předmluva
Začalo to úplně normálním dnem.Ráno jsem vstala nasnídala jsem se,a utíkala do školy.Ve škole jsem byla hrozně nedočkavá,měly jsme totiž z mamkou domluvený že jsi spolu po škole uděláme holčičí den.
Kdybych tenkrát věděla co se stane zůstaly bychom sedět doma na zadku.
Den strávený s mamkou byl super.Když jsme nasedávaly do auta tak máma celá veselá mi říkala že si to musíme někdy zopáknout.V autě jsme si pustily na hlas rádio,a prozpěvovaly jsme si,co nám síly stačily.Zrovna jsem se chtěla otočit na mamku že jí řeknu v tip co jsem slyšela ve škole.Když v tom se to stalo,přímo proti nám vjel kamion.Máma nestačila ani zabrzdit.Viděla jsem jak řidič v tom kamionu pravdě podobně spí nebo je na mol.V každém případě se řítil přímo na nás.Poslední co jsem stihla u dělat bylo se na maminku s panikou očích podívat.Máma se stále snažila se mu vyhnout.Ale bylo pozdě.
A tak začal můj příběh.
1.Kapitola
Tři roky poté
Byl tu opět další den.Den plný výčitek.A bolestných spomínek.Ale ten to den byl jiný bolestivější než ty minulé dny.Tenhle den se zapsal do mého kalendáře jako černý den.Je to tři roky co jsme se s maminkou vybouraly v autě.Přesněji řečeno co na nás ten kamion narazil.Řidič byl opilí dal si před jízdou,flašku vodky.A tak ho po naší nehodě zavřeli na pět let do vězení.A já už jsem tři roky,na invalidním vozíku.Doktoři mi řekli že nemá cenu se snažit že mi to stejně nepomůže.A táta ten byl ty dva roky na prášky.Podle mě ho nechala na živu jenom jeho nenávist ke mně.Ano dával mi tu nehodu zavinu,a já se mu ani nedivím.I já se za to viním.Ale až ten třetí rok se změnil. Ráda bych řekla že k lepšímu,ale bylo to stokrát horší než kdy jindy.Našel si totiž přítelkyni Patricii.Byla to mrcha,nad všechny mrchy.A nenáviděla mě snad ještě víc než můj vlastní otec.Ale dnes jsem měla také své 16 narozeniny.Oto to bylo horší.Na vozíku se mi s počátku pohybovalo velmi špatně ale časem se vše zlepšilo aspoň něco. Sociálka nám sice nabízela psa pro tělesně postižené.Ale táta to razantně odmítl,s úsměvem jim řekl že to by, bylo zcela zbytečné že to všechno zvládáme.Proč by mi to usnadnil když svou jedinou postiženou dceru nenávidí.Jeho nenávist mě ubíjela.Byla jsem psychicky na dně.vjela jsem si na vozíku do kuchyně.a udělala si k snídani chleba z čemem.Potom jsem si chtěla jít spět do svého malého pokojíku.Ale táta mě zarazil.Právě scházel poslední chod do kuchyně,myslela jsem že mě obdaří obvyklým kyselím úsměvem.Ale on se na mě křenil jako sluníčko.Brada mi málem zůstala na zemi.Valérie řekl.S Patricii čekáme dítě.A tak jsme spolu přemýšleli kam tě dáme.Samodřejmě chápeš že tě tu dále mít nemůžeme že?Měla bys na dítě špatný vliv.A tak Patricie vymyslela geniální plán.Usmál se ještě víc.Dáme tě do dáckého domova.Oni se tam o tebe postarají,už jsem jim volal přijedou si pro tebe za dvě hodiny.Tak si z bal to nejnutnější.Já jenom prkenně přikývla,a otočila jsem Kolami od něj ke svému pokoji.Neplakala jsem proč taky tady mě nic nedrželo.Na z balení mích osobních věcí stačila jedna malá taška.Která obsahovala dva ručníky,šampon, hřeben,žinka, pyžamo, trička kalhoty.A v neposlední řadě i rámeček s fotkou mojí mámy.
Ležela jsem na mé malé posteli,a dívala se z okna.Když někdo energicky zaklepal na dveře.Lehce jsem zvedla hlavu.Ve dveřích stál táta s širokým úsměvem.Tak Valérie máš z baleno.Jenom jsem kývla na otázku.A naposledy se podívala z okna.Tak když máš vše z baleno tak si tady vlez na ten krám a jdeme.Podle jeho pokynu jsem vše splnila do posledního puntíku.Vjela jsem do verandy s taškou na klíně.Čekala jsem že se semnou aspoň přijdou třeba rozloučit,ale nic dál seděli v kuchyni a dál klábosili.Otevřela jsem vchodové dveře a vyjela ven.Na příjezdové cestě stálo auto značky citroen.O auto se opírali dva muži.Hádala bych jim kolem třiceti,a šel z nich celkem strach.Rychle jsem zatřepala hlavou abych si trochu vyčistila hlavu.Pomalu jsem chytla kola vozíku a jela k nim.
Dobrý den,já jsem Valérie Black.Představila jsem se potichu.Jo slyšeli jsme o tobě od tvého táty.Tak si nastup a jedem.Ani se mi nesnažili pomoc do auta.akorát jsem jim musela říct ať mi dají vozík do kufru jinak bychom jeli snad bez něj.Mojí malou tašku jsem si dala vedle sebe na sedačku.Zapla si pás a jeli jsme.V autě bylo ticho jako v hrobě.Nevím jak dlouho jsme jeli ale můj močoví měchýř měl co dělat.Nakonec jsem usnula.
Probudilo mě silné zatřesení mým tělem.Hele holka vstávej!Už jsme tu.A opravdu můj zrak mi padl na středně velkou budovu s velkými okny.Byla oranžově vymalovaná.Přesedla jsem si na svůj vozík.A vydala se za těma dvěma muži.Jen co jsme vešli pobudovi mé oči se vykulily.Všude to bylo jako ze škatulky.ani jedna pavučina a ani zrnko prachu nic.Od táty jsem čekala že mě dá spíš do pasťáku než do něčeho takového.Bylo to takové útulné.Cítili jste se jako doma.Ty dva muži se zastavili před velkými dveřmi.Na nich bylo napsáno ředitelna. Jak ve škole prolétlo mi myslí.Jeden z nich zaklepal na dveře.Nic jsem sice neslyšela ale ten muž vzal za kliku a vešel.Vedeme vám tu na vozejku řekl ženě co seděla za velkým stolem z dubového dřeva.Žena jenom kývla ale jinak nedala najevo že jsme tady.Muži jenom pokrčili rameny.a šli.A já celá zmatená vjela do ředitelny.Potichounku jsem zavřela za sebou dveře.Postavila jsem se vedle dveří,tak aby mohli ostatní v klidu otevřít dveře.
Počítala jsem minuty na hodinách co visely nad dveřmi.Byla jsem tu už čtvrt hodiny,ale nic se nedělo,za tu dobu jsem si jí stihla pořádně prohlédnout.Byla to žena kolem čtyřiceti let.Už od pohledu vypadala velmi přísně. Měla vlasy stažené do úzkého drdolu.Vlasy měla zrzavé na očích měla brýle ze staré doby.Obličej jsem si prohlédnout nemohla protože ho měla stále skloněný v papírech.Na jednou zvedla hlavu a já málem měla infarkt.Hrozně mě s vím pohybem vyděsila.Tak ty budeš ta co může za smrt své matky?No mi to tady moc neřešíme sem přijdou různí floutci.A proto tu máme přísný režim.Ale to se tebe netíká.Ty půjdeš do té první skupiny.Kterou nazýváme nejméně nebezpeční.A proto můžeš hodit do školy přes ulici.Ale není to jen tak ková škola.Tam se mohou vykonávat tělesné tresty.A učitelé se tam netřesou strachy jestli jim ňáký spratek dá do držky.Tam se to klidně vrátí.Zrovna tam jeden takoví učitel nastoupil.je to sice kus.Ale nemazlí se s tebou.Přes den dělá ve škole a potom tady dělá víkendy.Věčina holek tady po něm touží.Ale on je tvrdý jak skála.Takhle dát nějakému klukovi přes držku to jo.Ale už se našlo pár holek které se sním vyspali.Ale věčinou jak se s nimi vyspí nechá je být.A mi to neřešíme pokud si sní neuplete dítě tak ať si užívá.S toho co mi tu teď řekla se mi dělalo zle.Takže a bych ti to s chrnula tady máš klíč od svého pokoje je to pokoj s číslem patnáct.Zatím tam budeš bydlet sama je to v přízemí takže se tam v pohodě dostaneš hodně štěstí.S tím to mi podala klíče od pokoje.A můj rozvrh do školy z učebnicemi já se vydala do svého nového pokoje.
Ředitelka měla pravdu pokoj byl v přízemí takže jsem se tam dostala bez problému.Když jsem za sebou zavřela dveře úlevně jsem vydechla.Pokoj byl sice malý ale mě stačil.Tašku z věcmi jsem si položila na postel u okna.Chtěla jsem si vybalit ale ozval se můj močoví měchýř.Naštěstí tento pokoj měl svou koupelnu.Co nejrychleji jsem tam zapadla udělala hygienu.Sice bylo teprve čtyři od poledne ale já se i vysprchovala.Stejně jsem se už jsem se nikam nechystala tak jsem na sebe natáhla bílé pyžamo na triku bílou lilii.Vjela jsem do pokoje vlasy jsem měla ještě mokré. Vzala jsem si s tašky hřeben a pomalu své dlouhé hnědé vlasy rozčesala.Asi bych se vám měla trochu popsat.Jsem tak asi středně vysoká mám dlouhé hnědé vlasy.Oči modré ty mám po mamince a to je tak vše.Když jsem měla vlasy rozčesané.Hřeben jsem položila na noční stolek.Tašku jsem vzala s postele a otočila se ke skříni.tenhle pokoj neměl moc nábytku byl šedivě vymalovaný na každé straně dvě postele a na pravé straně okno.Když jsem si vše vybalila.Šla jsem ke dveřím a zamkla dveře.O tom co mi dneska řekla ředitelka tohohle ústavu jsem si to neriskla a pro jistotu zamkla.zalezla jsem si do postele vozík jsem nechala stát pod oknem.Bylo sice brzy ale já byla celkem unavená .Přikryla jsem se dekou a ani ne za minutu jsem usnula jako dřevo.
Ráno mě probudila má známá noční můra.Pořád se mi zdálo o naší autonehodě.Ale v mé noční můře mi to maminka vyčítala.Z povzdechem jsem se otočila na leví bok a koukla na budík.bylo teprve pět ráno.Věděla jsem že už neusnu.Natáhla jsem se pro vozík.Dala si ho před sebe a zabrzdila brzdy na vozíku.Lehce jsem se přehoupla na vozík odbrzdila se a jela do koupelny.Když jsem vyšla s koupelny budík ukazoval půl šesté.Snídaně má být až v půl sedmé takže času dost.Jela jsem k posteli kde na zemi ležela má taška.Která poslední co obsahovala batoh do školy.Do batohu jsem si dala všechny učebnice co jsem dostala.Když jsem měla vše hotovo dala jsem si batoh ke dveřím.Ale stále mi zbývalo hromadu času.Tak jsem se rozhodla že si něco přečtu ze své sbírky knížek.Měla jsem tak deset knížek víc ne.Potom co máma umřela jsem po tátovi nic nechtěla proč taky.Vytáhla jsem si Knížku kterou jsem měla schovanou v nočním stolku.jinak zbytek knížek byl v tašce.Kniha nesla název Eragon.Zbytek času jsem si četla.Když byl čas na snídani.Zaklapla jsem knihu.Položila jsem jí na noční stolek.Vydala se ke dveřím.Batoh jsem si dala na klín a vyjela z pokoje.Pro klid duše jsem pokoj opět zamkla.Snídaně proběhla v klidu.Sem tam se na mě pár lidí otočilo ale to bylo tak všechno.Když bylo tři čtvrtě osm.Všichni se začali zvedat.I já odnesla tác a šla se přemístit.dveře od domova byly otevřeny.Vjela jsem na ulici. Dneska sluníčko moc nesvítí pomyslela jsem si.Ale vyskytl se mi problém.Chodníky nebyly přizpůsobeny na někoho jako jsem já.Přemýšlela jsem jak mám z toho chodníku sjet.Ale na nic jsem nepřišla.Když se zamnou ozval dívčí hlas.Nechceš pomoc?Rychle jsem se otočila.Po pravé straně stála holka tak v mém věku.To bys byla hodná díky!Společně jsme oba chodníky zvládly.Jmenuji Klára a ty?Valérie.Hmm hezké jméno.díky poděkovala jsem.Hele Val ty jsi tu nová že?Jenom jsem kývla.Tak to bys měla něco vědět.Nedávno k nám přišel učitel.To vím skočila jsem jí do řeči.
To možná jo ale nevíš všechno.Tak poslouchej!Je to ten nejhezčí chlap na světě!Ale ostatní holky co měly to štěstí sním spát říkají že je i borec v posteli.Ale je také hodně zlí.Není radno si sním zahrávat.Za tu dobu co tady je jsem ho neviděla se usmát.Někdy jde zněj až strach.A jak se vlastně jmenuje?Ty to nevíš!? Val zakroutila jsem hlavou.No to vlastně nikdo neví Nechává si říkat black devil.To je vzláštní přezdívka.Jo to je ale nám se líbí.Ale věčinou mu říkáme pane.To jenom ty holky co se sním vyspí mu tak můžou říkat mi ostatní ne.A co teď vlastně máš za předmět?Já mám Zeměpis odpověděla jsem jí v klidu.Najednou se celá rozzářila tak to máš sním hned první hodinu.Ty máš ale štěstí já sním mám až třetí hodinu geometrii.Ukaž mi svůj rozvrh já se podívám jestli máme některé hodiny spolu a které máš sním.Vytáhla jsem batohu rozvrh a podala jí ho.Rychle ho přelétla pohledem.Tak to je fajn dneska mám s tebou dvě hodiny matiku a kreslení a obojí je s našim učitelem.Přišly jsme ke dveřím třídy tak tady je zeměpis.Já až mi skončí hodina tak ti ukážu kde je další jo?Tak jo řekla jsem s úsměvem. Tak já už budu muset jít Val uvidíme se později čau.Ahoj křikla jsem za ní.Než jsem vstoupila do třídy.Musela jsem se zhluboka nadechnout a zase vydechnout.To co mi teď vyprávěla Klára mi nahnalo docela strach.Ale pak jsem si uvědomila jednu zásadní věc.Až jsem měla co dělat abych se nahlas nerozesmála.Vždyť na mě ho nemá co zaujmout.Jsem na půl chromá holka.Takže stačí když budu potichu jako myš.A dělat to co řekne a on si mě ani nevšimne.S tím to novým plánem jsem vjela do třídy celkem v klidu. Rozhlédla jsem se po třídě.Třída byla celkem veliká a byly tu hlavně holky.Sem tam tu seděl i kluk ale těch bylo v téhle třídě dohromady pět.Lavice co byly v první řadě byly narvané k prasknutí.Holky lavice měly až u učitelského stolu.Až v poslední řadě úplně na konci u okna byla jedna prázdná lavice.Co nerychleji jsem tam vjela.Židli co byla zastrčená pod stolem jsem si dala na stranu a s radostí tam z vozíkem vklouzla.Předem mnou seděl docela vysoký kluk takže si mě možná ani nevšimne.Vytáhla jsem si věci na lavici a batoh si dala pod nohy.Ani ne za minutu zvonilo.V tu samou chvíli vešel do třídy náš učitel.A já měla co dělat abych nehledala bradu na zemi.Ano! byl to anděl jeho krása sesedala vyjádřit slovy.Ale zároveň z něho vyzařovalo něco temného.Něco co mě donutilo se držet od něho co nejdál.A jeho černé oči byli divoké.Vlasy měl také černé.V jeho obličeji se odrážela nadřazenost a namyšlenost.Jeho rty byli staženy do úzké linky.Celkově vypadal rozzlobený.Přešel k učitelskému stolu.V jeho chůzi byla divokost.Kdybych teď řekla že mě nepřitahoval lhala bych,ano přitahoval ale věděla jsem že bych u něj neměla šanci a navíc byl učitel takže pro mě byl tabu.Rychle jsem sklopila zrak,aby si nevšiml jak na něj zírám.Když promluvil jeho hlas byl jako anděla ale velmi chladný až mi přejel mráz po zádech.Tak třído!Dneska budeme pracovat ve dvojicích.Otočte se na svého souseda co sedí vedle vás.A spolu si vyberte které město byste chtěly navštívit a zkuste mi oněm napsat do příštího týdne referát.Samodřejmě třída s počítači vám bude plně k dispozici.Ale pokud vedle sebe nemáte žádného souseda.Jsem vám plně kdys pozici. Já v tu chvíli se ve třídě rozpoutalo tornádo hlasů.Holky se začaly hlásit že to sami bez jeho pomoci nezvládnou.A já sama seděla v lavici a doufala že o mě svůj divoký pohled nezavadí.Že si ten referát napíšu sama.Ale tam na hoře si na mě někdo za sed.Ticho!!Za křičel.Víc jsem se zabořila do vozíku a otřásla se.Nikdo ani ne muk.Tak je to lepší,co říkáte.Tak pokud jste mi dobře nerozuměli já řekl jenom pokud nemáte vedle sebe souseda.A já vidím že těchto prvních řadách je plno takže se do toho dejte.Já jdu támhle dozadu.A s tímto se rozešel přímo ke mně.Holky mě zabíjely pohledy.A já si přála zmizet.Bez jediného pohledu si ke mně přisel.Trochu mě to urazilo ale ne tak že bych se začala dožadovat jeho pozornosti.Zatímco on se díval po třídě já si vytrhla kus papíru ze sešitu,a přemýšlela jaké město si zvolit.Nikdy jsem žádné vzdálené město nenavštívila takže jsem byla bezradná.Najednou mi papír z ruky zmizel.Zmateně jsem zamrkala.Než mi padl zrak na učitele.Díval se na mě rozzlobeně.Jak se jmenuješ!Valérie pane řekla jsem potichu.Takže Valerie to jsi na tento papír za celou půl hodinu nic nenapsala jak si to jako představuješ!Křičel na mě jako smyslu zbavený.Odpověz mi!Já jsem přemýšlela pane.Začal se mi smát.Tak ty jsi přemýšlela,hmm.A to jsi tak blbá že jsi na nic ještě nepřišla.Nebo jak si tohle mám vysvětlit.
Od té chvíle ve třídě uplynulo.čtrnáct dní.A jeho urážky se stále stupňovali.Klára se mi stranila protože se bála že když se semnou bude bavit začne jí taky urážet.Všichni stáli na jeho straně takže se snažili mě všelijak ponížit aby u něho stoupli v ceně. Jediné mé útočiště byl můj malý pokoj.Zrovna jsem se vracela z oběda.Dneska byla sobota takže pro mě klid v mém pokoji.Ale najednou někdo vzal můj vozík a převrátil ho dozadu a poté na bok.Já se z vozíku skutálela na zem.Cítila jsem něco na hlavě.Šáhla jsem zezadu na hlavu.Bylo to něco lepkavého.Ruku jsem si dala před obličej abych se podívala co to je.Krev to bylo jediné na co jsem stačila pomyslet než se mi zatočila hlava a já padala do temnoty.