Oheň na zemi,když se rozšiřuje a dým se zvedá,každý pomyslí si,kdo jej způsobil.Oheň v srdci však uhasit nedokáže nikdo.Jen tíha a žal lidské duše dokáží unavené lidské srdíčko vzplanouti nechat.Dívka mladá,skoro šestnáctiletá,své srdce ohni prodala…
Kráčela světem jako bezduché tělo,v bílé košilce a chodidly znavenými a krví podrásanými.Její srdce celý život toužilo po lásce,však od úmrtí své máti,se jí láska vyhýbala jako červánek před bouřkou.Její srdce,ni její tělo dosud nepoznalo hřejivou moc lásky,však celý život po ní tolik toužila.Snila o rtech které by,rty její,láskou naplniti dokázaly a pohladily by svými polibky červenavé srdíčko dívčí.Když se na hvězdy podívala myslela,jak musí být krásné když ji její vysněný po tvářích hladí a líbá na šíji,hladíce ve vláskách jejích.Její vlasy byly jako křídla andělská když svým pohlazením dívčí srdce dokáží ohřáti.
Každým dnem navštěvovala školu,v níž kol ní kráčely desítky sličných chlapců,však ona jen přihlížela jak z ní odvracejí oči.V nitru sebe si však představovala jaké to musí být krásné když jí do hrudě vtiskne chlapec své srdce,láskou přetékající.Jak se jeho oči do jejích oken duše podívají a jí celé tělo láskou zčervená jako nebe léta,nad nímž slunce,barvami lásky zbarvené,vychází.Její sny činil čas nemožnějšími a nemožnějšími však.Klukům se smích v nitru i navenek budil,však nikoli radostí z pohledu mladé dívky,nýbrž z pocitu smíchu příčinou něhož byl dívčin vzhled.Malá,mladá,rozcuchaná a neupravená,neoblečená jako ostatní dívky a krásu její jí zakrývaly vlasy.
Dívka však v srdci stále snila o svém vyvoleném a každý den si představovala jak nádherné bude až bude maminka.Při každé této představě se nebohé dívce slzy v očích ronily.Jak čas plynul škola se pro mladou dívenku stávala nebezpečnější stále více.Tak jako se mladé srdéčko k lásce budí a tělíčko dívčí kupředu žene,tak stejně se i v chlapcích nekontrolovatelnost hněvu i agresivita a autorita budí.Muže příroda stvořila aby své ženě ochráncem byl,nikoli aby se jeho paže a hněv staly zbraní jej samotného.
Mužská srdce se plnila ocelí a olovem a jak už to život většinou chce,nechá je samotné si na zdraví sáhnout,v naději že se z oné chyby poučí.Málokterý obstojí.Jejich tělo se nenechává ovládat mozkem a rozumem zdravým,nýbrž látkami,kterými v sobě slast budí.
Ze školních žáků se stávali drogoví dealeři a jejich chování určovalo jen množství uspokojení.
Nebohá dívka jen přihlížela se slzami v očích jak z krásných chlapců dělají jejich tužby netvory a zvířata.Jednou v onen den osudný,jež její život navždy změnil sama okusila jak velká a neovladatelná dokáže býti zvířecí síla když ovládne tělo celé lidské.
Kráčela chodníkem a částmi kde v noci ještě svit lamp dopadal.Její srdíčko jí říkalo,by jej uposlechla a utíkala rychle odtud,z končin kudy tma černá se valí a jen temnota její hlavní společnicí jest.Vyděšená a strachem zaslepená dívka,kráčela jako by jí do nohou bodalo tisíce malých jehel a ona je nemohla vyjmout.Náhle se keř zatřást,klacík opodál praskl a na mladou a nevinnou dívku z keře vyskočila smečka divokých šelem v tělech mužských.Dívčin křik nikdy stromy ni půda místní nezapomenou.Z půdy se již nikdy nevytratí slzy bolesti srdíčka dívčího,ani krev jejího lůna do listů rostlin vsakující se.
Tlupa šelem po uspokojení chtíče svého zmizela stejně rychle jako se zjevila.Dívka v bezvědomí a všemi moci zla zasažená,ležela krví zbrocena v listí a trávě.Až ranní východ slunce jí do očí své světlo zavedl,by ji probudil opět k životu.
Svědomí mladého stvoření navždy tento paprsek odsoudilo a proklelo,za to že její duši bolest vrátilo a jejímu srdci dovolilo krev vylévat o další čas déle.
Dívka,sotva na nohou stojící se dobelhala do budovy školní očekávaje pomoci lidské,když ni slunce životadárné pomoci odmítlo a jen její bolest zvětšilo,že její tělo nechati ve spánku navždy odmítlo.Sotva chodící zničená a o nevinnost připravená dívka se ve škole nedočkala ničeho jiného než ran mužských pěstí do týla či svalů třísel.Utíkala co jí síly dovolily by se před nimi skryla,však svojí slabostí nedoběhla tak daleko aby výsledek nebyl že slabostí padne k zemi a banda více jak desíti mužských netvorů do jejího těla opět rány nohou a paží zarazí a v místě skrytém svoji chuť po slasti opět vyplní.
Dívka se pustila do pláče na toaletě dívčí,kde se dnem každým schovávala.Před těmi které temnota vyslala,by její duši navždy zatratili.Každý den kdy do školy přišla,azylu hledala na půdě či na toaletách.Velkou častostí se bohužel stávalo,že její nebohé tělo krev zaplavila ze všech tělesných otvorů a šikana včetně násilí se stalo nyní něčím co ovládalo školu zdejší.Ona její obětí byla a navždy jí souzeno bylo aby svoji bolestí zde skolena byla.
Ve spánku nyní neviděla štěstí nýbrž jen věčnou bolest a nejčastěji se shledávala se slunce západem.Mluvila k ní noční luna a slunce když své paprsky k západu obracelo.,,Mojí rukou jsi na svět přivedena byla a jen já budu onou která tě z něj zprovodí,pamatuj na mne!,,slýchala dívka ze spaní svého.Strach jen cestou k temnotě jest,a proto se rozhodla uniknout.Strach a děs hrůzou provázející zakazovaly jejím slabým nožičkám,by je za půdu školní vložila.
Rozhodla se uniknout přede vším-před školou a jejími netvory,před sluncem životodárným,před bolestí a před temnotou.Utíkala dnem i nocí a skrývala se před sluncem a na místech kam na ni ani temnota noci nemůže.Lidé z měst sousedních jen pamatují jak se kolem jejich domu či pozemku jejich tráva místy do červena zbarvila.Tudy dívka běžela,skrývala se ve všech místech kde by ji nikdo neviděl.Běžela potokem i řekou,a kdyby jen jedinou.
Čas však hrál proti ní když v slzách,potokem se valících,pohlédla jak se její bříško zaobluje a zvětšuje.Tolik prosila,aby mohla býti maminkou,než ji temnota vytrestala jejím vlastním snem,který se měnil ve skutečnost.Na kolenou prosila Boha,aby nenechal své dítě ve světě bolestí samotné.Prosila,roníce si slzy,a plakala nad svým zatracením na tomto světě.Nářek a pláč její silný sahal bolestí až k nebi nočním,než se nad ní Bůh samotný nesmiloval.
Dalšího dne když dívka vyčerpáním padla k zemi již,v okamžiku probuzení jejího si povšimla že ji neznámý chlapec v náručí nese ji.Když pohlédla mu do tváře,vzpomněla si že je to muž z jejích snů.Byl silný,krásný a láska v něm ztělesněnou byla.Když v náručí ji držel,bušilo mu srdce radostí z pohledu do unavených dívčích očí.Cítil její slabost.Cítil jak její duše volá o pomoc a srdce její umírá žalem a vyčerpáním.
Když se dívka probudila podruhé,ležela na posteli bílé kde muž vedle ní ležel a po břiše hladil ji a odhrnoval vlásky z obličeje.,,Přede mnou se schovávat nemusíš,,řekl jí.Po tolika měsících,týdnech a dnech se dívce objevil na tváři úsměv a poprvé v životě cítila jak jí muž vtiská do hrudě své srdce a ruce kolem jejích ramen jí obtáčí,líbajíc ji na šíji.Jedinou bolest kterou však v sobě nosila,byla ta která jí nyní rostla v břiše.
Chtěla již poslední bolesti se zbavit a navždy ji vyhostit na svět,mezi ostatní bolesti kam patří.Z oken nemocnice se toho rána ozýval obrovský a ničím nevázaný ženský křik,takový jaký tento svět ještě neslyšel.Mladá dívka tu bojovala proti vlastnímu tělu když poslední zbytky krve a tekutin těla s miminkem,pohlaví dívčího,na svět vytlačila.
Když,po dvanácti hodinách porodu,sestra na pokoj,mamince malou holčičku přinesla,matka její jí začala odmítat.V okamžení kdy sedmnáctiletá matka držela svoji malou dívenku v rukou,její oči se rozplakaly.Plakaly láskou k malé holčičce,která své prstíčky k mamince natahovala.
Dívka však nenalézala již síly k dalším výkřikům žalu či trápení.Zželelo se jí malé dcerunky své a svědomí její se k poslednímu činu odhodlalo.V očích svého miminka viděla jeho život a život svůj.Polibek své holčičce na čelíčko vložila a z protějšího kabátu,patřícímu pacientce jež si šla koupit cigarety,vyňala zapalovač.Položila se na postel a na ňadra svoji maličkou dcerunku přitiskla.Oči jí slzely a slzy kapaly na dětskou přikrývku.Viděla jak se na ni miminko usmívá a z pusinky jazýček vystrkuje.
Kolem matky s dcerou začal stoupat dým,a náhle povlečení i přikrývka postele vzplanuly ohněm.Láska maminky přerostla v útěk,kterým svoji duši navždy před světem pozemským uchránila,stejně jako dcerunku svoji.
Nikdy neuslyší dívka jak dupou po zemi malé nožičky,jak se na ni malá dětská pusinka směje
a nikdy neuslyší:,,Maminko,já nechci do školy!“