V černém hávu kráčí k nám,
na rukou drápy krví zalité,
to ztělesnění všech hrůz co znám,
v očích trýzeň a v dlaních zbraně prokleté.
Já bíle oděn v dlouhé ulici,
na rukou z hvězd zničených prach,
mé ztělesnění chrání před zlou štvanicí,
v očích krásu a v dlaních triumfální tah.
Její temno hyzdí všechny místa,
obmotává opevnění hradu.
Ráda zarývá se do duší jako tříska,
kterou bodne, když koná zradu.
Světlem ze vzpomínek bojujeme s ní,
snad zničíme ji dřív,
než obklopí radost našich srdcí.
Kdy to bude? To se uvidí.
Děs, snad to bude i tvá báseň poslední.
Nemyslim si sama za sebe že to je až tak hrozné. Každý musí nějak zacít. Jinak se nezlepší 🙂 diky 🙂
Nemyslím si že by to bylo až tak hrozné…