Byla sobota, chvíli po poledni. Ležela jsem na posteli a učila se chemii. No …učila je silné slovo. Spíš jsem jen tak nepřítomně zírala do sešitu. Písmena se mi před očima slévala ani jsem vlastně nevěděla, o čem právě čtu. Byla jsem mimo. Sue seděla u počítače a chatovala s některou ze svejch povedenejch kamarádek.
Otevřely se dveře a mezeru ve dveřích strčil hlavu do pokoje táta. Zhodnotil situaci a řekl: „Sue, volala mi máma. Potřebovala by přinést do práce mobil, nechala ho na stole.“ Máma měla zrovna službu.
„Jak ti mohla volat, když nemá mobil…“ zabručela Sue s očima přilepenýma na obrazovce a rychle něco datlovala do klávesnice.
Táta vzdychl, Sue vždycky našla něco, do čeho si mohla rejpnout. „Volala z kanceláře. Je teď na velitelství, mají tam nějakej případ.“
„No jo….“ sestřička vypadala nepřítomně. „A proč tam nemůže jít Sára. Proč tam zase posíláš mě.“ Vyhrkla, když dopsala větu.
„Ty sedíš na počítači, Sára se učí. Potřebuje to zkoušení z chemie dát na jedna.“ No … ne, že by to moje učení přinášelo nějaký výsledky. Neměla jsem náladu na vzdělávání. Chemie mi stejně do hlavy nelezla, takže jsem to považovala za ztrátu času. A rozhodně jsem nechtěla tu tvrdnout celej den v pokoji a předstírat, že se učim.
„Já to mámě odnesu.“ řekla jsem.
„Nepotřebuješ se učit?“ zeptal se táta překvapeně.
„Už to umim a pokračovat můžu i zejtra.“
Táta si mě podezíravě přeměřil, ale nic už nenamítal.
Na stanici to nebylo daleko. Takových čtvrt hodiny cesty pěšky. Byl to nenápadný zato velký šedivý dům s malými okny a rovnou střechou. Na střeše se tyčila vysoká anténa, dva satelity a velká bílo-zelená cedule s nápisem POLICIE. Na parkovišti stálo několik služebních vozů a jedna dodávka. Na vrátnici mě už znali. Policista v okénku na mě zamával a beze slova mě pustil dál. Na chodbách bylo rušno. Všude spěchali lidé v černých uniformách. Zřejmě se tu opravdu něco dělo. Šla jsem chodbou směrem k mámině kanceláři. Cestou jsem míjela dveře s nápisem: VSTUP POVOLEN POUZE PERSONÁLU. Věděla jsem, kam vedou. Vedli tam, kam dávali zadržené – na záchytku.
V mámině kanceláři nikdo nebyl. Zeptala jsem se policistky, kterou jsem znala jen od vidění (Caroline se jmenovala…myslím), a ta mě odkázala na výslechovou místnost. Věděla jsem, že do výslechové místnosti nikdo nepovolaný nesmí, naštěstí jsem mámu potkala už u automatu na kávu.
„Ahoj, mami, nesu ti ten mobil.“ zavolala jsem na ni.
„To seš hodná, děkuju moc, zlatíčko.“ řekla a vhodila do automatu minci.
„Co se to tu děje? Máte tu pořádnej blázinec.“ zeptala jsem se, aby řeč nestála. Z automatu vypadl kelímek, zahučelo to a z trysek začala téct hnědá kapalina.
„Ale… máme tu zadrženýho kluka. Dlouho hledanýho pro menší krádeže.“ máma vzala opatrně horký kelímek do ruky. „Chytli ho při pokusu o vloupání do samoobsluhy. Utíkal, ale díky prodavači se nám ho podařilo dostat. Teď je u výslechu.“
„Aha.“ odpověděla jsem hloupě a vydala se s mámou směrem k výslechové místnosti. „A kvůli tomu je tu takové pozdvižení?“
Zavrtěla hlavou: „To ne. Když ho zatkli a vrátili se k samoobsluze, prodavač byl mrtvý. Ležel za pultem mrtvý. Pět bodných ran do zad. Je to záhada, ale hlavně je s tim hrozně papírování“
Stáhl se mi žaludek. Vražda? To už jsme ale byly i dveří, nad kterými svítilo červené světlo. NEVSTUPOVAT V DOBĚ VÝSLECHU říkala červená cedule vedle dveří. Máma přesto vzala za kliku a otevřela. „Tak pojď přece nebudeš stát na chodbě.“
„Ale dovnitř přece nikdo nes…..“
„Prosím tě. Ty jsi moje dcera a já ti to dovoluju. Večer to stejně bude všechno ve zprávách…“
Nechtělo se mi. Nechtěla jsem, aby z toho máma měla problémy a nechtěla jsem slyšet něco, co jsem slyšet neměla. Přesto jsem vešla dovnitř. Byla to úzký místnůstka s jednoduchým stolem a pár židlemi. V jedné stěně bylo sklo, přes které bylo vidět do druhé místnosti, kde seděl podezřelý u výslechu. Tahle rádoby zrcadla jsem viděla ve filmech. My viděli tam, ale lidé na druhé straně neviděli sem.
„Oni nás nevidí, že jo?“ zeptala jsem se, abych měla stoprocentní jistotu.
„Ne, nevidí.“ Máma se posadila a já si stoupla ke sklu.
Ve vedlejší místnosti byl stůl, za ním seděl podezřelý a před sebou měl magnetofon. Vysoký policista chodil sem a tam a dával otázky: „Co jste chtěl ukrást v tom obchodě? Cigarety? Alkohol? Nebo jste snad chtěl peníze?“ Všechno co říkal bylo dobře slyšet. Ale žádná odpověď nepřišla. Policista pokračoval: „Proč odmítáte předložit vaše osobní doklady?“
„Žádné nemám.“ Tentokrát odpověď přišla. Ten hlas mě přinutil přestat sledovat pochodujícího policistu a pořádně si prohlédnout vyslýchaného. Sluch mě neklamal. I když jsem ho tehdy viděla jen zezadu, okamžitě jsem poznala ty světlé kudrnaté vlasy a špinavou kostkovanou košili, která možná zažila i mého pradědečka. Seděl tam, téměř bez hnutí, očima sledoval své ruce.
„Je povinností každého občana opatřit si platný občanský průkaz!“ zvýšil hlas policista. Výslech pokračoval. Vyslýchající pokládal stále další a další otázky, snažil se dopídit k něčemu, co by pomohlo vyšetřování. Ale nedostal žádnou odpověď. Tedy žádnou, kterou by chtěl. Podezřelý odpovídal monotónním ospalým hlasem, většinou jedním nebo dvěma slovy. Policista to nevydržel a obořil se na něj: „Hledáme vás téměř dva roky! Byl jste tam! Jste jediný podezřelý! Tak mi vysvětlete, jak se to k čertu možné!“ Už dokonce křičel.
„Nikoho jsem nezabil,“ řekl. Stála jsem jako přimražená. Zrychloval se mi dech. Můj zachránce je vrah? Nevěřila jsem tomu. V myšlenkách jsem ho nabádala, aby se hájil. Aby řekl, že on to nebyl. Nemohl být. Ale on se vůbec nebránil, i když ho policista obviňoval ze spolčení a chtěl po něm jména jeho kumpánů. Najednou se pohnul. Sklonil hlavu, jako kdyby si protahoval krční páteř. Když se narovnal, zadíval se mým směrem. Trhla jsem sebou a sklopila zrak. Pak jsem si vzpomněla, že zrcadlo je neprůhledné, že on mě vidět nemůže. Zvedla jsem pohled zpět. Pořád se sem díval. Přímo na mě a přímo do očí. Až jsem začala o neprůhlednosti skla pochybovat.
„Tohle nemá cenu.“ štěkl policista. „Pár dní si posedíš dole v chládku a ono tě to přinutí se rozpovídat.“ Vyndal vysílačku. „Ostrahu na trojku.“ řekl.
Za chviličku přišli dva další strážníci v neprůstřelných vestách. Přišlo mi to přehnané, on se vůbec nebránil. Zvedl se a nechal se vyvést. Ustoupila jsem. Trochu jsem se bála, že mě tu uvidí. Když ostraha otevřela dveře a vedla ho na chodbu, střelil po mě pohledem. Nebyl to zlý pohled. Spíš odtažitý, nervózní. Ale jeho oči byly moc zvláštní. Temně šedé a ledové. Až když vyšli z místnosti, uvědomila jsem, že jsem na něj zírala jako idiot.
Máma seděla u stolu a něco zapisovala. „Za chvíli budu hotová a půjdeme domů,“ řekla, aniž by přestala psát. Najednou do místnosti vlítl jeden muž z ochranky a celý udýchaný vyhrkl: „Zdrhnul!“
Nastalo ticho. „Jak to myslíte, strážníku Neelsi!“ obořila se na něj máma.
„No…no…“ zakoktal se Neels, „Vedli jsme ho na záchytku, byl úplně v klidu. Tam se nám ale vysmeknul.“
„A to ho nikdo nechytil?“
„On se dostal přes vrátnici, běželi jsme za nim ven, ale …. zmizel.“
„Zmizel?!!!“
„Ano. Byl okamžitě pryč, nechápeme, jak se mu to mohlo podařit takhle rychle. Jako by se po něm slehla zem. Prostě zmizel“