Bílá jako sníh

Bílá jako sníh

Vybral sis mne za mrtvolu.
Odevzdal jsi mne lebce.
Vyslal jsi přízraky, aby mne pronásledovaly.
Posíláš vampýry, aby mne obtěžovali.
Chceš mne vydat potulným duchům pustin.
Chceš mne vydat přízrakům rozpadlých rozvalin.
Chceš mne odevzdat pouštím, pustinám a zapovězeným krajinám.
NECRONOMIKON

„Já se bojím.“ tiše fňukala. „Já tam nechci. Už to nechci zase dělat.“
„Sklapni!!! Prostě sklapni nebo uvidíš. A už mě neštvi ty malá –
Poslední sprosté slovo se v žádném případě nehodilo jako označení toho drahého dítěte. Na první pohled solidně vyhlížející muž v střízlivém tmavém obleku se od ní zcela znechuceně, opovržlivě odtáhl.
Nesnášel děti. Vadilo mu všechno to vřeštění, všude příšerně překážely a nejvíc z všeho nesnášel, nenáviděl, když fňukaly. Měl sto chutí jí na místě vrazit pořádných pár facek, ať už mlčí. Prostě jí nějak zavřít hubu. Vždyť to takhle šlo celý den od rána do večera. Absolutně nechápal, nechápal, proč zrovna jemu pověsili na krk tuhletu pitomou malou-
Holčičku. Malou hezoučkou holčičku s hloupoučkou hlavičkou plnou smutných vyhlídek, navlečenou do ještě smutnějších černých šatiček. Drobné dítě s uslzenýma, od pláče oteklýma očima a parádní námořnickou nudlí u nosu. Jemné vlásky, dřív bohaté a blonďaté, skvěle ladící s jejíma jasně modrýma očima plnýma hrůzy…
Tehdy to bylo ošklivé. Moc ošklivé.
Do dneška se jí o tom občas zdálo a když se s křikem budila ve svém opuštěném podkrovním pokojíku, všechny její plastové panenky poskládané po policích jí připadaly jako samá malá mrtvá tělíčka.
Samozřejmě za to dostal skvěle zaplaceno.
Děvčátko vědělo, že pláč jí nikdy nepomůže. Už během svého extrémně krátkého života perfektně pochopilo, že jediný, na koho se může skutečně stoprocentně spolehnout, je chápavá přítelkyně panenka.
Své panenky pečlivě převlékala a česala a přitom jim ze srdce svěřovala všechna svá tajná trápení, stejně jako když mnohem starší dívky slepě svěřují němé tmě a mámivé měkkosti poddajných polštářů stovky slaných slz. Panenky byly její jediné kamarádky a nikdy na ni nic neprozradily. Protože nikdo jiný ji stejně neposlouchal.
Rozhodně ne on.
Byl zlý. Moc zlý. Opíral si hlavu o přední sedadlo a ani ho nenapadlo, že se mu do zátylku zavrtává neslyšně vřeštící neviditelná vrtačka. Krásné kobaltově modré oči a elektrická nenávist. Chtěla, aby chcípnul.
To slovo ji naučil on. Bože, kdyby věděl, jak hrozně se jí hnusí!!! Kdyby věděl, jak moc tohle drahé dítě touží labužnicky vychutnávat jeho trýzeň. Slíbil, že se o ni bude starat, ale místo toho ji nutil účastnit se všech těch… hnusáren. Musí chcípnout.
Jenom ještě nevěděla jak.
Holčička se schoulila ještě hlouběji do svých šatiček a kousavých krajek. Byla jí zima.
A začínala se bát. Jela usazená na zadním sedadle ve velikém černém autě, které opřekot uhánělo ještě mnohem větší a černější nocí. Na oknech se míhal mdlý odlesk hasnoucích hvězd.
Vznešená luna, odvěká vládkyně všech černokněžnic dlící vysoko na nebesích opět potvrdila svou neomezenou vládu nad nehmotnými dušemi lidí i nad ubohými prašivými přízraky skrčenými ve svých prázdných ptačích příbytcích. Její jemné pronikavé paprsky se pnuly celou tou nesvatou nocí jako kolmo kvetoucí kouzelná réva…
Bylo to rozdvojené, prostorné a plné vláken, studené… to místo se změnilo ve hřbitov, dokonce i jeho vůně byla taková. Vláčná vůně zvadlých květin a vyhořelých svíček…
Úžasný měsíc v úplňku se shovívavostí sobě vlastní štědře postříbřil schýlené tisy a tůje, ozářil opuštěné náhrobní desky a omšelé kameny porostlé štiplavými šlahouny různých popínavých plánic. Zanedbanou zem tu pokrývala vysoká vrstva plazivého plevele a zbujelé trávy, vysokánské modré trávy, která vám lascivně lechtá lýtka, když ozlomvaz pádíte nyvou nocí prchaje nevěda před čím a kterou nikdy nepřetne žádná obyčejná ocel. Má lidský jazyk a šeptá vám do spánku i do snů…
Nad celým tím zarostlým, zamřelým hřbitovem se váhavě vypínala stará, snad stoletá katolická kaple. Opuštěná rozkopaná kaple.
Cíl jejich cesty.

Už přijížděli i další. Však byl už nejvyšší čas.
Pěkně pospolu tu parkovala spousta různých aut a další ještě pořád pokračovala tou pitomou polní stezkou vedoucí ze vzdálené vesnice…
Bylo to naprosto perfektní místo, perfektní právě proto, že do nějaké zastrčené chatařské osady, kde je dohromady snad takových dvacet, třicet baráku by teď nikdo mimo sezónu ani nepáchnul. Nikdo je neuvidí. Přijíždět ani odjíždět. A nikdo je nebude rušit.
Jejich auto zaparkovalo hned u cesty a velká oranžová světla okamžitě obě zhasla. Muž v černém obleku vylovil z kapsy klíčky a když vystupoval ven, přehnaně pečlivými pohyby si utahoval svou povolenou kravatu.
Podržel jí otevřené dveře, jako by byla nějaká dáma. Maličká dětská dámička, která by měla vystoupit z vozu stejně elegantně, jako když její fešácký šofér galantně otvírá (pro ni přece příliš těžké) dveře. Humus. Ale ona jen seděla, seděla v těch svých nažehlených šatičkách a dívala se.
„No co čumíš? Vystupujeme!“ zoufale si povzdechl. „Rychle, všichni už na tebe čekají.“
„Ne.“ jen to jedno slovo a ani se nehla. Zírala kamsi přes jeho hlavu, někam dál do tmy. Na měsíc.
„Cože??? Já jsem se asi přeslechl.“ začínal s ní ztrácet trpělivost. „Hned vylez!!!“
„Ne!!! Já tam nejdu. Nejdu!“ to poslední slovo téměř vyvřískla. Už zase začínala natahovat.
Viděl, jak se jí ty veliké vykulené oči zalévají slanými slzami a malá oblá bradička se začíná povážlivě třást. Viděl, že se opravdu bojí.
A bylo mu to jedno.
„Buď okamžitě vylezeš, nebo tě vytáhnu já. A naflákám ti.“ vyhrožoval. Už jí měl plné zuby. To drzé děcko zas nedělalo, co se mu řeklo. Tak to bylo pořád.
„Ne!!! Ne a ne!“ odsunula se ještě hlouběji do auta.
Pohár trpělivosti právě přetekl.
Muž v černém obleku ji prostě popadl za nohu a vzápětí hrubě vyvlekl z jeho krásného, nového, nadevše milovaného auta. Pokud bylo to auto skutečným smyslem jeho života, nemohl si nevybrat líp. Hromada šrotu pro šrotovou hlavu.
„Nééé!!! Nech mě! Já nejdu!“ vřískala a kopala kolem sebe jako vzteklá kočka. Její vysoký, pronikavý hlas v té tiché tmě musel být slyšet snad na stovky mil daleko. Kdo by řekl, že mizerná malá holka může mít takové plíce?
„Sklapni!!! Sklapni ty –
Pokusil se jí zacpat ústa.
Ale ona ho kousla! Zahryzla se mu do ruky svými drobnými, ale silnými dětskými zuby jako vzteklé štěně a pro změnu to byl zase na chvíli on, kdo okrášlil svým falešným hlasem velebné ticho noci.
„Nechci!!! Nejdu!!! Neee –
Vtom se jí zatmělo před očima a veškerý vzduch nabraný do plic vyšel ven jen ve vyděšeném výdechu. Pořádný políček jí div nerozbil hlavu a on ji popadl za šaty, za ty sváteční (spíš pohřební) šaty a táhl ji po cestě jako nějaký balík, balík putující poštou vstříc svému nejistému osudu…
Pokousaný „pošťák“ se bolestínsky šklebil a z ruky mu stékaly kapky krve, které lačně polykala mluvící modrá tráva. To nebohé dítě mělo pocit, že jí rozumí…
Slyšela její zpěvavá slova, která jí mezi poletujícími hvězdičkami před očima zvonila v uších jako dutý hlas umíráčku. Slovy Miloslava Švandrlíka:
„Hřbitovních příšer roje
vznáší se nad rovy.
Je marné svádět boje
s duchy a krchovy!“
Už nebojovala. Nemělo to cenu. Nechala se táhnout po zemi, po tvrdé hlíně a ostrém špinavém štěrku jako bledý, tiše plačící buclaťoučký balík…

***

Stáli v zástupu kolem dokola dlouhého, dřevěného stolu. Jen nejasně rozeznávala jednotlivé postavy zahalené od hlavy až k patě v zašedlém rouchu a třepotající se plamínky svíček v těžkých, masivních svícnech rozestavených u omšelých, oloupaných zdí znesvěcené, byť kdysi jistě nadpozemsky krásné kaple. Oltář, obrazy, kříže i ikony už dávno a dávno zmizely kdesi v propadlišti času.
Zbylo jen ztuchlé tmářství oděné v zaprášených sutanách, pištící tma, tlející trámy a na sobě naňahňaná hlodavčí hnízda plná holých, růžových, kvičících věciček, které svým měkoučkým masem zmnoží miliony morových myší a chumly choroboplodných krys…
A podlouhlé postavy ve splývavých pláštích.
Zírali na ni jako na zázrak. Zlý zázrak. Vždyť nebyla jako oni, nebyla jednou z nich…
Představovala jen nástroj, bizarní starověkou relikvii ukrytou ve směšně mladém těle. Mohla být něčím z toho tajemného snového světa . . . mrazivého místa v podmořské říši rybářky Rán, kam studený proud svévolně strhává kosti utonulých lidí zapletené do ztracených sítí k věčnému odpočinku na černém písku…
Mohly být tyhle ty přízračné postavy vůbec lidé?
Děvčátko ani na chvíli nezapochybovalo o tom, že to nejsou lidé. Co kdyby najednou vyskočila a strhla z jednoho z nich ten hnusný hadr… Schovával by se pod ním snad jen smradlavý černý čoud? Nebo možná nějaká mnohem hnusnější hrůza, nějaká krvácející kostra od hlavy až k patě obalená rozemletým myším masem…
Ty prapodivné úbory páchly hlínou a popelem. Pochopitelně měla podezření, že jsou ve skutečnosti staré, rozedrané rubáše, neurvale ztrhané ze záhadně zmizelých mrtvol…
Ale to byly samozřejmě jen její potrhlé představy.
První z postav zvedla ruce a zarecitovala pár slov jakýmsi neznámým jazykem. Mohla to být latina. Ostatní jí mumlavě odpověděli.
Hodina vlků.
Už jen pár chvil do rozednění.
Museli začít. Hned.
Pomalu se rozestoupili kolem stolu. Každý k jedné volné židli. Posadili ji do křesla v čele stolu – byl to veliký, vyumělkovaný kus dřeva se spoustou ručních řezeb – poznala proplétající se draky uvězněné v hustém stromoví, pronásledované spoustou dalších podivuhodných bytostí, jaké ještě jaktěživa neviděla.
Úžasný kus nábytku. Celá se v něm ztrácela. Seděla jako trudomyslná královna na trůně. I ostatní se usadili kolem stolu. Všimla si, že jedno místo je ještě volné. Vzápětí se ukázalo proč.
Cosi řinčivě zaklapalo na kamenné podlaze. Zbývající zakuklenec to netrpělivě táhl na provaze, bylo to malé, měkké a kudrnaté. Ztracená ovečka, skoro ještě jehňátko.
Černá ovečka.
Kopýtka jí klouzala na neznámém povrchu a zřejmě si vůbec nepřipouštěla, že se stane potravou pro –
Ale to zase předbíháme. Když ji dotáhli až ke stolu, první plášť důležitě povstal. Rozpřáhl ruce a cosi ceremoniálně vytáhl ze záhybů svých plandavých rukávů. Dlouhé, ostré a vražedně lesklé … Naleštěný nůž. Obřadní nůž.
Maličká zavřela oči. Nemohla se na to dívat. Už jednou viděla, jak je tenhle tvor ďábelsky obratný s nožem… jak seká, bodá, řeže… jak je vždycky všechny vykrvuje…
Zoufalé zamečení. Zvuk čehosi mokrého a mlaskavého. Pád na podlahu. Tentokrát to zřejmě netrvalo tak dlouho. Jindy se v tom vyloženě vyžíval, ale dnes už neměl na podobné libůsky čas.
Kaluž krve.
Když otevřela oči, ovečka už odešla. Jen její zkroucené tělíčko leželo na studené zemi a vytékala z ní velikánská kaluž krve. Tvor zabořil obě ruce hluboko, hluboko do jejího rozpáraného bříška. Přehraboval se ve vnitřnostech a vytahoval střeva. Začal se potírat teplou krví…
Věštba vnitřností byla zřejmě příznivá.
Posadil se do čela stolu, příšerně páchnoucí a zmazaný od krve. Nikomu to nevadilo. Byli připraveni. Budou naslouchat nelidským znalostem zetlelých zrůd vyvržených z černých děr mimo život a smrt…
Chytli za ruce. Začali zpívat. Ten táhlý, monotónní tón ji pomalu hypnotizoval. Holčička už neudržela oči otevřené. Upadla do tranzu. Do konečného kómatu…
Rozprostřely se před ní šťavnaté, zeleňoučké pastviny … překrásné pastviny plné pastorálních písní a přesladkých plodů… přihopsala k ní ta tlušťoučká ovečka s krásnou černou vlnou, v dálce na ně mečela chudinka ukřižovaná kozička se srstí snad ještě černější než svědomí tvorů kteří ji použili coby prostředek k –
Hlavička holčičky se sesula na stranu a dav spokojeně zahučel. Její duše odejde pryč, udělá místo jiným. A jejími ústy promluví mrtví.
Zpěv pomalu stoupal a zase klesal, pořád dokola a dokola…
Tma za okny se stávala spíš šedivým šíráním…
A lehký, vanoucí vítr se tiše proháněl v mluvící modré trávě…
Přinesl s sebou první hosty. Přilákal je pach krve.
Přichází za tmy a ze země…
Nehmotní, lehcí jako dým, déšť… vznášeli se ve vzduchu a protáhli se dovnitř každou škvírou, každým kouskem prázdna… Zhmotňovali se z rovů na starém hřbitově a vzápětí ve vánku vplouvali do kaple…
Sáli z kaluže krve, každý si napřed musel smočit své neexistující rty v té teplé, životodárné tekutině, aby byl schopný promluvit. Ztemnělou kaplí se rozlehl šepot a smích, někteří zoufale naříkali a jiní se zase s úžasem zastavovali u uspalého média…
Možná jim ta teplá krev připomínala předešlý život, možná jim připomínala víno, vodu a dávno a dávno zemřelou, zemitou tělesnost…
Možná měli jen hroznou žízeň. A hlad.
Kruh kolem stolu také vycítil jejich přítomnost.
Nemohli je vidět – nikdo je nemohl vidět – ale slyšeli jejich tiché sténání… jejich záhadný zpěv ze záhrobí…
Vítr z venku se vedral dovnitř.
Dveře se s hlasitou ránou rozletěly dokořán a sálem se rozlehl ohlušující řev. Kruh kolem stolu pevněji stiskl ruce a ani na okamžik nepřestával mumlat své monotónní modlitby. Děvčátko zhroucené na židli sebou v bezvědomí trhlo a téměř sletělo na zem.
Vichřice vířila po podlaze a jako staré smetí s sebou strhávala i vřeštící hosty ze záhrobí. Kvíleli, krákali, ječeli. Už tu není místo pro ostatní. Ztratí se zpět do země.
Protože už přichází.
Někdo přichází, někdo mnohem, mnohem mocnější než oni.
Někdo přichází.
Přichází.
Přichází a vchází.
Je tady.

Malé médium otevřelo oči.
Rozpustile zamrkalo a buclatou ručkou si pokrytecky prohráblo své dlouhé, vlnivé vlasy. Zničehonic už vůbec nevypadalo jako holčička. Dokonce už nevypadalo ani jako člověk.
„Jsi zde?“ otázal se obřadně kdosi skrytý pod páchnoucí, krvavou kápí.
„Jsem zde. A všude.“ odpověděl hlas vycházející z úst média.
„Vítej v kruhu.“ sborově zahučely hábity kolem stolu. Nikdo se ani na okamžik neodvážil rozpojit ruce. Někde mezi nimi musí být i muž v černém obleku.
„Vítej mezi nás. Už dlouho, strašně dlouho jsme čekali.“ ozval se opět tvor v čele stolu.
„Přirozeně.“ přitakalo médium. „Co taky můžou takové věrné, tupé ovečky jako vy jiného než čekat na pastýře. Nebo spíš pasáka. Ale já vás nechci vést. Já chci krev. Spoustu krve.“ mlsně se olízlo při pohledu na kaluž krve vyteklou z mrtvé, rozpárané ovce.
„Vedl jsi celý cech. A vedl jsi nás dobře.“ namítal tvor v čele stolu a jeho hluboký hlas už vůbec nezněl tak ceremoniálně, neřku-li dokonce autoritativně jako na začátku seance. Pozorný posluchač by v něm možná mohl zaslechnou i počínající panický podtón.
„Máme právo tě znovu povolat. Skoro sedm let od tvé smrti –
Médium se prohýbalo smíchy.
Div se neskácelo z křesla a z očí mu začaly téct slzy. Slané slzy, slzy smíchu. Snad škodolibosti. Kruh kolem stolu se k sobě nakláněl a pár postav si dokonce začalo nespokojeně šuškat. Nikdo nechápal, co má ta směšná scéna znamenat.
A nikoho ani nenapadlo rozpojit ruce. Kdyby se jen jeden z nich sebral a odešel, kdyby jen jeden, jeden jediný z nich pustil ruku svého souseda –
„Senilní stádo! Blbý boží hovádka! Ožralý ovce!!!“ syčelo médium a jeho veliké, modré oči se stáhly na dvě přiškrcené škvíry. Celý obličej se mu zkřivil zlostí.
„Jste ještě blbější než on. A oni mu to říkali. Říkali mu to snad stokrát.“ vzápětí nasadilo přehnaně seriózní hlas. Znělo to, jako když se dítě pokouší před kamarády parodovat nějakého neoblíbeného učitele: „Nevyvolávej nic, co nezvládneš zase zapudit. Nikdy nevyvolávej nic, co nemůžeš –
„To není on!!!“ zavřískla jakási žena s očima vytřeštěnýma hrůzou. Konečně si uvědomila, že k nim zřejmě nepromlouvá jejich mrtvý mistr.
„To nemůže být on!!! To je –
Vtom jí hlava odletěla na stranu a cosi vydatně mlasklo, jako by právě dostala pořádnou facku.
„Neopovažuj se nahlas vyslovit mé jméno.“ zasyčely bledé rtíky. „Nikdo je nesmí vyslovit. Ne nahlas.“
V tu chvíli by se v nich krve nedořezal. Už i oni si to uvědomili. Nebylo jim vidět do obličeje, ale pod pláštěm se třásli jako osiky. I kdyby se nakrásně chtěli hromadně zvednout a zdrhnout, nemohli by se ani hnout. Někdo je přibil ke stolu. Téměř cítili ve vlastním mase zatlučené hřebíky a šrouby.
„Mám jeho duši.“ chlubil se hlas. „Jeho drahocennou duši a jeho tělo hnije v hrobě a žerou ho moji malí bílí bratři. A jeho moc je teď moje.“
„Nevěřím ti.“ řekl v nastalém tichu překvapivě pevným hlasem muž v čele stolu. „Nemáš takovou moc. Nikdy jsi žádnou neměl. Všichni to víme.“
Odpověď mu úsměv.
Šibalský, spokojený úsměv, který vyhlížel téměř tak holčičkovsky jako samotné malé médium, jehož drobnými růžovými rtíky teď promlouval nějaký neznámý, nevítaný host.
„Nevěříš mi, protože nikdo z vás ve mne doopravdy nevěří.“ vysvětlil hedvábný hlas. „A proto teď udělám něco, čím vám definitivně dokážu svou moc. Svou skutečnou moc.“
Médium se zvedlo ze židle.
Zvedlo se ze židle a za hrobového ticha docupitalo do středu sálu. Půvabně se postavilo před své nedobrovolné publikum a natočilo hlavičku na stranu, jako když kočka mlsně zírá na kanárka v kleci. Ještě jednou, naposledy s potěšením přehlédlo celý ten dlouhý, dřevěný stůl.
Kochalo se jejich hromadnou hrůzou z věcí příštích.
Děvčátko vyjeklo.
Jako by se zničehonic vzbudilo. Její tělo s sebou trhlo a ona se skácela na zem, skácela se na všechny čtyři a kašlala, dávila, kuckala. Něco jí vytékalo z otevřených úst. Začala zvracet.
Krev.
Černou krev. Hnusnou, hustou, hnilobně páchnoucí sirupovitou tekutinu. Stékala jí z úst v dlouhých, slizkých chuchvalcích plných nějakých podezřele nafouklých bublin…
Možná to ani nebyla krev. Možná spíš nějaký nestravitelný nektar. Nesvatý, nelidský nektar.
Lymfa zrůdnosti.
Celé drobné tělíčko se chvělo v křečích a z posledních sil vydávilo ven zbytek té temně zbarvené zkaženosti. Pak padlo na zem. Bezvládná, opět v bezvědomí. V krásném komatu.
Oni ale takové štěstí neměli. Nemohli jen tak omdlít, nemohli se jen tak sami od sebe zvednout a odejít. Mohli jen bezmocně přihlížet.
A ječet.
Křik byl povolen, protože dodává duchům chuť k jídlu.
K požírání živých.
Ono se to totiž hýbalo. Hýbalo se to a roztahovalo. Ta hnusná, humusová, hanebně hustá hromada zkyslých zvratků se začala zvětšovat.
Jako nějaká odporná, absurdně obří améba ze které vlivem vývoje vyrašilo spoustu tupých, krátkých nožek – panožek – které se pořád prodlužují a prodlužují… celá ta hrozná hrouda se roztahovala do výšky i do šířky, do délky i do tloušťky…
Ono to rostlo.
Rostlo to pořád víc a víc!!!
Samo od sebe to bobtnalo a kvasilo, vřelo to a bublalo jako ďábelský dryák v zčernalém čarodějnickém kotlíku… jako puchýře na tom naskakovaly a zároveň praskaly tisíce očí, stovky, tisíce, miliony velikých, vášnivých, vševidoucích očí… zmítalo se to a tlouklo, přelévalo a bublalo…
Uprostřed té obrovské, beztvaré věci se zničehonic otevřel otvor. Rozevřela se jakoby rozříznutá, ohavně temná tlama, tlemící se tlama bez zubů, bez jazyka ale přesto ďábelsky vtahující…
Křik.
Řev.
Děs.
Nedokázali se odtrhnout od stolu. Pořádně přibití a přišroubovaní. Z toho zvrhle zejícího chřtánu na ně zvědavě zíraly věci tajemné a neznámé, věci masově růžové, hlenovitě zelené, krvavě rudé i žlučovitě žluté jako vykládaný vzor v prastaré podlaze klášterní krypty…
Ty věci se vymršťovaly ven.
Vyvalily se ven jako veliká vazká vlna… vláčně vtahovaly svou v pláštích oděnou potravu dovnitř do tlamy, možná padala rovnou dolů do plamenů posmrtného pekelného jícnu… omotávaly se kolem krků, lámaly ruce a nohy, drtily svaly a šlachy, obalovaly ta těla…
Řev zoufalců žraných zaživa se mísil s nenasytným mokrým mlaskáním, žvýkáním a pažravým polykáním. Snad se rozpouštěli rovnou ve slinách, snad to byl nějaký druh bezbarvé žíraviny…
Pochytat.
Pohltit.
Požrat.
A vyrůst.
Ta věc pořád rostla. Každé nové, nesvaté sousto jí dodávalo větší a větší velikost, víc a víc vlastní výšky i šířky, víc a víc odporného objemu…
Už nezbylo nic.
Vůbec nic, ani kapka krve, ani kousíček masa…
A ona pořád roste a roste… už zabírá celý sál stejně jako stín, ta zohavená, znesvěcená kaple už je pro ni moc a moc malá, moc a moc těsná… probublává se ven, ven do venkovního světa, ven mezi lidi…
Mezi maso.
Vylévá se ven proraženými dřevěnými dveřmi, razí si cestu ven i rozbitými úzkými okny. Cestu ven na světlo.
Zrovna se rozednívá.
Někde v v dálce ve vesnici kokrhá kohout.
Posel jitra.
Z té zlomyslné, zčernalé břečky se začíná kouřit. Naskakují na ní obrovské páchnoucí puchýře a jako by se z ní loupou vrstvy tuku… ve vzduchu se vznáší štiplavý pach spáleniny…
Stahuje se do sebe. Stahuje se do sebe a přitom syčí a bublá jako starý, seškvařený puding… chce být malá, menší, ještě menší, chce se schovat, schovat do stínu aby na ni světlo nedosáhlo…
Některé věci mohou přežít jen po tmě.
A nemá kam. Rozbité dveře a vyražená okna už uvnitř životodárnou tmu neudrží. Paprsky pálí a prskají. Ta věc se zmenšuje. Taje. Rozpouští se…
Mění se v jakousi průhlednou páru… páchnoucí páru, kterou už pomalu odnáší vanoucí vítr až k samotnému Princi povětří…
Vypařila se.
V kapli po ní zbyla jen další vzdálená vzpomínka. Možná dutá ozvěna křiku a řevu odrážející se od vysokých zdí. A médium.
Malé médium schoulené na tvrdé, studené podlaze staré zhanobené kaple. Zlatavé světlo úsvitu padá dolů skrz zdemolovaná okna až na tu maličkou dětskou postavičku, na toho bělostného buclatého andílka ve smutných černých šatičkách, osaměle spící postavičku která možná za pár chvil procitne a pochopí…
Ale prozatím jen sladce spí. Nedotčená a nevinná. Bílá jako sníh.