Po dlouhé době jsem ho potkala. Jeho oříškově hnědé oči si mě v davu ostatních studentů hned našly.
„Ahoj, tak jak bylo? Jak se máš? Co prázdniny?“
„Ahoj, počkej, trochu pomaleji na mě…“ ošívavě jsem se zasmála. Bylo mi to nepříjemné a viděla jsem ten pocit zoufalství i v jeho očích. Ale snažil se a i to se cení.
Dlouho jsme si nepopovídali. Ale další dny to měli napravit.
…
Po pár týdnech klábosení padl návrh na vycházku, jen tak, jako staří známí. Dlouho jsme rozebírali klasická témata jako život, co se změnilo od našeho posledního setkání a že bydlí na intru, také jaký tam má klid.
Pak už nebylo co říct. Zastavil se, zastoupil cestu a zadíval se mi do očí. On moc dobře věděl, že jeho oči jsou jeho největší zbraní. Ten šarm a ta divokost co v nich byly, nemohly nechat snad žádnou chladnou. Ještě nikdy se mnou nemluvil tak upřímně a smutně, ale tenhle den to bylo cítit. Byl smutný a ztrápený, ba přímo týraný vším co se děje. Už jsem to nemohla vydržet a sklopila jsem zrak. Ale ani to mi nepomohlo, na jeho zápěstí se vyjímal černý kožený náramek, který jsem mu vyrobila. Zabolelo to nejen v hlavě a ve vzpomínkách, ale i v srdci, které lásku ještě nepohřbilo.
„Proč to vlastně skončilo?“ zeptal se mě, jako by mi listoval myšlenkami a zajímavé kapitoly chtěl rozepsat na pár dalších stran.
„Změnil ses…“
„Nechtěl jsem tě ztratit!“ žalostně zašeptal do mrazivého větru.
„A ztratil.“ Nevěděla jsem co jiného říct. Byl to Vlk…vlk samotář, divoký, silný a svůj, ale vedle mě se z něj stal pes… možná až štěně, co moc věří lidem. Dřív tím vlkem byl, okouzlující svým tajemnem a nevyzpytatelností. Změnil se, nechtěl mě ztratit. Smutný zvrat, pomyslela jsem si.
„Říkals, že si hraju s ohněm, že mi jednou něco uděláš…“
„Jasně,“ bolestně se zašklebil, “říkal jsem to dlouho a tobě najednou došlo, že by ses měla bát?“ omluvně jsem zas sklopila zrak, tentokrát až k zemi, abych se nezamyslela a něco neřekla. Nadzvedl mou bradu a zase se mi zadíval do očí. Něco tam asi hledal, protože jeho zorničky těkaly ze strany na stranu a nakonec se zeptal:
„Bojíš se? Teď? Teď bys totiž měla!“
V tom mě popadl za zápěstí a silně ho stiskl. Netušila jsem, co hodlá dělat, ale strach jsem necítila. Prostě jsem nedokázala uvěřit, že by mi kdy něco udělal. Rozešel se směrem k městu, nepouštěl. Šla jsem svorně za ním, vždyť jeho síle jsem se nemohla rovnat, ale já chtěla, chtěla jsem vědět, co chystá!
Rozběhl se a já musela také, skočil a musela jsem i já. Klopýtala jsem, padla na kolena, ale to ho nezpomalilo. Jako by ho to jen pohánělo a popichovalo k větší rychlosti. Byl teď svůj. Ani se nezadýchal, zato já, za ním, supěla, jak lokomotiva. Konečně zastavil před budovou jeho nového domova. Šibalský úsměv mi pořád předhazoval, že se mám bát, ale ani teď můj třes nezpůsobila hrůza. Spíš adrenalin, který, díky běhu, proudil mi prudce tělem. U ošuntělé brány se prudce nadechl, jako by se chtěl ujistit, že jedná správně, a opřel mě o sloupek. Do zad mě tlačily panty, ale s tlakem na hrudníku to bylo horší. Přitiskl se ke mně a objal rukama, asi mu ani nedošlo, jak moc mě svým sevřením drtí.
Na intru jsme proběhli, bez povšimnutí. Kdyby mě tu někdo potkal s Tomášem, zničí mi to celý příští rok na škole. Všichni se tu znají a nějak by se už do třídy doneslo, že zas ničím dalšího kluka. Zabouchl dveře a usmál se, byli jsme konečně v bezpečí. Bez čumilů a práskačů, bez opatrovatelek a dozoru. Byli jsme to my, přirození a zase sebejistí. Přišel ke mně a pohladil mě po rudých vlasech, ještě jsem si na tu změnu nezvykla. Hrál si s pramenem a druhou ruku, studenou jako led, mi položil na krk. Tváře měl růžové, nikdy by ale nepřiznal, že se červená. Pohladila jsem ho po tváři a chytila za bradu. Nic není ale tak snadné a už vůbec ne se mnou. Nedovolila jsem mu mě políbit. Hladila jsem ho po tvářích, ale kdykoli se chtěl přiblížit moc, z jemného pírka ruky se stala kamenná zeď.
„Měla by ses bát, hraješ si s ohněm…“
„S plamínkem na stéble slámy…“ posměvačně jsem se ušklíbla.
„Možná s plamínkem, ale uprostřed seníku.“ Přitiskl své rty na mé. Kolena se mi podlomila a spadla jsem mu do nastaveného náručí. Bylo to jako kouzlo. Držel mě pevně i přes to jsem se mohla hnout, kamkoli jsem jen chtěla. Jeho síla byla tvárná jako rozehřátý vosk, byl svůj, ale krotký. Nemohla jsem odolat jeho zranitelnosti a citům. Zatlačila jsem ho do rohu, aby byl chvíli jen můj. Poprvé a naposled. Líbali jsme se a naráželi do stěn. Tak brutálně a zároveň lehce, tiše, abychom nevzbudili zrůdu pomluv. V tu chvíli bych přísahala, že ho miluju!
Nohy mi podrazila jeho postel a oba jsme měkce dopadli do rozestlaných peřin. Sice rozehřátí vášní, ale polonazí jsme již cítili chlad nevytápěného pokoje. V horku prý nemůže spát, tak si zapíná topení jen na ráno. Pobavilo mě to, moje zimní bunda ležela u stolu s počítačem a já koketovala s myšlenkou, že si pro ni dojdu. Když mu došlo co kuji, přitiskl se ke mně a hřál mě svým tělem. Jako úplatu dostával polibky, na rty, na krk a na hruď. Teď již horké ruce mě hladily po celém těle a já měla dost práce s tím, abych nevykřikla blahem. Vášeň a adrenalin z odhalení toto přátelské setkání dělali ještě zajímavějším.
Propletli jsme se do sebe, oba horcí a mladí. Ale zimní nálada a únava byla silnější, oba současně jsme zavřeli oči a pod peřinou ve spodním prádle jsme spolu usnuli. V jeho objetí už zima nebyla, ani strach a zoufalství.
Když jsem otevřela oči, pokoj už prostoupila tma. Bála jsem se podívat na mobil, abych zjistila kolik je hodin.
„Sakra…“ zaklela jsem si pro sebe, ale to už koukal za mnou ke stolu. Přemýšlela jsem, jestli ho má nadávka vzbudila, nebo už byl bdělí před tím. Poslední autobus mi měl jet za 10 minut.
„Je 22:40, měla bych si máknout, nebo mě tu budeš mít přes noc.“ Šeptala jsem a on se smál. Vstal a sbíral věci, rozházené všude po pokoji. Přišel ke mně s hromádkou zmuchlaných hadrů v ruce, objal mě a políbil. Líce se mi zase rozpálili, jako bych ho nelíbala už celou věčnost. Ne jeho polibky, ale on byl to kouzlo. Málem jsem se nemohla odtrhnout, ale limitoval mě čas. Naposled jsem ho obepnula pažemi kolem hlavy a zadívala se mu do oříškových očí.
„Ahoj a zas někdy.“ Usmál se, podal mi věci, pak už vše šlo ráz na ráz, oblékání, vyprovázení, poslední polibek a běh. Když jsem běžela, tlouklo mi zase srdce, jako dřív. Měla jsem sílu do života a hlavně chuť.
V autobuse jsem si vše přehrávala, pořád dokola, všechny jeho dotyky a samozřejmě polibky. Kdybych jen věděla, na jak dlouho mi tahle dávka jeho síly musí stačit…
…
Další den jsem ho potkala v objetí jedné dívky. Nijak mě to nepřekvapilo, už spolu chodili asi 4 měsíce. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv letmo oplatil. Museli jsme se hlídat, zase se tak moc přetvařovat a splývat. Jí miloval, ale se mnou se sžil. Zadívala jsem se na jeho zápěstí a ani mě nepřekvapil fakt, že náramek je na svém místě.
Den ubíhal pomalu a já jsem se nedokázala soustředit. Byl to dokonalý pocit. Krev mi žilami protékala s chutí a srdce se zase pohybovalo silně a jistě. Jasně, časem mě ubíjelo, že se na něj nemůžu otevřeně usmát a nedej bože ho políbit, ale dalo se s tím žít… prvních pár týdnů, možná. Když ale uběhly dva měsíce, mrzelo mě, že si ho hlídala, a on držel, jako připoutaný na vodítko. Nevím, jestli jsem si to jen nalhávala, ale zdálo se, že v jeho očích vidím chuť se „trhnout“ a zase být svůj. Často jsme se domlouvali na další „procházce“, ale pokaždé mu do toho něco vlezlo, nebo se to nezdálo Denise, jeho dívce. Myslím si o sobě, že jsem celkem čestná, ale teď mě nehlodalo svědomí, ani netížila mysl. Byla jsem tolik sobecká, že i bylo fuk, jaký dopad by to mělo na tu nebohou a podváděnou Denisu.
Když jsem přestala doufat a krev mi zase muselo hnát silné čerpadlo, vpadl do šatny jak Blaničtí rytíři, ve chvílích nouze a políbil mě. Byl to šok, ale krásný. Bohužel mě tížili myšlenky na odhalení, takže to byl polibek letmý. Seděla jsem na omlácené lavičce, on přede mnou klečel na zemi a šeptal mi do ucha, kdy se zase uvidíme. Vyděsila mě jeho slova:
„Dnes večer.“ Poté se zvedl a vytratil zase rychle pryč. Poslední co jsem slyšela, bylo sraz před školou večer a pak zmizel. Tik tak, tik tak, pracovala mi kolečka v hlavě. Co chystá? Zbytek dne jsem přemýšlela. Bála jsem se a zároveň těšila na večer. Když hodiny kostela odbili desátou večerní, okolí už bylo černé nocí, chladné a cizí. Již jsem netrpělivě čekala před školou a byla mi zima. Když jsem se koukla na hodinky a začala pochybovat o tom, že ještě kdy přijde. Tak jako noční mlha se objevil z poza rohu. Byla jsem ráda, že jde. Snad jsem si ani nevšimla, že je jen v mikině, muselo být už pod nulou. Přišel ke mně, podíval se mi do očí, něco v nich bylo, ale nerozuměla jsem tomu. Asi jsem ani nechtěla. Tiše mě objal a pomalu přiblížil, až měl hlavu na položenou mém rameni. Cítila jsem, jak je jeho těle ohromně hřeje, ale to bylo v celku běžné… u něj. Když tiše promluvil, musela jsem sebou trhnout. Znělo to, jako by se bál že nás někdo uvidí nebo uslyší, i když tam nikdo nebyl. Tiše pravil:
„Pojď semnou a ukážu ti, jaký doopravdy jsem. Chceš?“ vzal mě za zkřehlou ruku a jemně táhl pryč do tmy noci… Až na okraj města, kde jsem zjistila celou, tak dlouho skrývanou, pravdu. Teď už jsem byla jeho součásti života.