Smutná jsou rána v nevděku,
kdy míváš chuť jen k útěku,
smutné jsou večery před spaním,
kdy dobře vím, že poraním,
tvou rozechvělou duši
a srdce, které buší,
pro mé naděje a plány,
však nevíš jak mi léčit rány,
jsi má bolest, když ráno vstávám,
jsi sen, který oplakávám,
trhám cáry z naší lásky
a tobě přibývají vrásky.
Nemáš kde hledat útěchu
a cit se dává do breku.
Vždyť svět jsme měli na dlani,
A teď? Zbývá jenom pokání,
pomodlit se na hřbitově lásky,
pokleknou tiše, bez nadsázky
a zašeptat poslední přání,
zas vzkřísit naše milování,
rozestlat lásce na prahu
a sebrat všechnu odvahu,
znovu se nadechnout z tvé pýchy
plakat a zalykat se smíchy.
Tady máš moje svědomí
a lítost, snad tě ohromí
máš moje oči pro každý den,
přestaň se trápit, vždyť tady jsem.
Máš moje ruce, pro dlouhá objetí
svírej je pevně a plakej dojetím,
máš moji touhu za víčky,
tak znovu obuj střevíčky
a houpej moje vzlykání,
že láska není k dostání.
Zkus odpustit mi každý hřích
a obejmi mě ve dveřích.
Mám pro tebe pár snů v kapse
A jeden výkřik: „PROSÍM VRAŤ SE!“