Barvy….
Prolínají se v sobě, mísí se a zároveň zůstávají sami sebou – ty jemné odstíny vlastního nitra, tajuplné spletence roztříštěných kousků sebe sama ve své nejčistší podobě. Skleněné kousky chladné a vypočítavé duše, stejné jako šedé, nicotné duše zrcadla, tříštícího se v mých dlaních, zarývajícího se hluboko do kůže na mých pažích.
Necítím bolest, ani strach, jen jakoby nekončící prázdnotu, když k mým uším – jakoby z velké dálky – dopadají ty jemné tóny kdysi posvátného skla dotýkajícího se podlahy – tak nečekaně, tak vyděšeně. Šílící bolestí ze ztráty. Čeho, to nevím ani já sám.
Cítím horkost, jež jakoby stékala po kdysi dávno snad bělostné, ničím neposkvrněné kůži, stejně tak silně, tak palčivě, jako tu největší bolest, vtělenou do zimy, jež se pomalu vkrádá přímo do nitra mého těla a pomalu, jistě putuje k srdci, aby zastavila jeho zdánlivě nikdy nekončící tlukot, který cítím hluboko ve svém těle.
Chladné, bolestivé srdce bez lásky.
Pozoruji drobné úlomky zrcadla – snad oné duše, jež v něm byla skryta – a obdivuji jejich lesk, dokonalost, kterou nikdy nepozbudou, neboť vždy budou stejné, krásné jako v den, kdy byly stvořeny. Nikdy neuvadnou, budou věčné, stejně jako smrt. Stejně jako… krev.
Pozoruji drobné úlomky zrcadla zaryté ve svých pažích, nechávám je znesvěcovat svou krví, nečistou, dopadající na špínkou prachem pokrytou podlahu, kterou ozařuje jediné světlo svíce, nejvulgárnější z vulgárních. Neboť pro mne nikdy nedokáže být oním plamínkem naděje… pouze tím nejdepresivnějším, nejšpinavějším ze všeho, neboť právě onen plamen je znakem Jeho.
Přesto mu dnes žehnám. Ve své špatnosti a zaslepenosti pro něj nechávám spadat své slzy z tváří, nechávám ty drobné kapičky shlížet se a těšit se z jeho paprsků, které jej jako jediné dovedou rozzářit. Pouze je, nikoliv mou ušmudlanou, potem a hlínou potřísněnou tvář.
Pozoruji dlaň, špinavou, s polámanými nehty, zalitou čerstvou krví, jak bere do třesoucích se prstů ten největší kousek skla. Kolem mne je stále tma, ticho. Jen tichý, pomalý tlukot srdce, jež vzdalo vše, po čem snilo, po čem toužilo, pro jediná slova uznání z vlastních krutých úst; kapky krve, dopadající na zem do stále se zvětšující louže. Sykot svíce, pomalu zmírající.
Jako celý můj život.
Nicota… sekundy, připomínající miliony, miliardy let, které jakoby proplouvaly kolem, neuchopitelné, neovladatelné. Pouze a jen tu byli, nestarajíc se o ty, jež touto prázdnotou proplouvali s jedinou, poslední otázkou na rtech, která nikdy a nikým nebude zodpovězena.
V žádném z odrazů tisíců sklíček nedokážu vidět sebe sama, již ne, již nikdy ne. Jen on.. on a prázdnota, která obklopuje mne samého, ztraceného v jediném pohledu do jeho očí. Ostré hrany úlomku se zarývají do mých dlaní, jak pevně je jimi svírám. Nebo ne? Nedokážu cítit nic.
Ani vánek, který snad pohladil mou tvář, když se v tuto noc nebe zatahovalo, ani poslední paprsky slunce, jež snad byli teplé, hřejivé, jak dopadali na mé tváře. Jen stálou, ničivou zimu, všudypřítomnou, nekoneční, nechávající mne v agónii vlastní nedůležitosti. Zima, vychutnávající si mou vlastní bolest, smíšenou ze zoufalstvím.
A přec ji miluji. Neb ona, nikdo jiný, nedrží mé oči otevřené. Oči pozorující ty rudě žhnoucí, milované, nepřátelské. Oči démona ukrytého hluboko v zrcadle.
Jejich vyděšený pohled, když jsem je ukryl před sebou samým hluboko do chladu, zimy vlastního těla.
Výkřik. Nikoliv hrdelní, tichý, jakoby křehké kapičky ranní rosy dopadly na zelené listy polní trávy. Cítil jsem jej. Viděl jsem jej.
Výkřik Démona ze zrcadla, když celý svět kolem zčernal.