Komorná rychle přestlala postel. „Potřebujete ještě něco?“ zeptala se. Byla nervózní. Za všechny ty roky, co jsem tu žila, se mě stále bála. Věděla, co pro Flaeneria dělám, ale na ni jsem nikdy nevztáhla ruku…ani by mě to nenapadlo…proč bych to dělala?
„Běž Mero,nic nepotřebuju.“ Nemohla se dočkat, až bude pryč…
Vlastně jsem na tom byla ještě dobře. Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Flaenerius by nemusel vůbec přijít na můj zabijácký potenciál a já bych byla malý pouliční zlodějíček, kterého by dřív nebo později ukamenovali. Dostala jsem šanci pro život a tomu hajzlovi jsem hodně dlužila. Že bych snila o svobodě? Nezávislosti? Možná…někdy, ale co znamená svoboda pro někoho, jako jsem já? Měla jsem na výběr. Mohla jsem utéct, příležitostí bylo hodně. Žádné mříže, nikdo mě nehlídal. Ale Flaenerius věděl, že to neudělám. Kam bych také šla? Do hor? Snažit se přežít sama, daleko od lidí, aby mě náhodou nenašli a neupálili? Nebo snad jít hledat Iguanidy? Jestli vůbec nějací přežili, nechovali by se ke mně stejně jako lidé? Bylo to to samé jako tady.
Vyndala jsem dýku z pouzdra a položila ji na stůl. Na čepeli zůstala zaschlá krev, a tak jsem ji musela vyleštit. Ostří mých dvou dýk bylo speciálně kované, čepel perfektně ostrá a nebezpečně ledová. Flaenerius nikdy nešetřil, když se jednalo o jeho zájmy nebo plány.
Druhý den jsem se rozhodla, že po dlouhé době opět vyjdu ven za denního světla. Košile, dlouhá nabraná sukně, která zakryje ocas a šátek kolem hlavy, aby nikdo neviděl rohovité výrůstky na hlavě. Oči jsem zakrýt nemohla, ale měla jsem vyzkoušeno, že za denního světla byly mé zorničky téměř kulaté a když se nebudu dívat lidem do očí, možná si ani nevšimnou té jantarové barvy. Bylo to zvláštní…v noci nebezpečný vrah, ve dne kořist. Myš, co se prochází kočičím městem a snaží se vypadat nenápadně.
Slunce pálilo a já si užívala paprsky hřející mou tvář. Chtěla jsem odejít z města a jít na nějaké klidné a prosluněné místo, kde bych nemusela myslet na nic. Proplétala jsem se úzkými uličkami, míjela služky, kupce, děti, žebráky,…. rybářské čtvrti jsem se dnes raději vyhnula, přestože to byla nejkratší cesta k moři. Šla jsem přes koňský trh, kde bylo sice víc lidí, ale kvůli stálému shonu si mě nikdo nevšímal.
„Slyšela jsem, že nám chce Lorcsul vyhlásit válku.“ Dvě ženy nesoucí koše s prádlem si spolu vášnivě vyměňovali novinky.
„Nepovídej! Proč by to dělal?“ druhá žena vypadala překvapeně, ale zřejmě ji to nezaujalo natolik, aby jí to zabránilo změnit téma na nevyprané skvrny na sukni. Mě to ale zajímalo. Jestli Lorcsul, země ze severu sousedící s tou naší, zaútočí, tak Flaenerius pro mě bude mít spoustu práce…
Dostala jsem se z vnitřních hradeb do chudinské čtvrti. Proti kamennému městu to byl úplně jiný svět. Žili tu malý řemeslníci, dělníci, drobní kramáři, hudebníci,… prostě spodina, se kterou se nechtěli měšťané moc stýkat a která neměla peníze na lepší bydlení. Kolem už nebyly žádné hradby, a tak jsem plynule přešla mezi borovice rostoucí na skalnatých pahorcích za městem. Kousek odtud bylo místo, kam jsem chodila. Skála, výhled na moře, za mnou borovicový háj a slunce po celý den. Bylo to kousek od pohřebiště, ale to mi nevadilo. Díky pověrčivosti vesničanů jsem tu alespoň měla klid. A tak jsem se posadila a seděla. Jindy jsem byla schopná prosedět tu celé hodiny, ale dnes mi nebylo přáno. Od vesnice přicházel průvod několika desítek lidí mířících k pohřebišti. Zaslechla jsem flétny a pak jsem si všimla čtyř mužů nesoucích na ramenou mrtvého ležícího na stlučených prknech.
Vstala jsem, protože jsme tušila, kdo ten zesnulý je. Proběhla jsem mezi stromy a schovala se v keři, abych viděla a slyšela, co se dělo. Vesničané položili mrtvého na připravenou hranici.
„Přišel čas, rozloučit se s Corenem. Byl to ten nejlepší z nás, skvělý člověk, přítel a bratr.“ Jeden z vesničanů předstoupil s hořící loučí v ruce. „Byl spravedlivý, čestný a můžu téměř s jistotou říct, že každému z vás nejednou pomohl. Kéž by bylo víc takových lidí.“ Ostatní vydali souhlasný pokřik. „Jeho smrt byla náhlá a my dobře víme, kdo za ní může. Žhnoucí ďábel! Coren zemřel statečně v boji.“ O tom by se dalo pochybovat…technicky vzato se mnou moc nebojoval…
Pak řečník pozvedl pochodeň a vyzval jednoho z vesničanů: „Yarone, byl to TVŮJ bratr, máš tu čest zapálit hranici.“
Yaron, jak se zřejmě vesničan jmenoval, pozvedl hlavu a po chvíli váhání převzal pochodeň. Ostatní čekaly, že bude pokračovat v proslovu a možná to měl i v plánu, ale potom se jen otočil, zapálil hranici a sledoval, jak tělo jeho bratra pohlcují plameny. Na dálku jsem viděla jen jeho siluetu v záři plamenů, vysokou, ale zvláštně nahrbenou žalem. Za to jsem mohla já. Musím přiznat, že se mě na okamžik zmocnil pocit děsu, že jsem udělala něco strašného a zanechal ve mně velké prázdné místo. Ale nebyla jsem amatér. Věděla jsem, že nedělám správnou věc, ale o to mi nikdy nešlo. Lidé jsou nebezpeční. Vlastně všichni jsou nebezpeční. Yaron se vrátil mezi vesničany za vřelého povzbuzování a vyjadřování lítosti a já čekala, až odejdou, abych na sebe zbytečně nepřipoutala pozornost. Jeden nikdy neví.
Když jsem se vracela do města, slunce už se klonilo z obzoru. Vesničané odešli a na místě hranice stála malá kamenná mohyla. Musela jsem si pospíšit, aby mi nezavřeli hradní bránu…v sukni se po zdech šplhá špatně. Když jsem ale měla na dohled první domky chudinské čtvrti, někdo vyskočil zpoza stromu a srazil mě k zemi. Lekla jsem se, protože jsem to vůbec nečekala. Ani jsem nikoho kolem necítila, a tak jsem se ani nestačila bránit. Neviděla jsem, o koho jde, měl kápi (Jaká ironie…většinou bývám v jeho pozici útočníka já…) Když jsem se pokusila nadzvednout, přitlačil mi ramena zpět k zemi.
„Ahoj, kočičko,“ řekl chraplavým hlasem a já ucítila čepel na krku. „Nemáš u sebe ňáký peníze pro chudýho poctivýho člověka?“ Měl nůž a já u sebe neměla své dvě dýky. Vždycky jsem ale nosila malý nožík pro případ nouze. Nahmatala jsem rukojeť a chystala se ukončit tuhle nepříjemnou situaci, když najednou sevření povolilo a zloděj odlétl do křoví. Překvapeně jsem vyvalila oči a rychle schovala nůž.
„Ještě jednou se tu ukážeš a neodejdeš po svých!“ Mezi mnou a zlodějem teď stál muž. Vysoký s širokými rameny. Malý hubeňour v kápi neměl šanci a rychle zmizel v keřích. Uvědomila jsem si, že se pořád válím na zemi a zírám do míst, kam zloděj utekl. Muž se otočil a podal mi ruku.
Ten obličej jsem neznala. Byl mladý, ale byla to tvář zkušeného muže. Z tvrdých rysů čišel život plný nepříjemných zkušeností, kůži měl snědou od každodenní práce na slunci, nemohla jsem říct, že byl krásný. Ne to nebyl. Měl ale příjemnou tvář a přátelské tmavé oči plné smutku. Co jsem ale ještě nikdy neviděla, byly vlasy zamotané do dlouhých tlustých pramenů.
„Co se děje, jsi zraněná?“
„Ne,“ vyhrkla jsem, ale zřejmě jsem nepochopila, že chce, abych mu podala ruku. Tak se tedy sehnul a postavil mě na nohy sám. Bylo to zvláštní. Nebo spíš… neuvěřitelné.
„Byl jsem kousek odtud a slyšel jsem hluk.“ Pořád jsem na něj zírala, asi ho to trochu zarazilo. „Jmenuju se Yaron.“
„Ya…Yaron?“
„Ano, ty mě znáš?“
„Ne. Tedy, byl jsi na pohřbu….“
„Tys tam byla? Znala jsi Corena?“ Polkl, jako by chtěl zahnat nepříjemnou myšlenku.
„Jen od vidění…“
„Coren uměl zanechat dojem, to ano… vlastně, měla by ses vrátit do města. Asi jsi ze staré čtvrti, že? Sloužíš někomu bohatému.“
I tak se to dá říct. „Ano, sloužím.“
„Nejsi zrovna upovídaná.“ Pokusil se o úsměv. „Ale už bys měla jít, než ti zavřou bránu.“
To bych měla. Ztuhle jsem udělala pár kroků. Nezažila jsem moc rozhovorů s lidmi. Kromě Flaeneria samozřejmě. Nestýkala jsem se s nimi a ani jsem nechtěla. A aby mi někdo pomohl? I když jsem pomoct nepotřebovala, přesto to něco znamenalo.
„Počkej, nechceš doprovodit? Už je skoro tma.“ zavolal za mnou.
„Ne, díky,“ odpověděla jsem, aniž bych se zastavovala. Už je skoro tma? Tím líp. Tma pro mě znamená bezpečí. Neuznávala jsem zdvořilostní zásady. Chtěla jsem být jen co nejdřív pryč. Tenhle člověk, kterému jsem mimochodem zabila bratra, se naprosto vymykal všem mým zkušenostem s lidmi a to mohlo být nebezpečné. Nevěděla jsem, co můžu čekat. Prostě to nebylo normální. Lidi jsou nebezpeční. Všichni.
Pokračování příště…