Láska je jako voda. Život dá, život bere…
Jsi spoutána břehy,
vodo má nádherná,
tak musíš protékat, jak musíš,
ne, jak bys sama chtěla.
Jak ráda bych ty břehy opustila a vydala se proti proudu
.
Skláním se před ní s úžasem.
Já, který se vody tolik už bál, že se jí
obloukem od jisté doby vyhybal.
Já, který se obával moře i malých vod,
ba i kapek deště.
Po jedné soukromé povodni
já z vody mám strach.
Dnes vlídnému hlasu vody naslouchám.
Tak neměj strach, ponoř se do mých očí,
do té modré hloubky,
tak neměj strach, že zatočí s tebou
zrádné víry, slov dávno neslyšených,
tak neměj strach, že tě já stáhnu
sílou svého proudu ke dnu,
tak neměj strach a vezmi si mě,
pojď za mnou, budeme společně
téct po dlouhé cestě,
tak neměj strach, i já chci tě.
Vzal jsem ji něžně do dlaní,
jak vodu u studánky a dlouze pil.
Však protekla mezi prsty,
a byla pryč,
pro vodu se musí jít jinak.
Venku leje jako z konve,
promoklý jsem skrz naskrz
zvedám tvář k nebi
roztahuji ruce a chytám kapky dešťové,
vodo má vzdálená, tvé polibky.
Ten strach je náhle pryč.
Jen roky přibývají a tak se na vodu dívám jinak.
Vážím si každé kapky deště.