Hoř, kosti osudu,
ať potkám již zítra,
prince či obludu,
studená jitra.
Na křídlech havraních
přinášeny z dáli
všechny mé smutky
co se mi kdy smáli.
A sněhové vločky
bubnují na poplach,
tak tiše, tak vážně,
že z žití nemáš žádný strach!
Zda odpověď dovím se
na nevyřčenou otázku,
zda předpověď poleká
i mrtvou kartářku.
Ještě konec není,
ten vznáší se ve vánku,
s pocitem sladkým
uléháš ke spánku.
Že zítřek, ač tmavý,
přec přijde zas,
na zádech možná
zahřeje mráz.
Nezbývá než s chutí
vyjít ti vstříc,
i když třeba po zítřku
nezbyde nic!
Myslím si, že je to hodne dobrá báseň…