohnicích a celkem v životě po jedenáctý v pakárně….