Hrozivé stíny po mně natahovaly své pařáty. Chtěla jsem utíkat, ale nohy jsem měla přikované k sobě a ochromená děsem jsem nebyla schopná vydat ani hlásku. Tvor s rozpáranými ústy se nakláněl nade mnou a z plna hrdla se řezavě smál. Jeho smích mě bolel a čím více se smál, tím více bolesti přicházelo. Stíny se rozvlnily samým vzrušením. Čekaly na smrt a vítaly jí. Prahly po ní. Před očima se mi blýskla zrezivělá dýka. Chtěla mě rozpárat, vykuchat, zabít. Chtěla mi ublížit. Stíny se tetelily radostí. Dýka jakoby zavibrovala a pronikla mi zprudka do těla.
„Neee,“ výkřik mě probral z noční můry. Ten hlas byl plný strachu a hrůzy a já si uvědomila, že patří mně samotné. Něčí hebká dlaň mě uchopila zlehka za rameno. Ten dotek příjemně hřál a částečně uklidnil mou mysl. Otevřela jsem oči a okamžitě mě do nich udeřily sluneční paprsky v plné síly. Nade mnou se objevila takřka andělská tvář.
„Byl to jen špatný sen, jsi v bezpečí,“ujistil mě elf jemným hlasem a pousmál se na mě. Srdce se zklidnilo a přestalo bít jako o závod, „spala jsi dlouho, ale jestli chceš, odpočívej ještě. Je důležité, aby ses cítila dobře. Čeká tě plno nových věcí,“ jeho úsměv se ještě rozšířil a odhalil dokonale pravidelné běloskvoucí zuby. Přesunul svou dlaň a pohladil mě po vlasech. Jeho zelené oči na mě pátravě a starostlivě hleděly a já se okamžitě zamyslela nad tím, zda jsem někdy viděla někoho s tak pronikavě zelenýma očima. „Já vážně nejsem strašidlo, nemusíš se mě bát.“ Pravil posmutnělým hlasem a mě okamžitě bodl osten studu. Vždyť to byl ten elf, který na mě volal přes říčku, ten co držel velký luk a jistě i ten, v jehož náruči jsem upadla do bezvědomí.
„Ach… já… omlouvám se vám,“ zachraptěla jsem a věnovala mu omluvný pohled. Přes rty mi však jemně opřel svůj prst na znamení, že omluvy jsou zbytečné. Téměř okamžitě si získal mé sympatie a co víc i důvěru.
„Omlouvat bych se měl já, tedy… my bychom se měli omluvit, neměla ses objevit v Temném lese, určitě jsi měla potíže. Cesta měla být hladká, zajímalo by mě, co se pokazilo, všichni jsme tě očekávali před dvěma dny. Co se stalo?“ vyjevený výraz na mé tváři řekl více než tisíce slov, elf zakroutil hlavou a druhou volnou dlaní se pleskl do čela, „ovšem, jsem to ale hlupák. To já bych měl začít vysvětlovat. Tedy… ne přímo já, ale…,“ nedokončenou větu nechal viset ve vzduchu a znovu se na mě pousmál. Jeho úsměv mě zahřál na duši, působil tak neskutečně mile a úchvatně. Paprsky slunce se odrážely v jeho téměř bílých vlasech a vytvářely mu kolem obličeje něco jako svatozář. Upřímně jsem doufala, že tohle pro jednou sen není.
„V pořádku,“ šeptla jsem a opravdu jsem po dlouhé době cítila, že to v pořádku je a bude, pokud se mnou ten přívětivý elf zůstane a neopustí mě jako… U srdce mě tentokrát bodlo něco jiného než stud, ale ten pocit jsem nedokázala pojmenovat, vážně nebyl příjemný. „Zůstanete se mnou?“ neznělo to příliš jako zdvořilá otázka, spíše jako zbožná prosba. Elfa to očividně vyvedlo z míry, ale rychle se vzpamatoval a jen pokýval hlavou na znamení souhlasu.
„Pokud to je tvým přáním, zůstanu s tebou, dokud budeš chtít,“ na krátkou chvíli se odmlčel, „nedokážu si představit být ve tvé kůži, ale vše se vysvětlí a uvede na pravou míru, to ti slibuji.“ Zamrkal na mě neuvěřitelně dlouhými a tmavými řasami, které jen podtrhovali zelený svit jeho očí. Uchváceně jsem na něj hleděla a přemítala, zda by zkušený poeta dokázal popsat tu kouzelnou auru z něj vyzařující. Elf si povšiml mého výrazu a na tvářích se mu objevila světlá nachová barva. Taktně si odkašlal a otočil se za sebe. V moment, kdy jsem nemohla zkoumat jeho obličej, jsem si začala uvědomovat i okolí okolo sebe. Byla jsem v místnosti dřevěné chaloupky. Podél stěn byl všelijaký ručně vyřezávaný nábytek. Komody a skříně byly pravděpodobně vyřezány z třešňového dřeva a malý stolek s dvěma židlemi taktéž. Načervenalá barva dřeva působila útulně. Nad stolkem, na kterém byla ve vázičce kytice z roztodivných, ale nádherných květů, bylo okno, jež do místnosti vpouštělo světlo. Napravo ode mě byly bytelné dveře s mosaznou klikou, jež nápadně připomínala dračí hlavu, a nalevo ode mě se nacházel průchod do další místnosti. V chaloupce nebylo krom jmenovaného nábytku nic, a přesto působila přívětivě.
„Zatím to není nic moc, ale už se na tom pracuje,“ elf jakoby mi četl myšlenky, vypozoroval můj hodnotící pohled. Do nosu mě udeřila neuvěřitelně sladká vůně, pátrala jsem po zdroji té vůně a objevila ji v ruce elfa, který držel z proutí upletený tác, na němž byl chleba potřený silnou vrstvou medu a džbánek s průzračně čistou vodou. Můj lačný pohled elfa rozesmál, hlavou mě pobídl a já se takřka okamžitě zakousla do té dobroty, doprovázena zvonivým smíchem elfa.
„Je to výborný,“ zahuhlala jsem s plnou pusou na znamení díků. Elf se znovu roztomile zarděl.
„To mě těší,“ náhle se znovu pleskl dlaní do čela, až mu tam zůstal drobný rudý otisk a trocha vody ze džbánku vychrstla na pletený tác, „ani jsem se nepředstavil, vypadám teď jako… to je jedno, ihned to napravím. Jmenuji se Elnes,“ uctivě uklonil hlavu a já se pokusila mu věnovat úsměv. Znenadání se otevřely dveře a objevila se v nich víla. Alespoň takový byl první dojem. Kaštanové vlasy dívce sahaly téměř do pasu a dokonale rámovaly její úzký obličej s mandlovýma očima. Jen co mě spatřila, malinově růžové rty se protáhly do širokého úsměvu, tak podobného, jako měl Elnes.
„Probrala se,“ zajásala dívka a lehkým tanečním krokem přihupsala ke mně a se zájmem si mě začala prohlížet.
„Tamarillé, neupozorňuj na to tolik, nebo se tu všichni ti zvědavci seběhnou a nedají jí pokoj,“ děvče se zatvářilo omluvně a položila Elnesovi ruku na rameno. Nepochopitelně mi to přišlo líto.
„Jak dlouho je vzhůru?“ zatrylkovala.
„Můžeš se jí zeptat sama Tam…“
„No jistě,“ pousmála a se znovu, „jak se cítíš, není ti špatně, nebolí tě hlava?“ Jen jsem zavrtěla hlavou a spolkla poslední sousto chleba s medem. „To je výtečné. Já jsem tvoje ošetřovatelka, mám léčitelské schopnosti. Jsem Tamarillé.“
„Schopnosti?“ vyjekla jsem nechápaje, co tím má na mysli a upřímně jsem doufala, že tím myslí pouze svou zručnost a vědomosti z léčitelství. Než mi však elfka stačila odpovědět, vložil se do toho opět Elnes.
„Tamarillé, měla bys raději jít za Valcarem a Nessou, oznámit jim, že za chvíli je poctíme návštěvou.“
„Ovšem!“ Přikývla Tamarillé a odtancovala z místnosti ven.
„To byla má sestra, někdy trochu zbrklá, ale až jí poznáš, uvidíš, že je to hodná elfka a určitě si získá tvou přízeň,“ pokývala jsem hlavou a zastyděla se za to, že je to nejspíš jediný zbylý aspekt mé komunikace, „nechám tě tu teď o samotě, ve skříni jsou nějaké šaty. Až budeš oblečená, stačí, abys na mě zavolala, a já se hned vrátím.“ Pak se Elnes zvedl ze židle a stejně jako jeho sestra před chvilkou, i on odešel z místnosti, aby mi dopřál soukromí. Vše ze vysvětlí! Ozval se hlásek v hlavě. Zdvihla jsem se tedy z příjemně měkké postele a nejistým krokem došla do skříně. Jen co jsem otevřela její třešňová dvířka, vzdychla jsem úžasem. V policích ležely několikery srovnané šaty. Tyrkysové, sněhově bílé, pastelově žluté, smaragdově zelené… u těch jsem se pozastavila. Natáhla jsem k nim ruku a prsty se jich dotkla. Neubránila jsem se dalšímu povzdechu úžasu. Látka byla tak jemná a hladká, až prokluzovala mezi prsty, svou lehkostí připomínala pavučinu. Rozvinula jsem šaty, abych se pokochala celou jejich krásou. Byly jednoduché, ale překrásné. Do smaragdové látky byly stříbřitou nití vetknuty magické ornamenty, okamžitě jsem se vysvlékla z prosté noční košile a navlékla ten zázrak na sebe. Padly mi jako ulité. V nejspodnější poličce ve skříni jsem objevila i perleťový hřeben, upravila jsem si tedy i rozcuchané vlasy a zavolala na Elnese. Vkročil do místnosti, uznale kývl hlavou. Povšimla jsem si, že má u pasu zavěšený meč, který předtím neměl.
„Můžeme? Jsi připravená?“
„Ano,“ vydechla jsem a následovala Elnese ven. Ocitli jsme se na malém kruhovém náměstíčku, jež bylo lemováno chatrčemi různých velikostí. Uprostřed náměstí stála studna, okolo níž byla malá skupinka lidí s dřevěnými vědry. Okamžitě jsme upoutali jejich pozornost. Zanechali veškeré své činnosti a upřeně nás pozorovali. Všem se na tvářích zračil úsměv. Nesměle jsem pokynula hlavou a oni učinili totéž, jakoby ze mě měli respekt. Všude, kde mé oko spočinulo, se nacházela tráva stejně zelená jako mé šaty. Kousek od nás si hráli malé děti a mě ihned okouzlila jejich nevinná krása. Vše tu bylo tak malebné jako v pohádce. Těžko se dalo uvěřit tomu, že je to reálné. Elnes mě zdvořile pobídl, abych jej následovala. Elfové, jež jsme míjeli, si mě přívětivě prohlíželi a dávali najevo nadšení z toho, že mě vidí uctivými pozdravy. Za třetí chýší jsme zabočili doleva a procházeli tak úzkou uličkou mezi dalšími obydlími. Poté jsme odbočili doprava a ocitli se tak na volném prostranství, kde se nacházela na zdejší poměry velká chatrč s několika okny ozdobenými bílými květinami. Většinu stěn porůstal divoký břečťan.
„Jsme tu,“ oznámil Elnes a poukázal tak na chatrč, „tady bydlí Valcar a Nessa. Žijí spolu jako druh a družka. Valcar má na starosti chod celé vesnice a přerozděluje úkoly, ale kdo by se v tom jeho úřadování vyznal. Je to však schopný a vstřícný elf, takže mu právem náleží naše úcta. Co se týče Nessy… je to trochu složitější, ona je něco jako duchovní matka nás všech. Když má někdo nějaké trable, jde za ní. Hlavní úkol, který však má, je zaučování mladých elfů. Je to báječná žena. Uvidíš sama.“ Věřila jsem mu každé slovo a veškerá nervozita a nejistota se ztratily jako mávnutím kouzelného proutku. Elnes se chystal zaklepat na dveře, ale nebylo toho třeba, otevřely se samy. Objevil se v nich pár, který mi Elnes před malou chvílí popisoval. Valcar měl vlasy, stejně jako většina elfů, svázané do culíku. Mezi havraní černí již prokvétaly šediny, ale obličej si zachoval mladickou svěžest. Nessa byla pravý opak Valcara. Plavé vlasy jí sotva dosahovaly k ramenům a bylo zřejmé, že je o dost mladší než Valcar.
„Ani netušíš, jaká je to pro nás čest, že tě konečně poznáváme,“ ujal se slova Valcar a Nessa s úsměvěm přikývla a nabídla mi ruku. Chtěla jsem jí uchopit a potřást s ní, ale Nessa se začala smát nahlas a i Valcar s Elnesem se stěží bránili úsměvu.
„Samozřejmě, že nevíš, jak se u nás zdraví, ale to nevadí, vše tě naučím.“ Zahanbeně jsem sklopila oči k zemi a přemítala, co jsem udělala špatně.
„Ne děvenko jen to, nemusíš se stydět,“ Nessa ke mně přistoupila a objala mne kolem ramen, „jistě máš mnoho otázek, ale dovol, abych začala já. Nejprve tě však pozvu k nám na vynikající bylinkový čaj.“
„Ano, Nessa ty byliny trhala při úplňku, mají výjimečnou moc!“ potvrdil Valcar, načež se obrátil k Elnesovi, „děkuji Elnesi, už můžeš jít.“ Nevědomky jsem však Elnese rychle chytila za ruku a zadívala se mu do očí. Všichni tu byli neskutečně milý, ale já chtěla mít zeleň jeho očí nablízku. Nessa opět propukla ve smích.
„Jsi jako malé ptáče, nebudu se příliš mýlit, když budu tvrdit, že Elnes byl první, koho si tu poznala?“ Elnes jen pokrčil rameny, já nechtěla odpoutat oči od jeho tváře, byl v ní příslib bezpečí.
„Neboj se, zůstanu s tebou.“ Zašeptal a já na něj vděčně mrkla.
„Samozřejmě, pojďte tedy dále oba. Mimochodem jsem vážně velice potěšena, že sis v tak krátké chvíli našla někoho, komu můžeš důvěřovat a pro změnu věř i mému tvrzení, že sis vybrala velice dobře.“ Pak se Nessa s Valcarem otočili a vešli do jejich domu. S Elnesem jsme je následovali a posadili se k obrovskému kruhovému stolu z jasanu. Na stole již stály přichystané čtyři šálky s kouřící se tekutinou. V ten moment mi na mysl vplula otázka, jak Nessa mohla vědět, že nebudu chtít, aby Elnes odešel? Tu otázku jsem si zapsala na svůj dlouhý seznam.
„Pro začátek by bylo nejvhodnější, aby sis vybrala jméno,“ řekl Valcar a přisunul ke mně starobylé listy papíru hustě popsané všelijakými jmény a jejich významy, rychle jsem zamrkala údivem, Valcar si toho samozřejmě všiml, „je to zvláštní, ale ke všemu se dostaneme, ty papíry jsou staré desítky a stovky let a obsahují všechny elfská jména, dáme ti dostatek času, aby sis vybrala.“
„Ale já nejsem elf, jsem člověk.“ Křikla jsem rozhorleně, zloba z neustálých slibů, jak se vše vysvětlí, mě absolutně ovládla.
„Ne tak docela, ale věř nám, víme, co děláme. Prosím, vyber si.“ Valcar přisunul papíry ještě blíž ke mně, ale já do nich ani nepohlédla. Snažila jsem se rozpomenout na to, jak mě oslovil Failo. Vzpomínka na něj mě zabolela. Hvězda! Ano! Tak mi řekl, tak mě oslovil. Bez ostatních vytáček jsem se zeptala.
„Je jméno, které by v překladu znamenalo – hvězda?“ Strnutí všech přítomných mne polekalo. Nessa dokonce slyšitelně zalapala po dechu a stisk Elnesovi dlaně znatelně zesílil. Valcar se ovšem vzpamatoval dříve než oni.
„Je to zvláštní, že volíš zrovna toto jméno, ale ano! Hvězda anebo paprsek má svůj překlad jako Alcë.“
„Pokud si mám tedy zvolit své nové jméno, chci být Alcë.“ Vzpamatovala se už i Nessa.
„Zvolila sis krásné jméno, opravdu příhodné. Jak jsem tedy Alcë řekla a slíbila, než začneš pokládat otázky ty a já věřím, že tě na jazyku pálí jako oheň, dovol, abych se zeptala na nějaké otázky i já.“ Mlčky jsem přikývla. „Kdy ses dostala sem k nám a jak se ti podařilo projít Temným lesem.“ Několikrát jsem se nadechla a vydechla. Šálek s čajem omamně voněl a Elnesova ruka mi dodávala pocit ztraceného klidu.
„Probudila jsem se na druhém konci toho Temného lesa přede dvěma dny, kousek od říčky. Tu jsem přeskočila a lesem jsem pak putovala dva dny. Nikoho jsem nepotkala a noc jsem přečkala v takové malé jeskyni.“
„To není možné,“ ohradil se Valcar, „jak dlouho jsem živ, nepamatuji se, že by z Temného lesa vyvázl někdo živý. Vyznají se tam jen Bludné duše, ostatní tam zabloudí a čeká je jen smrt, jak jsi mohla vědět kudy jít, jak jsi našla místo, kde je les nejužší, a proto ti jeho přejití trvalo jen dva dny?“
„Nevěděla jsem, kam jdu. Ani jsem nevěděla, že je ten les nebezpečný i když dobrý pocit jsem z něj rozhodně neměla. Probudila jsem se zmatená a myslela si, že je to jen sen.“
„Měla jsi velké štěstí Alcë!“ zašeptala Nessa.
„Nechci se do toho míchat Valcare a Nesso, ale je čas Alcë vysvětlit, co se jí to stalo. Je zmatená, a kdo by nebyl.“ Připomenul Elnes.
„Máš pravdu, drahý Elnesi! Alcë,“ oslovila mě Nessa jemně, „jsi připravená na svou první hodinu? Berme to tak prosím. Musím ti toho spoustu vysvětlit a ráda bych tímto mou výuku zahájila.“ Přikývla jsem, Nessa se usmála a jako lektorka začala odříkávat to, co tu zřejmě učila i malé elfy a elfky.