„Jsem dobytek.“
„Ale no tak…“
„Ne, opravdu. Jsem dobytek a odpad.“
„Dobytek a odpad?“
„Jo, přesně tak. Ale ne takový ten užitečný dobytek, ne, já jsem odpadní dobytek. Žádná kráva, co dává mléko, žádné chutné prase. Ne! Já jsem kráva se zlomenou nohou a vepř se zkaženým masem.“
„Které prase má zkažené maso?“
„Já.“
„Samozřejmě. Že se vůbec ptám.“
„Jak jsem to mohla udělat? Zase! Co jsem to za člověka, že se neodkážu poučit? Že nepoznám, kdy mám dost!“
„Uklidněte se, slečno. Poslyšte, jste mladá, tohle se mladým stává. Chci říct, každou sobotu nám sem vozí teenagery s otravou krve. No tak jste se opila, to je toho. Podívejte se na sebe, sedíte a povídáte si se mnou. Jindy se všichni proberou až druhý den v poledne.“
Hořce se zasmála. „Aby mi nebylo dobře, když jsem tu před hodinou všechno vyzvracela. Ještě jednou se omlouvám za váš plášť.“
Mávnul rukou. Zamyslel se, kdy naposled se on sám ožral do té míry, že ho museli přátelé odvést. Natož pak do nemocnice. Nikdy. Tak to jí říkat nebude. Uvědomoval si, že to bylo jen proto, že své zaměstnání bral i v tak mladém věku víc vážně, než ostatní, ale ani takový argument by jí náladu nezvedl.
„Prostě jste to jednou přehnala, to je toho.“
Zavrtěla hlavou. Zase ten psí výraz. „Tohle léto jsem se takhle zničila už podruhé… Jsem dobytek. A…“
„… odpad, jistě. Ale už dost, opravdu. Za tři měsíce jste se opila dvakrát? Kriste pane, vy jste ale rebel.“
„Nebuďte ironický,“ ohradila se. „Neměl byste mě utěšovat?“
„Nejsem psycholog.“
Schovala tvář do dlaní. Určitě měla ještě špinavé koutky. Fuj. „Omlouvám se. Nechtěla jsem vás zahltit mou zpovědí. Já jen… Nejsem takový alkoholik. Nemusím pít každý den. Ani mi to nechutná. Ale když jednou za čas začnu, nevím, kdy přestat. Jsem pak jako všepožírající monstrum.“
„Někteří lidé to dělají proto, aby zapomněli na realitu.“
Zabodla pohled od pravého rohu místnosti. Ironie z nemocničního pokoje vyprchala jako lesní pára, nadhled se utopil v nepříjemné pravdě. „A pomáhá to,“ řekla. „Aspoň na tu chvíli, kdy zapomenete, co za život musíte žít.“
Víc mu neřekla. Ani jedno další slovo, které by prozradilo víc, ale i tak pochopil, koho má před sebou. Nešťastnou dívku. A nespíš nešťastnou dívku s kupou potíží, které ji v noci, jako byla tahle, poháněly do pití lihovin. Neptal se, co ji trápí. Nechtěl to vědět, už jen proto, že přílišný zájem o pacienta doktorovi nikdy nepřilepší.
„Podívejte na ty modřiny,“ zavrtěl hlavou při pohledu na tmavé flíčky na jejích nohách. „To jste si pěkně natloukla.“
Přejela dlaní po lehce opálené holeni. „To nic není, dělají se mi pořád. Už je ani nevnímám.“
Cuklo v něm. Ne, to nic neznamená. Je hodně hodin, nebude po tom pátrat.
„Jestli nechcete, nemusíte tu čekat. Jsem vám vděčná, že jste mě vyslechl, ale klidně už běžte.“
Usmál se. „Zůstanu. Alespoň, než přinesou výsledky. A navíc vás musím ještě…,“ mrknul na hodinky. „Půl hodinky hlídat.“
„Doktore Filmere?“ Cizí hlas. Takový, který do jejich rozhovoru ještě nezasáhl a mohl podivné kouzlo té noční chvíle zkazit. Přesto z ženy, která od dveří promluvila, sálala důvěra a pocit klidu, takže jen zvláštně do setkání zapadla. Ideální sestřička, ideální pracovnice s nemocnými. „Můžete na minutku, prosím?“
„My o vlku…,“ zvednul se a mrknul na děvče okem. Už budeš mít klid a vyspíš se, dodal by, ale nechtěl začínat nový hovor o tom, proč není vyspalá a proč potřebuje klid. Novou vlnu výčitek by jeho vytrvalost během noční služby neunesla. A šel by na panáka. Už jen proto, že o alkoholu celý večer mluví. Ideální doktor.
Vyšel z pokoje a myslel na modřiny. Na ty nejprve modré, pak zelené a žlutavé skvrny, které zdobí těla nešikovných lidí. Nebyla to náhoda, Anabel, sestřička, která hlasem konejší trpící bolestí, by za normálních okolností krevní testy přinesla přímo do pokoje. Za normálních okolností. A modřiny. Tušil. Modřiny. Testy. Odpadní dobytek se zkaženým masem.
Stál na chodbě, opřený o studenou zeď, díval se výsledků a snažil se najít, co přehlédl. Doufal, že něco přehlédl. Doufal, že to není pravda. Stál na chodbě a do testů se už nedíval. Nic totiž nepřehlédl, nemýlil se. Modřiny. Ty proklaté modřiny opilé holky. A proklaté výsledky krevních testů, které kromě hromady informací v latině hlásaly i něco, čemu by rozuměl laik. Leukemie.
„Řekněte jí to hned,“ řekla Anabel. „Tak to bude nejlepší.“
Jo. Jako by už tak neměla problémů dost. Zavřel na moment oči, aspoň na chvíli chtěl zmizet ze své kůže. Nadechl se a přijal povinnost jako každý jiný den. Je to jen pacientka.
Vkročil do pokoje, nervózně zamrkal. Snad si toho nevšimla.
„No…,“ vykouzlil nucený úsměv. „Nezajdeme na panáka?“