Přibližovali jsme se k náměstí Campo San Polo. Poprosila jsem kočího o zastavení.
Nabízel mi, že mě doveze bez problémů dál, ale já bez rozmýšlení odmítla. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, kde s Niettou žijeme. Poděkovala jsem a vydala se domů.
Z dálky naší chatrče jsem uviděla světlo – prosvítalo rozbouranými okny.
„Nietto, ty jsi ještě vzhůru?“ podivila jsem se.
„Lily!“ cukla sebou. „Čekala jsem na tebe.“
„Tady mě máš,“ přisedla jsem si k ohni.
„Tak povídej, jaké to bylo?“
„Konalo se to na náměstí San Marco. V tanečním sále u Morettiů. Byl velký a přezdobený, přesně jak jsi říkala, nemluvě o jejich příbytku. Připadala jsem si, jako bych se octila v nějakém zámeckém panství. Byla to zajímavá zkušenost.“
„Byla jsi tam po celou dobu?“
„Ano, paní Errilde mi dala svolení.“
„A seznámila ses s někým?“
„Nemělo by náhodou tvou zvědavost vzbuzovat něco úplně jiného?“
„Tak seznámila?“ nenechala se odradit.
„S jejím synem,“ přiznala jsem neochotně.
„Zajímal se o tebe?“
„Pravděpodobně. Jenže to není vůbec podstatné,“ zamluvila jsem to. „Mnohem důležitější je tohle,“ podala jsem jí měšec.
„Pane bože!“ vyjekla úžasem. „Tolik peněz za jedno vystoupení?!“
„Ještě mi dala tohle.“ Postavila jsem před ní velkou tašku, kterou mi dala Tania.
„Co v ní je?“
„Podívej se.“
Otevřela ji a vytáhla z ní šaty, v nichž jsem strávila celý večer.
„Nádhera! Ty jsi měla na sobě?“
„Ano. Darovala mi je. Je to zvláštní, viď? S tak velkorysým, zvláště bohatým člověkem jsem se dlouho nesetkala.“
„Kdyby byli všichni takoví, nemusely bychom teď sedět pod rozpadlou střechou,“ zabručela.
„Však tady už trčet nebudeme, neboj. Kdy chceš vyrazit?“
Při mé otázce se jí zajiskřilo v očích. „Zítra večer.“
Nervózně jsem přešlapovala na náměstí Campo San Polo rozhlížejíc se všude kolem. „Kde kruci vězí tak dlouho?“ zaklela jsem. Měly jsme se tu sejít téměř před hodinou a ona pořád nikde. Sedla jsem si na schody u kašny s bradou opřenou o kolena a hypnotizovala dav přede mnou. Pospíchající lidé se trousili od jednoho obchodu k druhému, poněvadž jim do zavírací doby nezbývalo mnoho času. Obzvlášť u pekařství se tvořila neobvykle dlouhá fronta, vzhledem k aktuální hodině. Tolik kupujících bych tu čekala spíše ráno.
Najednou odtam vyběhlo rusovlasé děvče, div neporazilo ostatní a mířilo přímo za mnou. „Lily!“ volalo na mě.
„Maio, neměla bys pomáhat svému tátovi, když má tolik zákazníků?“
Byla to šestiletá dcera pekaře, a protože byla na svůj věk až příliš čiperná a učenlivá, často mu poskytovala pomocnou ruku. Byla mou nejmladší posluchačkou. Ona si však z mých slov nic nedělala. Vyhoupla se na můj klín, přičemž mi věnovala uražený pohled. „Kde jsi byla? Nezpívala jsi. Ani dnes, ani včera.“
„Měla jsem něco na práci,“ pohladila jsem ji omluvně po rudých vlasech.
„A kde je Nietta?“
„To bych taky ráda věděla.“
„Zazpíváš mi něco?“
„Nemám tu doprovod.“
„To přece nevadí,“ škemrala dál.
Těm olivovým prosícím očím se nedalo odolat. „Nějaké speciální přání?“
K ústům si přiložila drobné prsty – přemýšlela. „Překvap mě.“
Bez dalších okolků jsem začala.
Maia se spokojně kolíbala do rytmu. Po skončení písně se o mne opřela. „Chtěla bych umět zpívat jako ty.“
„Vždyť ti v tom nic nebrání. Můžeš se ke mně někdy připojit.“
Zorničky se jí zúžily vzrušením. „Vážně? Hned zítra? Zítra už přijdeš, viď?“
Sklopila jsem zrak. Nechtěla jsem jí lhát, avšak vysvětlovat jí, proč musím najednou s Niettou odjed, se mi zdálo jako mnohem horší východisko. „Pokud to půjde, ukážu se tu,“ zvolila jsem neurální formu odpovědi. „Pojď, tvůj tatínek tě již určitě potřebuje.“
Seskočila ze mě a chytla se mé dlaně.
Nicméně, než jsme stihly vyjít, zatarasila nám cestu vysoká postava.
Zdvihla jsem hlavu, načež jsem strnula.
„Tak nakonec jsem vás přeci jen našel.“ Přede mnou stál Rafael a nedalo se přehlédnout, s jakým zaujetím si mě prohlížel od hlavy až k patě.
„Proč jste mě hledal?“
Maia se schovala za má záda.
Zaregistroval to. Dřepnul si před ní, ruku jí položil na temeno. „Mohla bys nás nechat na chvíli o samotě?“
Přikývla a odběhla za někým ke stánku s praženými kaštany, které byly vyhlášenou pochoutkou. Ke všemu to byla Nietta. Při pohledu na nás vypadala dost zmateně.
Posunkem jsem jí naznačila, aby nás nerušila.
„Co ode mne potřebujete?“ zeptala jsem se přímo. Chtěla jsem tento rozhovor mít co nejrychleji za sebou, zvlášť když mě teď takhle viděl.
„To samé, co včera.“
„Kam tím míříte?“
„Zmizela jsi bez odpovědi na mou otázku. Tak jsem si pro ni přišel,“ řekl až nepříjemně klidným hlasem, aniž by si uvědomil, že mi začal neformálně tykat.
Co jsem čekala, pomyslela jsem si. Jakmile se člověk po ulici nepromenáduje v drahých šatech s vycházkovým slunečníčkem, může se rozloučit s dobrým zacházením.
„Mou odpověď jste dostal. Fakt, že vám nevyhovuje, už není moje starost,“ odsekla jsem.
„Copak je to takový problém říct mi vaše jméno a bydliště?“
Jistě – žádný problém, každý na mém místě by se tím doslova chlubil. Cítila jsem horkost mých tváří, ale nevěděla jsem, jestli ze zlosti nebo z rozpaků.
„Dobře, když po tom tolik toužíte. Moje celé jméno je Liliana Bianchi . Podle cáru oblečení, jež mám na sobě, je můj domov více než zřejmý – žádný nemám. Moji rodiče zemřeli již před lety, a poněvadž nemám žádné příbuzné, skončila jsem na ulici odkázaná sama na sebe. Vydělávám si zpěvem – přesně na tomto místě každý den, spolu s mou přítelkyní, která stojí támhle opodál a čeká na mne. Spokojen?“ vychrlila jsem a cítila, jak mi vlhly oči. Jeho přítomnost mi byla čím dál více nepříjemná – připadalo mi, jako by pošlapávala mou důstojnost, což jsem nenáviděla.
Mlčel. Bylo vidět, jak moc ho má odpověď šokovala.
Na nic jsem dál nečekala, otočila se na podpatku směrem k Niettě.
Avšak při mém třetím kroku mě chytil za paži, čímž můj úprk překazil. „Počkej!“
„Na co? Řekla jsem pravdu, o níž jsi tak moc stál,“ sykla jsem. K čertu se zdvořilostí.
„To nic nemění na faktu, že bych tě chtěl ještě vidět.“
„Paní Errilde by s tím nesouhlasila. Navíc, zkus si představit, jak moc by tebou začala vyšší společnost opovrhovat, kdyby nás spolu někdo zahlédl. Rozdíly mezi námi každého doslova bijí do očí. Vždyť se podívej, kolik lidí se na nás divně kouká,“ poukázala jsem na kolemjdoucí zvědavce, kteří na nás doslova viseli očima.
„To přeci nehraje žádnou roli!“ vyštěkl.
Nevěděla jsem, jestli mě jeho slova těšila, nebo přesvědčovala o jeho hluboké naivitě. „Žijeme ve světě, kde to hraje obrovskou roli!“ namítla jsem.
„Nejsem zrovna jeden z těch, jímž záleží na úsudku druhých. A co se mé matky týče – to ona mi prozradila, kde bych tě mohl najít.“
Sevřelo se mi hrdlo. Tohle jsem opravdu nečekala. „Dobře, na to již nemám co říct. Snad jen to, že se lišíte od ostatních bohatých, kteří na nás chudé shlížejí spatra. Což mě upřímně těší.“
„Takže už nemáš námitky?“
„Mám,“ vyvedla jsem ho z omylu.
„Oč jde tentokrát?“ zaúpěl.
„Za chvíli odjíždím z města a nevím, jak dlouho budu pryč.“
Udivením mu div nespadla čelist. „Co tak náhle? Jsi tak nevyzpytatelná. Navíc, kde – s prominutím, chceš vzít peníze na cestu?“
„Díky štědrosti tvé matky s tím nemám žádné potíže.“
„Jestli to dobře chápu, tak tvým včerejším vystoupením sis vysloužila odvoz z Venezie.“
„Ano.“
„Ona o tom věděla?“
„Ne.“
Pustil mou ruku a poodstoupil. „V tom případě mi nezbývá, než ti popřát šťastnou cestu.“
„Děkuji. Věř mi, je to pro mě důležité,“ rozloučila jsem se s omluvným úsměvem a vytratila se.
Rychlým krokem jsem došla ke stánku s kaštany za Niettou. „Můžeme jet?“
„Ano, kočár na nás čeká hned naproti u krejčířství.“
„Kočár?! Proč si nesehnala nějaký levnější povoz?“ Takové zbytečné mrhání penězi!
„Neboj se. Ten kočár patří Alfierovi. Tedy spíše jeho otci. Je už starší, ale pořád použitelný. Dopraví nás tam, a to za velmi výhodnou cenu. Jemu to také přijde vhod, prý má teď nějaké vyhlídky.“
„To jsi mě uklidnila,“ oddychla jsem si. Alfiero byl syn majitele kovotepectví, avšak libost k tomuto řemeslu nikdy nepociťoval, tak ho jeho otec nechával rozvážet zásilky po celé Venezii. Nedivím se, že mu naše nabídka přišla vhod, zvlášť když k Niettě choval nemalou náklonnost.
„Zdravím, děvčata,“ mával na nás z dálky Alfiero.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. „Díky za tvou pomoc.“
„Nemáte zač. Nemeškejte a nastupte si,“ vybídl nás.
Vnitřek nebyl sice tak přepychový jako u paní Errilde, ale stále to byl lepší komfort, než jsem si představovala. Pohodlně jsem se usadila a opřela se o opěradlo.
„Lily, ten muž, se kterým si mluvila u kašny…“ podívala se opatrně skrz okno.
„…byl Rafael, syn paní Errilde.“
„Co ti chtěl?“
„Nic konkrétního. Pouze si popovídat.“
„Tak to rozhodně nevypadalo. I z té dálky jsem poznala, jak…“
„…Jenže já odjíždím pryč, tak není o čem diskutovat.“
„Ještě jsi pořád tady. Můžeš se vrátit,“ položila mi ruku na rameno.
„Slíbila jsem ti, že ti pomůžu a taky to udělám, v tom mi žádný muž nemůže zabránit,“ trvala jsem si na svém. Zvlášť někdo, koho prakticky neznám.
„Další takovou šanci už nedostaneš. Nebudeš toho litovat?“ V obličeji se jí zřela provinilost.
„ Prosím tě, jaká šance? Podívej, nešla jsem tam za účelem hledat si známost, tudíž nemám čeho litovat. Rafael je dobrý člověk. Měla jsem možnost zjistit, že i mezi bohatými jsou slušní lidé a jsem za to ráda. Navíc pro něj nejsem vhodná společnost. Paní Errilde mu jistě do budoucna vyhledá vhodnější partii.“
„Ale…“
„Žádné ale,“ umlčela jsem ji rychle. „Prostě chci jet s tebou a konec diskusí. Kde jsi vlastně byla tak dlouho?“
„Promiň, nemohla jsem nikde sehnat Alfiera. Hledala jsem ho snad všude,“ zavrtěla se na sedadle.
„Proč jsi nepočkala před jejich obchodem?“
„Nechtěla jsem si, aby jeho otec měl sebemenší podezření. Kdyby to věděl, nepřineslo by to nic dobrého. Sama víš, jak nesnáší chudáky,“ odfrkla si.
Hned se mi vybavila ta situace, kdy minulé léto viděl Alfiera v hloučku pozorujícího hloučku a ztropil obrovskou scénu. Pokud prý nemá nic lepšího na práci, než okounět kolem dvou bezvýznamných žebraček, ať se jde učit kovotepeckému řemeslu. „Pravda, jemu je lepší se vyhnout.“
Najednou se dveře kočáru prudce otevřely, až jsme sebou obě trhly.
„Už jsem zpátky, můžeme vyrazit?“ vyklopil ze sebe udýchaný Alfiero.
Souhlasně jsme přikývly.
Alfiero na nic dál nečekal a zavřel dveře.
Za chvíli jsem ucítila menší náraz. Drnčení železných obručí kol po cestě vydlážděné žulovými kostkami jasně dokazovalo, že jsme se pomalu vymaňovali z náruče centra Venezie.