Ďáblova píseň lítosti – 2. kapitola

Jediný pohyb mě dělil od celovečerního dění. Nadechla jsem se, a pomalu rukou zatlačila na mohutnou železnou kliku. Po otevření dveří se mi naskytl pohled na obrovskou místnost zkrášlenou bílými liliemi, osvícenou mohutnými skleněnými lustry. Zdi byly vymalované pastelově žlutou barvou, naopak podlaha byla tmavě hnědé barvy, kostkovaného vzoru. Sálem se linula krásná hudba, většina hostů se v jejím rytmu vznášela na parketu. Pohledem z okna jsem viděla přijíždět všelijaké kočáry, z nichž se trousili lidé v přepychových garderobách.

„Tady jste,“ přišla ke mně paní Errilde. „Líbí se vám tu?“ otázala se mile.

„Velmi.“

„Hudebníkům již bylo oznámeno, jaké písně budete zpívat. Jsou to ty samé, jež jste zpívala na náměstí. Je to v pořádku?“

„Zajisté.“

„Hned po blahopřání jděte na támhleten vyvýšený stupínek,“ ukázala na něj.

„Blahopřání?“ překvapeně jsem zamrkala.

„Já se nezmínila? Tato slavnost je uspořádána na počest mého syna.  Slaví dnes své dvacáté páté narozeniny.“

„To jsem nevěděla.“

„Samozřejmě se zde smíte zdržet po celou dobu. Trefíte potom sama do pokoje, kde jste se připravovala?“

V duchu jsem si vybavovala cestu. „Ano.“

„Výborně. Budu tam na vás čekat.“

„Děkuji.“

„Nyní mne omluvte, musím se jít pozdravit s ostatními hosty. Přeji příjemný večer,“ vytratila se, aniž bych stihla cokoliv říct.

 

Rozhlížela jsem se všude kolem. Nevěděla jsem, co dělat, protože jsem nikoho neznala. Stejně byli všichni zaneprázdněni tancem. Rozhodla jsem se jít na balkon, poněvadž tam téměř nikdo nebyl.  Avšak se přede mnou objevila mohutná postava. Lekla jsem se natolik, že jsem zakopla o práh. Naštěstí mě dotyčný zachytil.

„Není vám nic, slečno? Omlouvám se, neměl jsem v úmyslu vás vyděsit.“ Hlas měl zastřený obavami.

Pohlédla jsem na něj. Svírala mě široká ramena. Podle jeho velkého předklonu jsem usoudila, že je to muž vysoké postavy. Světlé podlouhlé vlasy měl na zátylku svázané do culíku tmavou stužkou.

„Nic mi není,“ postavila jsem rychle se a podkasala si sukně.

„Kam máte namířeno?“

„Na čerstvý vzduch.“

„Smím vás doprovodit?“ nabídl mi své rámě.

Na okamžik jsem zaváhala. „Bude mi potěšením.“

„Jste na plese poprvé?“

Copak je to tolik poznat? A to jsem se snažila na tento fakt neupozorňovat. „Jste vždy tak zvědavý?“ ohradila jsem se.

„A vy tak skoupá na slovo?“ řekl pobaveně.

„Zaleží na situaci.“

„Prozradíte mi své jméno?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Není slušné se představit jako první?“

„Já zastávám názor, že neexistuje pravidlo, jež by nebylo možné porušit,“ ušklíbl se.

„Liliana,“ rezignovala jsem.

„Těší mne, slečno Liliano.“ Uchopil mé zápěstí a políbil jej.

„A vaše jméno?“

Místo odpovědi se na mě pouze tázavě podíval. „Mé jméno je…“

Byl však přerušen blonďatou dívkou v červených šatech. „Tady jsi, Rafaeli, hledala jsem tě snad všude. Matka se dožaduje tvé přítomnosti,“ chytla ho za paži a odvedla ho.

Nestihl jakkoliv reagovat.

„Dámy a pánové, ráda bych váš přivítala na tomto plese, uspořádaném na počest narozenin mého syna,“ promlouvala ke všem paní Errilde. Její dlouhá řeč byla věnována především oslavenci, o jehož totožnosti jsem neměla nejmenší tušení. „Přistup ke mně, můj synu.“

Z panstva vyšel muž vysoké postavy.

Zbystřila jsem. „Vždyť to je ten samý, se kterým jsem před chvílí mluvila,“ zašeptala jsem.

„Přeji ti jen to nejlepší, mé drahé dítě,“ věnovala mu polibek na čelo a sálem se rozezněl hlasitý potlesk. Potom se společně vrátili na parket, čímž mě vybídli, abych nastoupila. Byl to zvláštní pocit, ještě nikdy mě nepozorovalo tolik lidí. Trochu jsem znervózněla. Pokynula jsem směrem k muzikantům, začali hrát. Zaposlouchala jsem se a nezůstala pozadu. Tóny mého hlasu pluly po celé místnosti. Snažila jsem se ze všech sil, nechtěla jsem za žádnou cenu zklamat. Téměř nikdo netančil, všichni mě upřeně sledovali. V publiku jsem zahlédla Rafaela. Vypadal natolik překvapeně, až mě to zneklidnilo. Raději jsem se od něj odvrátila. Po dozpívání mé první písně tleskali ještě intenzivněji než u proslovu paní Errilde. Tím ze mne spadla veškerá nervozita. Začala hrát nová melodie, s čímž následovala i nová píseň. Bylo to skvělé, smět vystupovat pro tolik lidí. Nemohla jsem se toho pocitu nabažit. Po chvíli se některé páry znovu pustily do tance.

Po hodině a půl jsem skončila.

„To bylo vskutku okouzlující,“ přispěchala za mnou paní Errilde.

Její chvála mě neskutečně těšila. „Jste ke mně velmi hodná.“

„Ráda bych si s vámi popovídala, bohužel se musím jít opět věnovat ostatním. Neostýchejte se a nabídněte si něco k pití,“ poukázala k jednomu ze sloužících. „Uvidíme se později,“ odvětila s provinilým výrazem.

Nutně jsem potřebovala ven. Došla jsem na balkon, opřela se o bělostné zábradlí a obdivovala úžasný výhled večerního panorama.

„Nedáte si?“ ozvalo se za mnou. „Po takovém výkonu musíte mít žízeň.“  Stál tam Rafael se dvěma sklenicemi rudé tekutiny.

„To je od vás pozorné,“ vzala jsem si jednu a napila se, avšak za chvíli jsem toho hořce litovala. Mělo to hroznou chuť, polka jsem proti vší vůli. „Co to je?“ zakuckala jsem.

„Červené víno. A pro vás evidentně příliš trpké,“ šibalsky se usmál.

„Raději se obejdu bez něj.“ Vrátila jsem ho na tác s prázdnými sklenicemi.

„Máte vskutku líbezný hlas.“ Jeho zelenkavé oči mne hypnotizovaly.

„Děkuji.“

„Smím se na něco zeptat?“

„Zeptáte se stejně, i když odpovím ne.“

„To máte pravdu,“ zazubil se. „Jak jste se sem dostala? Pozvaná jste určitě nebyla, jinak byste věděla, o jakou událost se jedná, a tudíž znala mé jméno,“ zamyslel se, „Navíc, jste bez doprovodu.“

„Z čeho usuzujete?“ nedala jsem se.

„Nikdo vás tu nezná. Mluvil jsem tu téměř s každým.“

„A ten druhý důvod?“

„Někdo jako vy by určitě nezůstal dlouho bez dohledu,“

Ta slova mě uvedla do rozpaků.

„Vy se červenáte,“ zasmál se.

„To protože říkáte takovéto věci,“ sykla jsem a uhnula hlavou.

„Pardon, jestli jsem vás vyvedl z míry. Smím vás požádat o tanec jako omluvu?“ zvážněl a lehce se uklonil.

„Zřejmě nemám na vybranou,“ přijala jsem jeho ruku.

 

„Na váš první ples si s tancem počínáte skvěle,“ prolomil ticho.

„Proč myslíte, že jsem na něm poprvé?“

„Pár minut jsem vás pozoroval, vypadala jste velmi nejistě – jako ztracené štěně, mohu-li to říci přímo. A vaše reakce na víno to potvrdila,“ prohlásil vítězně.

„To byl záměr?“ rozzlobila jsem se.

„Tak trochu,“ přiznal.  „Řekněte mi pravdu. Kdo jste?“

„Jsem na slavnosti nebo u výslechu?“ docházela mi trpělivost.

„Právě teď na obojím.“

„Vaše paní matka mě požádala, abych zde zazpívala.“

„To byla odpověď na předešlou otázku, ne na tuhle.“

„Vždyť už jsem vám to prozradila. Jmenuji se Liliana,“ vzdychla jsem.

„A příjmení?“

„Jste vždy tak neodbytný, pane?!“ zvýšila jsem hlas.

„A vy tak nedobytná, slečno?“ V očích se mu zračilo pobavení, div se nerozesmál.

„Vždyť vy sám jste se mi ještě nepředstavil,“ namítla jsem.

Poodstoupil, přičemž mi vysmekl nepatrnou poklonu. „Jsem Vikomt Rafael Moretti.“ Poté uchopil mé paže a vedl mě parketem. Nicméně jeho pohled jasně naznačoval, že tím s vyzvídáním neskončil. „Mluvíte vznešeně, máte krásné šaty i tvář, přesto nepocházíte ze zdejších bohatých rodin, jinak byste byla pozvána.“

To snad nemyslí vážně! „Tím chcete naznačit, že lidé z nižší společnosti musí vypadat a mluvit jako hrubiáni?“ urazila jsem se.

„Tak jsem to samozřejmě nemyslel,“ rozhodil mírně rukama.

„Jak jste to tedy myslel?“ Zlost mě stále neopomíjela.

„Chtěl jsem pouze vědět, kde bydlíte,“ dlouze se na mě podíval, „abych vás mohl někdy navštívit.“

„Vaše paní matka by s tím jistě nesouhlasila,“ odporovala jsem.

„Na tom mi nezáleží,“ trval si na svém.

„Věřte mi, bude lepší, když mne nebudete vyhledávat,“ snažila jsem se ho přesvědčit.

Hudba dohrála, čehož jsem okamžitě využila. „Děkuji za tanec, prozatím mě omluvte,“ vymanila jsem se z jeho náručí a směřovala k východu. Než se stihl vzpamatovat, byla jsem pryč. Utíkala jsem do západního křídla, aby mě nemohl zastihnout.

 

Doběhla jsem do pokoje a rychle zavřela dveře. Zadýchaná jsem se opřela o zeď. Až jsem nabrala dech, stoupla jsem si za plentu, abych si rozvázala korzet. Bez Taniiny pomoci se mi šaty sundávaly mnohem složitěji. Když jsem byla svlečená, oblékla jsem si své staré oblečení. Už jsem to byla opět já – chudá holka v roztrhaném hadru.

„Už jsi zpět?“ vstoupila do pokoje Tania.

„Byla jsem unavená,“ vymluvila jsem se.

„Mladý pán se po tobě ptal. Vypadal zklamaně,“ sedla si na protější židli.

„Mou práci zahrnoval zpěv, nikoli vybavování se s ním. Paní Moretti by můj názor určitě podpořila.“

„To nevím, on se doposud o ženy nijak nezajímal.“

„Věř mi, přestal by se zajímat i o mě, kdyby zjistil, odkud poházím.“

Mlčela. Nejspíš sama dobře věděla, že diskutovat o něčem takovém nemělo nejmenší smysl. „Mohu ti něčím posloužit?“

„Mohla bych tě poprosit o trochu vody?“ Můj krk spaloval pocit žízně, za celý večer jsem měla jen doušek toho červeného vína.

„Jistě.“ Podala mi plnou sklenici.

„Díky.“

Když viděla, jak rychle voda zmizela v mých ústech, nabídla mi ještě jednu, kterou jsem vděčně přijala.

„Již jste se vrátila,“ rozevřeli se dveře, v nichž stála paní Errilde.

Přesné načasovaní, stejně jak Tania, pomyslela jsem si. „Byla jsem trochu vyčerpaná,“ zopakovala jsem svou výmluvu.

„Rozumím. Předvedla jste vskutku vynikající výkon a já vám za to děkuji. Doufám, že jste se bavila.“

„Samozřejmě.“ O tom kdo mi celou dobu dělal společnost, jsem pomlčela..

„To jsem ráda. Vzbudila jste obrovský dojem,“ chválila mě.

„Umělce nejvíce potěší, když je jeho práce oceněna,“ usmála jsem se.

„V tom případě musíte být nadmíru spokojena.“

„Také jsem,“ potvrdila jsem.

„Tady je vaše odměna.“ Podala mi těžký měšec.

„Tolik?“ užasla jsem. „Jste tak štědrá,“ sevřela jsem jej v ruchách.

„To není vše.“ Popošla k paravanu. „Jsou vaše. Na památku,“ podala mi ony překrásné šaty.

„To přece nejde,“ protestovala jsem, leč nerada.

„Vezměte si je,“ položila mi je na klín. „Šatů zde máme spoustu. Postrádat je nebudeme.“

„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ sklopila jsem hlavu.

„Nepřehánějte,“ vzala mi ruce do dlaní. „Kdybyste někdy cokoliv potřebovala, neváhejte přijít za mnou. Lidé jako vy mají v mém domě mají vždy dveře dokořán otevřené.“

Kývla jsem na znamení souhlasu, protože už jsem nenacházela slova, jimiž bych jí dostatečně vyjádřila  svou vděčnost.

„Vzadu za domem čeká kočár. Doveze vás, kam budete chtít. Šťastnou cestu,“ popřála mi a vyprovodila mě z pokoje.

„Sbohem,“ pokývla jsem na obě.

 

Pryč jsem se snažila dostat co nejrychleji, abych nikoho nepotkala, zejména Rafaela ne. Vyběhla jsem ven rozhlížejíc se po kočáru. Byl za kamennou fontánou u vedlejší příjezdové cesty. Došla jsem k němu, načež lokaj otevřel dveře. Oči mi však spočinuly na balkoně. Bude to hezká vzpomínka. Dál jsem nad ničím nerozmýšlela, pohotově nastoupila dovnitř. Kočí zapřáhl koně, čímž jsme se pomalu vzdalovali od světel tanečního sálu, zářících hluboko do noci.