Kráčet Smrti vstříc

Nezajímal jsem se, kdo by mohl ony výstřely zaslechnout, podstatné bylo splnit úkol. Rychle, precizně, bez zaváhání, jak mne to učily. Nic pro mne nebylo tak důležité jako přežít v tomto nelítostném světě, postoupit v hierarchickém žebříčku zase o kus dál.
A jeho blížící se smrt mi tohle všechno umožnila.
Moc dobře jsem viděl stále zděšený, zmatený pohled zelených očí, vyděšených a tak krásných v bolesti, která přicházela spolu se zraněními, jaks e tělo dostávalo z prvotního šoku.
Má ruka spolu se zbraní klesla k boku, svaly prstů již nedokázaly udržet onu zbraň a ta s cinknutím spadla na kachličky, těsně vedle zhrouceného, krvácejícího těla. Bylo to zvláštní, vědět, že jsem ho zabil – jistě – jeho srdce stále tlouklo, ale čím dál tím pomaleji. Také skoro nepostřehnutelně chladlo, dalo by se říct, že se ztrácelo, ale agónie bolesti byla v postoji celého tělíčka zcela patrná. Cítil jsem ji i já.
Já, stojící tolik metrů od toho ještě dítěte.
Zabil jsem ho.Pod váhou toho přiznání, uvědomění, které se mi vštěpovalo hluboko do mysli a možná i do duše, která právě teď plakala, jsem klesnou na kolena vedle postavičky, zoufale na mě upírající své modré oči.
Z bledých rtů, těch křehkých rtů, které jsem jen zřídkakdy mohl líbat, začal vytékat pramen krve. Byla o mnoho světlejší než ta, která barvila chodník pod mýma nohama. Snad to bylo způsobeno bledostí chlapcovi pokožky? Nevěděl jsem. Netušil jsem.
Má mysl odmítala pracovat.
Všechny buňky v mém těle se soustředili na umírající dítě, ležící před námi. Na jeho krásu, na život, který jsem mu tak sobecky vzal pro vlastní záměry. Pro vlastní machinace.pro vlastní touhu po moci a nesmrtelnosti v očích svého lidu – avšak k čemu je cokoliv – nesmrtelnost i život – když není s kým toto vše sdílet? Toto vše prožít:
Vždyť ten jediný, se kterým bych o to stál a pro nějž jsem bojoval, mi právě umíral pod nohama. A já se nedokázal ani pohnout a pohladit jej po vlasech. Nedokázal jsem nic.
Tak slabý, bezohledný jsem byl. Bez citu, chladný, avšak ne bez srdce. To pukalo na tisíceré kousky při tom pohledu.“Odpusť,“ zašeptal jsem, když se zelené oči pod náporem další vlny bolesti přivřeli, až to vypadalo, že se dítě mračí.

To ale však stále milovalo. Stále bezmezně milovalo muže, který mu způsobil tuto bolest, který mu takto ublížil. Protože on byl to jediné, pro co žil, kdo se o něj staral, kdo jej zachránil.
Pokud toto měla být cena za to, co vše mu bylo dáno, přijal ji. Veškerou bolest, nebytí, které brzy po bolesti bude následovat. A možná něco jiného. Snad jen… prázdnota.

Pevné dlaně objaly zkroucené, křehké tělo a přisunuli si jej do náruče, nehledíc na krev, která tak smáčela jeho vlastní oblečení. Opatrně,s e vším citem, co v sobě měl, podepřel chlapci hlavu a sklonils e k němu, aby jej políbil do vlásků.
„Odpusť. Odpusť mi, prosím. Zradil jsem tě…“
Šeptal do nich téměř šíleně vědouc, že odpověď možná již nikdy nepřijde.
Přesto se však chlapec v náručí usmál a jeho zelenkavé oči se jakoby rozzářili. Ach ano. Konec. Konec, který po mukách, agónii, které musel snášet, byl tak klidný a mírný. „Miluji vás…“ zašeptaly bledé rty, než oči zmatněly v posledním záchvěvu lásky, která snad opravdu byla upřímná.

Láska prostituta.

Muž bolestně zavil.
Tiše, nepozorovaně, avšak o to více zoufale, držíc nebohé, vláčné tělo ve svém náručí. Schoulil se k zakrvácenému uzlíčku a pevně si jej přitisknul na prsa, snad ve snaze darovat mu život. Vyměnit ten svůj za ten jeho. Utopie. Bláznivá utopie pomateného milence, oddaného vojáka, sluhy šílence.

„Odpusť, odpusť, má lásko, Gabrieli.. odpusť.. zradil jsem, zradil jsem nás.. odpusť…“ šeptal.

Zakrvácená ruka se natáhla pro revolver a zvedla jej.

Pak už jen rána – a dlažební kostky od krve. Objetí milenců, navždy oddaní sami sobě. Následujících se v smrti.