Zlomení – část první

Vytáhl jsem ze skříňky učebnici dějepisu, s hlasitým prásknutím zavřel dvířka a podíval se na hodiny visící na stěně. Zbývali dvě minuty přestávky, to v pohodě stihnu. Upravil jsem si černou kravatu školní uniformy a přidal do kroku. Nenávidím kravaty, ale ta prostě patří ke stejnokroji fallen starské akademie. Stejně jako tmavě modré sako, bílá košile a plátěné, šedé kalhoty. Procházel jsem chodbou, kolem ostatních studentů a koutkem oka zahlédl sněhové vločky, jak se líně v absolutním bezvětří snáší k zemi. Byl prosinec, Vánoce se blížily, takže už bylo konečně na čase. Pokračoval jsem v cestě do učebny profesorky Terriové, když mě někdo šťouchnul do ramene. Otočil jsem se a uviděl rozesmátý Peterův obličej.

„Pohni zadkem, blonďáku! Nebo příjdem zase pozdě!“

Zrzek mě zatahal za rukáv saka a upaloval kupředu, raději jsem přidal do kroku. S Peterem se znám snad odjakživa, bydlí v bytě pod námi s otcem a nevlastní matkou a je to můj nejlepší kámoš. Něco jako brácha, kterého nemám.

Schody jsem bral po dvou, málem jsem vrazil do hloučku holek, myslím, že na mě dokonce něco i zakřičeli, nic hezkého to asi nebylo.

Do třídy profesorky Terriové, velké, prostorné a prosvětlené učebny jsem došel akorát se zvoněním. Našel jsem své obvyklé místo za Peterem, odložil učebnici na desku a usadil se do lavice. Slyšel jsem, jak se Peter tiše modlí, musel jsem se sám pro sebe usmát. Terriová totiž jako vždycky začala opakováním minulé hodiny a schválně vyvolávala ty, co jí nejvíc lezli na nervy, což díky bohu nebyl můj problém a dnes ani Peterův. Když nasázela dostatečný počet špatných hodnocení, zadala nám samostatnou práci. Měli jsme napsat esej na téma… vlastně ani nevím na jaké téma. Termín odevzdání byl příští hodina, což je až za několik dní, po víkendu, napíšu ten úkol pak. Místo toho jsem myslel na ni. Nicole. Nádherná brunetka s plnými rty, těma nejtemnějšíma modrýma očima, které lemovaly jako závoje husté, černé řasy. Chodili jsme spolu už přes dva měsíce a pro mě to byl jako splněný sen. Vlastně jsem se do ní zamiloval už v prváku, ale až teď, ve třeťáku jsem se odhodlal jí někam pozvat a ona přijala. Po škole o ní sice kolují různé povídačky, ale já tomu nevěřím, Nicole není taková.  Navíc, všichni kluci mi jí závidí.

Ucítil jsem poklepání na rameni a otočil se. Zvláštní, do teď jsem si ani pořádně nevšiml, kdo sedí za mnou. Byla to černovláska s čokoládovýma očima, docela světlou pletí a mírně asijskými rysy. Na tváři měla veselý úsměv, myslím, že jsem jí do teď neviděl.

„Nemáš prosímtě gumu?“ zašeptala a poklepala modře nalakovaným nehtem o svůj blok, na jehož obalu byla nějaká šílená, kreslená kočka s mašlí na hlavě.

„Jasně, počkej.“ Odpověděl jsem a nahmatal levačkou gumu a podal jí ji.

„Děkuju.“ Špitla, rozevřela kočičí blok a dala se do gumování. Všiml jsem si kresby růže, která byla doslova jako živá. Měla trny a zdálo se, že je na nich nějaká tekutina, která dál skapává dolů, asi míza nebo… krev. Když si všimla, že jsem stále otočený, zaklapla bloček a s dalším zářivým úsměvem mi vrazila gumu do ruky.

„Tommy.“ Představil jsem se první, jen proto, abych jí donutil říct její jméno.

„Já vím.“ Odpověděla a nepřestávala se usmívat, čímž mě začínala pomalu ale jistě dohánět k šílenství.

„A ty…“ nestačil jsem doříct, když mě přerušila profesorka.

„Pane Hille, mohl byste se, prosím, věnovat psaní eseje a nerušit slečnu Moriovou?“

„Ale paní profesorko…“ Chtěl jsem jen namítnout, že to vlastně ona rušila mě.

„Buďte tak laskav.“ Zvýšila hlas a já na sobě najednou ucítil pohledy všech přítomných. S touhle větví si nebylo radno zahrávat, to věděli všichni.

Otočil jsem se, přisunul se blíže ke své desce a sklopil oči. „Ovšem, paní profesorko.“

„Děkuji, pane Hille.“

Zbytek hodiny jsem prostě jen předstíral, že píšu. Hned jak zazvonilo, chtěl jsem se té holky zeptat na jméno, ale jak jsem se otáčel, shodil jsem tužku. Než jsem jí sebral a znovu se narovnal, viděl jsem, jak rychle prochází dveřmi, až za ní šedá, károvaná sukně stejnokroje vlaje.

„Jdeš se cpát, brácho?“ nadhodil Peter a mlsně se přitom oblízl. To znamenalo, že je buď pizza, nebo hamburgery s hranolkama.

„Jasně, mám celkem hlad.“ Odpověděl jsem a sebral zbytek věcí z desky.

 

„Mě se tak nechce na odpoledku…“ zoufal si Peter.

Měli jsme tělák, hned po obědě. Zajímalo by mě, který génius plánuje rozvrhy… Navíc s učitelem, kterému všichni říkají Adolf. Těžko říct jestli kvůli tomu účesu, nebo tomu jak rád nás (m)učí.

„Jo, mě taky ne…“ přidal jsem se.

Od třídy kde jsme měli třikrát týdně děják, to bylo do jídelny skoro přes celou školu.

Nakonec když jsme došli k jídelnímu pultu, vzali jsme si talířek s pizzou a já ještě krabičku s mlékem. Peter zamířil k našemu oblíbenému kruhovému stolku a okamžitě se začal ládovat pizzou. Netrvalo to dlouho a přisedl si Adam s Nataly.

Adam, hnědovlasý basketbalista, a Peterův bratranec chodil s Nataly, pohlednou blondýnkou, sboristkou a fanatičkou do životního prostřední snad od základky.

„Už jste to slyšeli?“ Nataly položila svůj tácek s jediným kouskem pizzy, který Peter zhodnotil nechápavým pohledem.

„Hm?“ zvědavě jsem nadzvedl obočí a znovu si ukousl kousek oběda. Sice to byla jen obyčejná pizza, se šunkou a sýrem, ale byla dobrá. Dost dobrá, oproti jídlům z jídelny státních škol.

„Adolfa odvezli…“ vychrlil s hraným smutkem Adam.

Peter otevřel pusu, až její obsah málem vypadl na stůl.

Nataly nakrčila nos „Jsi prase, víš to?“

Na to Peter zachrochtal a zakřenil se. „Vážně…“ pokračoval její přítel. „Prý v tom má určitou roli banánová slupka a schody.“

Ozvalo se těžké polknutí. „Takže nám odpadá odpoledka?!“

„Nejspíš jo.“ Dodal nakonec Adam a pustil se do jednoho ze svých kousků pizzy. Na to jeho bratránek zajásal a nejspíš blahem zakvičel, až se několik dalších studentů otočilo.

Propíchl jsem krabičku mléka brčkem a pořádně potáhl. Hm, vanilkové, to mám nejraději.

Pak jsem jí konečně uviděl, Nicole, na druhé straně jídelny. Usmál jsem se na ní, když jsem si myslel, že se na mě také dívá, ale ona si zachovala neutrální výraz. Bylo to zvláštní, ještě včera jsme byli v její oblíbené italské restauraci v centru a všechno bylo fajn. Třeba si jen neuvědomila, že jsem to já, jo, určitě to bude tím. Stejně se mi ale podivně sevřelo srdce.

„… co myslíš Tommy?“ dokončila svou otázku Nataly.

„Co co co?“ Udiveně jsem na ní zamrkal.

„Haló, planeta Země volá Thommase Hilla, si na přijmu?“ Šťouchl do mě Peter, mezi čímž se otřel kouskem pizzy o své bílé tričko.

„Jen jsem se zamyslel.“ Usmál jsem se a podíval se na Nataly „Co jsi říkala?“

Blondýna sledovala Petera s umaštěnou pusou a zašpiněným trikem. „Nějak už nemám hlad.“ Řekla a odsunula svůj talíř od sebe. To byl jen signál pro zrzka, který se netknuté pizzy hned chopil.

Pak se dívka podívala znovu na mě. „Mysleli jsme s Adamem, jestli byste třeba Ty a Nicole nechtěli s náma zajít do kina, hm?“

„Já nevím, dám vám vědět.“ Rychle jsem něco plácnul a zvedal se od stolu. Ve skutečnosti jsem měl nutkavý pocit si s ní promluvit.

„Blonďáku?“ zamrmlal nespokojeně Peter, když polkl poslední sousto.

„Mám sraz s Niki.“ Zalhal jsem.

Nečekal jsem, až se ostatní rozloučí a vyrazil jsem ke své skříňce pro kabát, šálu a batoh. Pak jsem pokračoval chodbou vedoucí z jídelny k východu. K obrovským, proskleným, dvoukřídlým dveřím, které vedly na školní nádvoří. Byl to velký plac dlážděný kamenem, který teď pokrývala tenká vrstva čerstvého sněhu, s monumentální sochou Arnolda Rivery, zakladatele akademie a také nálezce padlé hvězdy. Proto taky ten název, Fallen starská akademie… Za nádvořím bylo velké parkoviště, ale Nicolino Porsche bylo v tahu, asi jela domů. Zamířil jsem mezi drahými vozy studentů k milovanému, černému Volkswagenu. Dálkově jsem odemkl zamykání, otevřel dveře a usedl do svého krapet spoilery vylepšeného golfu a bez nejmenších potíží nastartoval. Položil jsem ruce na volant a pevně ho sevřel. Okamžitě naskočilo místní rádio a já cítil zvláštní pocit. Něco mezi zlým tušením a úzkostí. Podíval jsem se čelním sklem na druhý konec parkoviště, u zdi jsem zahlédl postavu v kápi s tmavým pláštěm. Díval, nebo dívala se na mě. Tělo mi sevřel strach, přesto jsem nemohl odtrhnout oči od neznámé postavy.

Stála tam nehnutě, dívala se na mě a já na ni. Po několika vteřinách jsem to dokázal, ale musel jsem si je promnout, jak mě pálily. Když jsem se podíval znovu, po postavě nebylo ani památky.

No, to bylo divný, hodně divný, asi nějakej úchylák.

Zařadil jsem zpátečku a pomalu vycouval ze svého místa.

 

Violet Town určitě nebylo žádné velkoměsto, takže mi trvalo jen několik minut, než jsem zajel do podzemní garáže našeho domu. Bydlím v moderním bytovém komplexu, kterých je v našem městě víc, než dost a vyšší střední třída a rádoby zbohatlíci si je velmi rychle oblíbili, stejně jako moji rodiče. Popadl jsem batoh, s cvaknutím zavřel dveře auta a dálkově je zamknul. Přešel jsem přes parkoviště k výtahu a měl štěstí, zrovna byl dole. Vešel jsem dovnitř, opřel se o stěnu, zmáčkl tlačítko čtvrtého patra a vytáhl si z kapsy mobil. Otevřel jsem kolonku nové zprávy a přemýšlel, co mám napsat. Výtah cinknul, byl jsem na místě. Nakonec jsem naťukal a odeslal jednoduchý vzkaz.

 

Niki, je vsechno ok? Myslim na tebe, Tommy.

 

Prošel jsem prostornou chodbou ke dveřím našeho bytu, bylo odemčeno, zvláštní. Máma byla zase na cestě kvůli propagaci její nové kuchařky a otec měl zůstat na klinice celý den, je plastický chirurg. Otevřel jsem a vešel do velké místnosti, která slouží jako obývák, kuchyně a jídelna zároveň, s prosklenými vnějšími stěnami místo oken.  Přešel jsem ke kožené, černé sedačce a s žuchnutím se do ní usadil. Nohy jsem opatrně položil na skleněný, konferenční stoleček a mezi polštáři nahmatal ovladač. Zapl jsem telku a konečně si uvolnil kravatu. Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Jak se asi jmenuje ta černovlasá holka? A proč mi ten úchyl z parkoviště tak uvízl v paměti?

„Ehm… Davide?“ ozval se za mnou ženský hlas, který jsem nepoznával. Prudce jsem se otočil, abych se podíval, kdo je jeho majitelkou.

Prsatá blondýna v krajkovém, černém prádle a s tátovou oblíbenou vínovou košilí na sobě stála ve dveřích do ložnice rodičů a zírala na mě.

„Ano, kočičko?“ ozval se táta a vzápětí se objevil za blondýnou.

Prvních pár vteřin jako by mi nedocházelo co se děje.

„To… Tommy?“ vykoktal polonahej otec a valil na mě oči. „T-ty, nemáš odpolední… školu?“

„Ne, to teda nemám!“ zařval jsem, zvedl se z gauče, došel ke dveřím svého pokoje a prásknutím je za sebou zabouchl a zamkl.

Už zase. Jakoby nestačilo, že už jednou se naše povedená „rodinka“ rozpadla kvůli tomu starýmu prasákovi. Pamatuju si, jak mámu na kolenou prosil, že už to nikdy víc neudělá, parchant. Hodil jsem batoh na postel a zapl laptop který ležel na rohovém stolu. Nechtělo se mi čekat, než najede, tak jsem se odebral do koupelny, naštěstí mám já i rodiče vlastní. Jen tak zběžně jsem se koukl na mobil, zatím žádná nová zpráva. Shodil jsem ze sebe uniformu a natáhl na sebe oblíbené, rudé polo tričko a tmavé džíny. Pořád jsem se nemohl zbavit té palčivé bolesti v očích, ale jelikož jsem alergický na různé pyly a tak, vždycky mám nějaké kapky po ruce. Kápnout si je ale tak, aby aspoň jedna z pěti kapek skončila tam kde má, byl pro mě nadlidský úkon. Po několika minutách souboje s mýma zelenýma očima se to ale nakonec zdařilo, zamrkal jsem a zatřásl hlavou, studený roztok mi ulevil skoro hned.

Někdo klepal na dveře „No tak, Tommy, otevři.“

Zaskřípal jsem zuby, vůbec nemám chuť se s ním bavit.

„Tommy, prosím.“ Žadonil.

„Podělal jsi to. Zase.“ Zavrčel jsem potichu, ale dost nahlas, aby mě šlo přes tenké dveře slyšet.

„Já, vím, synku… nevěděl jsem, co dělám.“

„Už je ta děvka pryč?!“

„Takhle o ní nemluv, Tommy.“ Pořád mluvil medovým hlasem, i když jsem tu jeho couru úmyslně urazil. „Je to moje pacientka. A už odešla.“

„Jo tak ty teď chrápeš i se svýma, pacientkama, jo?!“

„Tommy, Tomíku, prosím, slib mi, že to bude naše tajemství.“

„Tajemství?!“ už zase jsem křičel. Jak vůbec takový chlap může být můj otec?

„Maminka se to nesmí dovědět.“ Byl jako raněné štěně.

„Máma se to sakra musí dozvědět! Jak dlouho už jí zase podvádíš?!“

„J-já…“ vykoktal.

Je mi to jasné. „Nechci s tebou mluvit, není o čem.“

„Tomíku, já teď musím na kliniku, mám naplánovanou operaci. Večer si o tom promluvíme, ano? A taky o tvém kapesné, možná bychom ho mohli trochu zvýšit, co myslíš?“

No to si snad dělá srandu, ne?! Raději jsem došel z koupelny k zapnutému notebooku, připojil bedýnky a pustil nahlas internetové rádio. Ať říkal cokoliv, přes dunění hudby jsem ho neslyšel, ani jsem o to nestál. Otevřel jsem skype a automaticky se tak přihlásil. Krom sestřenky a pár „přátel“ ze školy nebyl nikdo online, včetně Nicole. Chvíli jsme se jen tak díval na mobil a snažil se ho zhypnotizovat. Nicméně žádná zpráva mi, ani přeš všechno mé snažení, nedošla. Ztlumil jsem zvuk a potichu přešel ke dveřím, odemkl jsem a opatrně vykoukl ven. Už byl pryč, díky bohu. Šel jsem rovně kolem sedačky, proskleného, moderního jídelního stolu a zahnul doprava do kuchyně. Otevřel jsem nerezově šedou lednici a vytáhl

džus z červených pomerančů, můj zamilovaný. Čistou sklenici, kterou jsem našel v myčce, jsem pak naplnil skoro po okraj. Nakonec jsem v šuplíku ještě nahmatal bílé brčko.

Znova jsem se uvelebil v sedačce a zapl telku. Přeladil jsem ze zpravodajského kanálu na HBO, běžel teď zase nějaký slaďák o upírech. Opřel jsem se o polštáře, pořádně si potáhl džusu a odložil skleničku na stoleček. Nějak se mi začaly klížit oči, tak jsem je pro jistotu zavřel. Jen na chvilku.

 

Když jsem je znovu otevřel, venku už byla tma a slaďárna v televizi se chýlila ke zdárnému konci. Líně jsem se protáhl, otec zřejmě nebyl ještě doma. Přešel jsem do pokoje a zadíval se na skype. Krom toho že mi psal Peter, jestli jsem v pohodě, jsem si všiml, že je Nicole online. Hned jsem jí napsal, prosté „Ahoj“.

Usadil jsem se v kancelářské židli a čekal na její odpověď, žádná ale nepřicházela, minutu, dvě, deset, patnáct. Napsal jsem jí teda znova, jestli je všechno v pořádku. Po pár vteřinách mi naskočila příchozí zpráva. „Jo, je.“

„Proč ses neozvala, je ti něco?“

„Ne, není.“

„Nevypadá to tak, Niki.“

„Hm.“

„Co se děje?“

„Víš, Tommy, bylo to s tebou fajn, ale už mě dál nezajímáš.“

Nervózně jsem se sám pro sebe usmál.

„To není sranda, Nikýsku.“

„Taky to není sranda, už mě prostě neotravuj.“

Zůstal jsem civět s otevřenou pusou na monitor. Vždyť ještě včera jsme byli spolu… a všechno bylo fajn.

„Ale Niki, vždyť včera to bylo fajn.“

„No a? V nejlepším se má přestat.“

Kousl jsem se do rtu „Musíme to řešit takhle přes net? Nemohl bych třeba přijet?“

„Ne, nechci tě vidět. Smiř se s tím a dej mi pokoj.“

Pak se odpojila.

Zamrkal jsem a zatřásl hlavou jako bych snad pořád ještě spal. Vždyť ještě včera…

Pokojem se rozlehlo vyzvánění mého mobilu, byl pátek večer, takže volá máma. Vždycky v tuhle dobu volala, když byla na cestách. Bez váhání jsem to přijal.

„Ahoj mami.“ Zašeptal jsem.

„Ahoj zlatíčko!“ ozvalo se nadšeně z telefonu.

„Mami, je mi sedmnáct.“

„No a?“ zasmála se „Budeš moje zlatíčko i ve třiceti.“

„Hmm.“ Zamručel jsem.

„Copak, děje se něco, Tommy?“ její hlas zněl pořád vesele, ale teď už taky trochu ustaraně.

Nechtěl jsem otce hned prásknout, ani hned říct že mě Nicole odkopla jak psa. Chvilku jsem mlčel a snažil se vymyslet nějakou výmluvu.

„Takže děje.“ Odpověděla za mě. „Ale neboj, už jen tenhle víkend a v pondělí jsem doma! Tak si o tom promluvíme, souhlas?“

„Souhlas.“

„Fajn. A jak to, že nejsi někde venku? Na pařbě? Nebo jak tomu vy mladí teď říkáte.“

„Není mi moc dobře.“ Zalhal jsem, už zase. „Snad nebudu nemocný.“

„Chuďátko!“ vypískla „Víš co, kdybys náhodou byl a do neděle by se to nezlepšilo, tak v pondělí rozhodně nikam nechoď, ano?“

„Jasně, mami.“

„No, radši si běž honem lehnout, snad jsem tě nevzbudila?“

„Ne, mami, neboj.“

„Co ty kaktusy, co jsem ti dala do pokoje?“

Letmo jsem se zadíval na tři květináče s různými druhy kaktusů, které stály na podlaze u oken. Stejně jako ostatní květiny, které se kdy pokoušela máma pěstovat v mém pokoji, uvadly i kaktusy.

„No, nic moc, asi je po nich.“

„Ach jo, no dobře, tak se prospi a uvař si čaj, ano?“

„Neboj, uvařím.“

„A žádný studený džus, jak tě znám!“

Povzdechl jsem si, někdy mám pocit, že mě chce samou láskou udusit. „Neboj, mamko, uvařím si čaj, žádnej džus.“

„No, tak nebudu tě už trápit, tak se měj hezky, papa! A v pondělí se na vás s tátou budu těšit!“

„Taky se těším, mami. Ahoj.“ Rozloučil jsem se a počkal, až zavěsí. Hodil jsem mobil na postel, vylovil ze skříně čisté boxerky. Už jsem byl skoro v koupelně, ale nakonec jsem zase šáhl po mobilu a naťukal další textovku pro Nicole.

 

Niki, miluju te. Dal jsem ti svoje srdce, dal jsem ti vsechno. Jsem pro tebe snad jen nejaka hra? Proc me ignorujes? Prosim, odpovez.

 

Shodil jsem ze sebe oblečení, stoupl si do sprchového koutu a nechal na sebe dopadat horkou vodu. Opřel jsem se o stěnu, hlavou mi vířilo na tisíc hloupých myšlenek. Pořád jsem si nějak nemohl připustit, že je to pravda, že je to skutečnost. Když jsem sebral dost síly, omotal jsem si ručník kolem pasu a přešel do pokoje. Hned jsem vzal do ruky mobil a překvapila mě jedna nově příchozí zpráva. Byly to jen dvě slova, od Nicole. Dvě slova, které mě zranily tak, jako žádná jiná slova v životě.

 

Ses ubohej.

 

Sedl jsem si na postel a složil hlavu do dlaní. Proč mi to udělala? Je to moje vina? Běželo mi hlavou. Něco mě táhlo ven, na terasu. Tu také měl můj a pokoj rodičů svou. Sice padal sníh a asi byla i velká zima, ale mě to bylo jedno. Otevřel jsem prosklené dveře a bosý, jen s ručníkem kolem pasu jsem vykročil na terasu, kterou už pokrývala tenká vrstva sněhu. Opřel jsem se o zábradlí a zahleděl se dolů, když mi první horká slza stekla po tváři.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál a brečel, než jsem si jí všiml. Někdo stál u jedné z lamp na ulici a díval se na mě. Zase ta postava v kápi. Otřel jsem si tvář hřbetem ruky a zamžoural.

Ale byla fuč, asi se mi to jen zdálo.

„Takže ty jsi Tommy.“

Leknutím jsem sebou škubnul, až mi ručník málem spadl ke kolenům.

Podle hlasu jsem si jistý, že je to žena v černém plášti a s kápí. Stála v rohu, kde se zábradlí potkávalo se stěnou, jako by ve stínu.

„Musíme si popovídat.“ Dodala.