Jak jsem zazimovala zahrádku

Když teploměr ukazuje kolem pěti stupňů nad nulou, rozhodnu se honem rychle uklidit pokojové kytky se zahrádky. Není to jen tak, některé se musí přesadit, jiné ostříhat, nacákat proti havěti a vrazit do hlíny nějaký sajrajt proti těm otravným muškám. Trvá mi to týden, protože mám na všechno dost času.

Jakmile se ranní teplota pohybuje kolem nuly, leknu se, zda mi něco neumrzlo, a začnu likvidovat truhlíky. Protože jsem spořivá, pořídila jsem si kompostér a k němu i drtič přírodního odpadu. Akorát lidi k tomu nepořídíte. Takže jsem si ušila bič sama na sebe.

Každý rok osazuji asi 35 truhlíků a každý rok jich likviduji asi 170 – aspoň mi to tak připadá. Jenže při tom likvidování se zároveň řízkuje, prosívá hlína a truhlíky se mejou a suší. Suším je na klackách od rajskejch několik dnů, popřípadě i týdnů, když zapomenu, že mezitím prší.

Taky si u toho topím v prádelně, takže zároveň sekám dříví. Nevím, proč tam topím, ale už jsem tak zvyklá. Asi mám dobrý pocit, že kdybych chtěla, tak se můžu jít ohřát. Někdy tam dosušuji zmoklé truhle.

Likviduji zbytek rajských a okurek a pečlivě smotávám použitý provázek a spolu s navigačními drátky uklízím do krabičky. Tuto krabičku však už nikdy nenajdu. Nevím, kam se přes zimu přemístí. Domnívám se, že někde v tomto domě už jich je nespočet. Každé jaro musím použít nové zdroje, protože ani klení mi nepomůže nic z toho najít.

Mezitím si skočím vykopat několik jiřin, abych měla čím ucpat drtič, protože jsou vodnaté. Vynadám si jako každý rok a jdu hledat sedmnáctku klíč, abych drtič „odzacpala“, ale klíč opět běhá kdesi po baráku.

Než vše opět zprovozním, vyhasnou mi kamna v prádelně. Znova roztápím – kvůli dobrému pocitu.

Pak střídavě drtím mokrou kanu s tvrdými afrikány, protože už jsem chytřejší.

Najednou je tu čas jít vyvenčit psy. Bleskurychle měním sladce růžové baleriny za polokecky a metelím si to se psy do lesa. Zatímco hýřím úsměvy na korzující psy i jejich páníčky, doma mi pomalu opadává listí z rodinné třešně.

Po návratu z psího výletu nenajdu ani naštípané dřevo ani sekyrku, protože je vše pod čerstvě napadaným listím. Dřevo nacházím dost často až na jaře a o sekyrku se většinou přerazím do třech dnů, protože na ni v nejnevhodnější chvíli šlápnu.

V zšeřelém soumraku uklízím viditelné náčiní – to ostatní se najde časem samo.

Nadále sleduji předpovědi počasí, neboť jsem si vědoma toho, že jarní cibuloviny ještě civí v kůlně.

Než se k nim dopracuji, většinou mi do toho přijde první sníh. Ten se ale vždycky na chvíli ztratí a já využivši tohoto skvělého okamžiku, naházím do hlíny všechny tulipány a narcisky a ostatní cibule hlava nehlava a na jaře je mi pak divno, kde všude to roste.

Každý rok se opakuje tento nervák, zda to všechno stihnu. Každý rok si říkám, jak na to půjdu příště chytře. Žádný rok ale chytrá nejsem – stále stejné.

Tento rok se ale nenervuji. Pan doktor mi to zakázal. A tak mně napadá, že kdybych to do zimy nestihla a hodila je tam až na jaře, že se taky nic dít nebude. Aspoň je nebudu muset vyndavat.