Bod zlomu

No, jsem z toho tady trochu zmatená… Nevím co kde je 😀 🙂 Ale na začátek bych chtěla říct – vysvětlit – o co v této povídce jde. Nepíšu tu jména ani jedné z hlavních postav kvůli tomu, že toto je povídka o realitě. O tom, co se může dít v každém domě, v každém bytě, za pečlivě zavřenými dveřmi. Jména jsou zbytečná, obětí se může stát kterákoliv z nás. Budu ráda za každý komentář, ať už budete kritizovat, nebo chválit… Díky 🙂

*~*~*~*

Někdy v životě nastanou okamžiky, ve kterých si nejste jistí, jak jste se do nich dostali. Nikdo se vás nezeptal, jestli chcete žít svůj život tak nebo tak, ale někdo, či něco, vás postavilo před těžkou zkoušku, ve které jste buď museli obstát, nebo se vzdát všeho.

Občas se totiž stane každému z nás, že si musí vybrat mezitím, co je pro něj dobré a co potřebné. Ano, je pravda, že je to trochu rozporuplné, ale jak se říká, ne vždy ta nejjednodušší cesta je tou nejlepší. Nač si komplikovat život, když můžete nechat vše plout tak, jak na to jste zvyklí a vyhnete se tak komplikacím?

Proč se hádat, když je lepší pevně sevřít rty, nechat si nadávat a utěšovat se, že když provedete vše tak, jak máte, třeba nedostanete facku. Či ránu pěstí.

Jenže je takový život fér?

Je to vlastně vůbec život?

To nevěděla ani ona.

Mladá dívka seděla na kraji židle v kuchyni a nervózně se rozhlížela kolem sebe. Drobné ručky se jí třásly a byly prochladlé. Jemně si je třela mezitím, co v sobě vedla vnitřní souboj. Neustále měla pocit, že jí něco schází, že i dnes najde něco, za co bude nespokojený.

Ale vše měla připravené. Nebo snad ne? Doufala, že udělala vše tak, jak měla. V duchu si zopakovala seznam věcí, které měla mít hotové a myslela si o nich, že jsou připravené do posledního puntíku.

Kuchyň, i zbytek celého bytu byl dokonale naklizený, ani smítko prachu v něm nebylo k nalezení. Na stole bylo připravené prostírání, s dvěma hořícími svíčkami a v troubě se dopékala pečeně.

Měla být hotová na vteřinu přesně, než přijde domů její manžel.

Roztřeseně pohlédla na prstýnek na své ruce a ta tak zastavila nutkání zvracet. Popadla sklenici vody, stojící na lince a napila se, aby hned poté vystřelila k troubě a ujistila se, že se jídlo nepřipaluje. Bylo až neuvěřitelné, jak se celý její život změnil.

Neustále hledala onen bod zlomu, který by jí měl naznačit, kdy se vše změnilo, ale stále ho nemohla najít. Přišlo to tak nenápadně, jako blesk z čistého nebe. Bylo to více, než neočekávané.

Nechtěla to takhle, nechtěla takhle žít, ale netušila, jak z tohoto začarovaného kruhu utéct. Neměla na to sílu.

Oči jí zbloudily na ciferník hodin. Brzy by se měl vrátit domů.

Zhluboka se nadechla, vypnula troubu i sporák a tiše se vydala ke dveřím. I když se snažila udržet si klidného ducha, neustále se rozhlížela kolem sebe a pokládala si otázku, jestli je vše tak, jak má být.

Jejich byt byl v jednom starém paneláku, až v tom nejvyšším, pátém poschodí. Protější byt byl již několik let bez jediného důvodu neobydlen. Žili tu společně téměř sedm let, a když se nad tím zamyslela, vždy jí vše připadalo nádherné, jak v pohádce. Co se tedy pokazilo?

S povzdechem se postavila před zrcadlo vedle dveří a pohlédla na sebe. Zhnusila se.

Ať se snažila sebevíc, nedokázala svým mdlým vlasům navrátit lesk, ani své pleti dřívější vitalitu. Nejhorší pro ni však bylo vrátit na svou tvář úsměv.

Křečovitě zvedla koutky úst, ale vypadalo to spíše, jako by prožívala příšernou bolest, než aby se usmívala. Zkusila to tedy znovu. Vypadalo to o něco lépe, ale stále nic uspokojivého.

Kde byl ten problém? Ten bod zlomu?

Chtěla se znovu pokusit o úsměv, když v tom zachrastil v zámku klíč.

Srdce jí vynechalo jeden úder.

Dveře se otevřely.

Usmála se a doufala, že nepozná její přetvářku. Ale i kdyby, stejně ji přejde. Je zvyklý.

„Ahoj miláčku.“ Řekl radostně mezitím, co vpletl ruku do jejích vlasů a přitáhl si ji k polibku.

„Ahoj, ahoj lásko.“ Odpověděla, když ji pustil. Kabát odhodil stranou namísto, aby ho pověsil na věšák. Jakmile se svezl na zem, rychle ho sebrala a musela po něm uklidit i boty, které nechal rozkopnuté uprostřed síně.

„Máme něco k jídlu?“

„Samozřejmě,“ odvětila mu a rychle se vydala do kuchyně. „Udělala jsem tři druhy masa se zelím přesně tak, jak to máš rád.“

Už seděl za stolem, a prsty vyťukával melodii. „Opravdu?“ usmál se. „To je báječné, drahá.“

Pousmála se a nejistě se zastavila vedle něj, aby ho jemně pohladila ve vlasech. „Jak bylo v práci?“

Odfrknul si. „Příšerný. Ti idioti prostě nevědí, co mají dělat!“ zvolal naštvaně a rukou udeřil do stolu. Vyděšeně nadskočila. „Je to s nimi den ode dne horší. Jak ses měla ty?“ dodal nakonec a vzhlédl k ní.

„No,“ začala nejistě. „Tak normálně. Uklidila jsem, uvařila…“

„Jak jinak.“ Opáčil se otráveně muž, odstrčil její dlaň a postavil se. Pomalým krokem se vydal po kuchyni, aby se zastavil u trouby a otevřel ji.

„Máš hlad?“

„Ano,“ řekl prostě, když hleděl do nitra trouby, kde se v pekáči dělalo jídlo. Trochu se zamračil „Hm… Ale nějak to smrdí. Nepřipálilo se ti to?“

„Co-cože?“ vyjekla vyděšeně a hned se přihnala k troubě. „To ne.“

„Jsi si jistá?“

Neodpověděla, namísto toho se rychle podívala do trouby. „Ne, drahý, jen se ti to…“ na vteřinku znejistěla, ale rychle našla ztracený hlas. „… zdálo, je to v pořádku.“

„Dobře. A co je k tomu? Knedlík?“

„Ne,“ řekla tiše, když zavírala troubu. „Brambory.“ Dodala a otočila se k němu čelem.

„Cože?“

„Brambory.“ Zopakovala znovu a trochu se usmála. „Ví-víš, nebylo tu nic, z čeho bych udělala kned…–“

„Miláčku,“ usmál se a lehce ji pohladil po paži. „Proč se celá třeseš?“

„Já… jen jsem tě nechtěla rozhněvat, víš?“

S pobaveným úsměvem zatřásl hlavou a objal ji. „Ty jsi ale bláznivá, viď?“ řekl a políbil ji do vlasů.

„A-ano.“ Zašeptala, když protáhla své ruce za jeho zády a opětovala jeho obětí. „Je mi to líto.  Opravdu tu nebylo dostatečné množství surovin, abych udělala knedlíky.“

Odfrkl si. Odstrčil ji od sebe a obrátil se k ní zády. „Musíš to rozebírat?“

„Já… já… jsem se jen chtěla o-omluvit…“

„Prosím tě!“ mávl rukou, když se k ní zprudka otočil a zle podíval. „Odpusť si to. Svoje omluvy, společně s tím rádoby koktáním a strachem si strč za klobouk.“

Do očí jí vhrkly slzy. Nebyla si však jistá, jestli to byly slzy strachu, či bolesti z toho, jak se chová. Bylo tomu dva týdny, co mu naposledy ruply nervy. Její modřiny se sotva vyléčily a nyní… se zase rozčiluje. Musela tu situaci nějak zachránit. Popotáhla a pokusila se o úsměv. „Mám začít podávat na stůl?“

„Buď tak laskava a neptej se alespoň tak blbě.“ Zavrčel rozladěně mezitím, co usedl za stůl.

Nejrychleji, jak jen mohla, ale zároveň i nejúhledněji, nandala jídlo na talíře a odnesla je ke svému manželu, na stůl. S úsměvem mu podala jeho porci a poté si sedla naproti němu. „Dobrou chuť, drahý.“

„Hm…“ zamračil se a vidličkou se začal šťourat v jídle. „Už jsi někdy viděla někoho, jak jí vepřo-knedlo-zelo bez knedlíků?“

Pomalu zvedla pohled od svého talíře. „Ne.“ Zašeptala.

„A co vánoční bramborový salát s řízkem, bez brambor?“

„Ne.“

„Tak jak se mi, sakra, opovažuješ tohle snažit podstrčit bez knedlíků?!“ zvýšil nebezpečně hlas a odstrčil od sebe jídlo.

„Ale… ale vždyť jsem ti říkala, že-že jsem neměla věci na knedlíky…“

Zhluboka se nadechl a postavil se. Rukou ji pohladil po tváři. „Ale lásko, brambory jsi měla, ne?“

Přikývla.

„Mohla si klidně udělat špalíčky…“ řekl káravým tónem. „Nebo jsi snad tak líná, udělat těsto, uválet tenký válečky, nakrájet je na pravidelné tvary a hodit je do vroucí vody?!“

S každým jeho slovem se v jeho hlase stupňovalo napětí a zloba, až téměř křičel.

„Nejsem líná.“ Zašeptala téměř neslyšitelně.

„Ale jsi!“ procedil skrze zuby. „Jsi líná udělat pro svého tvrdě pracujícího muže něco pořádného k jídlu!“

„To není pravda…–“

„Ty jsi ještě schopná mi lhát do očí?“ zvýšil nebezpečně hlas. „Lhát do očí svému manželovi?!“

„Miláčku…–“

„Zmlkni, ty mrcho!“ vykřikl a než se nadála, vrazil jí políčko. Hlava se jí zvrátila v nepřirozeném úhlu a v ústech ucítila pachuť krve. Převážila se a po zádech spadla ze židle. „Tomuhle všemu je konec, drahá. Odedneška ti nastane tvrdá vojna. Já ti dám, že ze mě budeš dělat blbečka!“

„Ale… ale…“ začala vzlykat mladá žena, držíce se za tvář. „Já z tebe nedělám blbečka.“

„Přestaň mi lhát.“ Zavrčel nebezpečně její manžel. „Říkám ti naposledy, přestaň mi lhát!“

„Nelžu!“

„A dost!“ zařval.

„Lásko, prosím!“

V okamžiku k ní její manžel přiskočil a surově jí chytl za vlasy. Škubnutím ji odtáhl z kouta kuchyně, kam spadla, doprostřed, kde byl volný prostor. „Nesnaž se mě tady obměkčit. Mám tě prohlédnutou skrz na skrz.“

„Přísahám… já nic… neprovedla. Nelžu ti!“ šeptala vyděšeně skrze pláč dívka a snažila se vymanit se ze sevření muže.

„Kecy!“ odsekl jí a v následujícím okamžiku s ní mrštil o zem. „Jsi prolhaná mrcha. Řekni, někoho sis našla?“ zeptal se vzteky bez sebe, když obešel kolečko kolem ní. Cestou shodil na zem keramickou misku s ovocem, která se roztříštila o zem těsně vedle její hlavy.

„Ne.“ Zašeptala plačky.

Posměšně si odfrknul. „I kdyby. Z tohohle domu už nevystrčíš nos!“

Začala se třást strachy. Chtěla tomu zabránit, ale stejně se naštval. Tak co měla udělat, aby se vždy nerozčílil? Dělala vše proto, aby byl spokojený a neměl důvod se zlobit. Ale jak mu měla udělat knedlíky, když jí nedal ani desetikorunu?

„Jsi jen vypočítavá mrcha!“ rozeřval se náhle její manžel. „Přiznej se! Vzala sis mě jen kvůli penězům! Myslíš si snad, že když se budeš takhle chovat, že něco dostaneš?! O tom si můžeš nechat zdát!“

„Ty víš, že to není pravda,“ řekla téměř neslyšitelně mezi vzlyky. „Vzala jsem si tě z lásky.“

„Kecy! Ani dítě jsi mi nedala!“

„A jak bych mohla?“ rozplakala se naplno, když se zády přitiskla ke skříni. „Vždyť mě mlátíš! Ani kdybych ti řekla, že jsem těhotná, tak bys nepřestal!“

„Cože? Já, že tě mlátím?“ zavrčel nekontrolovatelně a přičapl si vedle ní. „Chceš vědět, jak by to vypadalo, kdybych tě skutečně mlátil?“

Rychle zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Ale koleduješ si o to!“

„Prosím, ne…“

„Nechápu, proč mi tohle děláš!“ zvýšil znovu hlas a zprudka se postavil. „Proč se mě neustále snažíš vyprovokovat? Copak mě už nemiluješ?“

Ticho, které nastalo, bylo ohlušující. Dívka na chvíli zatajila dech, než se znovu rozplakala.

„NO? NEMILUJEŠ?!“

„Mi-miluju…“ zalhala na rychlo.

Muž ji znovu uhodil, tentokrát pěstí. „Jsi špatná lhářka!“ zašeptal zle.

Mladá žena věděla, že nyní už bylo pozdě. Její manžel, dříve tak milovaný muž, pro kterého by udělala cokoliv, nyní hleděl na svět pod zástěrkou hněvu. Bylo mu vše ukradené – žil jen v představě, kterou si sám ve vzteku vytvořil.

Snažila se schoulit do klubíčka, aby tak zabránila vážným zraněním, ale bylo to naprosto marné.

Znovu nad sebou ztratil kontrolu a bezhlavě ji mlátil.

Po několika zdlouhavých minutách, náhle přestal. Chvíli nad ní stál a sledoval ji. Nemohl ji poznat. Byla tohle jeho žena? Vyhublá, s matnou a nezdravě vypadající pletí a celá od krve? Zavrtěl hlavou a několik kroků ustoupil, přičemž shodil ze stolu talíř s jídlem. Zmateně hleděl na osobu, která přerývavě dýchala.

 To nebyla ona. Ne. Nemohla to být ona.