Liliana stále toužila po podzimním vánku ve vlasech, však nemohla. Její rodiče žili v Africe na výzkumu podnebí. Jedna naděje pro ni však existovala. Byla to její teta Amy z Paříže. Liliana chtěla konečně okusit jiné podnebí. Měli tam jet na její dvanácté narozeniny. Adriana a Max tam museli jet kvůli vzorkům, protože teta Amy pracovala jako laborantka. Byli tam naposledy před pěti lety. Liliana na to byla moc malá, aby absolvovala takovou cestu letadlem. Dva roky si šetřila na cestu letadlem ne jen pro sebe, ale i pro svou nejlepší kamarádku Anchel. Anchel se jmenuje, protože podle místních obyvatel je zázračná a v překladu to znamená anděl, ale Lliana se nikdy nedopátrala proč. Však Liliana nepochází z Afriky, ale z Anglie. Vždy na to byla hrdá. Nejvíce ji vždy mrzelo, že skoro nepoznala svou vlast. Lilianin táta Max už ji opustil, když jí bylo teprve jeden rok. Její máma Adriana se s ní vydala do Afriky na její druhé narozeniny. Nic si nepamatuje z domova no vlastně skoro na nic. Za týden se Liliana probudila se zvláštním pocitem, byla to taková směs dobrodružství, touhy a nekonečné radosti. Tetu Amy viděla pouze jen na fotkách a hned vycítila, že je to dobrosrdečný člověk. Konečně vstoupí někam, kde je to úplně jiné a tam kde to vůbec nezná. Liliana ani nevěděla proč zrovna tohle přání, ale bylo na něm něco zajímavé. Sedí v autě se svou nejlepší kamarádkou a rodiči. Mezi děvčaty kolovala nervózní atmosféra. Adriana t hned vycítila a děvčata uklidnila. Dojeli na letiště a už se hrnuly do letadla. Po pár hodinách cesty se všichni kochali nádherným výhledem. V Anglii začínal podzim a všem jim byla zima. Liliana vstoupila z posledního schodu a už užívala krásy kolem. Autem si jízdu mohli velice užít. Všichni byli vyčerpaní, tak šli spát. Do odpoledne si různě dělali, co chtějí. Jak mile se Liliana vytratila z dohledu, vyšla na střechu. Před zábradlím byl ještě malý schůdek, na který stoupla. Podívala se kolem, kde viděla nádherné stromy osvícené parsky slunce. Listy byly zbarvené do podzimních barev. Zavřela oči a vítr ji štípal do očí, obloha se před ní otvírala a konečně si splnila svůj sen.
Tato povídka je složená na základě lidských snů, každý člověk má své sny, které si chce splnit. V každém případě se to, ale nezplní. Máme své přání, touhy a předtuchy. Tento příběh je sice smyšlený, ale je to dobrá ukázka toho, jak se můžou sny splnit.
Přeju vám, splněních vašich snů a doufám, že se bude vám líbit z mích prvních amatérských děl.