andělé tagged posts

Osud si s lidmi zahrává, jak se mu zlíbí. Splétá a rozplétá životy, spojuje bytosti do svazků lásky, aby je mohl rozdělit. Podléháme jeho rozmarům, a kdo ví, jestli on sám tuší, jaké mohou mít jeho hrátky následky...

Na ten den si pamatuju moc dobře. Když si na něj vzpomenu, vidím vše tak, jakoby to bylo včera. Všechny obrazy, všechny pocity. Přesto si nejsem jistá, jestli se mi některé věci, které jsem viděla a slyšela, jen nezdály.

Bylo to před necelými dvěma lety...

Samuel vkročil mezi krystaly a mně se zdálo, že jsem v průzračném kameni zahlédla světélkování. Jakoby se odráželo slunce od hladiny jezera. Nejspíš šlo jen o optický klam, ale ať už jsem něco viděla nebo ne, určitě se něco dělo. Bylo to cítit. Obrovský příval síly...

Zdálo se mi, že se brodím pískem, který se mi propadal pod nohama, a kolem mě nebylo nic, než oslepující šedé světlo. Každý krok trval věčnost a zároveň jen okamžik. Věděla jsem, že tohle není skutečnost, že jeto jen iluze. Přesto jsem se urputně snažila jít dál.

Pak za...

Meče se střetli a já si všimla, že Cabriel nemá jeden meč, ale dva. Tenčí a lehčí než ten Samuelův. Sekal a utočil tak rychle, že jsem to téměř nestačila sledovat. Samuel vykrýval, jak jen mohl, až se mi zdálo, že téměř nestíhá. Pak zasadil úder a Cabriel se stáhl s krvavým šrámem na rameni...

Letěli jsme až do svítání. Když černé slunce ustoupilo a planiny opět zalilo světlo, přistáli jsme pod malým kamenným převisem. Začala jsem si hned protahovat nohy, protože po letu, kdy mě Samuel držel v náručí, jsem byla strašně ztuhlá. Samuel seděl opřený o skálu a unaveně oddychoval...

Az’ra odemkla celu a vyšla ven. Chvíli jsem čekala, pak jsem se vyhrabala na nohy a protáhla se odemčenými vrátky za ní. Sledovala jsem, jak uvolňuje Samuela z okovů. Nejdřív jednu ruku, potom druhou. Jakmile byl volný, svalil se na zem schoulený do klubíčka.

„Same!“ rychle jsem p...

„Sáro?“

Seděla jsem schoulená u skály a ospale jsem mžourala do tmy. Pochodeň v chodbě už dávno dohořela a nebylo vůbec nic vidět. Absolutní tma.

„Sáro, jsi v pořádku?“ Zavřená ve vězení psychopatickým andělem, v naprosté tmě, beze spánku...

Otevřela jsem oči. Obraz byl zamlžený a divně nestálý. Zamrkala jsem nepřirozeně těžkými víčky a posadila se. Točila se mi hlava, jako bych se předešlý den opila do bezvědomí… vlastně to není tak daleko od pravdy...

Další Samuelův přítel. Další ze Strážců, ale tento nebyl jako ti, co nás pronásledují. Cabriel byl vyhnanec. A z nějakého důvodu nás vyhledal. Moje poplašné zařízení blikalo na poplach. I když…. poslední dobou vlastně ani moc blikat nepřestávalo.

„Černá křídla?“ podivil s...

Vzduch mi v pravidelných poryvech čechral vlasy. Trup mi svíraly Samuelovi silné paže. Když jsem se podívala na hloubku pod námi, zamotala se mi hlava a bála jsem se, že se zřítím dolů. Ale tiskl mě k sobě pevně. Neměla jsem šanci vyklouznout. I přes záchvěvy perutí jsem cítila jeho vůni...

Strážce okamžitě rozbil mou představu o prdelatých barokních andělíčcích. Bez bílé šupinkové zbroje by vypadal jako novodobý vyznavač punku. Rovné vlasy na ramena měly karmínově červenou barvu a v bledém (ale krásném) obličeji jiskřily šedé oči. Stejně šedé jako ty Samuelovy...

Seděla jsem na zemi pod pískovcovým převisem. Na Samuelovi bylo vidět hluboké soustředění. Napínal všechny smysly a snažil se zjistit, jestli už jsou Strážci mimo náš dosah. Bez hnutí jsem sledovala každý  záchvěv jeho tváře, který by naznačoval stav situace. Byla jsem zmatená a vystrašená...

Byla to šílenost. Samozřejmě, že ano. Zřejmě mi úplně přeskočilo, protože jsem si o sobě nikdy nemyslela, že bych byla nějak moc odvážná. Ale tady šlo i o můj život. „Dělám to pro sebe… dělám to pro sebe…“ opakovala jsem si pořád dokola.

Vybavila jsem si ten pocit, c...

Seděli jsme proti sobě a mezi námi doznívala jeho slova. Při pohledu do jeho očí jsem uviděla strach. Čirou hrůzu, přestože navenek se snažil zůstat klidný. Nevěděla jsem, co říct, ale bylo jasné, že nestačí pouhé přátelské poplácání po zádech a pár uklidňujících slov ve smyslu: „To nic...

Chvíli jsem na něj zírala neschopná slova, neschopná myšlenky. V hlavě jsem měla najednou úplně prázdno. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Vstala jsem, celá zmatená. Myšlenky na mě z dálky křičely, ale já je neslyšela. Nedívala jsem se na něj, přesto jsem cítila, že mě visí pohledem...

„Vylez, vím, že tam jsi!“ křikl na mě a jeho hlas byl podbarvený alkoholem. Rozhodně jsem nehodlala vlézt opilému a naštvanému člověku přímo do rány. Vlastně….nebyla jsem si jistá, jestli to je člověk. Normálním lidem křídla ze zad nerostou.

„Sáro…“ zahučel netrpělivě, ods...

Bylo něco kolem šesté hodiny večer. Za okny byla už tma. V listopadu je tma brzy. Stála jsem v kuchyni u dřezu a ráchala si ruce ve vodě plné mýdlových bublin. Mydlila jsem hrnec od brambor, když zazvonil telefon...

„To je teda síla…“ konstatovala Lisa, když jsem jí cestou ze školy vyprávěla můj sobotní zážitek. Samozřejmě moje psychopatické představy o hlasech, zachráncích a podobných věcech jsem si nechala pro sebe. Už takhle jsem občas vypadala jako naprostý blázen.

Šli jsme po ulic...