„Tak a končím!“ řekla jsem asi tři hodiny po dopisování hromady sešitů a potěšeně s nimi práskla do šuplíku. Vedle stolu hned trůnila moje postel, takže spadnout do měkké peřiny nebyl vůbec žádný problém. Pak jeden krátký pohyb rukou, vytažení kabelu lampičky ze zásuvky a nastalo příjemné přítmí. Byla jsem sama v pokoji pro tři a doufala, že to ještě tak hodinu vydrží. Ne že by moje spolubydlící byly špatné, to ne, naopak, lepší jsem si nemohla přát, ale v poslední době nestojím o ničí přítomnost.
Sledovala jsem ze své postele plakáty na protější stěně snad všech slavných mladých kluků, které v dnešní době existovali. Zuzka si na nich zakládala a tak není divu, že její koutek byl obličej na obličeji. Normálně bych se nad touto myšlenkou jako vždy dřív pousmála a hledala na stěně své oblíbence, ale teď ne. Jejich tváře, které pro mě byli dřív přitažlivé, pro mě dnes znamenali jen kus nezajímavého počmáraného papíru. Hleděla jsem na ně jen, protože vypadali zajímavěji než čistá bílá zeď nad mojí hlavou.
Na okně zašvitořil ptáček a z mého úhlu pohledu bylo vidět, jak se krmí v mojí vlastnoručně stlučené budce, přidělané k okapu vedle okna. Byl pozdní podzim, není divu, že přiletěl, už jen máloco k jídlu se dá najít. Obvzlášť když všechny jeřabiny a šípky tady v okolí posbírají lesáci. Zvedla jsem se a přešla pokoj na druhou stranu k oknu, chtěla jsem vědět, co je pták za druh. Ale zpozoroval můj pohyb a uletěl, přecijenom, okno bylo na výšku skoro stejně velké jako já.
Když už jsem u něj stála, tak jsem ho otevřela dokořán. Na ještě světlém nebi už se začaly objevovat první hvězdy. Nedalo mi to a tak postel nahradilo okno. Na široký parapet jsem rozložila deku a pod hlavu polštář. Zima mému už tak chladnému tělu nevadila, naopak, vzduch zvenčí mi připadal teplý. To nebylo dobré ze dvou důvodů, za prvé, pět stupňů nad nulou nemůže normálnímu člověku žijícímu běžně ve dvaceti stupních připadat jako teplo. A za druhé, holky budou nadávat. Mě to ale bylo jedno, na ničem mi nezáleželo.
Nemohla jsem spustit zrak z pomalu temnoucího nebe a dalších nově vycházejících hvězd a korun šumějících stromů, ze kterých se sypaly poslední žluté listy; vypadaly v té tmě jako hromada hvězdiček padající z ničeho. Unaveně mi klesla víčka na pálivé oči a já se zaposlouchala do zvuků nastávající noci. Ptáček dokonce přiletěl zpět na přerušenou večeři. Byla to modroučká sýkorka.
To skoro ticho přerušil zvuk dvojích kroků, nesoucí se z chodníku pod okny. Jeden způsob chůze mi přišel víc jak povědomý. Při mém prudkém posazení vzala sýkorka opět do zaječích a já rychle nahlédla přes okraj okna. Přesně jak jsem si myslela, Zuzka a s ní k mému překvapení můj bývalý přítel. Jelikož je ona šťastně zadaná, není tady z žádného jiného důvodu, než nás donutit si spolu promluvit a pokusit se mě alespoň částečně vrátit do života. Je to skoro půl roku od našeho rozchodu a já jsem lhostejná, chladná a bledá jako skutečná mrtvola. A vůbec mi to nevadí. Je jen jediná věc, která mi je silně proti srsti a to přesně to, o co se pokoušela moje dobrotivá kamarádka.
„Dojdu pro ni, musíš s ní něco udělat, nejí, nespí a vůbec nemluví.“ Zaslechla jsem nezřetelně Zuzku. Opět jsem se mírně naklonila z okna. „Mám o ni strach, pořád chodí s ovázanou levou rukou, nebo na ní má potítko, nebo dlouhý rukáv co když…“ poslední slova spolkla. „Co když tam něco schovává?“ chytře vyjádřila svoje myšlenky, aniž by vyslovila, co přesně tam mám mít. A jemu to bylo jasné.
Víc jsem slyšet nepotřebovala. Ležet dál v pokoji byl nesmysl a schovat se na záchodě je dětinská blbost. Když jsem rychle sklízela z parapetu deku, nahmatala jsem na studeném topení ručník. Deka skončila hozená na posteli a já popadla z nočního stolku šampon a ostatní potřeby do sprchy. Když jsem zavřela dveře od koupelny, slyšela jsem její hlas, hledající mě v pokoji. Sprcha, dokonalá výmluva.
Koupelna vypadala stejně jako vždy, až na obrovskou louži před umyvadlem. To asi zase Íja a spol dostali „mokrou náladu“ a polívali se vodou. Dlaždičky byly na dotyk bosých nohou stejně studené, jako jejich barva, na podlaze šedivé a do poloviny zdi bílé. Nechyběly ani typické znaky zanedbávání koupelnového čistění. Mezi dlaždičkami na zdi vesele bujely černé houby plísně, v první sprše byl ucpaný kanálek, v obou byly oslizlé stěny a u umyvadel chybělo jako vždy mýdlo. Na záchod si sebou radši pokaždé beru kapesníčky, čekat, že tu najdete toaletní papír, to dřív začnu věřit na Santu Clause.
Prošla jsem pod zástěnou první sprchy a zkontrolovala její stav. V dolní části byl černý pruh dokola od plísně stejně jako vždycky a mohli jsme to hlásit, jak se nám chtělo, nikdo s tím nic neudělal. Druhá byla o dost čistší, nedávno jsme se do ní pustili sami savem, ale proti zažrané plísni vám nepomůže snad ani kyselina sírová. Vím to ze všech nejlépe, protože jsem to já v té sprše seděla dvě hodiny a pracně ji seškrabovala svým ostrým loveckým nožem.
Teplý proud vody zalil moje zkřehlé tělo. Že by mi bylo lépe nebo hůř se říct nedalo, cítila jsem se pořád stejně – byla mi zima.
„Best??? Best, jsi tady?“ ozvalo se po chvíli ze dveří koupelny. Mlčení, jako kdybych ji neslyšela a rozsvíceno při sprchování dokazovalo, že tam určitě nejsem já. To Zuzce stačilo, aby se otočila a šla mě hledat jinam. Moje lhostejnost k zapisování a nezapisování se do knihy vycházek jí ani neřekne, jestli se nacházím na intru nebo jsem venku. V poslední době se bezcílné bloumání po Šluknově a jeho okolí stalo mojí oblíbenou aktivitou.
Jen co odešla, zhasla jsem a do sprchy si sedla. Proud teplé vody na mě padal jako hustý déšť. Nebo jako vodopád v horkých pramenech. Sprchový gel, který jsem na sebe napatlala, měl vůni nazvanou magic secret, opravdu tajemná vůně podtrhávala danou situaci, sedíte ve sprše ve tmě, padá na vás teplá voda a ze střešního okna na vás svítí měsíc. Ještě by to chtělo tak jednu svíčku do opačného kouta a bylo by. A proč by vlastně ne. V zrcadle byla taková ta „skrytá polička“ kam holky z dvanáctky schovávaly svíčky. Nacházely se tam dokonce tři nevypálené i s funkčními sirkami. Po jedné svíčce jsem je dala to tmavého kouta a třetí na umyvadlo naproti sprše. Vrátila jsem se do sprchy a nezašupovala zástěnu. Pro změnu jsem si do sprchového koutu lehla – překvapivě se mi to povedlo – s hlavou vystrčenou ven z otevřené zástěny. Zatímco mi voda roznášela po těle teplo, já pozorovala stoupající páru ve svitu měsíce. Připomínala mi mlhu, jen příjemnější, protože je teplá. Zamyslela jsem se a usoudila, že a´t je to mlha nebo pára, je to vlastně jedno, tak proč by pára měla být lepší. Každopádně jsem k oběma měla stejnou náklonnost. Nevím, jestli je to tak u každého, ale pro mě mlha znamená mnoho věcí. Třeba možnost skrývat se. Nebo létání. Běhat v mlze je jako kdybych létala mezi mraky.
Možnost skrývat se… pak bych byla navždy s ním. Vždy ho ze stínu, skryta v mlze chránit proti všemu zlému… Jak dokáže jedna myšlenka zamávat s člověkem. Srdce se mi rozbušilo jako pokaždé, když jsem přemýšlela nad možností jak mít alespoň náhražku ztraceného vztahu s někým, koho miluji celým svým srdcem. O to to bolelo pak víc, protože to nebylo možné.
Jakmile si člověk pustí do hlavy jednu myšlenku, u jedné to nikdy nezůstane. Funguje to jako lano, za které když se zatáhne, tak na sebe vylejete všechnu studenou vodu z kýble zavěšeného nad vámi a přivázaného na konci provazu. A pokud zatáhnete moc silně, můžete ten kýbl urvat, on vám pak spadne na hlavu a pak vás to šeredně bolí… Před očima jsem ho teď jasně viděla. Jeho dlouhé tmavé kudrny po ramena a kousek níž, lesknoucí se ve slunečním světle, jeho dětský rošťácký úsměv, jak při něm vždycky zavíral oči, jasně jsem viděla jeho dlouhé řasy a „fialové linky“ na dolním víčku, ze kterých jsem si vždy utahovala, že si je každé ráno maluje.
Ale hlavně jeho zelenohnědé oči plné jisker života a radosti. Cítila jsem jeho polibek na rtech, jeho teplý dech v obličeji, jeho silné paže tisknou k sobě a jak jeho hlas jak šeptá moje jméno, cítila jsem jeho prsty v mých vlasech a zároveň jak mě hladí po obličeji… bylo toho strašně moc a všechno jen lež. Jen nechutná lež, trvající měsíce. Krutá realita mi otevřela oči, které se zabodly do chladného bílého měsíce na tmavé obloze, doprovázený poloprůhlednou bělostnou párou.
To je má cesta…
Už jsem ani neměla sílu brečet, neměla jsem sílu ani přemýšlet nebo se pohnout, všechno naplňovala jen nekonečná bolest. Lži a zase jen lži! Voda byla studená, pára byla studená, vše studilo. I moje srdce. Přála jsem si zemřít, hned. Moje první největší láska a skončí takhle. Celou mě to rvalo na kousky, už jsem ani nevěděla, kde jsem, kdo jsem ani, co jsem. Doufala jsem, že omdlím a už se nikdy neprobudím. Cokoliv jen ne žít dál s tou zimou ve zbytcích srdce a těla, rozervaného na kusy. Měla jsem chuť se rozesmát a smát se do konce svého života. Šílený smích někoho, kdo umírá. Šílence z nešťastné lásky a hromady lží.
Ale nic z toho se nestalo. Ticho přerušovalo jen šumění dopadající vody a tmu před očima rozsvěcoval měsíc. Nezemřela jsem, jak bych taky mohla. Zůstal mi jen život plný bolesti.
V tomto uvědomění se znovu otevřely dveře.
„Best! Vím, že tam jsi, pojď ven, mám pro tebe něco důležitýho!“ ozvala se opět ze dveří Zuzka. Plamínky svíček se zakývaly s průvanem a jedna zhasla. Nijak mě to neštvalo. Ani Zuzka, ani zhaslá svíčka, ani že mi pára už neuniká oknem, ale snaží se zmizet dveřmi.
Nevěděla jsem co říct a ve skutečnosti mi to bylo docela jedno, ale vidět se s ním jsem… teď už jsem nemohla, ne nechtěla.
„Nikdy už ho nechci vidět.“ Hlesla jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšela. Řekla jsem to svým obvyklým tónem, kdy je pro mě případ uzavřený a nehodlám na to dál reagovat.
Čekala jsem, že řekne, že už odešel, nebo tak něco i když to nebude pravda, ale rozhodně jsem nečekala tohle.
„Best poslouchej mě, jsem tady!“ ten sametový hlas bych poznala kdekoliv. Neroztřásla jsem se jako dřív, naopak, napnula jsem se jako struna, připravená se bránit i násilím.
„Jdi pryč.“ Vražednost mého hlasu překvapila i mě samotnou. Jako bych to ani neřekla já.
„Nikam nepůjdu, dokud si nepromluvíme.“ Snažil se mluvit mile, ale bylo jasné, že ho to otravuje.
Za léta svého života jsem se naučila, že ignorace v těchto situacích to vyřeší. A zrovna tohle mi problém dělat nebude. Jen mi bylo líto té vody, co proteče ve sprše, už takhle jsem tu nejméně dvacet minut.
Celou další hodinu se pokoušeli oba dva mě přinutit k jakékoliv spolupráci. Zuzka i přišla za mnou do sprch, ale zatažené zástěny nechala na pokoji. Moje mysl ale byla celou dobu někde jinde. Pozorovala jsem měsíc a v hlavě se mi tvořily různé příběhy o dívce jako já. O hrdince – vlkodlačici, o jejím společníkovi, lovci démonů, který je sám poloviční démon a o jejich posledním příteli, draku.
Doba, kterou měl můj bývalý přítel do návratu na svůj intr, vypršela. Poznala jsem to podle vychovatelky, která ho nemilosrdně vyhodila.
Po dlouhé době jsem ucítila něco jako spokojenost. A jak se to říká, začíná se vždycky od drobností, aby se došlo k větším věcem. Třeba je to můj nový start. I když mi z toho zas až tak dobře nebylo, ale jak říkám, začíná se z drobností. Od toho dne se můj život změnil, ne že by zmizelo moje „nastavení mrtvoly“, ale stala jsem se o dost bojovnější a silnější. Ten den taky začal můj styl. Černé oblečení jako noc, bledá pleť jako měsíční záře a světlé vlasy jako mlha nebo pára…