Náměstí Campo San Polo doslova přetékalo lidmi. Procházeli se kochajíce okolím, krmili hemžící se holuby – což se zde ve Venezii stalo zvykem. Toto město má neutuchající přitažlivost, která člověku nedovoluje zpochybňovat jeho velkolepost. Také je spjato s velkou romantickou historií, i když často kráčí ruku v ruce s tragickou smrtí.
Musela jsem se nad tím pousmát. Všude zde byl cítit silný závan pomíjivosti. Avšak neodpuzoval mě, naopak. Připomínal mi, jak to ve skutečném životě chodí.
„Lily!“ přerušila můj tok myšlenek Nietta. „Pojď, musíme jít.“
„Vždyť už jdu, jen si ještě upravím vlasy.“ Vytáhla jsem z kapsy tyrkysovou pentli a chystala se jí své oříškové vlasy svázat.
„Ukaž, udělám to,“ vzala mi stuhu z ruky, načež mi vyčesala vysoký culík. „Tak, a je to. Vypadáš dobře, snad to přiláká více diváků.“
„Uvidíme,“ zazubila jsem se.
Když jsme došly na naše obvyklé místo na náměstí, stoupla jsem si na schod u veliké kašny, položila před nás slaměný klobouk a čekala, až se rozezní tóny z Niettiny malé harmoniky. Za pár okamžiků jsem byla unášena její melodií a zpívala tak nahlas, co jsem mohla. Kolemjdoucí se k nám otáčeli a zanedlouho tu stála skupinka posluchačů, kteří zaplňovali klobouk mincemi. Dnes tady bylo dokonce více lidí než obvykle. Zpívala jsem jednu píseň za druhou a svými úklonami vyjadřovala díky za potlesk, jímž mne obecenstvo obdarovávalo.
„Ta dívka má vskutku překrásný hlas,“ uslyšela jsem nějakou dámu. Ta slova mě zahřála u srdce.
Čas utíkal rychle, ani jsem si nevšimla, že slunce dávno zapadlo.
„Lily, podívej se!“ radovala se Nietta. „Je úplně plný! S takovou to půjde ještě rychleji!“ Její tmavě čokoládové oči se rozplývaly nad plným slamákem peněz.
Moc jsem ji nevnímala, protože mou pozornost upoutala starší paní. Opírala se o kamenný sloup a malým gestem mi naznačila, abych šla za ní.
„Mohu vám nějak pomoci?“ přistoupila jsem k ní. Její květované šaty ušité podle poslední módy jasně dokazovaly, že pochází z bohaté rodiny.
„Chtěla bych vás, slečno, požádat o laskavost. Zítra se v mém domě bude konat slavnost a velice byste mne potěšila, kdybyste zpestřila náš program zpěvem.“
Zaskočilo mě to. „Vážím si vaší nabídky, ale…“ nedokončila jsem větu.
„Ale? Zaplaceno dostane dobře, nemějte strach,“ přesvědčovala mě.
„Mé pochyby nepramení z obav, že bych byla špatně odměněna. Nejsem si pouze jistá, zda by bylo vhodné, aby se dívka jako já pohybovala v takovéto společnosti.“
„Nikomu nebudu váš původ prozrazovat, slečno…“ zarazila se.
„Liliana,“ usmála jsem se.
„Těší mne. Já se jmenuji Errilde. Errilde Moretti. Přijdete tedy, prosím?“
Vypadala opravdu mile. Ještě nikdo z bohatých se mnou takhle pěkně nejednal. Nezbývaly mi žádné důvody, proč bych jí neměla vyhovět. „Bude mi ctí,“ souhlasila jsem.
„Výborně. Buďte zítra přesně na tomto místě ve stejnou dobu, bude zde na vás čekat kočár. O oděv se také postarám. Na shledanou, Liliano,“ rozloučila se a přešla na druhou stranu ulice, kde na ni čekal lokaj.
„Nietto, slyšela jsi?“ otočila jsem se k ní.
„Já vím, budeš vystupovat na slavnosti.“ V obličeji se jí zřela spokojenost.
„Není to skvělá příležitost?“ radovala jsem se.
„Jistě. Vždy jsi po tomhle toužila. Zpívat před velkým obecenstvem.“
„A pokud to vydělá hodně peněz, budeme se moci na cestu vydat ještě dřív.“
„Lily… už tak mi se vším dost pomáháš. Jsi si jistá, že pro to chceš obětovat i tyhle peníze?“ sklopila mírně hlavu.
„Nietto. Každý by toužil po své rodině. Já tu svoji najít nemohu, ale ty ano. Přece bych ti tu šanci nemohla vzít,“ ujišťovala jsem ji.
„Díky,“ stiskla v ruce svou malou harmoniku.
„Neboj, jednou tvého bratra určitě najdeme, slibuji.“
Seděla jsem opřená o stěnu, přičemž mi naskočila husí kůže. Dnes večer bylo chladno, přestože dávno nastalo jaro. „Přiložila bys, prosím, trochu dřeva?“ požádala jsem Niettu.
„Hned to bude.“ Vstala a dala pár polen do ohně.
Nacházely jsme se v rozpadlé chatrči na konci města, která léta nikomu nepatřila. Okna byla vymlácená a dřevěná podlaha také nebyla v nejlepším stavu. Bylo to naše útočiště. „Alespoň že neprší,“ dodala jsem. Rozbitou střechu jsme se sice pokusily opravit pomocí stohů slámy, ale ty nás před průtržemi deště úplně ochránit nedokázaly.
„Tady máš, zahřejete tě to,“ podala mi hrneček s horkou vodou s lístky máty.
„Děkuju,“ upila jsem si z něj.
„Těšíš se na tu slavnost?“
„Nevím. Nemám představu, jak to tam bude vypadat.“
„Copak jsi nikdy na žádné nebyla?“ zarazila se. „Myslela jsem, že jsi také pocházela z honosné rodiny.“
„Měli jsme se dobře, to je pravda, jenže jsme nepatřili do vyšší společnosti a žádné konexe jsme mezi nimi neměli. Moji rodiče do mě vkládali velké naděje, tudíž většina peněz šla na mé vzdělání,“ vysvětlila jsem.
„Dobře, trochu tě s tím obeznámím,“ usmála se. „Všechny takové události se konají v tanečních sálech. Velkých, překypujících všelijakými dekoracemi. Přinejmenším si je tak vybavuji.“
„Měli jste také jeden?“ zajímala jsem se, protože Nietta byla dcerou šlechtického rodu.
„Ano. Pamatuji si, jak otec vždy pořádal taneční bály při různých příležitostech.“
„A účastnila ses jich?“
„Samozřejmě, byla to moje povinnost.“
„Oblečená do krásných nadýchaných šatů, očarovaná tancem,“ zasmála jsem se.
„Spíše schovaná za těžkým brokátovým závěsem, abych své okolí nevystavovala zbytečnému nebezpečí,“ ušklíbla se.
Koutky úst mi na tváři cukaly. Věděla jsem o jejím odmítavém postoj k tanci, takže mě ta reakce nepřekvapovala. „Tak zlé to přeci být nemohlo, ne?“
„Po tom, co se jeden mladík vymluvil, že je alergický na růže v hale, jsem o tom přesvědčená.“
„Třeba mu jejich vůně opravdu vadila,“ utěšovala jsem ji, ačkoliv jsem tomu sama nevěřila.
„Možná bych si to tak vysvětlila, kdyby celá místnost nebyla vyzdobená gardéniemi,“ rozčilovala se.
Tentokrát jsem svůj smích potlačit nedokázala. „Co to bylo za hlupáka?“
„Netuším, každopádně si mohl vymyslet něco lepšího.“
„Někdy se takoví neomalenci najdou. Ty následující plesy musely být určitě zábavné,“ přesvědčovala jsem ji.
„Žádné další nebyly. Tenhle byl můj poslední,“ pípla.
„Promiň, to jsem netušila.“ Měla jsem raději mlčet. „Takže to bude otravné?“ pokoušela jsem se o změnu tématu.
„Myslíš ten ples? Pro někoho, kdo umí tančit, to může být zábava. Ale nezapomeň, tvým úkolem bude zpívat a ne zasněně plout po parketu v náručí nějakého muže.“
„Jako bych o něčem takovém přemýšlela,“ odsekla jsem.
„Jak tam vůbec chceš jít oblečená?“ Změřila si mne pohledem.
„Ta paní mi slíbila, že se o šaty postará.“ To bylo mé jediné štěstí, protože v tom cáru hadru, co jsem měla na sobě, bych nemohla nikam.
„To je od ní milé.“
„Snad ta výslužka bude stačit. Kde máš vlastně v plánu začít?“
„Na našem panství.“
„Ono neshořelo?“ podivila jsem se.
„To ano, ale nějaké ty pozůstatky tam zůstat musely. Chci se tam vrátit a pokusit se najít něco, co by mi pomohlo v pátrání.“
„Myslíš, že tam něco bude? Podle mého rozkradli vše, co se dalo,“ pochybovala jsem.
„To je dost pravděpodobné, ale nemám jinou možnost.“ Očima hypnotizovala divoce šlehající plameny.
„Pravda. Lepší něco, nežli nic.“
„Pojďme spát. Nepředpokládám, že by ta událost měla končit před půlnocí. Potřebuješ si odpočinout.“
„Dobře. Dobrou noc.“
Obě jsme se schoulily pod přikrývky a pomalu usnuly u vyhasínajícího ohniště.
Druhý den jsem vstala za svítání. Nietta ještě spala, tak jsem se vydala do města koupit nějaké pečivo na snídani.
Za necelé dvě hodiny jsem byla zpět. Stále nebyla vzhůru. „Nietto, vstávej!“ zavolala jsem.
Otočila se a pomalu se posadila. „Dobré ráno,“ mnula si víčka.
„Byla jsem nakoupit, tady máš,“ podala jsem jí díl chleba.
„Díky,“ začala jej pomalu jíst.
„V kolik hodin chceš jít na náměstí?“
„Dneska nikam nepůjdeme. Nebylo by moudré přetěžovat tvůj hlas, pokud chceš večer předvést dobrý výkon.“
„Nemám námitek.“
Začalo se pomalu stmívat, tudíž jsem čekala na domluveném místě.
„Jsi nervózní?“ promluvila Nietta.
„O nic víc než obvykle.“
Náš rozhovor byl přerušen hlasitým zvoněním koňských podkov. Před námi zastavil kočár, ze kterého vystoupila paní Errilde.
„Dobrý večer, Liliano,“ pozdravila mne s úsměvem.
„Dobrý večer,“ odpověděla jsem.
„Prosím, nastupte si,“ poukázala ke dveřím.
„Uvidíme se zítra,“ rozloučila jsem se s Niettou a s lokajovou pomocí nastoupila do kočáru. „Smím se zeptat, kam jedeme?“
„Vše se bude konat v našem domě, jenž se nachází ve čtvrti San Marco.“
„San Marco?!“ nedokázala jsem udržet svou zvědavost na uzdě. San Marco je nejproslulejší část Venezie, předeším Piazza San Marco, které se pyšní dóžecím palácem, nespočetným množstvím galerií a nejrůznějších katedrál. Bydlet v této čtvrti si mohli dovolit jen ti nejúspěšnější obchodníci, aristokrati, nebo lidé z významných rodin.
„Překvapilo vás to?“ zasmála se.
„Trochu,“ zakoktala jsem.
„Určitě budete nadšená.“
Za pár minut jsme byli na místě.
„Tady bydlíte?“ vydechla jsem se užasle.
„Ano, tohle je můj domov.“
Stála jsem před nádhernou obrovskou vilou. Byla široká, ve vodorovné linii s hladkou fasádou a zdvojenými okny. Pod balkonem se tyčila velká terasa, na které bylo několik stolků se židlemi, z nichž bylo dobře vidět na protější fontánu.
„Vítejte zpět, má paní,“ vyšla nám naproti jedna ze služebných. Měla na sobě tmavě fialové šaty, překryté bílou zástěrou. Plavé vlasy měla upevněné do drdolu.
„Děkuji. Zaveďte, prosím, slečnu Lilianu dovnitř a přichystejte pro ni vše potřebné.“
„Jistě,“ uklonila se. „Pojďte se mnou,“ vybídla mě. Vedla mne krásně upravenou zahradou směrem dovnitř. Je zcela zřejmé, že zdejší zahradníci důkladně pečují o každičké stéblo trávy.
Interiér byl též úchvatný. Všude visely hezké tapisérie nebo všelijaké obrazy od těch nejuznávanějších malířů. Na dřevěném pozlaceném nábytku byly mramorové vázy, plné barevných naaranžovaných květin. Nemohla jsem se na tu krásu vynadívat. Šedé podlahy byly tak perfektně naleštěné – bála jsem se jich dotknout, abych je nezašpinila. Služebná odbočila do západního křídla. Otevřela dveře do místnosti, ze které se vynořila pára. „Koupel je připravena, slečno,“ pokynula mi.
„Říkej mi Lily,“ usmála jsem se. „Nemá smysl dodržovat etiketu, když jsem ještě z chudobnějšího prostředí než ty. Smím také znát tvé jméno?“
„Tania. Koupel je připravena, Lily,“ zachichotala se.
Sundala jsem si své ušmudlané oblečení a ponořila se do kádě vystlané hebkými plátny. Horkou vodu jsem si užívala všemi doušky, poněvadž takovéto slasti se mi nedostalo léta.
Pokoj byl vymalován vínově červenou barvou, vyvolávalo to agresivní dojem. Nábytek zde již nebyl pozlacen a nebylo to tu tolik přehlceno výzdobou. Bylo jasné, že byl vyhrazen pro služebnictvo.
„Lily, jsi hotová? Šaty jsou již připravené,“ zavolala na mne Tania.
„Už jdu,“ vstala jsem a zabalila se do osušky.“ Za tmavě žlutým paravanem byly přichystané překrásné šaty v paví modři. Upnutý vyšívaný korzet, s kuželovitou sukní. Mé oči dosud takový skvost nespatřily.
„Líbí se ti?“ zeptala se.
„Jsou nádherné. Mohla bys mi pomoci je obléci?“
„Jistě, proto tu jsem,“ přitakala.
„Sloužíš tady ráda?“ vyzvídala jsem.
„Ano. Paní Moretti je nesmírně hodný člověk. A nejenom ona, všichni tady s námi jednají velmi slušně, i když pocházíme z naprosto rozdílných společenských poměrů.“
„To je pravda. Od první chvíle se ke mně chovala laskavě. Překvapilo mě to. Většinou mne takovíto lidé oslovují žebračko,“ řekla jsem cynicky.
„Smím se na něco zeptat?“ otázala se opatrně.
„Samozřejmě.“
„Jak ses potkala s naší paní?“
„Zrovna jsem si vydělávala. Živím se zpěvem, na který mě má přítelkyně doprovází hrou na harmoniku.“
„Máš chudou rodinu?“
„Jsem sirotek. Moji rodiče zemřeli před šesti lety. Bylo mi tehdy dvanáct let.“
„Omlouvám se, já nevěděla,“ zpanikařila.
„To je v pořádku. A ty zde žiješ jak dlouho?“
„Už od svého dětství. Moji rodiče paní uprosili, aby mě tu nechala sloužit.“
„Nezlobíš se na ně?“
„Vůbec ne. Tohle je mnohem pohodlnější život, než jaký bych měla v našem polorozpadlém domě. Navíc se s nimi pravidelně vídám,“ utáhla mi poslední šňůrku mého korzetu. „Teď se přesuneme k toaletnímu stolku, učešu ti vlasy.“
Sedla jsem si na měkkou židli a opřela se. Začala mi je pomalu vyčesávat do drdolu, jen pár pramenů mi nechala volně splývat podél obličeje.
„A teď to nejdůležitější – tvé boty.“ Byly stejně hezky barevné jako můj oděv.
„Proč jsou nejdůležitější?“ nechápala jsem.
„Protože dobré boty tě dovedou na dobrá místa,“ odpověděla.
„Tohle si budu pamatovat.“ Ta myšlenka mě zaujala.
„Hotovo,“ řekla spokojeně, načež mě postavila před velké zrcadlo.
Oněměla jsem úžasem. Tu osobu v zrcadle jsem vůbec nepoznávala, ať jsem se v něm prohlížela sebevíc.
„Vypadáš úchvatně. Šaty ti ladí k tvým tmavě modrým očím, které díky účesu ještě více vynikly,“ usmála se. „Nyní tě zavedu do tanečního sálu.“
Klapot mých podpatků se ozýval celou chodbou. Na jejím konci jsme se zastavily u velikánských dveří ze světlého dřeva.
„Přeji ti příjemnou zábavu, Lily,“ otočila se.
„Počkej, ještě jsem ti nestihla pořádně poděkovat,“ zastavila jsem ji.
„Nemáš vůbec zač, je to moje práce,“ řekla s úsměvem na tváři a odešla.