Kulisa 1: (Kulisa jeviště představuje běžnou firemní kancelář, po obou stranách jeviště dominují tři kancelářské stolky s
PC, v pravém zadním rohu vše převyšujepolice s šanony a firemními dokumenty. V předu pravé strany stojí
věšák na kabáty)
Scéna 1: (Zvuk klíčů šramotících v zámku dveří, se rozléhá divadlem. Ozve se prásknutí dveří a na scénu zleva přichází
Paní Ouřadová)
Ouřadová: Dobré ráno! (Zvolá za chůze rázným hlasem. Zastaví se uprostřed jeviště a rozhlédne se po prázdné kanceláři.
Otočí se směrem k publiku) Vy neumíte zdravít? (Říká rozčileně) Není na světě nic horšího, než když se
neodpoví na pozdrav! No ano, vás myslím! A vás taky! (Rukou ukazuje nahoru kamsi do prostoru hlediště)
Malý: (Vyjde od dveří a práskne s nimi)
Kocháte se obrazem? (Řekne nadneseně a dojde až k obrazu) Nina ještě nepřišla? (Řekne, hledíc na
obraz)
Ouřadová: (Ušklíbne se a posadí se za stůl)
Malý: (Stále hledí na obraz a uznale kývá hlavou)
Jó tahle fotografie donutí člověka přemýšlet. Byli jsme tehdy ještě ucha, když se firma zakládala.
Dokonce i vy tady vypadáte ještě dobře, paní Ouřadová. (Řekne a přitom ukazuje prstem na obraz)
Ouřadová: To měl být vtip!? (Řekne zamračeně)
Malý: Ani nevím. Když jste se nesmála, tak asi ne.
Ouřadová: Víte vůbec něco?!
Malý: Nina už přišla?
Ouřadová: Vidíte jí tu snad někde?
Malý: (Rozhlédne se po jevišti- kanceláři)
Ouřadová: A co tu vlastně pořád přešlapujete? Já nemám čas ani náladu si s váma povídat. (Vsedě se otočí a z regálu
Vyndá jeden šanon s dokumenty, položí jej na stůl a začne jím listovat)
(Opět prásknou dveře a na scénu přichází Nina Kocírková .Přes rameno má kabelku, v ruce drží pet lahev s minerálkou)
Nina: Dobrý den! (Hlasitě a s úsměvem pozdraví, rozhlédne se po kanceláři a posadí se ke svému pracovnímu stolu
hned u dveří)
Malý: Dobré ráno. (Řekne, očividně nervózní)
Ouřadová: Ahoj Nino.
Nina: Dneska tu nejsem poslední? (Prohlásí optimisticky)
Ouřadová: Mám to někam zapsat? (Řekne škodolibě)
Nina: (Nechápavě se podívá) Co? Já už mám odpíchnuto.
Malý: (Nenápadně pozoruje Ninu a přejde od obrazu k paní Ouřadové)
Nina: (Opře se lokty o stůl a dlaněmi spojí ruce) Copak jste nám přišel říct, pane Malý?
Malý: (Koktá) No… Já… Mmm… Přišel jsem za vámi s reklamací, paní Ouřadová (Podává paní Ouřadové papír
Formátu A4)
Ouřadová: Kdepa co zase zkur-
Nina: (Rychle jí skočí do řeči) Pokazili. Viďte paní Ouřadová.
Ouřadová: (Podívá se na Ninu přísným pohledem) Ty jsi dnes nějaká upovídaná.
Nina: Já?
Ouřadová: Ne, já. (Odsekne)
Nina: Vy jste dneska upovídaná?
Ouřadová: Ty nemáš co na práci?
Nina: (Zašklebí se na paní Ouřadovou a usměje se na pana Malého)
Potřebujete ještě něco, pane Malý?
Malý: (Zadrhává v řeči. Prstem se škrábe na čele) No. Já. Už půjdu, potřebují mě na dílně. (Odchází od stolu paní
Ouřadové. Omylem zavadí rukou o šanon, který leží na stole. Ten spadne na zem)
Promiňte. (Rychle se sklání a sbírá šanon)
Nina: (Vše s mírným úsměvem a úžasem v očích pozoruje)
Ouřadová: (Opře se lokty o stůl. Obličej skryje do dlaně a kroutí hlavou)
Malý: Promiňte (Opakuje a couvá od stolu paní Ouřadové, přitom vrazí do věšáku, který stojí opodál)
Omlouvám se. Tak zatím, už musím. (Koktá. Urychleně odchází)
Ouřadová: (Oddychne si) To je zase ráno. (Dál listuje v šanonu)
Nina: (Vezme do ruky lahev s minerálkou, otevře ji a začne pít)
(S prásknutím dveří na scénu rychle vchází pan Obermajer. Nina si leknutím polije obličej a zakucká se)
Obermajer: Zdravím vás Nino! (Řekne hlasitě)
Nina: (Pokyne rukou, zatím co si ubrouskem utírá obličej a ještě několikrát si odkašle)
Obermajer: (Přejde ke stolu paní Ouřadové) Ahoj Maruško.
Ouřadová: Dobré ráno, Olivere.
Obermajer: (Otočí se na Ninu) Snad jste se mě nepolekala, Nino. (Řekne s mírným pousmáním)
Ouřadová: Tady je vůbec od rána veselo. (Řekne ironicky)
Nina: Jste tu dnes brzy, pane řediteli.
Obermajer: Někdo vás tu musí občas pohlídat.
Ouřadová: (Podívá se na Obermajera) A co vlastně potřebuješ?
Obermajer: Ale, (Řekne dlouze a zklamaně) hledáme nového účetního.
Nina: Vždyť jste jednoho před pár týdny přibírali.?
Obermajer: (Podívá se na Ninu) No, to je právě ten, co ho hledáme. (Mírně se zamračí a zamyslí se. Podívá se na paní
Ouřadovou a zpět na Ninu)
Nevíte, co je to dneska s Karlem?
Ouřadová: Ani mi nemluv, skoro mi tu před chvílí zboural kancelář. Jako by byl nervózní z Niny. (Řekne tázavě a podívá
se na Ninu)
Nina: (Nechápavě se rozhlíží) Co, já?
Ouřadová: No na mě se pořád nedíval. (Podívá se na pana Obermajera) Skoro si tu rozbil hubu, jak na ní civěl.
Nina: Ale proč já? (Ptá se nechápavě. Vstane od stolu a popojde na okraj jeviště) Vždyť tu máme tolik jiných
ženských, (Ukazuje směrem do hlediště) vy už jste zapomněl?
Obermajer: (Opřený o stolek Ouřadové se otočí a popojde k Nině) A kdo je tamhle ta?
Nina: (Ukazuje do hlediště) Myslíte tu černovlásku vzadu? Nebo tu blondýnku?
Obermajer: Ano tu. (Kývá hlavou)
Nina: Tak kterou vlastně?
Obermajer: Blondýnku.
Nina: Nepracuje na expedici? Vy jste ředitel.
Obermajer: Už je to stará fotografie, divím se, že tu ještě je. (Podívá se na Ninu)A kde jste vy?
Nina: Ale pane řediteli. (Řekne s úsměvem) Mě bylo před deseti lety sedmnáct.
Obermajer: (Nechápavě se zamračí) A co to má společného s tím, že nejste na fotografii?
Nina: (Znuděně povzdechne) Jdu si sednout.
Ouřadová: (Stále sedí za stolem a píše. Podívá se na Obermajera) A kolik tu vlastně teď pracuje lidí?
Obermajer: (Zamyšleně) No, padesát procent určitě.
(Ozve se zaklepání a na scénu vchází Alena Tichá)
Tichá: Dobrý den! (Řekne nahlas a mírně se nakloní k panu Obermajerovi) Můžu s vámi na okamžik mluvit, pane řediteli?
Obermajer: Samozřejmě, slečno Tichá. Hned se vám budu věnovat. Tak dámy, ať se práce daří. (Pokyne rukou na adresu Niny a Ouřadové a společně se slečnou Tichou odcházejí. Dveře bouchnou)
Kulisa 2: (Chodba ve firemní budově. Kulisu představuje dlouhá zeď, oddělující od kanceláře. Herci stojí při scéně až u okraje jeviště. Do levého rohu jeviště se umisťuje kulisa kávového automatu)
Scéna 2: (Na scénu se v rychlosti umisťuje kulisa zdi, oddělující kancelář. Na jeviště přibíhají udýchaní ředitel Obermajer a jeho asistentka Tichá. Ona ho obějme kolem krku)
Tichá: Už jsem se tě nemohla dočkat, Olivere.
Obermajer: (Odtáhne se) Počkej, co když někdo půjde. A my tady rakhle na chodbě.
Tichá: Tak pojď do kanceláře. (Táhne ho za ruku)
Obermajer: Ne, počkej. (Přitáhne ji zpět)
Tichá: Co je to s tebou? (Ptá se smutně)
Obermajer: (Pousměje se) Ale nic, potřebuji si ještě něco zařídit.
Tichá: Můžu jít klidně s tebou, jsem tvoje asistentka. (Přitiskne se k němu)
Obermajer: Tohle zvládnu sám, neboj.
Tíchá: Určitě budeš potřebovat pomoct, vím to.
Obermajer: Teď nechci, ano? (Řekne důrazně) Běž do kanceláře zvedat telefony.
Tichá: Proč? Stejně je to vždycky pro tebe.
Obermajer: (Přitáhne si slečnu Tichou k sobě a dlouze ji políbí) Jen jdi. (Řekne již klidně, poté odejde na pravou stranu
jeviště do zákulisí)
Tichá: (Současně odchází na levou stranu jeviště do zákulisí)
Obermajer: (Přichází kradmo zpět na jeviště. Opatrně se rozhlédne po jevišti, poté se podívá do hlediště. Mírně se nahne,
jako by promlouval k publiku)
Už jsem myslel, že se jí nezbavím. Někdy je lepší být v posteli s angínou, než-li s milenkou. (Začne šeptat) Nikdo se nic nesmí dozvědět. Nikdo. Nesmějí přijít na to, že… (Odmlčí se)
Ouřadová: (Je slyšet s povzdálí) Jdeš taky Nino?
Nina: Už běžím!
Obermajer: (Upraví si kravatu. Spěšně odejde na levou stranu z jeviště)
Na scénu (chodbu) vchází z prava paní Ouřadová a Nina.
Ouřadová: Už se ti, holka, na to kafe dneska těším. (Obě dojdou až k automatu na kávu. Paní Ouřadová si vybírá kávu,
automat začne rachotit) Co ten Karel?
Nina: Co je s ním?
Ouřadová: Nedělej se. (Říká a vyndává kelímek z automatu)
Nina: Je divnej. (říká otráveně a mačká tlačítka automatu) Vám se snad líbí, Marie?
Ouřadová: Proč mě?
Nina: Začala jste s tím.
Ouřadová: Ještě aby jel po mně. (Mávne rukou)
Nina: (Vyndává kelímek z automatu) Radši bych už šla. (Rozhlíží se)
Ouřadová: Proč? Sedíme tam zavřený pořád.
Nina: Kdyby šel ředitel. Znáte ho.
Ouřadová: Prosím tě (řekne opovrženě) já vím, že ve škole neuměl krátit zlomky a teď by nám chtěl krátit prémie.
(Na scénu (chodbu) vchází Karel Malý. Ouřadová lehce poplácá Ninu po rameni)
Ouřadová: Já jdu, zase ten Don Chuan. (Odchází z jeviště)
Nina: (Vyčkává příchodu Karla Malého a usrkává kávu)
Malý: (Přijde až ke slečně Nině a nesměle jí pohlédne do očí) Mohu vás pozvat na Kávu?
Nina: (Rukou ukazuje svůj kelímek s kávou)
Malý: Aha, no jo, vy už vlastně máte. (Drbe se na čele)
(Chvilku ticho)
Nina: Chtěl jste mi něco?
Malý: No, kafe už máte, co oběd?
Nina: Lidi by měli řeči. Poslyšte, už musím jít. (Udělá krok, chystá se k odchodu)
Malý: Nebo víkend u mě na chatě. (Řekne kurážně)
Nina: (Směje se) Nejdete na to moc zhurta?
Malý: (Spiklenecky se podívá, pousměje a mírně se nahne) No, když se mnou pojedete, napíšu na chatu vaše jméno.
Nina: (Dá si ruku v bok) Abych s vámi jela, musel byste nejdřív chatu napsat na moje jméno. (Otočí se a odchází)
Malý: (Povzdechne si a kroutí hlavou) To nebylo dobrý. Vůbec to nebylo dobrý. Konečně jsem s ní mohl mluvit (Říká
rázně) a takhle to (Odmlčí se) Že já ho poslech. (Zadívá se do hlediště) V životě už neposlechnu tak skvělou
radu. Prej balit ženský se psem, nebo sexem. Určitě. Příště zas. Já můžu někde balit leda tak šroubky do
krabic a ne ženský.
(Na scénu vchází Martin Horníček)
Martin: Dobrý den, můžete mi poradit?
Malý: To záleží s čím.
Martin: Nebojte, nezdržím vás dlouho. Jsem tu nový, mám nastoupit jako účetní.
Malý: Účetního přece máme!
Martin: Nemám takové informace, bylo mi řečeno, že místo je tu volné.
Malý: A kdo vám řekl takovou blbost?
Martin: Můj otec!
Malý: A vy jste vlastně kdo?
Martin: (Podává panu Malému ruku) Promiňte. Jmenuju se Horníček.
Malý: A váš otec?
Martin: Pracuje tady.
Malý: (Kýve mrzutě hlavou) Hm, já jsem tu vedoucí jakosti a nikdo takový tady nepracuje.
Martin: A nemůžete se mýlit? Já se ale jmenuju po matce, můj otec…
Malý: (Skočí mu do řeči) Ať se jmenujete třeba po Boženě Němcový, říkám, že nikdo takový tady nepracuje a já už
nemám čas! Jestli ještě něco chcete, v prvním patře je kancelář ředitele. Nashle! (Otáčí se a odchází z jeviště)
Martin: (Říká si pro sebe) Hm, tak dík, ty troubo. Alespoň si dám kafe.
(Na scénu přichází Alena Tichá)
Alena: Dobrý den, hledáte někoho?
Martin: No, mám tu nastoupit jako účetní.
Alena: A kdy?
Martin: Příští rok to asi nebude, že ano.
Alena: A máte už nějakou praxi?
Martin: Jsem právě po škole.
Alena: Tak to nevím, Oliv… (Odmlčí se) tedy pan ředitel si zakládá na praxi alespoň dva roky.
Martin: Mohl bych s ním mluvit?
Alena: Chcete hned teď?
Martin: (Řekne otráveně) Ne, budu tady vysedávat dvě hodiny.
Alena: Když mi tady nemáme na chodbě sezení. (Řekne s lítostí) Ne, počkejte! (Vyhrkne) Já vás posadím do jednací
místnosti, chcete? Není to nic moc, ale máme tam nová křesla.
Martin: Slečno, doveďte mě ihned k panu řediteli. Nic jinýho si nepřeju.
Alena: (Pokyne rukou) Pojďte se mnou do kanceláře.
(Oba společně odcházejí)
Kulisa 1: (Ze scény se odstraňuje kulisa chodby a kávového automatu. Zůstává kulisa účetní kanceláře)
Scéna 3: (V kanceláří za stoly sedí pouze Nina. Na scénu rychlým krokem přichází paní Ouřadová)
Ouřadová: Tady nic nemůže fungovat normálně! (Hubuje a přichází ke svému pracovnímu stolu)
Nina: Stalo se zase něco?
Ouřadová: Zase? Ono se ještě nepřestalo dít to předchozí!
Nina: A co?
Ouřadová: Ty nic nevíš? Nikdo se nepochlubil?
Nina: Bohužel.
Ouřadová: To máš z toho, že ráno chodíš pozdě. Potom nic nevíš.
Nina: A co s tím mám společného já? (Řekne rozzlobeně)
Ouřadová: Ale nic. (Řekne otráveně)
Nina: (Rezignovaně) Tak co se vlastně stalo. Reklamace?
Ouřadová: (Rozhazuje rukama) No co bys řekla. To je pořád samej kvalt a všechno na poslední chvíli a teď tám na to
čumí jako sádrový pstruzí.
(Ozve se zaklepání a na scénu vchází Ředitel Obermajer a Martin Horníček)
Obermajer: Tak dámy, vedu vám novou posilu. Tady pana Martina.
(Nina se zvedá od stolu a jde Obermajerovi a Martinovi naproti)
Ouřadová: Dobrý den. (Řekne trochu mrzutě)
Nina: (Podává s úsměvem ve tváři Martinovi Horníčkovi ruku) Nina. Dobrý den.
Martin: Horníček. Dobrý den.
Obermajer: Tak já vás tu všechny nechám a vy mu ženský ukažte co a jak. Zatím nashle.
Ouřadová: Počkej Olivere! Jdu taky. Na dílně mají bordel.
(Ouřadová a Obermajer odcházejí)
Nina: Můžu vám říkat Martine? (Stále mu tiskne ruku)
Martin: To mě bude těšit. (Pokyne hlavou)
Nina: Mě taky. (Stále mu hledí do očí)
Martin: Tak…už jsme se seznámili.
Nina: (Konečně uvolní stisk Martinovy ruky) A…ano, promiňte.
Martin: Netykáme si?
Nina: Můžeme. Tak ahoj. (Řekne s mírnými rozpaky)
Martin: Ahoj.
(S rozpaky si dají polibek na uvítanou)
Nina: Tak tohle je tvůj stůl. (Ukazuje rukou a popojde k prázdnému kancelářskému stolu)
Martin: Oni si tykají? (Říká a sedá si na své místo)
Nina: Kdo?
Martin: No…vaše kolegyně a…
Nina: (Skočí mu do řeči) náš pan ředitel? Je kamarádskej, když mu dotyčnej zobe z ruky, jinak je trochu morous.
Martin: (Přikyvuje)
Nina: (Sedá si ke svému stolu) Nerozumíš trochu tady tomu?
Martin: Nejde ti to?
Nina: No, počítač není zrovna můj přítel.
Martin: A někdo jiný je váš přítel?
Nina: (Opře se lokty o stůl a podepře si hlavu. Vyzývavě se na Martina podívá) A jak moc tě to zajímá?
Martin: Teď mě zajímá ten tvůj počítač. Co s tím máš?
Nina: (S rachotem se snaží vložit do počítače disketu) Ale, nejde mi vložit do počítače třetí instalační disketa.
Martin: Ty máš ještě počítač s disketami?
Nina: Je to krám. (Kroutí hlavou) Tak co vlastně s tím? Ta třetí mi tam prostě nejde.
Martin: A vyndala jsi tu předchozí disketu? (Vstane od stolu a jde k Nině)
Nina: Aha. (Řekne zamyšleně) A já proč už ta druhá tam šla nějak špatně.
Martin: Ženský. (Řekne a kroutí hlavou) Kdybys byla blondýna tak bych to ještě pochopil, ale takhle nadupanou
bednu, to se jen tak nevidí.
Pekne a kvalitne urobený scénar.