Devět světů – 1. kapitola

Takže zítra oficiálně vstoupím do světa dospělých. Marně přemýšlím o výhodách dospělosti, krom tradičního rituálu uvítání do ní. To prokleté narozeninové číslo sebou nese jen povinnosti a jak je známo, s povinnostmi kráčejí ruku v ruce i problémy. Vlastně ani není o co stát. Z myšlenek mě vytrhlo náhlé zaklepání na dveře. Tak tiché, aby případně spícího člověka nevzbudilo, ale zároveň dost hlasité na to, abych jej zaslechla.

„Pojď dál, tati.“ Dveře se otevřely se slabým zavrzáním a do pokoje vnikl pruh světla z obývacího pokoje, kde táta často dlouho do noci sledoval televizi.

„Ještě nespíš, holčičko?“ Pomalými kroky přistoupil k mé posteli a usadil se na samý okraj matrace. Opatrně mě uchopil za ruku a pohladil po vlasech. Dělal přesně to, co by měla dělat máma. Jenže já jsem mámu neměla, nikdy.

„Snažím se usnout a nepřemýšlet nad zítřejší povinnou oslavou.“ Táta se tiše pousmál a v očích mu blýsklo pobavení.

„Nikdy jsi nebyla na typické holčičí záležitosti, viď?“ Beze slov jsem zavrtěla hlavou. „Vše bude dobré, uvidíš… že… neboj se.“ Jeho hlas posmutněl a v očích se mu zaleskly třpytivé korálky slz.

„Tati já neodcházím, bude mi jen osmnáct.“ Snažila jsem se ho utěšit a zároveň pochopit, odkdy bývají rodiče tak smutní, když jejich děti dosáhnou věku dospělého člověka. Jak jsem řekla, není o co stát, ale tragédie to také není.

„Přišel jsem jen, abych ti řekl, jak moc tě mám rád. Chci, aby sis to pamatovala, aby sis pamatovala i to, že… no, že jsem pyšný na to, jaká úžasná slečna z tebe vyrostla. Nezapomeň to, holčičko, ať už se stane cokoliv, ať už budeš kdekoliv, nezapomeň!“ Ta slova zněla naléhavě, tak naléhavě, jako bychom se už nikdy neměli vidět, jako bychom se loučili.

„I když tomu nerozumím… nezapomenu.“

„Dobře, tak teď klidně zavři oči a nech si něco krásného zdát, dobrou noc holčičko moje.“ Opět mě pohladil po vlasech, pak se zvedl z postele a zamířil ke dveřím, kde ještě chvíli pozoroval, jak se nořím do říše snů a pak tichounce zavřel dveře. Vsadila bych se, že ještě než jsem usnula tvrdým spánkem, zaslechla jsem z obývacího pokoje tlumené vzlyky.

Věděla jsem, že je brzy na to, abych musela vstávat. Budík ještě neoznámil svým otravným zvoněním ten správný čas. Avšak sluneční paprsky, ostře se opírající do mých zavřených víček, si pravděpodobně myslely něco jiného. Zpěv ptáků mi drásal citlivé ušní bubínky a teplý letní větřík cuchal mé vlasy, jako by si s nimi chtěl hrát. Moment! Jaké slunce? Závěsy na oknech mám zatažené. Jací ptáci? Na sídlišti se vyskytují maximálně tak holuby a proboha jaký vítr u mě v pokoji. Tu jsem náhle ucítila i svěží vůni jakoby čerstvě posečené trávy a zemité hlíny. Něco tady nehraje! Zprudka jsem otevřela oči a na malý moment jsem oslepla. Slunce nemilosrdně svítilo a chvilku trvalo, než si oči přivykly. Ale tady nehraje všechno! Na místo oblíbené postýlky jsem ležela v trávě tak jasně zelené a prokvetlé lučním kvítím, až se to podobalo uměleckým dílům malířů. Páteř mi od tvrdé země ztuhla, a tak jsem se jen opatrně posadila, abych rozbolavělé tělo ještě víc netrápila. To, co jsem viděla, nedávalo absolutně žádný smysl. Pode mnou zem, nade mnou nebe a přede mnou… Ne! To není možné! Tohle je jen sen, zvláštní a reálný sen. Před očima se mi vlnila úzká říčka a na jejím druhém břehu se rozprostíral tmavý a hustý les, do jehož hlubin můj zrak nepronikl. Tohle je jen sen. Namlouvala jsem si. Protáhla jsem ruce, až kosti hlučně zapraštěly a rozhodla se s tlukoucím srdcem prozkoumat hranice toho snu. Znovu jsem se okolo sebe rozhlédla, ale nikdo kromě mě na malebném paloučku nebyl. Táhlo mě to do lesa. Jakoby mě přímo volal. Stromy se nepřirozeně chvěly ve slabém vánku a vrby, rostoucí podél strouhy, po mne natahovaly své dlouhé listnaté šlahounky. Nejistým krokem jsem vykročila kupředu. Prodrala se skrze prořídlé rákosí a zastavila se u říčky. Náhle jsem se začala srdečně smát z plných plic. Krásný a bláznivý sen. Vždyť v té vodě plují stříbrné rybky. Strach, který jsem do té doby cítila, vystřídala rozvernost. Co na tom, že mi bude osmnáct, takové sny nemám každý den, nebo spíše noc.

„Ukaž mi, co ještě umíš!“ křikla jsem hravě a ladným skokem jsem překonala vrtící se říčku. Zamrazení v zádech bylo nečekané. Jen co se mé bosé chodidlo dotklo země na druhém břehu, projel mým tělem elektrický výboj a odnesl veškerou veselou náladu a odvahu. Tohle se mi nelíbí, vůbec se mi to nelíbí! Přesto jsem potlačila ten varovný instinkt a pud sebezáchovy a vkročila do lesa. Skrze mohutné koruny stromů sem dopadalo jen pramálo světla a také se tím značně ochladilo. Na rukou mi naskočila husí kůže. Běž pryč, štípni se, vzbuď se! Slabé větvičky na zemi podléhaly váze mého těla a hlasitým prasknutím to daly vždy jasně najevo. Jak to, že tady nejsou stáda kouzelně krásných srnek a studánky s křišťálově čistou vodou? Po patnácti minutách chůze se však nikde neobjevilo už nic kouzelného. Ten les byl mrtvý stejně jako kameny nadměrných velikostí, jež se povalovaly všude v nepravidelných intervalech. Zastavila jsem se, pocit radosti zůstal daleko za mnou. Usedla jsem na vlhký mech a zády se opřela o drsný kmen stromu. Nemají být sny zábavné? Nebo hororové? Jakékoliv, jen ne takhle netečné. Na druhou stranu jsem si nechtěla stěžovat, až se probudím, užiju si všeho až dost. Pitomá oslava.

„Ale, ale, ale… podívejme se na vzácného hosta.“ Hrubý skřípavý hlas se ozval znenadání a nepříjemně blízko. „Dlouho sem nikdo takový nezavítal. Mám to ale štěstí. Hahaha.“ Smích se nesl celým lesem a úlomky skály jej ještě umocňovaly v jeho hrůzostrašnosti. Uteč! Zavelel vnitřní hlásek, ale já ztratila veškerou schopnost pohybu. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se neviditelný tvor, „Ale co mi na tom sejde, tobě to už nepomůže a mě je to jedno!“ Následoval další zlovolný smích, který vážně zněl jako skřípání kovu o kov. Utíkej, dokud můžeš! Běž! Tak se přece zachraň! Není to možný, je to sen. Zavrtěla jsem mocně hlavou a silně se štípla do paže. Z úst se mi vydralo bolestné syknutí, nic se nestalo, les ani ozvěna smíchu se nezačaly ztrácet a rozplývat. UTÍKEEEJ! Neváhala jsem ani minutu. Svižně jsem vyskočila na nohy a začala utíkat, jak nejrychleji jsem mohla. Za mými zády se opět začal někdo anebo něco strašlivě smát. „Ó ano, budeme si hrát!“. Sebrala jsem veškerou svou sílu a energii a vložila ji do prchajících nohou, do krve se mi vlil adrenalin a přidal tak ještě více na mé rychlosti. Silou vůle jsem se donutila na chvíli otočit hlavu dozadu, abych zjistila, jak daleko za mnou se tvor drží. Nikdo však za mnou neběžel. Ještě chvíli jsem utíkala, ale brzy mě začalo pálit na plicích a najednou se mi pod nohy zamotal ztrouchnivělý kořen a já se svalila na zem. Tak, tak jsem stihla zmírnit pád rukama. Srdce jsem cítila až v krku a krev mi slyšitelně pulzovala ve spáncích, mžilo se mi před očima. Okolo mě se však nic nehýbalo a dokonalé ticho opět zavládlo. Utekla jsem. Ale před čím, tohle není možné, vždyť já jen sním, ale proč se nemůžu probudit. Ovládla mě dokonale úzkost. Sevřela mi hrdlo a otupila mysl. „Myslíš si, že mi můžeš jen tak utéct? Ó ty chudinko!“ Neslyšnými kroky se přiblížil až ke mně a já na odhaleném krku ucítili jeho páchnoucí teplý dech. Mechanicky jsem otočila hlavu směrem k tomu tvorovi. Z úst mi unikl výkřik. V životě jsem nespatřila nic tak odporného. Obličej tvora hyzdila zubatá hnisavá rána, jež prodlužovala jeho rty téměř až k uchu. Na obličeji se skvěla zaschlá krev a špína. Divoké tmavé oči těkaly po okolí. Vlasy barvy zralé pšenice měl zcuchané a tu tam byly slepeny další krví. Skrze vlasy mu trčely špičaté dlouhé uši. Nebyl to člověk, nebylo to ani zvíře. Skrze rty se mi protlačil další výkřik, ale tvor jej jednoduše zadusil vlastní dlaní s dlouhými okousanými nehty. „Teď už nekřič, nepotřebuji obecenstvo. Jsi má!“ Volnou rukou zašátral v koženém opasku pověšeném kolem pasu a vytáhl dýku, na první pohled ostrou a nebezpečnou. V očích jsem ucítila slzy.

„Prosím…“ vzlykla jsem do jeho dlaně „chci se jen probudit, chci jít domů!“ věnoval mi posměšný pohled, napřáhl se, chystal se rozpárat mi hrdlo nebo mi zasadit jednu jedinou ránu do srdce. Zavřela jsem prudce oči. Prosím! I přes zavřená víčka jsem zaregistrovala zášleh červeného světla. Tvor vedle mě zaskučel. Spustil dlaň z mých úst a odklopýtal se o kus vedle. Pootevřela jsem víčka, abych věděla, co se stalo. Ten tvor se choulil dva kroky ode mě, hlasitě klel a z ruky mu proudem tekla karmínová krev. Byla to šance, pokusila jsem se znovu postavit, ale v kotníku jsem ucítila tupou bolest, která mě opět přišpendlila k zemi. V zorném poli se náhle objevila další postava. Pohybovala se velice rychle a jediné, co jsem stačila zaregistrovat, byla jen tmavá šmouha mizící a ukrývající se za kusem skály.

„Je moje, já jí našel, já jí viděl první, zatraceně!“ křikl krvácející a zvedl se na nohy, na pravé ruce mu chyběly tři prsty. Zvedl se mi žaludek. Odtud tedy ta krev. „Jak se jen opovažuješ, tak se ukaž, postav se mi v rovném boji!“

„Odkdy dáváš přednost rovnému boji Almathusi?“ druhý vykročil zpoza skály. Obličej mu však zakrýval stín, jeho tělo bylo však napjaté a vyčkávalo útok, nebo se k němu samo chystalo.

„Ty…“zaprskal hněvivě ten bez prstů.

„Já.“ Šeptl ze stínu „Zmiz odsud a nic jiného se ti nestane Almathusi. Zvuk třeného kovu o sebe se opět roznesl po lese.

„Nejdřív mi rozsekneš hubu, připravíš mě o prsty a já mám odejít. Ne! Ty odejdeš. Na věčnost!“ Bezprstý se vypjal v plné výši a neuvěřitelnou rychlostí se vrhnul ke skále, kde již připravený stál ten druhý, vykryl útok na srdce a stáhl se do obranného postoje. Bezprstý se na něj zuřivě vrhl, druhý se mu však přetočil za záda, uchopil jej za hlavu a mocně škubl. K uším mi dolehl odporný zvuk zlomeného vazu. Žaludek se mi znovu rozhoupal z pachu krve, smrtelných zvuků praskajících kostí a tupé bolesti vystřelující mi z kotníku do celé nohy. Lesem se roznesl další zvuk dutého pádu mrtvého těla na zem. Měla jsem pocit, že zkolabuji, se slzami v očích jsem se začala bolestně štípat do ruky. Prosím, probuď se! Žaludek vypověděl poslušnost a já vedle sebe začala mocně dávit jeho obsah. Po chvíli jsem si otřela slzy a vyplivala tu nechutnou pachuť z úst. Přetočila jsem se na záda a čekala. Bezmoc se chopila nadvlády v mém těle a já sledovala, co přijde teď.

„V pořádku?“ Ozval se ze stínu zastřený hlas. Jen jsem slabě přikývla, sledoval mě celou dobu, ten palčivý pohled téměř pálil na kůži. „Pak odsud zmiz!“ Nechtěl mě zabít, ale to byla slabá útěcha. Já bych ráda zmizela, ale nemohla jsem, jak?

„Nemůžu, moje noha…“ ukázala jsem prstem na kotník „nemůžu chodit.“ Hlas se mi chvěl vzrušením a strachem. „Potřebuju pomoc!“ Zpoza stínu vyšlo další zakletí a nenávistné zasyčení. Vzdal se anonymity a vykročil ke mně. To málo slunečních paprsků rozzářilo jeho tvář a tělem mi projelo další zachvění. Polodlouhé černé vlasy se mu vlnily okolo tváře s výraznými lícními kostmi a masitými rty. Zelené oči s hustými řasami lemovalo tmavé husté obočí se zamračeným výrazem. Šel tiše, jakoby se nad zemí spíše vznášel, při každém kroku se mu napjaly všechny svaly v těle. Čekal na další nebezpečí. Jeho oděv tvořilo pár kousků sešité kůže divoké zvěře. Opasek neměl. Byl neozbrojený ale o to možná víc nebezpečný.

„Měl jsem ho nechat, aby tě zabil!“ Procedil skrze zatnuté zuby a třásl se po celém těle. „Nevíš, co jsi způsobila. Přiděláš mi akorát problémy.“

„Jen mě odsud prosím dostaň.“ Šeptla jsem. Začal pohledem pátrat po okolí, kousek ode mě něco upoutalo jeho pozornost. Vydal se tím směrem, pak přiklekl zemi a zastrčil si černý pramen vlasů za ucho. Potlačila jsem další vykřiknutí. Měl úplně stejné uši jako ten mrtvý. Dlouhé a špičaté. Mezitím co jsem zkoumala jeho zvláštnost, utrhl jakousi bylinu a počal ji hrubě třít mezi prsty, až z ní zbyly jen uválené kousíčky zeleně. Přistoupil ke mně a rozdrcenou bylinu mi strčil přímo pod nos. Ihned jsem ucítila její omamnou silnou vůni. Překvapením jsem zamrkala a odvážila se mu pohlédnout přímo do očí. „Chci jen zpátky domů.“ Můj vlastní hlas se mi zdál cizí a vzdálenější než před chvílí. Víčka mi znenadání ztěžkla a já upadla do černé propasti bezvědomí.