Krátká a tajemná slova…
Jdou znova a znova….
VYZNÁNÍ
Být s lidmi
je tak těžký
Být sám
je tak mrtvý
Být s Tebou
je tak skutečný
NOC PŘÍSLIBů
Noc přilehla Prahu
i mou duši
Jsme na prahu
Čeho ?
Kdo to tuší ?
JSOU
Jsou dny slunečný
jsou dny zbytečný
Jsou tací
co bolí
Jsou tací
co hojí
TAK KRESLI
Kresli
co tě napadne
stromy
krajiny
tvary záhadné
Tváře
oči
zahrady
sněhem zapadlé
NEROZHODNOST
Chvíle nepolapitelnosti druhých
chvíle nepolapitelnosti sebe
Co víc drtí?
Co víc zebe?
NĚCO O NEKONEČNU
Snad sto roků
k přistání zbývá
a z našeho metru
tiše ubývá
ZIMNÍ
V závějích sněhu
ucítím něhu
Pocit mám
že přistál jsem
u pravého břehu
Kdo ví…
VÝHLEDY (NEDOZÍRNÉ OBZORY)
Nedozírné obzory
otvíráme navzdory
neblahým tušením
Jsme zaklíněni
v sobě
v dravém proudu vln
zdobíme si noc
a utrácíme den
ZLOMKY
Autobus
se zlomil v půli
a oranžový bludičky
se na konci ulice
setkají
Tramvaj
pomalu přijíždí
a bázně tvé
se neptají
kdy mají nastoupit
HNUS
Cítím hnus
všech mých hrůz
oněmělý
ztracený
uprostřed prázdný cely
dost divný
je to celý
KOUZLO OKAMŽIKU
Mluvit o sobě?
Mluvit o lásce?
To snad není nutný
to snad jen život
je právě teď smutný
ČEKÁM
Čekám sám sebe
snad mi to výjde
potichu
tuším
že někdo příjde
DEŠTIVÉ POVYRAŽENÍ
Déšť padá
na sklo tramvaje
a mě je krásně
Do máje !
JSI
Jsi mrazivá
jak podzimní vítr
když chceš
Jsi krásná
jak slunečnice
když jseš
ZMĚNA
Přešli jsme most
přes propast prázdna
zradu
vyléčí odpuštění
avšak jizva
ta zůstane
o tom žádná
ROSTOU
Rostou mý vlasy
taky dny
a láska
Je to vše jen sázka
asi…
PLÁČ
Potichu brečím
chci se stát něčím
Zatím však ztrácím
a toho se děsím
UŽ ZASE?
Zase mě okradli v tramvaji
spal jsem a snil potají
o kraji kde touhy se plní
pak vystoupil jsem na konečný
a peněženka není!
UKRADENÝ OBRAZ
Šel jsem vztříc
tvým zahradám
srdce podal
a zůstal sám
Co já z toho všeho mám
když z obrazu zbyl jen prázdný rám
ZÁZRAK
Padá soumrak
a rozsvěcí mou duši
kapky zimního deště
buší
do parapetu
okna
Není slov
ještě jsou i hluší
Světlo předchází tma
Já tuším
ten zázrak
že Bůh mě zná
už slyším slova vítězná
ze srdce odplul
mrak
Nemusím se sebe
bát
když Ježíš nový život
požehnal
a
srdce
své
jsem Mu
dal
MODLITBA
Dej mi sílu
v naději
vždyť jiné věci
se nedějí
Pane ukaž mi
svou tvář
světla zář
v Boží milosti
rozpraš
mé hříchy na kosti
ve své milosti
Vždyť bez ní
jsme sušší
a hluší
bez radosti
jsme sušší
a hluší
bez radosti
SNÍMÁNÍ HŘÍCHů
Snímání hříchů
v naprostém tichu něhy
a kdeže loňské sněhy
jsou
Dál kráčím dobou ledovou
a stačím přetnout míchu
bez tichého vzdychu
Pluji po stráních samoty
kde zavání dech temnoty
a vřeští bolesti
vyšinutých neřestí
spadaných do listí
tajemných dějů
Tak
obracím oči
k nebi
Tiše se směju
že nevím
kam jedu
v nekonečným tichu
OTVÍRÁM SE..?
Otvírám se Bože a sám sebe zavírám.
Po cestě jdu a nevím kam.
Jsem bojovník,který je bezbranný.
Jsem úplný a přeci bez hrany..
tak nevím co tu zvoní?
umíráček nebo kúropění?
Jsme s Tebou či sami?
Nebo nahraní?
JEN NA CHVÍLI
Jen na chvíli
pár slov
Jen na chvíli
pár dob
Krátké setkání
smutky zahání
Jen na chvíli
spatřit běh světa
Jen na chvíli
tichá věta
Krátký okamžik
dlouhý otazník?
Jen na chvíli
zase plout
Jen na chvíli
nebýt bloud
TICHÁ NOC
Tichá noc nesvatá
obyčejná
temná
klepe na vrata
Kdo zachrání Marata
když bolest je tak jemná
a prach se snáší
na zdi a dveře
Vždyť Země je placatá
alespoň vleže
si tak připadám
A tápu
možná i chápu
než měl bych víc
než všechno
než nic
než příjde
odplata
PROSBA
Někdy mám dojem
že vše se točí v kruhu
cáry ušmudlanejch pruhů
jsou fangle
zdobící cesty světa
na pozadí
děravýho nebe
jak smutné
vidíme i sebe
Klečíme a prosíme
o milost svá srdce
a ptáme se
kdo má právo nás dusit
když ne my
světla aut
a ranní prázdno
člověče, tak to rozetni
ať verše nejsou ojedinělé
ve virtuální próze života
Máme vše rozděleno na etapy
podle plánu
( ach jak podlé)
roztříštěné duše na střepy
jsou oděny v černém hávu
a ve snaze porozumět druhým
nerozumíme sobě
topíme se
propojeni a chyceni v sítích
navzájem
Bože, tak to rozetni
ať nezvítězí nezájem
o barevné sloky lásky
UKRADENÝ OBRAZ
Šel jsem vztříc
tvým zahradám
srdce podal
a zůstal sám
Co já z toho všeho mám
když z obrazu zbyl jen prázdný rám
KOLA
Další kola se rozjíždějí
každou vteřinou
Hlídám si svý sny
a láskou chci proplout
až na druhou stranu
za hranice vnitřního ticha
až za prázdnotu chvil
ve kterých tuším
že jsem zas takový
a abych něco nerozbil
v tyto chvíle
myslím na to
ledabyle
a další kola se rozjíždějí
v barvách světlých
tmavých
připomínají věčnej hřích
a ráno je opět šedý
už ani nevím kolikátej den je takovej
a tak klidně
a zcela neúprosně
další kola se rozjíždějí
a ulice je napěchovaná
k prasknutí
STROM-JÁ
Jsem rozvětven do peřin mraků
a bludišť lesů
Jsem rozvětven do měňavých barev
i do chvil děsu
Jsem rozvětven do ulic
i pustých chodníků
Jsem rozvětven do písmen
cizích deníků
Jsem rozvětven sám v sobě
Jsem rozvětven v tobě
větvemi laskám tvou duši
a listí mi tak sluší
Však vítr duje dnes
a listy mé padají
tiše se snáší
neslyšně a vrtkavě
na tichou pustou mez
mezi kořeny mé
stejně jako loni
Stejně jako dnes
NEZROZENÉ POVÍDKY
Povídka o slečně z personální agentury
O svolávání nebezpečí na svojí osobu
o strachu
o něze tušený kdesi za
rohem
Povídka o vlnách
o spolku vietnamsko-ukrajinského přátelství
a ustanovení všech svátků
o poslední cigaretě
Povídka o ambivalentním vztahu
k oknům
bytu
paneláků
starých hradů…
Povídka o krátkosti
i nesnesitelný délce denních životů
o starým rezavým plotě
zarostlým šeříky
Povídka o blbosti všech výročí
za jakéhokoliv režimu
Povídka o nedokonalosti sebe sama
s vědomím své velikosti
po které tolik toužíme
ale za tohoto života
ji
nedokážeme dosáhnout
Povídka o Bohu
NA ŘÍMSE
Jsem vtisknut mezi
římsy života
po jedný kráčím
po druhý klopýtám
svý možný možnosti
si počítám
než příjde poslední vizita
kde výsledek je Bohem dán
NIKDO
Nikdo nepřišel
nikdo neodešel
nikdo nezval
nikdo nevyhodil
nikdo se nesmál
nikdo neplakal
nikdo nevysvobodil
nikdo nešel dál
nikdo nevstal
nikdo nepoklek
nikdo nestál
nikdo neutek
nikdo nevěznil
nikdo nepustil
nikdo neměl sil
nikdo nevěštil
nikdo nehledal
nikdo nenašel
nikdo si nepřál
nikdo neztratil
nikdo nehaněl
nikdo nemluvil
nikdo nevěděl
nikdo tu nebyl
PLÁČ ÚSMĚVU
Tajemný noci
bez pomoci
na zrychlený dráze
hvězdy promluvily
smích květiny ve váze
a křídla nočních motýlů
lhala o pravdě bolesti
snáze
než oči
při pohledu do zrcadla
Stvoly se chvěly
dotekem minulých sluncí
láska popraskala
na rtech žádosti
Verbovala se víra
čpěla síra
bez možnosti očekávání
bez zastavení
Nic nebylo v lidský moci
a úsměvem se pláče snáze
než těžkými slzami
na místech
kde nic není
DESET LET
Těch deset let
opakovaný změti
obkroužilo mě
zanechalo jizvy i jiný stopy
Duše okoralá
popsaná polibky
vzdechy
i histerickým řevem
nad ránem
Duše zmožená
půlitry
litry
a výpary tisíců putik
Za těch deset roků
kdy častokrát
odhodlával jsem se
ke skoku
do propasti sebou hloubené
Stokrát řekl jsem si NE
a opět obkroužil mě had
Používal rafinovaných vnad
ústa
slova
tváře
falešný svatozáře
nad politými stoly
Slzy v temný noci
padaly do polštáře
a ráno bylo sucho
nejen v hubě
Občas utonul jsem v hudbě
či v klínech žen
život šel kolem
co apokalyptický sen
a dostal mě až sem
až za hranici
Už tolikrát hučela mi v palici
touha
po milence smrti
ta tíha tak drtí
a já žil
spíš pil
a od obzoru k obzoru dnů
jen pustá krajina
Člověku se samotnýmu
špatně usíná
Tak snad s flaškou u postele
je kurva tak skvěle
až se chce
z toho ráno blít
Zbývá pocit
jakoby přetrhla se nit
a desetiletí uzlů gordických
musí jít
přetnout
Jen meč
kde ten vzít
a seknout
do klubka provazů
co škrtí
Duše se zbortila
a na dně smetí
Ne už ne
je čas vyklízení chlévů
dej Bože
ať vymetu tu mrvu
ten prach žalu
a zmarněných snah
životních střepů
a lásek uvadlých
Za deset let
zbyl účet propadlý
Čas zavřít lokál
podtrženo sečteno
co jsem si vzal
co chlast mi vzal
když okolo hrdla láhve
si mě omotal
ROZCHOD
Stojíme na březích
mezi námi vyschlá řeka
už není jak přeplavat
už není kam se ponořit
říkáme slova řezavá
ani jeden z nás
tomu druhému nemává
zbývá jen stát
na kamenech samoty
a přes prach koryta
na sebe křičet mlčky
svý otazníky
vykřičníky
tečky…
ZAS
Zas měříme čas
v tramvajích
na cestách
spěcháme nuceni jimi
nuceni světem
sami nenucení
v sobě svobodný
nezávislí na větách
psaných v závějích
slyšíme tlukot srdce
svůj vlastní čas
na všechny cesty
berem ho zas
JEDEN VEČER
Smála jsi se očima
Přeskakovala slova
A řeči
Bylo to fajn
A co když?
A přeci?
Mluvil jsem o věcech
O kterých jsem se zařekl mluvit
O lásce
O životě
O bolesti
O tom co šlo rozbít
a spravit
o štěstí
A ty jsi se usmívala
řeči dál tekly proudem
jako to víno ve smíchovský hospodě
a vše bylo najednou
tak v pohodě
TICHÁ NOC
Tichá noc nesvatá
obyčejná
temná
klepe na vrata
Kdo zachrání Marata
když bolest je tak jemná
a prach se snáší
na zdi a dveře
Vždyť Země je placatá
alespoň vleže
si tak připadám
A tápu
možná i chápu
než měl bych víc
než všechno
než nic
než příjde
odplata
POTÁCENÍ
Potácím se
od ženy k dívce
od jointa k dýmce
od piva k vodce
od mlčení k tlachání
od reality ke zdání
od nenávisti k lásce
od vrcholu k údolí
od bolesti k tomu co již nebolí
Tak se já potácím
o tom to je
i když možná ne
Nic nelze vidět jednoznačně
to jediný snad
jistý je
uprostřed potácení
z kterýho občas na blití je
SOBOTNÍ DOPOLEDNE
Procházím městem
v ruce mám
starou lampu bez knotu
Zpívám o tom
že sto let
je vzdálenost z chodníku na chodník
Přes ulici
napřáhla ruce staletí
a sklo s cihlami
nemohou dotknout se
své podstaty
Lampa se kymácí do rytmu kročejů
a lidé zatím jdou
odnikud nikam
PROSBA
Někdy mám dojem
že vše se točí v kruhu
cáry ušmudlanejch pruhů
jsou fangle
zdobící cesty světa
na pozadí
děravýho nebe
jak smutné
vidíme i sebe
Klečíme a prosíme
o milost svá srdce
a ptáme se
kdo má právo nás dusit
když ne my
světla aut
a ranní prázdno
člověče, tak to rozetni
ať verše nejsou ojedinělé
ve virtuální próze života
Máme vše rozděleno na etapy
podle plánu
( ach jak podlé)
roztříštěné duše na střepy
jsou oděny v černém hávu
a ve snaze porozumět druhým
nerozumíme sobě
topíme se
propojeni a chyceni v sítích
navzájem
člověče, tak to rozetni
ať nezvítězí nezájem
o barevné sloky lásky
VZPOMÍNKA
Zelená rukavice
hozená koberci se směje
ve stínu svých prstů
a dvě boty se milují
Buben vyhrává rytmy
chaotické
a oči malého medvídka
jsou rozšířené
a lesklé touhou
po svíci
která
ač umírá
se ještě nezrodila
jako tato noc
Popelník už nedýchá
kříž visí vedle žluté nohy
a vzpomínka
na tvé tělo
uléhá do peřin
za záclonou oranžové tmy
UMÍRÁNÍ
Když láska umírá
msta s bolestí vzpíná své ruce
k obloze
ke dnu sebe sama
Není víra
ni nevíra
a jsem nucen se bezmocně
třást
ve své pasti
Snažím se slova vykřičet do řádků
a marnost marnosti
podkuřuje
v kotli prázdna
a počasí
již nic dobrého nevěstí
Pro útěchu mohu říci
prozatím
ale co z toho
vždyť otázek je mnoho
zvlášť těch nevyřčených
těch utopených bez odpovědi
a smutné oči nic nevidí
přes stěnu
marastů nakupených
Přestalo sněžit
a my uvízli v závějích
každý na té své
závětrné straně hory
a tam klečíme
vymýváme kyselinou
nadějí zborcených
své poslední kapky soli
a nic nepřebývá
RÁNO BLAŽENÝ
Ranní probuzení
do Tvých pih
a tepla Tvý náruče
Voníš
a tvary do kterých
mě chytáš
Všechny ty křivky a záhady
mnou klátí
když mě bortíš
Nekonečně trýznivá
je cesta
do Tvého klína
a prsy se vzpínají
proti mě
Ostrorůžové bradavky
zdraví mě
když otevřu ráno oči
A není dalších přání
vše vyslyšeno již
Tvé řasy Tě zamknou
když spíš
a další den klepe na víčka
HOLUB
Po záhoně se prochází
holub mého smutku
a vskutku
město je spoutáno
pod mříží
elektrických hadů
a zase umírají stromy
a jablko padlo do ranní mlhy
rezavé jako koleje
mého vláčku snah a nutkavých nutností
ve kterým sedím
v poloze mrtvýho brouka
a snažím se podívat z okna
ale nemám už sílu pohnout se
kupředu
BĚH
Lež
imaginace
a naděje
Něco z toho ve mě je
něco jen tak prověje
Oklepu se
ale kam s tím ?
Běžím
běžím
a je mi odpuštěno
Nebi snad ne ?
Kde je hranice
Cesta tam a dolů
nahoru a zpět
Co je realita
proč záblesky mé skáčí
po klapkách stroje
a co kapky deště
kde se zdržely ?
Nevím kam padají
a jestli je to skutečně tak
Nevím
a rychlost se pomalu zvyšuje
Nezávazně
a tak to je
Tak se vem a běž
zkus to bez postroje
ZBYTEČNÝ RÁNO
Ráno je šedý a beznadějný
jako postavy v šeru
a za oknem mříž
( prý každou další myšlenkou si přitížíš )
Nechci vstát
nechci další den
a do nemocničního pokoje
doléhají zvuky
budícího se města
( a kroky z chodby – někdo se šourá za svým údělem )
Jak rád bych dělal
cokoliv jinýho
než seděl tady na posteli
a říkal si
že mě to vysaje
poslední zbytky chuti
žít
( když se nezvednu – není kam jít )
Alespoň mi zbývá
to ranní cigárko
Kouřím před dveřmi baráku
a chtěl bych mít křídla
jako ti havrani
co nesou poselství zimy
Odejdu odtud jiný ?
Kouřím
a cítím v sobě
záchvěv mrazu
a jedno zbytečný ráno
žmoulám v prstech
VZPOMÍNKA NA RACKY
Sedím v dešti na nábřeží
neprší
( to šedý nebe jen tak pláče )
Petřín a ostrov zreznul únavou
z léta
a racci smutně krouží
nad Vltavou
(večer nad Karlovým mostem jsou to zářící bílé hvězdy)
Mou hlavu šelestivě vyšeptává
podzim
Tak se zvednu
z lavičky
a chodím ulicemi
mezi proudy aut
( té nemocné krve města )
Je ve mně ticho
To ticho drtí
to ticho blouznivě bolí
a já se každou chvíli rozletím
střemhlav proti zadrátovanému nebi
a jako jediný zvučný bod
vtom vnitřním tichu
zníš Ty
zatím co
se ve mě hromadí
neurčitý pocit vzteku
Tak rád bych měl křídla
a přestalo pršet
HOSTINA TUPÝCH
Ach má nespokojenosti
z velkých myšlenek zbudou jen kosti
a strach mně hostí
na večeři pro nezvaný hosty
Ach má milá zvířeckosti
má tichá tupohlavosti
jsou chvíle kdy se mně zhostí
návaly nebývalé nespokojenosti
se sebou
s mou náladou
a i s těmi
co proti mně na ulici jdou
Ale co
mám svou hlavu kdesi za hlavou
trochu děravou
avšak bez žádostí
JEN NA CHVÍLI
Jen na chvíli
pár slov
Jen na chvíli
pár dob
Krátké setkání
smutky zahání
Jen na chvíli
spatřit běh světa
Jen na chvíli
tichá věta
Krátký okamžik
dlouhý otazník?
Jen na chvíli
zase plout
Jen na chvíli
nebýt bloud
PUSTO
Pusto a prázdno
drtí
sedm bran
života a smrti
Lichá slova
stále znova
půlí
zpráchnivělou vůli
Vše je jedno
a jedno je nic
Na konci otazník
Co víc?
VLNY
Pluji po vlnách života
jen já
a má samota
ten hvězdný prach
jsem já
a život utíká
mezi dny
a nocí
Tichý sny
Jsme cvoci
Kdo co žádá
tomu se i dostane
Hvězda padá
a naděje zaplane
Kdo ví…
Jen vlny
jedna za druhou
v království ticha
Jsme pohromou
bytí
a snů
z bezbřehých dnů
dýchám bahno
a jdu
vstříct svým temnotám
Snad za tisíc let
nebude láska má dokonalá
jak život a smrt
jsi ty a já
ty světlá
já temný bloudím
v zákrutách
Ty hladíš
když usínám
ve tvých něhách
Naše láska je komplikovaná
a ty tak průzračná
má duše bez tebe je sama
jsi má jediná žena
tak měj se mnou
trpělivost..
(Pro mojí lásku, taková omluva, ona ví…)
OKNA JARA
Okna domů
září sluncem
Město už cítí
jaro v zátylku
Slunce se zlatým
puncem
klesá dolů
k zániku
MEZIČAS
Žití v mezičase
prázdných dní
točí se to zase
o jiném se sní
holt pohoda jak prase
kdy
zbývá jen hnít
a ptát se
Pro co žít
a jak se tiše uzemnit
NEDÁM SI
Cejtím hloubku samoty
temnoty kopku
Do prázdna kopnutý
nedám si vodku
SUMEC
Jaro to rozjelo na plný plyn
Hodila by se do uší
Janis Joplin
Slunce depky vysuší
a nadělí nálady unce
v pondělí i v neděli
chytím si zlatýho sumce
TICHÝ PITÍ
Tichý pití
v tichý noci
si tě chytí do svý moci
ovine tě zapomněním
pohladí tě roztoužením
hlasitý dny pak řvou
rozdrtí ti sny který jdou
od samoty k bolesti
rveš se o svůj pád
jen samý tupý neřesti
a vůbec žádnej řád
když jak saze padaj nesnáze
do kola života a bytí
zbyla jen samota a pití
taky trocha nostalgie
nad tím že stále se jen pije
když duše stále padá
uvadá a zlá je
a žádnej zájem
VLNY II.
Ve vlnách kráčím
točím se
Teď je mi fajn
stoupám dál
a občas myslím
na minulý vlny
snad někdy
zkrotím se
ve vlnách
na které stačím
sám
PO NOCI
Ráno s rozbitým čelem
krev zaschla na třetím oku
mám i takový pohled
Snažím se uklízet
památky na večer
abych si uklidil
i v sobě
svý pomlácený myšlenky
Přeskakuji z jednoho
na druhý
a konečnej výsledek?
Jen praskot dřeva v kamnech
prázdnota v mý hlavě
a dopitá láhev
na stole
harmonizuje s mým vnitřním šerem
CO SE ŘÍKÁ V TELEVIZI
V televizi říkali
že sněžilo na poušti
Co je tohle za svět?
Zima nás ne a ne
pustit
a děda
co stál na ulici
byl nešťastnej
že mu nešel zavřít ten zkurvenej
deštník
Tak jsem mu ho spravil
Byl rád
a já si po chvíli myslel
že to byl jen přelud
Slunce pak zemřelo nad Smíchovem
nebo si vzalo dovolenou
a na chodníky ulic
padaly vajgly
a mlha
BUDU ČEKAT
Budu čekat
příjde-li někdo
nebo budu sám
opitý
hlava plná blues
cigáro není
jen temná šeď
podzimní ticho
šelestí
v domělém klapotu kol
a vůkol není nic
čeho by se dalo chytit
ve větru věčnosti
planu
a budu čekat
na touhu
která se nedostavuje
na bezmoc
která stále je
se mnou
i beze mě
a do toho tichý blues
MůJ TANEC
Točil jsem se
v kruhu
svět ztratil kontinuitu
v rytmu
mě měl můj arogantní trans
cítil jsem opovržení okolí
možná jen zdánlivý
Mě to bylo jedno
byl to můj tanec
jen pro mě
ne pro ostatní
chvěl jsem se
jen stále v divokém rytmu
Něják to šlo
a já pak raději vypad
no co
rytmus zkončil
nikdo to nevnímal
jen já
bylo už po koncertě
DLOUHÁ NOC
Za oknem na nebi
byl stříbrnej pruh
po stropě se úlisně plazil měsíc
byly čtyři možnosti
já se převaloval na posteli
sny byly horký a dusily
Procházel jsem troskami měst
a měsíc byl zlej duch
já stříbrnej kruh
mezi freskami
a ráno bylo opuchlý
ZA ROZDĚLOVACÍ TŘÍDOU
Smíchov hučel
auta se plazila
a já šel až dolů k Vltavě
k pivovaru
Na rozdělovací třídě
svítily lampy
dál už byly ulice temný
lidí málo
jen kožený přízraky
Zapadl jsem
do hospody
když jsem přišel
byli jsme tři
za okny svištěla auta
hráli k tomu od výčepu
Pink Floyd
a v televizi se zase vraždilo
já měl svý pivo
smíchovský smutek
a myslel na náčelníky dávných kmenů
Mimo aut byla ulice prázdná
pustá
šedá
krásná
a sem tam sirény
možná někdo umírá
rodí se
možná vražda
či někdo nahlásil
že mu něco chybí
Všechno je možný
i zrada
i to že někdo nezavolá
svět se nepatrně vlnil
sem tam i poskočil
a Smíchov mi hučel v hlavě
ROK NULA
Zkončil rok nula
rok zmatenosti
rok jízdy v kruhu
rok cest stereotypu
a setkávání bohů
Zkončil rok hledání
zatracení
rok nadějí i bolesti
zkončil rok pití
smetí
rok jehel
a rozpouštění
zkončil rok nula
rok vlasů
chůze
i šílených běhů
horkýho slunce
i mrazivýho sněhu
zkončil rok
kdy jsem hledal něhu
zkončil rok divokejch nocí
sexu
útlaku
a naivity
zkončil rok karet
halucinací
a blábolů
zkončil rok nula
rok doteků
samoty
touhy
zkončil rok poznání ztraceného
rok nesmyslu
rok hospodských dopolední
dní
nocí
zkončil rok čekání na marnost
na lásku
i na světy v černých mracích
zkončil rok nula
ten další se mu bude
v něčem podobat
MÍSTA DÁVNÝCH HER
Místa dávných her
se mění
řeka je srovnána
kamennými břehy
do latě
a už to není co dřív
Jen to slunce ve větvích
to připomíná
Na cestě podél řeky
vidím pole
a na obzoru
úbočí hor se zbytky sněhu
cítím v sobě něhu
k tomuto kraji
v náručí Jeseníků
a vzpomínky
na místa dávných her
bezstarostnýho dětství
lovím nad půlitrem
hanušovickýho
šeráku
v šumperský hospodě
Na šenkesu
na místě nových her
VÁNOČNÍ ČAS
Vánoční čas je tu zas
jde okolo mě
já jej nevnímám
mluví se o lásce
zůstávám sám
hlásí se pravda
a můj život je lží
na okna strachu
bolesti mží
a na těle kvetou vyrážky
pochybení
Končí rok dluhů
století bohů
tisíc let sluhů
Stereotyp přetekl
přes okraj dnů
sečítám čárky na účtu
nesplněných snů
splněných zatím není
a v noc se proměnilo světlo denní
škodolibě se tomu směji
v čas předvánoční
v hodinu půlnoční
pustý
a zbytečný
ROK UŽ MELE Z POSLEDNÍHO
Rok už mele z posledního
šílenství nákupů vrcholí
vánoce
svátek konzumu
ze starých domů omítka se drolí
Draze platím svojí únavu
chci vykoupit zpět svou svobodu
a přelézt zeď
co si v sobě stavím
netečně na to hledím
zatím co ve mě koluje
syntetický štěstí
říkám si
snad se vzchopím
přeci nepůjdu až na doraz
znám už tu propast
kde se netečností hojím
páchám na sobě podraz
a vánoce jdou letos něják mimo mě
zřejmě taky melu z posledního
To už je skoro na vydání menší knížky:)
To Gordias: Díky 🙂 V současný době už moc nepíšu, to jsou starší věci, něco mi vyšlo v literárním časopise Orbys-Kmen, mám vlastní web: http://www.lipner.estranky.cz a rád bych vydal vlastní knižní sbírku, jenže vydat knihu není levná záležitost, pracoval jsem v knihkupectví, tak vím, jak to chodí….
Krásný, úžasný, chytlavý a občas bolavý… Jako ten náš život ! Chválím a stávám se věrným čtenářem 🙂