Baron si mě nechal zavolat. Řekl mi, že se mám sbalit. Pojedu prý ke své nové paní. Ke královně Isabele. Takže pán už mě tu nechce. Přemýšlím čím jsem si to zasloužila. Naposled se projdu po krásné, rozkvetlé zahradě, ale ještě předtím se rozloučím se svým přítelem Filipem.
„Eriko, neodjížděj.“řekne smutně Filip.
„Já musím Filipe, ale chci abys věděl, že v mém srdci zůstaneš napořád.“odpovím mu a rozbrečím se.
„Neplač má Eriko, nesluší ti, když brečíš.“začne mi stírat slzy.
Pokračuje dál:„Já na tebe budu myslet denně. Neboj se, z mého srdce se nikdy nevytratíš. Doufám, že mě někdy přijedeš navštívit. Nyní pojď, už tě čeká povoz ke tvé nové paní.“ Doprovází mne a já, smutná, pak už jen nastoupím do povozu taženém mým věrným koněm Šejtanem a koněm barona Karenem. Odjíždíme časně z rána, takže krajina kolem je ještě orosená a strašně krásná. Nedá mi to a musím se dívat po okolí. Je to nádherný pohled. Krajina časného jara byla velmi krásná, ale ještě sem tam do povozu nakoukl odporný, mrazivý vítr. Nikdy jsem nebyla tak daleko z hradu. Míhají se mi před očima lesy i domy a já jen čekám, až povoz zastaví. Je to dlouhá cesta a tak musíme častěji zastavovat, aby si koně odpočinuli. Při poslední zastávce, jsme se najedli a chvíli odpočívali. Sedím sama v povozu a vzpomínám. Je mi smutno, ale zároveň se raduji. Je mi sice líto, že už nejsem u barona na hradě, ale je to z části i úleva. Těším se, až poznám nové přátele. Možná, že to bude blízko mých rodičů. Sice jim nikdy nezapomenu, jak mě i mou sestru Katharin museli prodat baronům, aby nějak uživili dvojčátka Jennifer a Kevina, ale i tak jsem si je uchovala v srdci a ráda bych se s nimi ještě někdy setkala. Petr, můj starší bratr, musel odejít na vojnu. Jednoho dne ho naverbovali vojáci a od té doby jsem ho neviděla. Z mého vzpomínání mne vytrhne jen zvuk biče a povoz, který se opět rozjel a já sebou trhnu. Nyní už jsem jen přemýšlela o baronovi, proč vybral zrovna mě. Baron byl od přírody hodně divný. Dívky od něj chodili s pláčem, mnohdy i s modřinami.
V mých 18 letech, konečně opouštím hrad, ale bude se mi stýskat po Filipovi, mém věrném příteli, kterého jsem měla moc ráda a u kterého jsem se vždy vybrečela. Povoz konečně po dlouhé, vyčerpávající cestě zastavil úplně. Dívám se z okna a vidím honosné sídlo připomínající v některých částech zámek. Kočí mi otevře dveře a já pomalu a nejistě vystupuji. Bojím se všeho nového co mě zde čeká. Nevím jak se ke mně budou chovat. Kočí jménem Tomáš je na mě velmi milí. Nikdy jsem si ho u nás na hradě nevšimla. Jak bych taky mohla. Celá moje práce byla jen uklízení a pomoc v kuchyni. To už je nyní jedno, budu se s ním muset rozloučit už na dobro. Vystoupila jsem a Tomáš mi pomohl s mým malým kufrem. Můj pohled uchvátilo něco pro mě nádherného. Všude kolem se tyčily lesy a rozprostíraly mýtiny. Tenhle hrad se mi zdál příjemný už na první pohled.
Jdu po nádvoří, kočí stále za mnou, kde čeká jedna ze služebných vypadající spíš jako hraběnka. Podává mi ruku, jakmile jí Tomáš řekne, že mě přiváží kvůli službě, představí se mi jako Lilien a poručí ať ji následuji do přijímací místnosti. Poslechnu a snažím se jít souběžně s jejím krokem, ale malinko zaostávám. Nikdy jsem se nesetkala s někým kdo by měl tak rázný a rychlý krok a jaké měla zvláštní jméno. Byla velmi krásná. Její dlouhé hnědé vlasy jí splývali k červeným šatům, které lemoval po všech švech černý samet. Uvedla mne do salonku pro návštěvy. Mé oči jako by nechtěly odtrhnout pohled od vyřezávaných křesel, potažených sametem a nástěnných maleb všeho druhu, od zvířat až po rodinné portréty. Všichni byli tak nádherní. Záviděla jsem. Jako každá mladá vesnická dívka. Lilien mi sice nabídla ať se posadím, ale já odmítla s tím, že se to nehodí, aby služka seděla na královských židlích. Lilien se zasmála a pověděla mi, že doběhne pro paní.. Úplně zapomněla na čas. Byla mnou uchvácená. Jak se prý skromně chovám. Odběhla a za malou chvíli, jako by ani nebyla pryč, vešla znovu do místnosti a sykla na mě: „Připrav se, paní přichází.“ A opravdu. Pár minut po ní vchází hraběnka. Postavím se vedle Lilien a sklopím pohled ke svým nohám. Nehodí se, aby prostá dívka jako já zírala do očí urozené.
Automaticky se ukloním, aniž bych se na ni podívala. Zpoza svých vlasů jsem viděla jen krásné, tmavě modré krajkované šaty, které jí splývali k její postavě, i když jí šlo vidět malé vypoulené bříško. Nebyla tlustá, naopak, byla velmi hubená, až na to bříško. Usmála jsem se. Naštěstí to neviděla. Určitě by mě vyhodila s tím, že se jí vysmívám. Takové, namyšlené. hraběnky většinou bývali. Tahle se mi zdála jiná. Skoro vůbec nemluvila, jen si něco šeptala s Lilien a já se nervózně ošila.
Vyzvala mne, abych se posadila, ale já jen zavrtěla hlavou.
„Má Paní to se nehodí. Nemohu Vás žádat o něco co mi nepřísluší.“ Zasměje se. Na chvíli zvednu hlavu a vidím, s jakým velkým zájmem mě sleduje. Stáhl se mi žaludek. Co když se jí nebudu líbit? Co když mě vyhodí? Co pak? Chvíli přemýšlím, ale z mých úvah mě vytrhne hraběnka, která si odkašle a já tedy pokračuji.
Řeknu, kdo mne posílá, ale nestačím ani dopovědět větu a ona už se zvedá a přikazuje mi, ať odejdu, že nestojí o laciné dary od barona.
Nevím kam mám jít. Čím jsem si to zasloužila? To je vážně tak krutá jak se o ní mluví? Jdu smutně nádvořím, až do stájí kde ubytovali zatím mého Šejtana, který je darem od mého přítele Filipa. Nevím ani kde zůstal můj kufr, ale to mě netrápí. Rozhodla jsem se odjet, i když nemám kam bych šla. Nasedám, ale najednou mě někdo chytí za nohu. Stojí tam Lilien a usmívá se na mě. Vím že mi chce pomoct… Popadá dech. Zřejmě běžela, aby mě dohonila.
„A jak mi chceš pomoci?“ zeptám se jí, když se jí zklidní dech. Ona jen úsměvně prohodí: „Jednoduše. Na statku mích rodičů je místo. Navíc, pokud budeš denně pomáhat rodičům, tak tě tam nechají bydlet a já se budu snažit, aby paní svolila k tomu, aby si tu mohla být.“na chvíli se odmlčela a dodala: „Souhlasíš?“ Já na ni nevěřícně civěla až mi to bylo trapné, ale přikývla jsem, jelikož baron už by mě zpět nevzal. To vím jistě. Doufám, že teď už to bude jiné. Snad se mi dostane lásky a slušného zacházení. I když u kruté hraběnky musím počítat se vším.
Každý den na statku plynul skoro stejně, někdy přijela Lilienina nevlastní sestra Tereza, se kterou jsem se také spřátelila velmi rychle, ale většinou jezdila jen za rodiči. Tereza byla také hraběnka. Vypadala tak obyčejně, ale přece jen krásně. Její hnědé, po ramena dlouhé vlasy působili neposedným dojmem na jejím malém kulatém obličeji. Její hubená postava se vyjímala pod úzkými šaty a to ji dělalo ještě krásnější. Jednou, když byla zrovna na další návštěvě mi vyprávěla, jak se seznámila se svým manželem, baronem Františkem. Poslouchala jsem pozorně. „Jednou jsem jela na trh nakupovat, když zrovna tou stejnou cestou přijížděl František. Jakmile jsem uviděla jeho modré, průzračné, nezkažené oči a tělo oděné ve nádherném oděvu, zamilovala jsem se do něj. Já, chudá venkovanka jsem si moc nadějí nedělala, jelikož, kdo by chtěl chudou vesnickou dívku? Tak jsem si dál hleděla svého, ale on mne sledoval a já raději zastavila. Vyprávěl mi, že se ztratil a že nemůže najít cestu na svůj zámek, že jel zrovna z hradu královny Marie Luisy, sestry hraběnky Isabely. Prý pořádala nějakou oslavu či co. Já ho dovedla k nám a jelikož jsme se do sebe oba zamilovali, požádal mne po nějakém čase o ruku. Souhlasila jsem. A od té doby žiji u něj na zámku jako hraběnka Tereza a porodila jsem následníka trůnu malého Jeremiáše.“řekla mi celý příběh s úsměvem. Naslouchala jsem jí pozorně. Dlouho jsme si vyprávěli. Nikdy jsem neseděla vedle hraběnky i když to bývala vesnická dívka. Už se stmívalo a Tereza se s námi musela rozloučit. Doma ji čekal její mladý syn Jeremiáš. Zamávala jsem jí a když odjížděla spustil se mohutný déšť.
Plynuli dny, týdny a Lilien pořád nikde. Už jsem si myslela, že na mě snad zapomněla. Připadalo mi to věčnost. Až nakonec, byl začátek podzimu, všude spadané listí a stromy již skoro holé, přijela Lilien v povoze taženém černými frískými koni. Vystoupila a jakmile mě viděla, řekla mi radostnou zprávu: „Přemluvila jsem paní, aby tě přijala na hrad. Dovolila mi, abych tě přivedla.“ Já se na ni podívala a děkovně jsem se usmála. Musela jsem si jít sbalit svých pár věcí, které mi Lilien přivezla, když našla můj kufřík a jak na mě čekala, hlídala svého mladšího bratříčka Jakuba. Byla jsem hotová se vší prací, ale slíbila jsem rodičům Lilien, že je ve volnu budu navštěvovat. Nastupuji a mávám na rozloučenou. Za pár hodin už budu zase před hradem a uvidím se s tou paní co mě kdysi odmítla. Proč to udělala netuším. Asi jsem se jí nelíbila. Vážně mě nic nenapadá. Na nádvoří hradu čekali služebné. Jedna nás doprovázela do salonku a ta druhá odnesla věci do mé nové komnaty. Já zatím musela znovu následovat Lilien do uvítací místnosti. Jakmile vešla a já za ní, paní už čekala v křesle.
Uvítala mě úsměvem a povídá:
„Omlouvám se, jak jsem se chovala, ale k baronovi nechovám moc velké sympatie. Jakpak se jmenuješ dítě?“
,,Erika, má paní.“odpovím a ukloním se.
Usměje se na mě, ale to je tak všechno co udělá. Otáčí se na Lilien:
,,Lilien, zaveď Eriku do její nové komnaty a vysvětli jí všechny její úkoly.“
Usmála se na mě znovu a pokynula nám rukou k odchodu. Sleduji Lilien, která mě doslova táhne chodbou od salónku, podél komnat služebných až do mé komnaty. Zavedla mě do malé útulné komnaty. Všeho všudy tu byla malá postel, stoleček a u něj malé křesílko. Líbilo se mi zde. Poděkovala jsem jí a otevřela jsem svůj kufr, který zatím ležel na malé posteli.
„ Eriko, ještě je tu jedna věc, kterou musíš dodržovat, krom svých povinností.“
Podívám se na ni a čekám jak bude pokračovat, protože všechno co musím plnit mi vysvětlila už cestou.
„Nikdy! Opakuji, nikdy nechoď po setmění do lesa, který obklopuje celý tento hrad. Je v něm v pozdních hodinách velmi nebezpečno. Není to totiž úplně obyčejný les!“ Varovala mě.
„Slibuji, že nikdy po setmění nebudu chodit do lesa.“
Lilien je s odpovědí spokojená a odchází.
Po tomto rozhovoru se převléknu, protože už se stmívá a ulehám do postele. Usínám.
Probouzím se hned při východ slunce. Byla jsem seznámena s úkoly a tak je tedy musím plnit už od rána. Než se paní naobědvala já měla už všechno hotovo. Lilien mi vzkázala, že mě chce vidět moje nová paní. Jakmile se naobědvám se služebnými, jdu do komnaty hraběnky Isabely. Nevím přesně kde to je, ale podle Lilien není těžké její komnatu najít. Bydlí o patro výš než služebné, na konci chodby, naproti velkým mramorovým schodům, za krásnými dveřmi po všech rozích lemovaným zlatem. Pomalu kráčím po schodišti. Nechce se mi k paní, protože nevím co po mě může chtít. Snad jsem neudělala nic špatného. Kráčím nervózně chodbou a čím víc se přibližuji ke dveřím, tím víc se mi stahuje žaludek, polévá mě horko a mám v hrdle nepopsatelný odporný pocit, jako bych měla vyvrhnout všechno jídlo co jsem snědla.
Zaklepu, ale nikdo mne nevyzve dál a tak tedy čekám, zda mi někdo otevře. Bez vyzvání by to byla opovážlivost vstoupit. Ale přece jen. Za chvíli mi otevře mladík. Má na sobě jen kožené mokasíny a od pasu nahoru je nahý. Je krásný. Nemohu od něj odtrhnout oči. Odhrne si své černé vlasy, jež splývají po nádherných svalnatých pažích. Sklopím pohled, ale za nedlouho se na něj musím znovu podívat. Jeho temně modré oči mě zkoumají. Nervózně se zavrtím a stáhne se mi žaludek ještě víc. Na chvíli jsem si myslela, že mě moje nohy zanesly k jiné komnatě a už už jsem se chtěla omluvit, ale z komnaty se drze ozvalo: „Co tam tak stojíš, pozvi ji dál.“ Byla to paní a ten mladík okamžitě zpozorněl a uvolnil dveře tak, abych mohla projít. Uvedl mne do komnaty. Paní sedí v křesle a jakmile se ukloním mne vyzve, abych si sedla na židli poblíž křesla. Chvíli stojím jako přimražená, ale když se na mě paní dlouze a drze podívá raději poslechnu. Než dosednu na zlatem lemovanou židli, už se mě ptá: „Proč si baron vybral zrovna tebe?“
Chvíli se na mě dívala a já přemýšlela, co jí mám na to říct. Neodpověděla jsem. Nebylo to příliš drzé? Neodpovědět. Tváře mi hořely červení.
Nic neříkala, ale podívala se na mne takovým divným pohledem, který jsem vídávala jen u chlapců ze vsi. Vždy se na mě tak dívali, když ode mě něco chtěli. Jako by mne snad sváděla. Já její pohled neopětovala. V duchu si přehrávám, proč se na mě tak podívala. Je to divné. Nemá ráda chlapce, ale dívky? Odporné. Nechápu to. Asi jsem ještě moc mladá, ale je mi jasné, že to co teď předvedla, předváděl i baron dívkám mého věku. Nemám odvahu se na paní znovu podívat. Na chvíli se zarazím. Cítím něčí pohled na své šíji a uvědomím si, že ten mladý muž, co mi otevřel, tu není.
Najednou se za mnou něco pohne, až se s toho vyděsím.
„Klid. Jmenuji se Martin a jsem osobní sluha naší královny Isabely.“ukloní se ten mladík, který ve mně probouzí touhu. Asi jsem se do něj zamilovala. Paní mu přikázala, aby odešel. Jak bylo vidět v jeho očích nechtěl paní nechat o samotě. Nevěřil mi. Zatím. Její pohled říkal ať ji nechá o samotě semnou a že se nemusí ničeho bát.
„Co tu tedy přesně děláš?“ zeptá se mě drzým nadřízeným hlasem. Opět jí neodpovím, jelikož nevím co jí na to mám odpovědět.
,,Někdo ti vyřízl jazyk má milá?“… Začala prudkým tónem. Chvíli mlčela a pak, už trochu jemněji dodala: ,,Neboj se, všechno co musíš udělat je jen dospívat a časem pochopíš proč mi tě baron daroval. Nyní už běž do své komnaty a nebo si dělej co chceš, pokud máš všechny úkoly splněny.“
Zřejmě chtěla být sama, když ze mě nedostala ani slovo. Poslechnu. Odcházím a ve dveřích se střetnu s Martinem. Scházím schody a přicházím ke své komnatě.. Co budu dělat celý zbytek dne? Nakonec jsem se rozhodla. Usmyslela jsem si, že se pojedu podívat po krajině. Prý jsou zdejší místa velmi nádherná na pohled. Snad se při své výpravě za dobrodružstvím a za poznáním, neztratím, a kdyby ano, tak snad můj věrný Šejtan najde cestu zpět.
Přišla jsem pro Šejtana, osedlala ho a vyjela z hradu. Nevím přesně kam mám jet, jelikož hrad ze všech stran obklopoval les. Akorát příjezdovou cestu lemovaly ovocné stromy, ale cesta vedla též přes les.Vůně borovic a smrků se rozléhali všude po okolí. Obloha byla bezmračná a slunce svítilo velmi jasně. Vyjela jsem příjezdovou cestou z nádvoří a po chvíli se cesta stáčela prudce do leva, ale rovně vedla malá lesní stezka. Kráčeli jsme pomalu, protože jak já tak i Šejtan, jsme byli k novému terénu nedůvěřivý. Za okamžik se stezka zvětšovala. Všude kolem byly jen vysoké a skoro jednotvárné stromy. Cesta vedla k trhu.
Jak může být skoro uprostřed lesa trh? To jsem nechápala, ale i tak jsem se chtěla porozhlédnout. Sesedla jsem ze Šejtana, uvázala ho před tržnicí a pokynula mu, ať nic nevyvádí, že budu hned zpět. Poslechl. Stál klidně a skoro bez hnutí. Někdo by řekl, že je jako socha. Tak poslušný byl můj kůň. Prošla jsem v rychlosti stánek po stánku. Tolik krásných látek a věcí co tam bylo. Někdy jsem litovala, že si to nemohu nikdy koupit, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se ze mě nestal malý rozmazlený královský spratek, kterým si myslím byla i má paní Isabela. Přišla jsem k Šejtanovi, pořád stál klidně, tak jak jsem ho tam nechala, ale měl žízeň. Kousek od trhu bylo menší napajedlo, které jsem zpozorovala na cestě za ním. Jakmile se napil, mohli jsme vyrazit. Jeli jsme snad stejným směrem zpět, ale té jeskyně, co nám vstoupila takříkajíc do cesty, jsem si předtím nevšimla. Už z dálky na mě koukala. Vypadala zatracená a opuštěná. Byla velká, zřejmě neobydlená. Kdo by taky chtěl bydlet v zapovězené jeskyni? Nedalo mi to, chtěla jsem se podívat dovnitř. Nebo alespoň nakouknout. Z jejích útrob se táhl zápach mrtvol. Nevím zda lidských, či zvířecích, ale já nebyla nikdy moc velký strašpytel, tak jsem se rozhodla jít dovnitř. Ze hřbetu koně se toho moc vykoumat nedalo, tak jsem sesedla ze Šejtana a nechala ho počkat před jeskyní. Bylo vidět, že semnou rozhodně nepůjde. Zasmála jsem se a kráčela dovnitř. Kousek jeskyně byl osvětlený denním sluncem. Ale dál byla jen tma, zpoza rohů číhala temnota a odpornost tohoto místa. Čím hlouběji jsem se dostala, tím byl zápach odpornější a jelikož ve tmě člověk nic nevidí, musela jsem ohmatávat stěnu jeskyně kousek po kousku. Sáhla jsem do něčeho slizkého. Přiznávám, trochu jsem se bála. Kdo by taky mohl napáchat takové zvěrstva, aby to něco bylo i po stěnách. Modlila jsem se, aby to, do čeho jsem sáhla, byl jen mazlavý mech a voda a ne nějaké zbytky těl nebo ještě hůř střev.
Šejtan začal nervózně řehtat. Moje vědomí chtělo zůstat a prozkoumávat, ale neměla jsem s sebou oheň a moje nohy zůstat rozhodně nechtěly.
Jedu raděj pryč, domů, lépe řečeno do hradu hraběnky Isabely. Dojedeme těsně před západem slunce. Šejtanovi naše projížďka bohatě stačila. Odsedlala jsem ho, napojila a vyhřebelcovala. Zůstávám se Šejtanem až do večeře. Spokojeně leží ve stáji a odfrkuje. Schoulím se mu k břichu a odpočívám též. Kočí, který právě přivedl dva koně do stájí mi řekl: „Neseď na té studené zemi prosím tě, nastydneš se a naše paní nemá ráda nemocné lidi. Myslí si totiž, že když bude nemocná bude odporná a prý nebude hezká. Proto všechny nemocné lidi vyhazuje.“ Podívám se na něj nevěřícně… Vážně je taková? Kam mě to proboha baron poslal?
Kočí je velmi milý, ale soudě podle jeho vrásek na čele a kolem očí bude zřejmě o pár let starší než já. Poslechnu ho. Je vidět, že je velmi moudrý. Je vysoký, ale má velké baculaté břicho. Má krátké hnědé vlasy a mohutné ruce.
Jakmile uváže jednoho černého a jednoho bílého koně, představí se mi jako Tadeáš. Představím se mu jako Erika. Zasměje se. Nechápavě na něj hledím. „To ty jsi ta nová služebná? Ta mladá, krásná dívka, co ji tu všichni mají za přestrojenou baronku.“ Vůbec nevím o čem to mluví. Nezmůžu se ani na jedno slovíčko. Jen na něj civím, jako by spadl na hlavu. Zakroutím hlavou, ať ze sebe setřesu ten zmatek a odpovím: „Opravdu nevím co se o mně povídá.“ Zasměji se, ale je vidět, že se červenám.
Rozloučím se s Tadeášem, který mi mezi řečí daruje svůj červený šátek a řekne, že takto mne pozná všude. Zalichotí mi to a poděkuji. „Snad se potkáme co nejdřív, Eriko, jelikož teď jedu na pár týdnů pryč.“řekne smutně při mém odchodu. Je vidět, že mě rád poznal. I když vypadá o něco mladší než můj otec, než nám odvedli, je mi velmi příjemný.
„Neboj, budu čekat.“otočím se a zamávám. Vycházím na nádvoří. Večer. Všude je tma, jen na nádvoří svítí lucerny. Jdu do své komnaty a jsem pevně rozhodnutá, že si nakreslím Tadeášův portrét, abych nezapomněla, ale ani se neohřeji v malém křesílku, když v tom někdo zaklepe.
„Dále.“ vyzvu neznámého, ale dlouho nikdo nevstupuje, tak raděj otevřu sama. Za dveřmi stojí Lilien.
„Promiň, neslyšela jsem zda mohu dál.“omlouvala se mi.
„Potřebuješ něco nebo přicházíš jen na návštěvu.“řeknu tázavě.
„Eriko, potřebuji, abys za mne jela k mým rodičům, Isabela mne nepustí a teď po té vichřici nevím, zda je matka, otec, Jakub a to malé co matka čeká v pořádku. Byla by si hodná, kdyby si tam za mě jela.“řekne mi tak prosebně, až nakonec souhlasím. Co bych neudělala pro člověka, který mi pomohl.
Další den udělám tak, jak jsem slíbila. Vzala jsem Šejtana a jela jsem za Lilieninými rodiči. Jakmile dojedu na místo, vítá mne její maminka a mladý Jakub. Dám mu pusu na čelo a hned se ptám, zda je všechno v pořádku. Marie mi odpovídá: „To víš Eriko, všechno je v pořádku, ta vichřice nás nijak moc nezasáhla, jen shodila stodolu, tak manžel teď uklízí její zbytky a staví ji znovu. Je to sice dřina, ale všechno to půjde. Tereza tu taky byla. Jak to, že nedorazila i Lilien.“dopoví smutně Marie.
„Marie, nic si s toho nedělej, musela udělat dnes něco důležitého a tak přijede asi až zítra. Nechcete s něčím pomoct, zatím je ještě světlo, tak ať jsem taky co k čemu, tak bych ráda pomohla.“ Marie zakroutí hlavou, ale nakonec souhlasí, že bych mohla uvařit aspoň čaj, že by jí to pomohlo. Sedli jsme si do světničky, která byla největší ze všech místností v jejich malém skromném příbytku. Nejvíce místa zabírali stáje s koňmi, ovcemi, kozami a jednou malou krávou. Vše bylo obehnáno dřevěným plotem. Trávila jsem tu ráda kousek svého mládí. Neměla jsem pojem o čase. Pořád bylo o čem povídat. Za okny už se pomalu stmívalo a podzimní vzduch těžknul.
„Marie, pomalu už se stmívá, pokud ti to nebude vadit, tak já tedy pojedu, abych nepřijela na hrad za tmy, ano?“
Souhlasila. Já si neuvědomila, že určitě budu mít problémy u paní, ale snad mě Lilien omluvila z dnešní služby.
„Dávej na sebe pozor, Eriko a pozdravuj naši Lilien.“
„Nebojte se, budu. A co to malé co čekáte? Všechno v pořádku?“ Marie se rozpláče.
„Kdybys jen věděla Eriko, to malé ve mně umřelo.. Nevím jak se to stalo, ale už jej nemám. Hrozně mě bolí co se stalo.“řekne smutně Marie.
Rozloučím se s ní s omluvou, že jsem ji nechtěla ranit. Smutným obličejem mi dává najevo, že to ze sebe stejně musela dostat, že to v sobě nemohla dusit. Kývla jsem. Zamávala jsem jak jí, tak malému Jakubovi a smutná se vracím k hradu. Lilien už na mne čeká na nádvoří. Poklepává nohou a je nervózní co se asi stalo.
„Tak co, jsou všichni v pořádku?“ ptá se hned na uvítanou.
„Ano,“řeknu, ale smutním: „ Všichni až na to malé, co tvá matka čekala.“
Lilien se rozbrečí. Rychle sesednu a utěšuji ji. Schoulí se ke mně a já ji hladím po vlasech.
„No tak, nebreč. Všechno bude zase v pořádku.“řeknu a ona se celkem uklidní, ale brečí stále. Pořád ji utěšuji, ale nepomáhá to. Chytla mě za rameno a já ucítila bolest. Skousla jsem ret. Přichází služka jménem Renata.
„Lilien? Máš jít okamžitě k paní, chce tě vidět.“
Renata odchází a Lilien se neochotně a otráveně zvedá ze země, kde jsem ji utěšovala. Otírá si slzy, ale stejně to moc nepomáhá. Vidím, jak si pořád tře oči. Nechce se jí k paní, ale stejně tam musí.
„Děkuji za uklidnění Eri.“řekne skoro ironicky.. Nic nenamítám a ona odchází. Já odvádím Šejtana do stájí a snažím se ho co nejrychleji odstrojit, jelikož vím, že Tadeáše nepotkám, a taky proto, že má pršet. Nade mnou se slézají tmavá mračna a ve vzduchu jde cítit něco nepopsatelného. Něco, čemu se nedá říkat čerstvý vzduch.
Jakmile vyjdu ze stájí je už skoro tma a začne pomalu pokapávat a než stačím doběhnout do hradu, jsem celá promočená.
Přijdu do pokoje a převléknu se do košilky. Jdu spát.
Probudím se až ráno, kdy vychází slunce. Jdu udělat to, pro co jsem byla přijata.
„Eriko, máš jít prý za naší paní Isabelou. Něco po tobě chce.“ řekne mi neochotně Renata. Poznám na její tváři výraz znechucení. Nemá mě ráda, ale proč to nevím. Možná proto, že všichni chlapci tady na hradě se za mnou otáčí a snaží se mi dvořit, ale já nechci ani jednoho z nich. Chci Martina, ale toho nikdy mít nebudu. Jsem v kuchyni a pomáhám s vařením. Omluvím se, že mě paní potřebuje a tak mě tedy bez okolků pustí. Jdu ke komnatě paní. Zaklepu. Z pokoje se ozve: „ Pojď dál Eriko, už na tebe čekám. Otevřu dveře a vcházím. Na stole vidím jahody, šlehačku, zmrzlinu a čokoládu. Co s tím chce paní dělat? Ona toho tolik sní? Divila jsem se, ale paní to neměla na jídlo. Vidím ji jak leží polonahá v posteli, přikrytá jen tenkou peřinkou, takže vše jde vidět. Už tak se stydím, že ji vidím takto nahou. Nedívám se jí do očí. Snažím se, abych se na ni nemusela dívat.
,,Pojď blíž Eriko.“řekla mi paní. Zůstala jsem stát a tak mě seznámila s jejím plánem. Nesouhlasila jsem. Pořád jsem stála na místě. Bylo to odporné. Jen při té představě se mi dělalo nevolno a musela jsem myslet na jiné věci. Jak bych si mohla „hrát“ s dívkou? Je to velmi divné a navíc já nejsem na dívky. Odjakživa se mi líbili chlapci, i když jen někteří.
„Eriko, vidím, že s tebou zatím nic nenadělám. Vidím, že je ti odporné na to jen myslet. Nemá cenu tě nutit do něčeho co nechceš.“odmlčí se
„Nyní odejdi!“
Je rozčílená, ale snaží se to skrýt. Věděla jsem hned jak mne přijala že s ní nebude něco v pořádku. Která normální žena by měla raději dívky než chlapce? To jsem nechápala. Bylo to odporné. Jak myslela to, že zatím se mnou nic nenadělá? Jestli si myslí, že jí dovolím, aby se mě dotýkala tak má smůlu. Nedovolím jí to.
Odcházím z pokoje a vidím Martina jak vchází. Za zavřenými dveřmi jsem uslyšela ránu, jako by někdo lámal kov. Nedávala jsem tomu moc velký význam a odešla jsem do komnaty. Nevěděla jsem co mám dělat. Venku pršelo a tak jsem nikam nejela ani nešla. Byla jsem u sebe v komnatě a kreslila jsem portrét Martina a za ním krajinu hradu.Na hradě je mi smutno. Kdyby tu byl Filip lehly bychom si vedle sebe a povídali bychom si, až bychom oba usnuli. Slyším někoho klepat. Bylo zamčeno a tak jsem se zvedla, schovala obrázek a šla otevřít. Překvapená tím kdo stojí ve dveřích ho zvu dál. Dívám se na něj, jak se na mě dívá jeho temnýma krásnýma očima a zeptám se ho hodně překvapeně: „Martine, co potřebuješ?“ On se na mě díval a chvilinku mlčel. Najednou řekne: „Chci se tě zeptat, jak se ti líbilo přání paní. Chce vědět, jestli ti bude moc nepříjemné dělat i něco víc. Když ti to bude příjemné dostaneš tohle“.Odmlčel se a políbil mě. Dlouze a vášnivě. Bylo to úžasné a zároveň hodně vzrušující. Nikdy v životě jsem tohle nezažila. Vlastně jen jednou. S Filipem. Odtrhl se ode mne a odešel ještě dřív než jsem stačila něco říct. Chvíli jsem se nevěřícně dívala do chodby jestli se mi to nezdálo a opravdu se mi to nezdálo. Nevěděla jsem co mám dělat. Nevěděla jsem co si o dnešku mám myslet. Byla jsem hodně zmatená. Měla jsem už po práci a přede mnou byl ještě celý den. Slunce bylo vysoko na obloze a nikde už ani stopy po dešti. Přemýšlela jsem proč za mnou Martin přišel? Přimluvit se za hnusné choutky své paní? Ani kdyby mi dal všechno co bych chtěla, nikdy bych nesouhlasila s tím, co měla v plánu. Řekla jsem si, že se projedu na Šejtanovi, i když všude určitě bude bláto a nebude se moct dobře jet, ale risknu to. Jela jsem lesem. Druhou stranou nádvoří. Všude bylo sice zabláceno, ale cesta se zdála být normální. Bylo mi jedno, že se umažu. Jen jsem si chtěla jet pročistit hlavu od sledu dnešních dopoledních událostí. Krajina ubíhala a já dorazila k rybníčku.. On to nebyl rybníček, ale spíš velký rybník. Nicméně jsem zavázala Šejtanovi otěže kolem větve stromu a sama jsem si sedla na okraj rybníku, jelikož sluníčko příjemně hřálo. Byl sice podzim, ale voda byla příjemná. Co takhle jít se vykoupat? Blesklo mi hlavou Vysvléknutá a celá nahá jsem se ponořila do té průzračné vody. Ze všech stran na mě doléhala ledová voda a mě to nevadilo. Najednou něco zašustilo v křoví. Lekla jsem se, protože to bylo velmi nečekané. Vyskočila jsem z vody a rychle na sebe hodila aspoň spodničku.
Nebála jsem se, ale spíš styděla. Dívala jsem se kolem. Zpoza keře vyběhla malá srnka jakoby něčím pronásledována.. Už jsem se chystala znovu vysvléct, ale slyším další zašustění. Najednou se Šejtan začíná vzpínat. Řehtá a snaží se odtrhnout, jakoby se něčeho bál. Jediné čeho se bál byli medvědi, vlci nebo nějaké jiné o hodně víc krvelačné zvíře. Pořád se vzpíná. Uklidňuji ho jeho oblíbenými slovy: „No tak, Šejtane, uklidni se prosím.“ Pomalu se uklidnil, vzpínání přestalo. Mohla jsem se k němu bezpečně přiblížit. Šeptala jsem mu do ucha. Začal mi narážet do boku, jakoby hledal jablka nebo mrkev. Vždy jsem po kapsách sukně nosila aspoň kousky jablek. Oblekla jsem se.
Dala jsem mu poslední dva kousky jablka co jsem měla v kapse. Uklidnil se.
Lehne si vedle mne, když se uklidní a já se pokouším nakreslit krajinu, která se přede mnou naskytla. Všude si beru své papíry, abych zachytila každý okamžik, krásných krajin.
Kreslím, že si ani nevšimnu, že mě někdo sleduje. Až dokreslím i západ slunce, tak se z křoví vynoří mládě vlka. Krásné, bílé. Doteď asi ta chlupatá kulička sbírala odvahu. Natahuji k němu pomalu ruku a ono se ke přibližuje bez bázně a studu. Chci ho pohladit, když v tom z keřů vyskočí jeho matka… Vrčí na mě a já stáhnu ruku a čekám, zdali mě jeho maminka roztrhá na kousky nebo jestli mě nechá být.
Nechce mě kousnout, jen se bojí o to malé. Kleknu si a zhluboka se jí podívám do jejích krásných očí. Všimla jsem si, že můj pohled zabírá skoro na všechno živé, kromě dívek. Uklidňuje se a já se jí pořád dívám do těch krásných vlčích očí. Se strachem přichází ke mně. Po chvíli zjišťuje, že já nejsem lovec a že jim nijak neublížím.
Po nějakém čase už se začne padat tma, tak se s nimi musím rozloučit. Dám pusu jí i vlčátku. To malé, kterému jsem zatím nedala žádné jméno, jelikož nevím, co to je, se za mnou rozběhlo, ale to už ho máma zastavila a podívala se na mě vděčným pohledem. Vím, že většina lidí je zabíjí, ale pro mě je to zločin. Na takových krásných zvířatech. Nasedám na Šejtana, který se držel celou dobu stranou. Bál se, ale moje uklidnění na něj zabralo dostatečně, aby znovu nezačal vyvádět. Vycítil, že tihle dva se ode dneška staly důležitou součástí mého života.
Ze začátku byl můj kůň sice nedůvěřivý, ale potom si k těm dvěma vlkům našel vztah. Nasedla jsem na něj a on se rozjel tryskem. Bylo to tak úžasné. V lese se ozývalo jen dunění kopyt. Nechtěla jsem aby to skončilo, ale Šejtan byl už velmi unavený. Sesedla jsem z něj a chvíli jsme šli krokem. Nechtěla jsem, aby mi vyčerpáním umřel. Už konečně byl odpočatý a kousek od místa kde jsme byli tekl potůček. Dovedla jsem ho k němu, aby se napil a já mohla nasednout. Konečně. Už mě začínali bolet nohy. Přece jen, chodit po lese v tenkých botách, se nevyplácí. Dojela jsem před hrad a zamířila rovnou do stáje. Odsedlaný Šejtan po mě chtěl znovu nějakou sladkost, ale musela jsem ho mírně okřiknout, že už žádnou nemám. O hodinu později už jsem ležela v posteli ve své komnatě a přemýšlela jsem jaké dám tomu vlčátku jméno. Usínám a najednou mě napadne mu dát jméno Karga.. Nevím jak mě to napadlo, ale to už nezjistím, jelikož už mě přemohl spánek.
Probouzím se a první co vidím je pokoj mé paní. Vše je na svém místě, jen já tu nemám co dělat. Kdo mě sem donesl? Proč tu jsem? Nicméně nečekám abych to zjistila. Ležím ve velké posteli paní. Ona tu není, ale jediné co nahmatám, když odtáhnu svou ruku od těla je Martin. Leknu se. Isabelu nikde nevidím, ale nečekám na ni. Nechala by mě zbičovat, že si tady „užívám„ s jejím strážcem. I když by to nebyla pravda. Bylo vidět, že k němu cítí velkou náklonnost. Miluje ho, i když je to její sluha. Snažím se neslyšně vstát, i když se při každém mém kroku Martin napřímí, nevzbudí se. Pomalu odcházím. Vše se mi zatím daří. Otevírám dveře. Ozve se vrznutí, ale Martin spí dál. Chtěla bych se dívat jak spí nebo ho aspoň políbit, ale nesmím. Paní by mě vyhnala z hradu. Utíkám rychle do své komnaty, tak aby mě pokud možno nikdo nezahlédl.
Přemýšlím o dnešním probuzení, jak a proč jsem tam byla, ale víc mi vrtá hlavou vzpomínka na to malé vlčátko, teď už se jménem ,,Karga“. Nevím co to zatím je, ale dnes to zjistím. Copak asi dělá moje malé vlčátko? Sama nevím, ale jsem rozhodnutá to zjistit. Uháním do stájí osedlat Šejtana. Po dnešním probuzení chci být co nejrychleji pryč pokud možno na celý den.
Vyhoupnu se do sedla a uháním k rybníku, kterému jsem se rozhodla dát jméno Vlčí jezero, po vlcích co bydlí kolem. Konečně jsme na místě. Sesedám a procházím se, po boku Šejtana, kolem rybníku. Najednou se někde blízko ozve zakňučení. Jdu blíž, až dojdu k malému bílému vlčeti.
„Kargo, jsi to ty? Miláčku, pojď ke mně.“řeknu a skloním se blíž. Poznává mě a v zápětí přestává kňučet, ale je smutný. Nevidím nikde jeho maminku, které jsem se rozhodla dát jméno Casi. Vezmu Karga konejšivě do náruče a v tom si všimnu, že je to pes a ne fena. Takže Kargo. Najednou se zpoza keřů vynoří vlčice. Je to jeho maminka. Je ke mně milá, lísá se ke mně a něžně mi vrčí do ucha. Je to jako můj pes, Lia, štěně polovlka, kterou mi zabili vojáci co verbovali mého bratra. Surovci. Byla to pro ně zábava, ale pro mě utrpení. Jeden z vojáků mě držel a nakláněl mi hlavu směrem k místu, kde utýrali mé štěně k smrti. Jediné co nemohl, přimět mě mít oči otevřené. Nedívala jsem se na to.
Petr jim nic nemohl říct nebo by ho místo naverbování zabili, že se chová jako dívka. Když se rozbrečím, Kargo mi začne olizovat celý obličej. Musím se usmát… Na Liu raději nechci myslet. Byla bych pak smutná celý den. Hrála jsem si s Kargem a Casi. I ona se chovala jak štěně.
Nicméně se začíná stmívat, ale mě to nevadí. To spíš v kuchyni kam patřím, tam to vadit bude. Paní mi určitě nechá nějak ublížit, ale ty vlci za to stojí. Starosti si s tím nedělám. Nesmím prodlévat čas. Podle slov Lilien je les v noci nebezpečný. Zvedám se z mechu a nasedám na Šejtana. Uháním pryč, aby mě Karga nesledoval. Na nádvoří na mne čeká Lilien.
„Eriko, to že tě paní přijala ještě neznamená, že se můžeš loudat a nepracovat. Nikdo tě nepřijal na to, abys jezdila po okolí a bůh ví jak dlouho si někde zdržovala!“pokárala mě jako malého spratka
„Ale já…“nestačím dopovědět. Lilien mi skočila do řeči tvrdým tónem.
„Máš jít okamžitě k paní a nemysli si, že s toho lehce vyvázneš. Nezaleknu se, ale je mi jasné, že jen tak lehce mi to neprojde.
Po nějaké době stojím před komnatou paní a snažím se působit tak, jako že se nebojím toho co bude následovat. Buď mě nechá zbičovat nebo mě vyhodí, ale jsem zvědavá co mi řekne. Uvidím jestli mi vysvětlí i to, jak jsem se dostala do její komnaty. Nedaří se mi udržet si kamennou tvář jako by se nic nestalo. Zaklepu. Ihned mi otevírá Martin. Nevím co mám dělat. Co teď? Podívá se na mě, ale já sklopím zrak a vcházím do pokoje.
„Eriko,“ začala paní a dodala: „ posaď se a řekni mi co je tvým úkolem na tomto hradě.“
Zůstala jsem stát na svém místě. Ani jsem se raději nepohnula.
„Zřejmě starat se o to, co mám dáno, totiž vařit a chodit pro ingredience.“řekla jsem skoro neslyšně.
„A proč si to tedy neudělala i dnes?“ zeptala se mne paní už trochu rozčíleně.
Nechtěla jsem jí prozrazovat své malé vlčí tajemství, ale pokud jsem chtěla, aby mě nevyhodila ven z hradu, musela jsem mluvit. Modlím se aby mě pochopila.
„Víte, má paní, jela jsem minulého dne k rybníku a potkala jsem tam vlky. Spřátelili jsme se a tak jsem se chtěla znovu podívat, zda-li na mne nezapomněli. A nezapomněli. Má paní, prosím odpusťte mi to, polepším se.“odpověděla jsem a sklopila oči. Rozplakala jsem se.
„Prosím má paní, nenechávejte mě zbičovat. Ani mi prosím nijak neubližujte.“
Nechápavě se na mě podívala.
„Kdo ti řekl takový nesmysl? Kdo ti napovídal, že já za trest bičuji dívky?“tázala se.
Nechtěla jsem to prozradit, ale paní na mě naléhala, tak ze mě vyklouzlo, že to byla Lilien.
„Já tu mrchu jednou zabiji. Jak si opovažuje tvrdit, že Já, hraběnka Isabela jsem něčeho takového schopná.“rozčílila se.
V jejích očích bylo vidět náznak rozčílení a velkého hněvu.
„Odejdi! Potřebuji si něco vyříkat tady s Martinem.“rozkázala.
Poslechnu. Nechtěla bych zažít její hněv. Martin poklekl a očima mi naznačil, abych se nezdržovala. Co to má znamenat? Ptám se sama sebe, protože jsem nikdy nic podobného nezažila. V posledních okamžicích než zavřu velké dveře vidím jak Martin nastavuje svůj nádherný krk a paní k němu přichází. Utekla jsem pryč. Má komnata potemněla. Rozsvítila jsem svíčku a chvíli přemýšlela, proč Martin udělal to neobvyklé gesto. Na to, abych se ho zeptala budu mít určitě ještě hodně času.
Ulehám do postele a usínám. Zdá se mi o Martinovi.