Byla to právě zima a chlad, jež mě přivedly zpět k vědomí. Uvědomila jsem si, že naděje na to, aby veškeré uplynulé události byly jen snem a noční můrou, se rozplynuly jako obláček páry. Dezorientovaná a naprosto bezradná jsem se opřela o loket a zkusila se posadit. Překvapilo mě, že kotník už nevysílal tupé signály bolesti do celé nohy, dokonce jsem s ním mohla i pohnout. Mohla jsem tedy utíkat, ale kam? Neměla jsem vlastně ani chuť někam utíkat, zdejší tvorové by mě, kdyby chtěli, dostihli dříve, než bych se vůbec o ten útěk pokusila. Vrtalo mi hlavou kde je ten, jež mě zachránil a pak… ano, uvedl do bezvědomí. Uložil mě však na mohutnou pokrývku, aby se mé tělo neotlačilo od tvrdé a studené země. Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem v jeskyni. Obklopoval mne jen samý ledový kámen. Na zemi byla udusaná hlína a uprostřed provizorní místnosti hořel oheň. Teplo! Prochladlá kůže po něm přímo dychtila, přesunula jsem se opatrně k ohništi, jehož paprsky olizovaly kousky suchého dřeva. Ohniště bylo obloženo hrubými úlomky skály. Ale co by tady mohlo tak chytnout? Ruce jsem přisunula těsně až k plamenům a opět se rozhlédla. V protější skulině ve stěně ležel jakýsi pytlový vak. Tolik odvahy, abych se podívala, jaké poklady ukrývá, jsem však nenalezla. Co kdyby se vrátil a nachytal mě, jak se přehrabuji v jeho věcech? Jenže… co když se nevrátí? Nechal mě tu vyléčenou, jen abych se o sebe postarala sama. Jak to vlastně dokázal? Napadalo mě tolik otázek a nebyl tu nikdo, kdo by mi na ně odpověděl. Jsem sama. Panika zachvátila každý nerv a buňku v těle. Srdce se zběsile roztlouklo, jako by chtělo závodit. Jsi sama!
„Zmlkni!“ Poručila jsem tomu hlásku v mé hlavě a snažila se zachovat si chladnou hlavu. Bohužel už jsem se nemohla utěšovat tou spásnou myšlenkou, že se mi to vše jen zdá a racionální vysvětlení bylo v nedohlednu. Náhle se do místnosti úzkým průlomem protáhla postava. Zatajila jsem dech. Stín, linoucí se od postavy, házel strašidelné obrazce po stěnách jeskyně. Po chvíli jsem však rozeznala rysy postavy natolik, abych určila s přesností, že se nejedná o nevítaného vetřelce, ale o… jak se vlastně jmenuje? A co je zač? Pohnul se směrem k vaku a začal v něm hledat jakýsi předmět a to se značným chrastěním a cinkáním železa a oceli. „Děkuji!“ špitla jsem, ale on nereagoval. Ve směsi pytloviny našel, co hledal. Dlouhou zubatou dýku. Přesně tak zubatou, aby někomu rozšířila úsměv až k uchu. Ucouvla jsem kus dozadu. Strach potlačil hlasitý tlukot srdce a tak v jeskyni zavládlo dokonalé ticho, narušované jen melodickým praskáním dřeva. S ironickým úšklebkem jen zavrtěl hlavou, s hlasitým výdechem usedl na zem a ze zad si sundal přivázaného zajíce. Hodil ho před sebe, až se na pohled heboučký kožíšek zatřepotal. Z místa, kde měl zajíc srdce, trčela šipka s modrým pírkem na konci.
„Máš hlad?“zeptal se a tázavě se na mě zahleděl. Otřásla jsem se odporem a ucouvla ještě o krok dozadu. Dál sem však již nemohla, na zádech mě zastudila stěna jeskyně. „Jak chceš, ty umřeš hladem a já budu mít o starost méně.“ Svižným pohybem vytrhl zajíci šipku ze srdce a zároveň mu zubatou dýkou rozpáral břicho. Kožíšek se zbarvil rudou barvou. Odtrhla jsem od toho výjevu pohled a snažila se soustředit na něco méně nechutného, než na vyvržené vnitřnosti. Jen jsem každou chvílí čekala, kdy uslyším kousání, drcení tuhého masa mezi zuby. Nevydržela jsem to a koutkem oka zašilhala směrem k zajíci. Ten byl však již zbaven kůže a dokonce byl napíchnutý na úzký kordík zrezivělého meče. Úleva mnou projela tak příjemně, jako předtím teplo z ohně.
„Jak jsi mi dokázal uzdravit tu nohu? Kde to vlastně jsme a kdo jsi… ty?“ Otázky mi ze rtů splynuly samy. Ale měla jsem jich tolik, že… najednou se tyčil nade mnou v celé své výšce. Ani nevím, jak se jeho prsty připletly do mých vlasů. Nečekaně jemně je odhrnul stranou a odhalil tak můj krk.
„A kdo jsi ty? Elf rozhodně ne.“ Jak rychle se ke mně přiblížil, tak rychle se i oddálil. Co to říkal? Elf? Proč se vlastně divím. Svět takový, jaký jsem ho znala, neexistuje, nebo mi je nedosažitelně vzdálený. Veškeré zásady, normy, principy a zákony se zhroutily jako domeček z karet. Co bylo, to není a… nebude.
„Jsem člověk, nevím, jak jinak říct, kdo jsem.“ Elf se zarazil a prudce se ke mně otočil.
„Hvězda?“ vydechl překvapeně. Emoce však ihned schoval pod svou masku netečnosti.
„Nejsem hvězda, jsem člověk.“ Zopakovala jsem, nechápaje to jak mě mohl vůbec pokládat za svítící plyn na nebi, ale co když tady hvězdy existují v jiné podobě, třeba se jen tak potulují po zemi a svítí si pro radost. Tu hloupou myšlenku jsem ovšem hned vyhnala z hlavy. „Ty jsi tedy elf? Jaké je tvé jméno?“ Elf mě však už nevnímal a věnoval se opékání zajíce. „Odpověděla jsem ti, bylo by slušné, kdybys učinil to samé.“ Nevraživý pohled mne donutil nasucho a hlasitě polknout.
„Slušnost je neztrpčovat mi život, což se ti zrovna nedaří.“
„Neprosila jsem se o záchranu.“ Uraženě jsem si lehla zpět na kožešinovou deku a otočila se zády k ohništi, nevnímaje chlad provrtávající se mi pod kůži. Přemáhala mě únava, žízeň, hlad a myšlenky na domov, především na tátu. Strachy bude jistě bez sebe, jen kdyby existoval způsob, jak mu dát vědět, že jsem v bezpečí. Jenže to bych lhala. Byla jsem v jeskyni s vraždícím elfem. S elfem! Vůně pečeného masa se po krátké chvíli začala linout po celé jeskyni. V ústech se mi seběhly sliny, až jsem je nestačila polykat. Měla jsem na výběr mezi hrdostí a jídlem. V ten moment to rozhřešil můj žaludek za mě. Hlasitě zakručel, ale žádné uštěpačné poznámky se nedostavily. Jednoduše jsem se zvedla a přistoupila k elfovi, který se chystal zakousnout se do toho úchvatně vonícího masa. „Můžu?“
„Já myslel, že mě nepotřebuješ.“
„Potřebuji jen jídlo, umírám hlady.“ Sklopila jsem zrak k zemi a vyčkávala na výsměch, místo toho mi však bezejmenný podal celého upečeného zajíce. Beze slova jsem jej přijala a nedočkavě se zakousla. Maso bylo výborné, žaludek pěl radostné písně. Po spořádání celé porce jsem si olízala všechny prsty a kosti smetla na hromadu. Pak mi to došlo.
„Omlouvám se, já ti nenechala ani kousek, ale…“ nestačila jsem větu dokončit, elf mě zarazil gestem ruky, „tak alespoň děkuji.“ Spokojená jsem usedla na vyhřátou hlínu v blízkém okruhu ohniště a oddala se pocitu únavy.
„Zítra se vydáme na cestu, dovedu tě tam, kam patříš.“
„Vážně?“ Vyhrkla jsem s úsměvem.
„Ta cesta potrvá skoro celý den svižnou chůzí, vyrazíme před svítáním. To bude za pár hodin, běž si lehnout.“
„Dovedeš mě domů?“
„Ne, jen tam kam patříš,“ úsměv se mi z tváře vytratil jako mávnutím proutku. Bylo zbytečné a bezpředmětné se vyptávat, kam patřím, ostatně to se dozvím zítra. Obklopil mě jen pocit zklamání. Rezignovaně jsem se uložila ke spánku. Elfův pohled jsem cítila na zátylku a děkovala Bohu, že nevidí slzy, jež se mi kutálely po tváři.
„Au,“ zaúpěla jsem a vztekle odkopla větev, která mě bolestivě šlehla přes lýtko, čímž jsem si poranila i palec. Jak elf sliboval, vyrazili jsme na cestu do neznáma již před úsvitem, i když jsem si nebyla tak docela jistá, jak to poznal, v lese panovalo věčné přítmí, ať byl den anebo noc. Neustále jsme kličkovali mezi balvany a tu a tam se i za nějaký schovali. Já neslyšela nic, ale vsadila bych krk na to, že elfovy smysly zachytili vetřelce, s kterým jsme se nechtěli setkat.
„Ticho,“ napomenul mě naprosto zbytečně už asi po sté.
„Mám hlad,“ zakňourala jsem bezděčně a bez odezvy, „a potřebuju si trochu odpočinout, jdeme už pár hodin, bolí mě nohy.“ Elf se na mě prudce otočil a v jeho tmavých očích se zablýsklo, ústa zkřivil do tenké hrozící čárky. Popadl mě za ramena a začal se mnou cloumat.
„Tohle není výlet,“ odsekával jednotlivě každé slovo, „nemáš ani tušení, kam ses dostala. Odvedu tě do bezpečí, ale je to to jediné, co pro tebe udělám.“ Na znamení důrazu silně stiskl moje rameno, až mi do očí vrhly slzy bolesti. Nevydala jsem však ani hlásku. Pustil mě, zavětřil po okolí jako ovčácký pes, hlídající své ovečky před vlky a rázně vykročil vpřed. Mlčky jsem šla za ním a občas popoběhla, abych jeho dlouhým rychlým krokům stačila. Kde je to místo, kde bych měla být v bezpečí? Co mě tam čeká? Proč tu jsem a jak se sem dostala? Žila jsem obyčejný život obyčejných lidí. Nikdy jsem se nesetkala s něčím abnormálním, co by se vymykalo jakýmkoliv zákonům a najednou jsem ve zvláštním hlubokém lese, jehož stromy jakoby se přízračně vlnily a natahovaly po nás své pařátovité větve a s kým? S nebezpečným elfem, u kterého jsem si nemohla být jista naprosto ničím. V hlavě se mi začaly honit bludné představy o tom, jak mě neznámý vede ke své družině, aby ze mě udělali otroka, posluhovačku anebo večeři. K zemi! Vnitřní instinkt zavelel ta dvě prostá slova jako generál. Hrozí tu nebezpečí! K zemi! Neváhala jsem ani vteřinu, popadla jsem nepřipraveného elfa za ruce a strhla jej k zemi tak prudce a silně, až mu z úst ujelo zasyčení. Oko za oko…, „co to zatraceně děláš, zbláznila ses?“ Jen co slova dořekl, prohnal se nad námi jedovatě zelený šíp a zabodl se do stromu v místě, kde jsme oba ještě před chvílí stáli. Tětiva zlovolně zavibrovala. Elf se na mě vytřeštěně zadíval, situace mu však nedovolila vyptávat se, pohledem mi naznačil, ať zůstanu, kde jsem a ani se nehnu. Sám se odplazil za nejbližší rozložitý dub a jen co mi zmizel z dohledu, už jsem jej znovu neuviděla. Po krátké chvíli deseti úderů srdce jsem však zaslechla již dobře známý zvuk odporného lámání vazu. Objevil se bez jediného škrábnutí po dalších čtyřech úderech srdce. Mělce vzrušeně oddychoval, zornice měl rozšířené, až splývali s temnou šedí jeho očí. Podal mi ruku, uchopila jsem tu dlaň, která před chvílí někomu vzala život a projela mnou zvláštní vlna energie, jako by své adrenalinové vzrušení přenesl do mě. Ucítil to taky, chloupky na svalnatých rukou se mu zježily. Několikrát zamrkal víčky a jedním ladným tahem mě vytáhl zpět na nohy.
„Jsi v pořádku?“ hlas se mi chvěl strachem a rozrušením. Jen němě přikývl. Po několika dalších hodinách velice svižné chůze se náhle zastavil a gestem mi naznačil, ať si sednu na zem. Vzápětí zmizel. Další lámání vazu? Nastražila jsem uši a přivřela samým soustředěním víčka. Zprvu jsem neslyšela nic, krom ševelení listnatých a jehličnatých stromů, ale pak jsem v tom šepotavém hukotu zaslechla i kilometry vzdálené bublání vody. „Bože,“ špitla jsem a rázem nebylo po bublání ani památky. Zato se v tu samou chvíli opět objevil elf a v náručí nesl jakési pro mě neznámé plody. Tvarem připomínali hrušku, ale barvou spíše přezrálé mango. Vysypal je na zem a usedl naproti mně. Chvíli zaraženě plody pozoroval, jakoby si vybíral ten nejšťavnatější z nich a pak sebou zvláštně škubl a jeden ten plod vzal do ruky a zakousl se do něj. Pod slupkou se skrývala dužina jako ve vodním melounu. Žaludek mi dal jasně najevo, jak moc ho poslední dobou zanedbávám a bez rozmyslu jsem se do plodu zakousla taky. V puse mi explodovala úžasná extáze, dužina byla měkká a neskutečně šťavnatá. Sama jsem se nestačila nadít a už jsem horečně konzumovala pátý kus. Elf si mě se zájmem prohlížel, a pokud se mi to nezdálo, zahlédla jsem v jednom momentě, jak mu slabě zacukaly koutky úst v náznaku úsměvu.
„Něco ti řeknu a ty mě musíš poslechnout,“ jeho hlas zněl po několikahodinovém mlčení chraptivě, brzy však nabyl své původní tajemnosti a hloubky, zvědavě jsem k němu zvedla hlavu a nakrčila nos, „jsme skoro na místě, doprovodím tě ještě kousek, pak tě nasměruju a dál budeš muset pokračovat sama.“
„To ne,“ vyjekla jsem zděšeně „já se sama neubráním.“
„Toho nebude třeba, vsadím se, že tě už na druhé straně říčky čeká eskorta,“ viditelně ve mně hrklo, všiml si toho a tón jeho hlasu zjemněl, „nemusíš se bát, budeš s nimi v bezpečí, je toho spoustu, co ti budou muset vysvětlit, ale,“ tu mu náhle oči potemněly a po milejším tónu nezbyla ani stopa, „nesmíš jim říct, kdo tě přes Temný les převedl, neptej se proč.“
„Jak bych jim to mohla říct, když ani nevím, jak se jmenuješ,“ úzkost mi opět stahovala hrdlo „zůstaň se mnou,“ zaprosila jsem, ale z výrazu v jeho tváři naprosto zbytečně.
„Budu ti věřit, ale jestli jim něco řekneš,“ nevyslovená výhružka zůstala viset ve vzduchu jako dělící most porozumění mezi námi. Jak slíbil, tak také učinil. V místech, kde les začínal řídnout a po úlomcích skal nezbyla ani památka, se zastavil a ukázal mi směr. „Nebudeš sama dlouho, ale jdi rychle, brzy dojdeš k potoku, překroč ho a za žádných okolností do něj nevstupuj ani prst si tam nesmíš namočit!“ Otočil se a chtěl odejít, ale nepřišlo mi to tak správné, nechtěla jsem, aby mě opustil, ale věděla jsem, že prosby by byly jen zbytečným mrháním jeho času. Doběhla jsem k němu a třesoucí se rukou jsem jej uchopila za rameno.
„Jaké je tvé jméno?“ setřásl však mou ruku jako smítko prachu a otočený zády ke mně pokračoval v návratu zpět do hlubiny lesa. Dívala jsem se za ním, za jeho vysokou mužnou postavou a s každým jeho krokem se mi do srdce zapíchly další a další obavy. Náhle zmírnil krok a pootočil hlavu tak, že jsem mohla vidět jeho ostře řezaný profil.
„Failo,“ zašeptal téměř neslyšitelně. Mírný krok se proměnil ve sprint a Failo mi brzy zmizel z dohledu. Les ho pohltil, stejně jako mě pohltila nebetyčná hrůza. Byl pryč! Nenávratně a neodvolatelně pryč. Měla jsem sto chutí rozeběhnout se za ním, stopovat ho a vykašlat se na nebezpečí číhající tady v tom příšerném hvozdu. Jenže rychlosti jeho nohou jsem se nikdy nemohla vyrovnat a už jen pomyšlení na to, že bych ho stopovala, bylo směšné. Vždyť já vyrostla ve městě a jediné, co jsem uměla stopovat, byly slevy v obchodních domech. Rozklepala jsem se po celém těle. Nevěda co mě čeká, jsem vykročila směrem, kterým Failo ukazoval. Každé zakřupání větvičky a zašelestění suchého listí mnou projelo jako dýka. Snažila jsem se nemyslet na elfa, který mě zachránil, aby mě zároveň mohl opustit, ale to se mi nedařilo. Nespěchala jsem, protože každý krok, který jsem učinila, mě vzdaloval od toho, s kým jsem se v bezpečí alespoň cítila. Tu mě na tváři pohladil paprsek slunce. Přívětivost toho příjemného tepla jsem uvítala s nemalým nadšením. Zurčení vody jsem neslyšela už jen v povzdálí. Les končil a já zároveň uslyšela nějaký povyk.
„To je ona, to je ona“
„Připravte se, nevíme, jestli je sama.“
Byla jsem sama.
„Je to opravdu ona?“
„Co když je to past?“
Houští, jež mi krylo výhled, jsem minula třemi kroky a naskytl se mi tak zajímavý výjev na říčku, jež házela stříbřité odlesky a já si vzpomněla na malé stříbrné rybičky a na Failova slova, jež mě před vodou z říčky varovala. Asi deset kroků od okraje řeky postával seřazený houf zeleně oděných elfů. Stejně krásných a urostlých jako byl Failo. Ale všichni měli světlé dlouhé vlasy svázané do úhledných culíků. Udělalo se mi slabo. Prsty na rukou mě začaly brnět a to nepříjemné brnění se rychle šířilo do všech ostatních končetin. Hromadný uchvácený výdech skupiny mě zarazil. Elf, který v rukou třímal nádherný velký luk, se vzpamatoval jako první, přistoupil k říčce blíž.
„Přeskoč jí.“ Měl sametově hebký hlas, který jako kouzlem vyhnal veškeré obavy z mé hlavy. Už jsem se nechtěla vracet zpátky do lesa za mými zády, potřebovala jsem laskavé paprsky slunce, potřebovala jsem se vydat ne milost a nemilost někomu důvěryhodnému. Brnění přešlo v bolest, před očima se mi mžilo a prostor vyplnily červené nepravidelné fleky. Upadala jsem do bezvědomí. Sebrala jsem veškerou zbylou sílu a energii, rozeběhla se nejistým krokem k říčce, odrazila se a skutálela se na protější břeh, kde mě na zemi obklopila smaragdově zelená tráva s drobnými fialovými kvítky. Skupina se okamžitě kolem mě seběhla, ale jejich obličeje se proměnily v rozmlžené šmouhy. Energie ze mě vyprchala a já už jen ucítila, jak mě něčí statné ruce berou něžně do náruče a odnášejí houpavým krokem pryč. Pryč! Tam kam jsem prý patřila, tam kde budu v bezpečí. Pak se v mé hlavě rozeběhl sen o černovlasém elfovi s šedýma očima.