Je docela problematické navázat na předchozí líčení, když
mám buď zatemnění mysli, nebo naopak se vzpomínky honí hlavou, jako stádo
splašených koní.Tak že ještě k těm kozám. Protože můj ex manžel je stejně
potrhlý jako já, co se zvířat týče, předkládal našim chlupatým kamarádkám tak
zv, švédské mísy, vždy večer, na závěr každého dne.l Jako každý správný chlap
znal nepřeberné množství různých ženských s různými profesemi. Hlavně obchodnice
jej přitahovaly jako magnet. My jsme vůbec rodinka k pohledání. Všechno se nám
hodí, všechno je k něčemu dobré. A co se nehodí nám, může se přece hodit našim
kamarádům, tak že když to nechcete, dejte to k Atzlerům, ti už si s tím poradí!
Ještě, že bydlíme v rodinném domku, který je pro umístění různých věcí
velkokapacitní, vůbec nevím, co bychom si počali v bytě. A tak kamarádil
s nějakou obchodnicí na Pálavském náměstí, která tam měla pronajatý jeden
obchůdek se zeleninou. Protože za celý den se jí nahromadilo plno palitelného
odpadu, uzavřela kooperativu s pantátou, ten od ní odebíral vše, co šlo spálit
v kamnech a ona mu za to dávala všechno ovoce a zeleninu,, co se nedalo prodat.
A tak Ríša každý den vykrajoval kozám všechno špatné a nepoživatelné a z toho
dobrého jim dělal ty švédské mísy, které v závěru trošku posolil a posypal
šrotem,, aby jejich strava byla nejen pestrá, ale i kaloricky vyvážená a hlavně
aby lahodila oku. Jedna koza byla rohatá, druhá bezrohá a kozlík se pyšnil
nádhernou ozdobou na své hlavě. Za tím mým chodili jako nezvedené děti a
neustále strkali hlavy do všech kapes, květináčů, misek, krabic a hledali kde co
k snědku. Papíry obzvlášť milovaly, jako lahodnou třešničku na dortu, nepohrdli
ani celofánem, případně vajgly. A pak že je koza mlsná a vybíravá. Zřejmě ten,
co to kdy napsal, nikdy kozy nechoval.
Někde před tím povídáním o našich zahradních zvířatech
jsem ještě měla zmínit, že po nastěhování z Chaloupek do Židenic jsem kromě
jiného přivezla i kocoura Filipa. Naši měli v té době pejska Bročka a mezi těmi
dvěma zvířaty od prvopočátku panovalo zjevné nepřátelství. Broček byl na Kalecké
doma, kocour Filip považoval za „doma“ místo, kde jsem byla já a nehodlal se
s nikým o toto privilegium dělit. Neustále Bročka napadal a moje maminka ho
nemohla ani vidět a o svého milého pejska se neustále bála, že mu útočný kocour
vysekne oko. Když jsem jela na dovolenou,, převzala moje maminka péči i o tohoto
člena mé rodiny, ale když jsem se vrátila, kocour doma už nebyl a maminka
tvrdila, že se ztratil. Nechtěla jsem vyvolávat nesváry v rodině, ale bylo mi
jasné, že ho někam odstranila, i když tvrdila, že v tom prsty nemá. Dlouho jsem
se nemohla s jeho ztrátou smířit, ale nemluvila jsem o tom. Byl to přece jenom
můj věrný kamarád a pomáhal mně překlenout období, kdy děti odešly z domova a já
jsem zůstala na Chaloupkách sama. Broček zůstal u mých rodičů asi 9 let a potom
dostal zánět slinivky a musel být utracen. V prvopočátku jeho obtíží jistý
zvěrolékař špatně diagnostikoval jeho chorobu a tvrdil mému tatínkovi,, že pes
sežral nejspíš střívko z játrovky a předepsal mu silné projímavé tablety. Pes
chřadnul, ale úleva nenastávala. Proto s ním šel tatínek na Veterinu, kde byla
psovi stanovena nová diagnoza. Na Vaterině byl hospitalizován asi 14 dní, už
tehdy to byla docela slušná láce za jeho ošetřování a asi o půl roku mu
prodloužili život. Pak nastaly další obtíže a lékař pravil, že prvopočáteční
určení choroby vykonaly na organizmu psa své a že bude humání zvíře utratit.
Moji rodiče jeho odchod velmi těžce nesli. Později si přivezli psa z útulku,
černého špice, který však byl věčný toulal, na což je samozřejmě v útulku nikdo
neupozornil.Jmenoval se Olinek a byl docela milý a přítulný. Jen se nesměla
nechat někde otevřená branka, čehož vždy velice hbitě využil a utekl. Mým
rodičům to dělalo nemalé problémy, neboť oba měli v té době problémy s rychlou
chůzí a tak využívali ochoty cizích lidí, případně sousedovic kluků, kteří
našeho psa neustále někde hledali. Až
jednou přišla paní listonoška, která opět nechala otevřeno, Olinek vyběhl a už
ho niky nikdo nenašel. Později jeden mobilní veterinář, který k nám chodil
několik let na zahradu očkovat psy a králíky, a který v době, kdy si naši brali
Olinka z útulku tam pracoval, říkal, že několik předchozích zájemců toho psa
vrátilo, že ho nelze udržet doma. Ještě štěstí, že se doktor stal našim dvorním
lékařem a nežaloval na nás, neboť ztráta psa z útulku se trestala tučnou
peněžitou pokutou. Dalšího psa si už moji rodiče nepořizovali. Zato Ríša – tedy
můj bývalý manžel, přišel hned k dvěma nesourodým psům. Nechal se několikrát
slyšet, že na zahradě by se psi hodili jako ochránci stád a že počká na náhodu,
která mu psy přihraje. A skutečně. Prvním psem byla Ťapinka,, drsnosrstý
jezevčík, drsnosrstý zjevem i chováním. Ťapinka byla asi čtyřletá, podle
vyjádření veterináře a členem naší smečky byla deset let.Syn mé dlouholeté
kamarádky a pozdější kuchařky na naší zahradě,
která v Krasu dělala uklizečku, ji sebral cikánům na bývalé Gagarinově
ulici, když jí mlátili prknem. Vzal psa domů a začal jí říkat Ťapinka. Později se dozvěděl, že naši černí bratři jí
říkali Nelly. Asi po týdnu ji přinesl na zahradu, protože mít psa v bytě
vyžaduje řadu rituálů, které po určité době leze jednomu na nervy. Ani ne za půl
roku přišla Betynka, fenka vlčáka, která měla dva roky a žila s námi rovněž 10
let. Ta zas byla majetkem další mé kamarádky, která šla do nemocnice na operaci
a její manžel jí nechtěl v baráku. Tak jsme ji dostali i s papírama. Z počátku
jsme se jí báli, neboť měla hrozně zlé oči, ale bylo nám jasné, že láska a
vlídné zacházení jí velice rychle změní. Margita, tedy původní majitelka psa,
byla osoba velmi svérázná, která používala pro mne nevídané praktiky a metody.
Dávala například v zimě dohromady do jednoho kotce několik samic králíků, aby
jim údajně bylo teplo a samice se mezi sebou rvaly, až z kotce lítaly jiskry,
chlupy, třísky a kdyby uměly mluvit, určitě různá neslušná slova. Když jsme jí
říkala, ať zakryje dvířka kouskem skla, nebo igelitem, odbývala mně vždy
tvrzením, že se to časem poddá a kdo by se s tím páral.No fakt. Ono se to časem
poddalo. Samice sice vždy vypadaly jako kdyby prošly mlátičkou, ale chlupy jim
vždy po čase dorostly. Podobné peripetie nastávaly, když jí můj ex-manžel dal
údajně dvě samice a bitky mezi těmi dvěma neustávaly. Teprve až jedna ze samic
vrhla mladé, bylo zjištěno, že druhý králík je samec, nikoliv samice. Já jsem
pohlaví poznala bez problémů, ale domnívala jsem se, že když pán tvorstva řekne
že je to zelené, tak že je to zelené, a basta. Proto máme kočku Filipku (Filip)
a kočku Pepíčka, a je to holka. Pán řekl, a bylo to. Ale když já řeknu a
netrefím to, to je potom řečí až, až. Ale zpět k těm psům. Ťapinka byla norník
jak se patří, a kde nory nebyly, tam si je udělala. Protože nikdo z naší rodiny
nenimrodil, bylo nutné najít jinou strategii.Když ne lišky, tož myši. Byla
schopná vyčuchat myši hluboko zavrtané v zemi a díky jejím rychlým zásahům se
naše zahrada pozvolna měnila v měsíční krajinu. Nejraději norovala v měkce
načechraných záhonech s mrkví, či kedlubnami, nepohrdla ani udusaným svahovitým
terénem s ovocnými stromy, případně v korytech, ve kterých Ríša nadšeně budoval
miniskalky , vždy každé jedno osázené určitým stejnorodým druhem skalniček.
Jednou jsme jí vytahovali za ocásek z díry, vyhrabané pod komínem, mezi našimi
dvěma chatami. Tatínek tenkrát říkal, že bychom toho psa měli vytáhnou, aby nám
případně ta chata nespadla na hlavu. Mně osobně fascinovalo, že když se nažrala,
chodila si ke mně do pokoje otírat hubu, teda „pardon“ fousy na koberec a brala
to opravdu z gruntu. Napřed jednu stranu, to si lehla na břicho a zadníma nohama
se odrážela a prsama a hubou jela po tom koberci a pak zase druhou stranu. Jako
Meresjev, když se plížil nepřátelským
územím. A protože naše psy krmíme vždy večer, vždycky se odehrával stejný rituál
na „mém koberci“. Už ho nemám. Nejen psi
jej milovali, ale i kočkám byl blízký a tak se z něj po několika letech stal jen
kus hadru. A to ho moji rodiče dostali jako svatební dar. Měli jsme ho aspoň 80
let. Bylo zajímavé, že když přišla Betinka, ty dvě se hned spřátelily. Asi po
týdnu jsme Betynku začali brát jako dalšího člena naší smečky a stala se naší
trpělivou a oddanou kamarádkou. U nás to máme rozděleno, já se starám o kočky a
můj o psy, tak že kam se kdo z nás hne, za tím jdou jeho vyvolení. Psi se dožadují pánova zájmu i nezbednými
kousky, případně různými naschvály a my jsme si užili s Betynkou spoustu
legrace, která se ovšem stala legrací až po létech. V čase událostí byla spíš
pro zlost. |
