Vím, že každý večer tady spolu tó…

Vím, že každý večer tady spolu tó…

Někdy se nám život pěkně zašmodrchá, ať přičiněním vlastním, nebo cizím.
Paní Věra byla zásadně proti rozvodu. Říkala: „Nikdy nebudu rozvedená! Život je jeden velký kompromis, všechno se dá vyřešit a rozvod, to je až to poslední!“
Jó, nikdy neříkej nikdy… Život s ní udělal pár kotrmelců, zatočil se doleva, potom ještě doprava a šup předsevzetí v nedohlednu. Rozvedená byla ne vlastní vinou, ale to na první stání a za dvacet minut.
Zůstala sama a plno ženáčů se snažilo o její přízeň, seč mohlo. Tehdy měli všichni smůlu. Měla pevné předsevzetí: Udržovat nemanželský styk se ženáčem je nemorální!
Ale opět, odříkaného chleba největší kus. Jednoho večera si v baru zatancovala s panem Milanem Svatým, zapracovala chemie a bylo jedno, že je Milan ženatý. Zajiskřilo mezi nimi a nedalo se to zastavit…

Věra se líně povalovala v posteli, bylo pondělí ráno a dnes nemusela do práce. Ležela a užívala si příjemného teploučka pod dekou. Sedm hodin ráno, tak ještě aspoň hodinku si může poležet. Zavřela oči a pomaloučku se propadala do snění. To úžasné ticho… Otočila se na bok, přetáhla si deku přes rameno a usínala.
Z polospánku ji vytrhl nepříjemný zvuk zvonku. Drnčel takovou silou, že snad začaly vibrovat i základy u domu. Nepříjemně zvonil a zvonil bez přestávky, jako by se zasekl. Věra polekaně otevřela oči, chovala se instinktivně, jako při požárním poplachu.
V mžiku vstala, sáhla do skříně pro růžový sametový župánek, přehodila si ho přes lehkou, také růžovou noční košilku a pantofle s natřepanou bílou labutěnkou si na bosé nohy nazula před ložnicí. Zvonek stále zvonil a zvonil. Po celou dobu bez přestání. Jak běžela z patra k domovním dveřím a prohrabávala si rukou své kaštanové vlasy rozcuchané z postele, mihlo se jí hlavou: „Co když se něco stalo s mamkou? To není normální, aby někdo takhle pro nic za nic zvonil.“ Vzala klíče pověšené na věšáku za dveřmi, to ji ale nezvaný host musel vidět prosklenou výplní dveří. Na chvilku zvonek přestal vyvádět, ale jenom chviličku, tak sekundu, víc to nebylo.
Vypadalo to spíš, že ten, co zvonil, dostal křeč do prstů a musel jim ulevit. Věru ještě napadlo, že by to mohl být pošťák, ale ten přece zvoní dvakrát a ne takovouto intenzitou. Rychle vstrčila klíč do zámku a otevřela. Udělala krok mezi domovní dveře a v úžasu se zastavila na schůdku, který byl jediný nad silnicí u domu.
Přímo před ní stála paní Svatá. Věra si ji změřila rozzlobeným pohledem. Najednou měla co dělat, aby se nesmála. Paní Svatá byla opravdu zvláštní osůbka.
Nohy v ohrnutých gumových holinkách, v nich strčené černé tepláky s bílými lampasy, vytahaný svetr, rozepnutý fialový prošívaný kabát, který byl určitě někde z hrabáku. Na dovršení všeho, na rozcuchaných černých kudrnatých vlasech pruhovanou čepici typu silné debilky se vztyčenou stopkou uprostřed.
Věra paní Svatou ještě nikdy takhle z blízka neviděla, nevěděla jak se má chovat. A hlavně netušila, co žena vůbec chce. Rozhodla se zahájit rozhovor sama. Byla stále dopálená tím jejím alarmujícím zvoněním, tak jí rozzlobený tón nedal moc práce: „Co chcete, paní Svatá, proč tady zvoníte jako na lesy?“ Žena byla zaskočená Věřiným rázným jednáním. Nervózně si rukou posunula debilku z čela více do temena a odhrnula tak své upocené rozcuchané kudrliny. Tím svému vzhledu dala ještě více na frak. Začala rychle mrkat malýma modrýma očima a přerývaně vyhrkla: „Já chci Milana, on je u vás. Já ho chci! Vy ho sem lákáte na uvařené jídlo. A přitom u Šenoldů stále vaří (místní rychlé občerstvení). On mi říká, že za dvě stovky mám uvařit. To já neuvařím.“ Skončila, čekala, co jí Věra odpoví. Na to se nedalo nic moc odpovědět. Věra věděla, že u Svatých není plno věcí v pořádku, snad proto se Milanovi u ní tolik líbilo.
Věděla, že ať řekne cokoliv, paní Svatá nepochopí smysl. Stále byla rozčilená tím zvoněním, a tak se snažila rozhovor ukončit co nejrychleji, aby nedošlo k další nechutné slovní potyčce, která by ji potom třeba mrzela: „Víte co, paní Svatá, kdybyste doma vařila a měla všechno, jak má být, tak by vám manžel nechodil jinam. Mimochodem, dneska tady není a ani nebyl.“ Chtěla se otočit a odejít, tím považovala rozhovor za ukončený. Ale to se v paní Svaté zmýlila, ta vztáhla znovu ruku po zvonku a jala se opět zvonit.
Na Věru její drzost fungovala, jako červená barva na býka. Obrátila se dopáleně na ženu před sebou. Zaujala bojovné postavení, dala si levou ruku v bok, přitiskla tak růžový župánek k tělu a druhou ruku sevřela v pěst, kterou lehce pohupovala nahoru a dolů. Přimhouřila oči a zeptala se: „Tak co ještě chcete, paní Svatá?“
Žena před Věrou ustoupila o krok, opět si posunula nehezkou čepici na hlavě. Zase začalo to její rychlé mrkání, a jako by se chtěla rozbrečet, vykřikla vysokým nepříjemným hlasem: „Já chci Milana! Já vím, že vy tady každý večer spolu tó…“ Věru to dopálilo. Pomyslela si, že to Milan doma opravdu nemá jednoduché, ale co s tím. Paní se nemínila jen tak nechat odbýt.
Věra se prostě a jednoduše rozhodla, že tento rozhovor dotáhne do konce. Jednu jí bací a bude to. Přestože je proti násilí. Jen potřebuje ten správný důvod a impuls. Začala pohupovat svou sevřenou pěstí se slovy: „No, jen to, paní Svatá, řekněte. Co, že tady každý večer děláme? No, řekněte to hezky nahlas! Tak to hezky řekněte! Čekám…“ Stála na schůdku mezi dveřmi, a i když byla Milanova manželka větší než ona, tím se jejich rozdíl vyrovnal a úder do nosu mohl být veden docela pohodlně. Paní Svatá se zarazila, přestala mrkat a očima začala sledovat pěst, která se pohupovala nahoru a dolů. Popotáhla asi dvakrát nosem a znova skoro zaječela: „Vím, že každý večer tady spolu děláte tó…“
Věru to dožíralo. Chtěla, aby žena už konečně řekla, co… Tím by byl problém vyřešen. Znovu ji začala provokovat k vyslovení oné věty: „Konkrétně, paní, konkrétně, co že tady každý večer děláme? No, čekám.“ Nevím, jestli to no, čekám, ženu vyděsilo, ale začala se opět dívat s upřeným ještě více vyděšeným zrakem na Věřinu ruku a ještě víc plačtivěji a tvrdošíjně jako malé dítě vykřikla: „Já vím, že se tady každý večer spolu tó…“ udělala pomlku, snad chvíli přemýšlela, co vlastně má dodat. Rozhodla se po opětovném pohledu na sevřenou pěst a vyhrkla, „Každý večer, nó- koukáte se spolu na televizi.“ Dodala rychlým tónem a než bys řekl švec, otočila se a utekla.
Věra tuto větu a ani reakci nečekala. Uvolnila ruku, spustila ji k tělu, protřepala prsty a urovnala si s nimi sametový župánek. Jen tak do prostoru zklamaně za ženou řekla: „Tak já si tedy nebouchnu. To jste mohla, paní Svatá, říct, že se chcete na televizi koukat s námi. To já nevěděla.“
Nemělo smysl stát mezi dveřmi a čekat, že se paní vrátí a bude chtít pokračovat ve vzletném rozhovoru. Věra zamkla domovní dveře a šla si uvařit ranní kávu.
Večer v nich našla strčený malý linkovaný papírek . Opravdu jen takový malinký, rukou vytržený z dětského notýsku, že si ho málem ani nevšimla. Sotva se na něj vešla napsaná tato slova: „ BYLA JSEM OPILÁ, SVATÁ.“
Příhoda se stala už před více než dvanácti lety. Paní Svatá se zřejmě dívá na televizi doma sama. Jestli pije? Tak to vám nepovím. Ale vím, že Milan u paní Věry bydlí napořád, svědčí mu její strava a na televizi se dívají opravdu každý večer. Milan ji přidělal na strop v ložnici, hned nad postel, prý se tak krásně usíná. A předsevzetí si nedává ani Milan, ani Věra.
Protože se přesvědčili oba, že „Nikdy neříkej nikdy!“ nevyplácí se to!
Někdy se život prostě povede až na druhý nebo třeba na třetí pokus.
Vždyť jsme tady jenom na návštěvě, tak proč se nechat trápit a neužít si život hezký…