Byla zima, do obličeje mě řezal ostrý studený vítr. Čím více vánice nabírala na síle, tím více jsem se pod svým kabátem třásla.
Měla jsem velké štěstí, protože kdyby ho ta žena před týdnem nepohodila k hromadě smetí, byla bych zřejmě promrzlá až do morku kostí. Když se za mnou otočila a všimla si, jak jej vytahuji z odpadu, rozkřičela se na mne celou ulicí, načež na nás okamžitě spočinuly zraky všech kolemjdoucích. Já však její výhružky a pokřiky o jeho navrácení nevnímala a utekla jsem rychle pryč. Podle drahého oblečení té dámy jsem usoudila, že si takovýchto kabátů muže pořídit třeba celou almaru, aniž by si pak musela odepírat jakýkoliv luxus, o kterém jsem si mohla nechat jen zdát. Mně ten starý kabát poslouží určitě lépe.
Můj žaludek na sebe upozorňoval hlasitým kručením. Měla jsem hrozný hlad, nepozřela jsem jediné sousto dva dny. Vzala jsem si do dlaně sníh, ve snaze ho alespoň trochu rozpustit, abych mohla zmírnit ten nesnesitelný pocit, který mě v břiše svíral.
„Dáš si?“ sklonila se ke mně nějaká dívka a podávala mi kousek chleba.
Nejistě jsem se na ni podívala. Byla oděná do potrhaných okrových šatů a boty měla celé děravé. Bylo jasné, že pokud s nimi udělá ještě pár kroků, vypoví jí službu. Oválný obličej jí lemovaly dlouhé černé vlasy, jež měla svázané do tlustého copu.
Prohlížela si mne se stejným zájmem jako já ji.
„Díky,“ vzala jsem si od ní chléb a s velikou chutí se do něj zakousla.
„Ta zima je ukrutná, viď.“
„Je, ale život dokáže být horší,“ vzdychla jsem.
„To ano, jenže život můžeme ovlivnit, kdežto s tímhle počasím si asi těžko poradíme,“ zasmála se. „Nechtěla bys jít se mnou?“ natáhla ke mně ruku.
Neměla jsem tušení, kam mě zavede, avšak ani na chvíli jsem nezaváhala. Stiskla jsem její dlaň, jež mne vytáhla ze spárů temnoty.
Zajímavý rozjezd, těším se na další část. Líbí se mi, že je tam minimum, nebo tam možná není ani jedna pravopisná chyba.
Vypadá to zajímavě. Hlavně jsem zvědavá, co se z toho vyklube.
Děkuju 🙂