Je večer, úplně jiný než všechny ostatní, nebe je čisté a plné hvězd, však ona pláče. Cítí se slabá a nejistá, jen mlčky hledí do zrcadla a prohlíží si tu dívku, která ještě včera byla úplně jiná. Vypadá stejně, však rozum se jí ztrácí nad tou proměnou. Oči se ostří a ona hledí dál do toho zrcadla naplněného čímsi. Stačila jedna noc, jež tak vroucně plála a vdechla jí tu velkou míru zodpovědnosti. Usínala jako dítě, však probouzela se jako dospělá. I když nuceně, tak přece. A hořce polykala sliny. Prohlížela si samu sebe, své zraky boříc tak, jako by se snažila to všechno zastavit. A cosi se v ní bouří a volá po svobodě. Cítí svoji nevyrovnanost a přeje si zastavit čas, ale někde hluboko v ní je cosi hřejivého, co jí dává sílu. Bloudí ve vzpomínkách svého dětství. Touží se pomstít za tu tíživou novinu. Zmateně si prohlíží svůj výraz a nemůže uvěřit, že už se nikdy nebude počítat mezi roztoužená mláďata a její sladký úsměv bude splývat s okolím, protože už nezachvátí lidská srdce. Lačně se touží vrátit do dětských let a přivinout se k pohádkám. Však teď má být připravená, už ji čeká svět a její vůně má být výzvou a její slovo pokynem. Nesmí zklamat, nesmí zaváhat ani se zmýlit. Ale vždyť ona ještě poletuje mezi hračkami. Křeč ji bodá u srdce, když sama uvěří té pravdě. V tu chvíli cítí každý záchvěv nervu svého těla a její srdce se rozbuší tak, že je slyšet na míle daleko. A zaplaví ji cosi omamného a krásného, mlčky obejme tu chvíli, která v ní probudila chtíč té nutnosti. Když má létat, tak ať padne závratí. Pomalu se zbavuje strachu a s vděčností přijímá úděl života. Loučí se s minulostí a budoucnosti pevně tiskne ruku a její pláč je náhle vysvobozením z té propasti. Je mi 18.
