Ve vzdáleném vesmíru hluboko v prostoru, hluboko v čase se v tísnivé temnotě a prázdnotě nachází světlo. Světlo v podobě života, hvězda, která nikdy nezhasíná. Je to nebesky křišťálový palác ohromující velikosti s velkolepými zahradami, jejichž krása se ničemu nevyrovná. Je to Casadios, sídlo bohů, komplex tak velký, že se žádnému smrtelníkovi za celý život nepodaří projít všemi chodbami a podívat se do všech místností a sálů.
Tento palác vybudovali sami nejvyšší bohové, Rosaline a její syn Edmond. Žijí zde andělé strážní, všichni bohové, padlí bojovníci a také většina zesnulých. Má stovky pater a rozléhá se do všech světových stran. Ze střech se tyčí tisíce věží a věžiček a zdi z mramoru a křišťálu jsou posety nepřeberným množstvím oken nejrůznějších tvarů a velikostí. A v hlubinách palácových sklepení, kde se chodby a komnaty proplétají mezi sebou jako hadi, se nachází skriptorium Osudu.
Bývá zde dokonalé ticho, protože sem nikdo nechodí, ale právě teď tomu tak není. Ve skriptoriu se ozvalo tlumené zavrzání židlí, poté se za doprovodu nepříjemného skřípavého zvuku otevřely masivní dvoukřídlé cedrové dveře a vyšel z nich Písař. Nebylo mu vidět do tváře, protože přes ni měl přehozenou velkou kápi. Byl vyšší postavy a i přes volné roucho bronzové barvy šlo vidět, jak byl pohublý. Neslyšným krokem se vydal do temných prostor podzemí, šel rozvážně s hlavou skloněnou, nedíval na strany, věděl přesně kudy jít, ačkoliv se za dveře skriptoria nepodíval už léta. Procházel mnoha chodbami a chodbičkami, sály, které už dávno nemají žádné využití, a komnatami, kde jsou jedinými obyvateli Ticho a Klid.
Po tmavém točitém schodišti se konečně dostal ze sklepení a poprvé se zastavil. Nebyl vůbec zvyklý na tolik světla. Rozhlédl se na obě strany haly, ve které se právě nacházel. Znejistěl ve svém kroku a pomalu se rozešel na nádvoří. Hlavu při tom znova sklonil do země, a tak si ani nevšiml osoby, která šla naproti němu.
„Písaři!“ zvolala žena.
„Helgo, zdravím,“ promluvil Písař příjemným hlasem, „zase jdeš nadělovat štěstí?“
„No jo, vždyť mě znáš,“ usmála se.
„Jenom to nepřežeň, ať pak nemusím dělat škrty v Knize.“
„Neboj, tentokrát toho bude jen poskromnu. A kam máš vlastně namířeno? Neviděla jsem tě už roky, pořád jsi zavřený tam dole.“
„Chci se trochu projít na čerstvém vzduchu,“ zalhal Písař.
„Aha, takže zase mi nic neprozradíš,“ postěžovala si bohyně, která snadno prokoukla jeho lež, „a kdo vlastně teď zapisuje, když nejsi u Knihy ty?“
„Standa. Kdo jiný?“
„Ale ne, vždyť strašně škrábe. Zase nic nepůjde přečíst.“
„No a co od něj čekáš? Je to kocour!“ zasmál se Písař.
„No právě… Tak já běžím. Dobře se nadýchej čerstvého vzduchu,“ řekla Helga na rozloučenou.
„Měj se,“ odpověděl Písař a mlčky pokračoval dále. Zanedlouho už vyšel ven do zahrad. Při celé této cestě vyšel dohromady dvě stě čtyřicet sedm schodů, musel otevřít sedmatřicet dveří, prošel dvaadvaceti místnostmi, minul osm památníků a za celou dobu nepočítaje Ticho a Klid potkal pouze Helgu. Ten Casadios mi někdy připadá opravdu zbytečně velký, pomyslel si. Poté udělal právě padesát jedna kroků, a když se sklonil, přesně pod ním leželo ptačí hnízdo, které spadlo ze stromu. Uvnitř bylo jedno vejce. Písař jej vzal do ruky, otočil se a vyšel zpět k paláci. A toto všechno jsem musel udělat jen kvůli tomu, že je to psáno, řekl si nakvašeně při cestě zpět.
Tou dobou, o miliony mílí níže, ve vzdálenosti, jež se zdá být nekonečná, se na Octamontu schylovalo k něčemu, co otřese celou zemí. Octamont byla planeta jako každá jiná ve vesmíru, vytvořil ji bůh Edmond a už tisíce let ji obývají lidé. Král Viktor IV. právě vedl na hradě Tenebraburg velice důležitý rozhovor se svým nejvyšším poradcem. Už se stmívalo, ale král chtěl mít tu záležitost vyřešenou ještě dnes.
„Tak je srovnejte se zemí!“ rozkřikl se.
„Ale, Vaše Vznešenosti, to nejde. Ty obce jsou hlavním zdrojem potravy pro celou Vaši říši. Sám dobře víte, že ve Vnitrozemním Údolí je ta nejúrodnější půda,“ vymlouval Lars toto rozhodnutí svému králi.
„Já vím, já vím! A přesně s tím počítají i oni, ale já se nebudu nechávat zahánět do pasti. Bude to výstraha i pro ostatní.“
„Vaše Vznešenosti, dokážete si představit, jaký to bude mít dopad na celé hospodářství? Je to opravdu riskantní krok. Samozřejmě, já souhlasím, že musí být potrestáni, Vaše Vznešenosti, ale vymazat půlku Vnitrozemního Údolí z mapy světa? To je trochu moc…“
Nacházeli se v kruhové místnosti s vysokým stropem. Uprostřed stál kamenný model známé polokoule Octamontu, u něhož král, kterému se přezdívalo pro svou krutost a pletky s Podsvětím Temný, rád dělal významná rozhodnutí. Na tomto místě si totiž připadal, jako by mu patřil celý svět.
„Už jsem se rozhodl. Pošlete tam Poddané z Hranic. Nic nesmí přežít. To místo využijeme efektivněji…“
Královi poddaní, tak se nazývaly Přízraky, které sloužily Viktorovi. Byly to duše násilím zavražděných lidí, jimž bylo zabráněno odejít na Onen svět. Bezmezně plnili královy rozkazy a nebylo téměř možné je zničit nebo zabít. Nebyli totiž ani živí ani mrtví. Nemuseli jíst ani pít, jediné, co bylo zapotřebí k jejich zrození, byla nesmírně složitá černá magie. Nosili prosté brnění nebo pláště z černé látky, z rukávů trčely ruce kostlivců a místo hlav měli duté helmice, ze kterých se kromě odporného odéru linula také chladná temně zelená mlžná záře. A nyní celé vojsko těchto nestvůr mířilo k vidovýchodním vesnicím Vnitrozemního Údolí.
O pouhou půl hodinu později v Pastýřově, vesnici Vnitrozemního Údolí, která právě usínala, se rozezněl požární poplach. Ten srdceryvný hluk naháněl malému Tomovi husí kůži. Byl přímo děsivý, nevěstil nic dobrého. Vzápětí však utichl a celou vesnicí se začal odnikud ozývat natisíckrát zesílený hlas starého chraplavého Pastýřovského starosty. Jeho řeč byla nesouvislá, šlo poznat, že byl vyděšený k smrti. Mluvil pomalu a po každé dokončené větě se hlasitě nadechl.
„Strakol! Město Strakol bylo přepadeno. Přišli tam Oni. Byli tam! Královi poddaní. Vypálili, zničili, vše srovnali se zemíiíří SEM! Všichni, každý se zachraň a UTEČ! Jsou rychlí, do pěti minut jsou tady. Do pěti minut bude vesnice v plamenech!“
Tomovi rodiče vtrhli do pokojíku a než se chlapec nadál, byli už i s jeho babičkou Žofií na ulici. Ze všech stran byl znatelný strašný zmatek. Lidé ve tmě pobíhali sem a tam a sháněli své známé a příbuzné. Všichni byli roztěkaní a nikdo si pořádně neuvědomoval, co má dělat. Tom se držel za ruce svých rodičů, kteří se rozeběhli a prodírali si cestu mezi lidmi pryč z vesnice. Všude vládla panika a strach.
„Leo! LEO!“ zakřičel někdo najednou na Tomova otce. Byli to pan a paní Horští, rodiče Tomových nejlepších přátel Danka a Lindy. Měli namířeno stejným směrem jako Tomova rodina. Zrovna když všichni čtyři Horští doběhli své známé, ozvala se z druhého konce vesnice strašlivá rána. Výbuch, který se nesl celou obcí. To přicházeli Královi poddaní. Další výbuchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Kudy Přízraky prošly, zůstávaly jen trosky domů v plamenech. Lidé ječeli a snažili se co nejdříve se dostat z toho pekla. Ovzduší se brzy naplnilo štiplavým kouřem z hořících budov a porostů.
Viola Šípková byla milující matka a nemohla dále vydržet to vypětí. Zastavila, otočila se a objala svou tchýni. Tom si všiml, jak jí něco s pláčem potichu zašeptala do ucha a Žofie jen smířeně pomalu přikývla.
Poslední, co si Tom z toho dne pamatoval, bylo oslnivé pronikavé žlutozelené světlo, které na moment rozzářilo pochmurnou noční oblohu.