Bože, slyšíš mne? Jestli ano, dej mi nějaké znamení. Znamení, co mi řekne, že to všechno byl pouhý sen. Prosím tě, Bože, jsi tam? Proč neodpovídáš? Proč mne trestáš? Za to, že jsem podváděl při písemkách, dělal všechny úkoly ve škole, nebo za tu vykouřenou trávu před měsícem? Trestáš mne za to? Za tak malé prohřešky oproti velkému plánu, jak mne zničit? Proč jsi mi poslal právě JI? Vždyť všechno zkazila, a ani nehnula brvou. Nemohla a ani nemusela. Ta její dřevěná tvář udělala vše, aby mne zničila, zabila.
Ale proč? Zase jsme se dostali k té nejdůležitější otázce. To velké PROČ mi stále zní v uších a mohu udělat cokoliv, ale nezbavím se toho. I když jedna možnost by tu byla a to v podobě studené kulky, která nyní odpočívá v pistoli po mé pravé ruce. Mám ji použít a prostřelit si tak mozek? Mám proděravět jediný orgán, jež jsem používal nejvíce? Centrum všeho mého vědomí? Není to špatný nápad, protože bych se tak zbavil všeho a hlavně JÍ. Och ano, ano, myšlenka, že již mne nedostihne ta nalakovaná ruka, je krásná, ale na druhou stranu, kdo bude malovat tu stěnu, která se po výstřelu zbaví z meruňkové na krvavou červeň? Ha, ha. Vidíš, Bože? Stále mne neopouští humor, což je udivující k věcem, které právě TY jsi způsobil.
Už slyším její dech. Vlastně co to kecám? Může mít figurína, to dílo samotného ďábla, dech? Ano i ne. Kdybych neviděl to všechno, zřejmě bych se teď praštil kladivem, protože píši na tyto listy samé hlouposti. Ale jsou to opravdu hlouposti, Bože? Ty sám to víš nejlíp, neboť jsi to byl Ty, kdo vnukl starému tesaři myšlenku, aby vytvořil své poslední dílo. Ještě naposled. Naposled vytvoř své dítě a vdechni mu život. Tohle jsi mu našeptával, po celou tu dobu, co se jeho stařecká záda ohýbala nad kusem dřeva? Upřímně řečeno si dovedu představit, jak šedesátiletý muž sedí u stolu a za svitu petrolejové lampy tesá dlátem a kladivem její oči.
Ty oči, které zabily mou ženu. Na první pohled zcela nevinné, a tak hnědé, že připomínají lískové ořechy. Mňam, ořechy. Začínám mít hlad. Vlastně jsem nejedl čtyřiadvacet hodin. Ne, není to, že bych stávkoval nebo držel dietu, ale je to tím, že celý den sedím tady, v mé pracovně, kde čekám na ni. Ale proč čekám, když je už za dveřmi a k jejímu dechu se nyní přidává lehké škrábání. Dovedeš si to představit, Bože, její nehty nesoucí karmínový lak, jak drápou po dveřích, které jsou jakousi pomyslnou hrází mezi mnou a jí? Dovedeš?
Počkej! Slyším její hlas. Volá mne a přitom se směje. Je to jako v nějakém hororu, kde já v hlavní roli pochoduji po pokoji a poslouchám ten děsný hlas. Bože, asi jsem se zcvoknul. Naprosto mi hrabe, ale je to pravda? Upřímně komu by nehrabalo, kdyby viděl a zažil ten sen. Strašná představa, co mne bude pronásledovat celý život, který může trvat ještě pár minut, hodin, kdo ví. Ale vraťme se k onomu snu. Byl jsi to opět TY, kdo si hrál s lidskou myslí. Posloužil jsem ti stejně jako výrobce té děsivé figuríny, která mne chce zabít, rozsápat, vyrvat má střeva a srdce? Ano, tak zní odpověď. Se sadistickým úsměvem jsi čekal, až usnu, a pak jsi mi do mozku vložil onu můru. Pamatuješ? Pamatuješ se vůbec na to? Na tu kamennou místnost s kulatými proporcemi? A pamatuješ se i na ten mramorový stůl, na němž ležela má žena? Spoutaná a oblečená do pouhého červeného sametu se kroutila, jako by byla bezbranná žížala na háčku. Pamatuješ se i na to, jak jsi mne oblékl? Černá kápě a háv. Připadal jsem si jako mnich. A ta dýka v mé ruce, co připravila mou vyvolenou o život…
Chtěl jsem jí zabít? Svou ženu? Pozvednout ostrou čepel a za svitu dohořívajících svíček několikrát bodnout? Cítit, jak její tělo otevírám nožem a přitom slyšet ten děsný řev plný bolesti? Ne. A co potom? Když jsem nemohl již vydržet žalostné prosení, se stal ten náhlý skok, jako ve špatném filmu, jež byl režírován nedostudovaným maníkem. Pamatuješ, Bože, na ten skok, kdy zmizela má žena, a já se objevil na jejím místě? Stejně spoutaný a bezbranný? A kdo stál nade mnou? ONA. Samozřejmě, že naše hlavní hrdinka krvavého románu. Už vidím ty titulky a plakáty přilepené na zdi. Ty upoutávky na nový mega film. Figurína. Děj, který stojí za to zhlédnout. Vytvoření vraždícího dřeva (tohle ale zní sakra absurdně), koupení ve starém vetešnictví nic netušící a okouzlenou manželkou hloupého muže, týdenní nic, kdy se chovala, jak měla, jako prostá figurína, a pak to začalo. Tady bych asi dal pauzu, idiotskou reklamu, při níž by diváci skandovali, že chtějí film a nic jiného. Pak by se to vrátilo. Zavražděný pes, potrat dítěte, které jsme spolu čekali, nehoda matky a nakonec krutý sen s bodáním a následnou výměnou těl. Že by další reklama? Ale ne, to byl vtip. Následující děj bych stopl a vykopal poseroutky a děcka z bijáku. Vlastně bych je tam ani nepouštěl, protože to probuzení po tom, co začala do mne bodat, bych nikomu nepřál.
Tady by asi film končil, lidé odcházeli a přitom si povídali, jaký trhák zase nebyl natočen. Tady by to opravdu končilo, ale skutečnost by pokračovala. A co se vlastně stalo? Představ si, Bože, že jsi v mé kůži. Probudíš se po děsivém snu a se zpocenou tváří se posadíš. Těžce oddychuješ, a když tě ty kapky potu začnou otravovat, setřeš si je a přitom zjistíš, že máš na obličeji ještě něco jiného než pouhou žlázní vodu. Rozsvítíš stolní lampičku a podíváš se na vlastní ruce. KREV. Zbarvila ti celé dlaně a ty s tlukoucím srdcem zjišťuješ, že to není tvá krev, co zdobí horní údy. Je to krev tvé ženy. Jak by ses cítil? Odpovím za tebe, protože tohle mne potkalo.
Chvíli jsem nechápal, co se děje, ale stačila minuta a mně to došlo. Nebyl to žádný sen, i když se to tak tvářil. Byla mrtvá, tuhá jako maso z ledničky. Dokonce z jejího břicha stále vyčnívala ozdobená vražedná zbraň. Poznal jsem ji. Byla to dýka mého dědy, který mi ji daroval k dvacetinám. Tak to fakt díky, dědo. To se ti zase něco povedlo. Zabít mou ženu…
A když mluvíme o mojí ženě, právě jsem ji spatřil v okně. Hraješ si se mnou, Bože? Jestli ano, tak to jdi někam. Copak ti už nestačí, že trpím tím, že za dveřmi je krvežíznivá figurína, která mne chce zabít? To mi musíš ukazovat ženu, kterou jsem v záchvatu strachu pohřbil za domem na zahradě? Co po mne vlastně chceš? Kdybys byl tady, a to bych ti sakra přál, střelil bych tě tou kulkou v pistoli, ať víš co je to bolest.
Počkej! Ty svině. Co to má znamenat? Proč teď slyším i svou manželku? Je snad za dveřmi? Udělal jsi z ní zombieho? Ano? Pak máš špatný smysl pro humor. Asi jsi stál na konci řady, když se rozdávala láska, pochopení a porozumění, ne? Zato sadismu a sarkasmu se ti dostalo tolik, že to můžeš rozdávat. Nechceš to prodat? Na tržbě na tom dost vyděláš. Ha, ha. Zpětná humorná rána. Chceš souboj? Asi ano, protože mi to vracíš přes ženu, která mne nyní volá. To její „Miláčku“ mi obrací žaludek, protože jde z jindy laskavého pozdravu hniloba a smrt. Ona a figurína. Dvě sestry toužící po mé smrti. Vzdám se? Ne. Zemřu? Ano. Proč? Protože si to jdu s tebou vyřídit ručně, ty zmetku. Ukážu ti, zač je toho loket. Takovou nakládačku jsi ještě nezažil. Smích? Přejde, neboť vím, jak se k tobě dostanu.
Chladná hlaveň. TO je ten most. Kulka a pistol, která mne teď studí na spánku. Sakra to je ledové. Měli by dělat termopistole pro sebevrahy. No to je ale jedno…
Jo a, Bože, řekni svatému Péťovi, že za chvilku tam budu, tak ať hne těmi revmatickými koleny, a otevře bránu, protože tam budu coby dup. Pokud to neudělá, dostane taky jednu ránu mezi oči.
Takže, Bože, slyšíš mne?