Byl štědrý den odpoledne a ulice byly zapadány čerstvým prašanem. Mrzlo až praštělo, živáčka bys nevyhnal. Taky nebylo třeba nikam chodit, protože všechny hlavní nákupy a přípravy na Štědrý večer byly již vykonány, rodiny v teple domova dolaďovaly poslední přípravy v radostném očekávání sváteční večeře a příchodu Ježíška.
Pan Vosáhlo seděl v restauraci U jedle. Byla to jeho oblíbená hospůdka a neměl dostud domů daleko. Sedával tu s kamarády z mokré čtvrti docela často, když zašli „na jedno“. Proč se jmenovala zrovna U jedle netušil a nikdy po tom nepátral. Faktem bylo, že žádná jedle široko daleko nebyla. Bývalo zde stále plno, prostředí útulné a hostinský se uměl za pípou otáčet. Mračna cigaretového dýmu, hlučné osazenstvo, cinkání sklenic a bouchání dlaní do stolu od karetního stolku karbaníků podbarvovaly atmosféru. Občas se tu rozpoutala šachová bitva na 64 černobílých polích. To, když se zde sešli pánové Malásek a Hrdina.
Dnes to ale bylo zcela jiné, než obyčejně. Hospoda byla téměř prázdná, jen u jednoho stolu seděli dva místní štamgasti, důchodci a vedle u stolu, kde popíjel své třetí pivo pan Vosáhlo, seděl staší pán s takovým smutným výrazem ve tváři u černé kávy. Pan Vosáhlo si jej nevšímal. Každý z nich byl zabrán do svých vlastních chmurných myšlenek. V hospodě byl nezvyklý klid a ticho. Žádný hluk, žádné výkřiky karbaníků od karetního stolku, téměř žádný závoj cigaretového kouře. I hostinský Vejrosta vypadal dnes nějak jinak. Byl hladce oholen a měl úplně čistou košili. A to panu Vosáhlovi k němu jaksi nesedělo. Navíc hostinskému chyběl pořádný kus jeho obvyklé bodrosti. Každou chvíli se díval na nástěnné hodiny. Bylo na něm vidět, že by už nejraději zavřel krám a odebral se také k rodinnému vánočnímu krbu. Pan Vosáhlo se na něj nemohl ani koukat, tak raději odvrátil svůj zrak a zahleděl se do sebe. Měl špatnou náladu. Měl velmi špatnou náladu již do rána, kdy se nepohodl se svojí ženou. A zrovna na vánoce! Nemohl si vlastně vůbec vybavit, jak se to stalo, že si řekli tolik nepěkných slov. Jaká byla ta prvotní příčina? Nemohl na to přijít. Asi za všechno může to její věčné uklízení a organizování a člověk pak nemá chvíli klidu. A hlavně za to můžou ty pitomé vánoce! Cožpak to stojí za to? Takovýho běhání a shánění a starání se, aby všechno bylo jak má být! Stejně to nakonec nikdo neocení. To je pořád “ Václave, skoč ještě pro tatarku!Dojdi se smetím! Vyluxuj! Přines támhleto, vynes támhleto! “ Jak jen v duchu záviděl těm starým mládencům, kteří si dělají co chtějí a jdou si kam chtějí a nikdo jim nedává stále nové a nové úkoly. To je pak jiný život, takový veselejší a svobodnější! Podobnými myšlenkami se pan Václav Vosáhlo zabýval celé štědrovečerní dopoledne po ranní hádce, až se nakonec náhle rozhodl, sebral kabát s věšáku, nasadil si klobouk a rozhodně prohlásil směrem k ženě „Jdu na jedno!“ Ani nečekal na ženinu reakci a vyrazil ze dveří.
Podobnými myšlenkami jako dopeledne se zabýval i nyní. Zatracené vánoce ! pomyslel si. Náhle si uvědomil, že tuto větu řekl skoro nahlas a rozhlédl se kolem sebe. Nikdo si naštěstí ničeho nevšiml. Hodlal se znovu ponořit do svých myšlenek, když v tom nečekaně zaznělo od pípy “ A co vy, pane Vosáhlo? Copak vy tu dneska? Vždyť je Štědrý den.“ Pan Vosáhlo mávl rukou směrem k hostinskému a prohlásil “ Nemám rád ty vánoce. Vždyť je to nanic. Člověk se honí a nakonec t ani nemá smysl.“ Hostinský na to „To máte pravdu, taky to říkám.“ Hostinský vždycky s každým hostem souhlasil, ať už řekl cokoli. To už byla jeho životní filosofie. Po chvíli se od vedlejšího stolu, kde seděl onen postaší smutný pán u kávy ozvalo slabé zakašlání. “ Promiňte, ale já s vámi tak úplně nesouhlasím. Já mám vánoce rád. O vánocích by měli být lidé v kruhu rodiny. “ “ A jak to, že vy nejste se svými bližními, pane?“ odvětil pan Vosáhlo. „Víte, já žiji sám.“ řekl muž. „Měl jsem ženu, ale ta mi před léty zemřela. Od té doby mi bývá na vánoce velmi smutno, tak si vždycky zajdu někam mezi lidi, večer si pak doma usmažím kapříka a po večeři si prohlížím naše rodinné fotografie.“ Pan Vosáhlo se trochu zastyděl za svoji neomalenou otázku a pohlédl na starého muže. “ Víte, moje žena byla velmi starostlivá a doma muselo vždycky na vánoce všechno zářit čistotou a všechno muselo být jak se sluší a patří. Co jen se chudák nastarala a nauklízela a když konečně skončila po celém úmorném dnu s pečením a smažením, tak už byl štedrý večer. A já se na ni tehdy ještě zlobil, že se tak honí. Vždyť jsme, milý pane, ani děti neměli. A když mi odešla, tak od té doby mi to její starání a všechno kolem ní chybí a zvláště na vánoce.“ Stařec se odmlčel a dlouze si usrkl další doušek již dávno studené kávy. “ Je mi opravdu líto vaší paní a moc rád bych si s vámi popovídal,“ povídá pan Vosáhlo. „Jenže já už budu muset běžet, víte.“ Zanechal zbytek rozpitého piva svému osudu, spěšně si oblékl kabát a klobouk, položil na stůl bankovku a vyrazil k východu. Pak se ještě krátce ohlédl a na odchodu řekl, “ Nashledanou a hezké vánoce vám všem!“
Venku bylo již hodně šero a jen pouliční lampy osvětlovaly sněhovým popraškem zasypanou cestu. Padaly droboulinké třpytivé vločky sněhu a tály panu Vosáhlovi na šele a na tvářích. V ulicích nikdo nebyl, žádné auto nejelo. Jen rozzářená okna okolních domů prozrazovala, že město je plné života. Pan Vosáhlo se na chvíli zastavil a rozhlédl se kolem sebe. A náhle to pocítil plnou silou ve své duši a ve svém srdci. Vánoce! Ano, to jsou ty krásné vánoce!