Zvonec nákladní lodi se rozezněl na pozdrav a její posádka začala halasně pokřikovat po těch, kteří zde na ně čekali, sami po sobě navzájem i jen tak pro radost z návratu domů. Rackové se pokoušeli přehlušit děti hrající si na ulici, které zase narušovaly pokusy stánkařů s exotickým ovocem dovezeným z východu, s rybami, látkami z dálných krajů i předměty denní potřeby. Jemné šumění moře dokonale podtrhovalo hluk přístavu, vzduch voněl a slunce stálo vysoko na obloze. Byl další krásný den, jakých bývalo v tuto roční dobu požehnaně.
I přes všeobecný ruch panující v ulicích města slyšel malý, hnědovlasý chlapec se zářivě zlatýma očima volání své matky. Mávl rukou ke svým kamarádům, se kterými si dosud zkracovali dlouhou chvíli pošťuchováním a hrou na honěnou.
Celý uřícený vtrhnul zadními dveřmi přímo do kuchyně hospůdky, která patřila jeho rodině už po generace, zavadil rukou o vázu babičky Gerty a na poslední chvíli ji zachránil před třeskutým zánikem. Spokojeně se narovnal a položil kus keramiky zpět na stůl. Když se otočil, ramena mu poklesla. Přímo za ním stála, s rukama založenýma v bok, jeho matka.
„Kolikrát ti mám říkat, abys dával na babiččino nádobí pozor, Gilberte? Vždyť víš, jak tě měla ráda. Jak myslíš, že by se jí líbilo, kdybys jí za to rozbíjel věci?“ Spustila, zatímco se se zašustěním sukně otočila k plotně a zamíchala v kotlíku s polévkou.
„Ale mamí, táta říkal, že toho haraburdí už má dost a že ho co nejdřív vyhodí!“ opáčil Gilbert se vší dávkou dětské nevinnosti, kterou v sobě sesbíral.
Pohled, který na něj poté matka vrhla, mluvil za vše. I když byl chlapec ještě mladý, tušil, že právě zadělal svému otci na problémy. Takticky se přesunul na opačnou stranu velkého stolu, který zabíral celý střed kuchyně, vyhoupl se na vysokou židli a popadl nejbližší jídlo.
„A proč jsi mě vlastně volala? Tadeáš s rukama chtěli právě jít na pláž.“
„Teď nebudeš mít na hry čas,“ odvětila podrážděně plavovlasá hostinská. „Mám pro tebe práci. Musíš tenhle košík zanést k majáku.“
Chlapec vzhlédl od jablka, ze kterého vyloupával nahnědlé kousky a ve snaze vymluvit se z povinností spustil:
„Táta říkal, že starý Vousáč je vrah! A že unáší malé děti! Že se mu mám vyhýbat!“
V tu chvíli se podrážděnost změnila v pravý vztek. „Tvůj otec je hlupák! Popadni ten koš a hned ho odnes k majáku, nebo se neznám!“
***
Cestička k majáku byla neudržovaná a často se úplně ztrácela v porostu, ale její směr byl jasný. Vysoká, kamenná stavba s rozšířenou střechou, pod níž každou noc plál zářivý oheň, byla vidět už zdaleka. Hluk města byl nahrazen burácením mořských vln na ostrých skaliscích a všudypřítomným křikem racků.
Gilbert svižně kráčel, pohvizdoval si písničku, kterou kdysi slyšel v hospodě od námořníků a za kterou mu jeho matka už několikrát vyhubovala. Nechápal to. Zpívalo se v ní o krásných slečnách a horkých snách, byla to píseň, u které se všichni vždy smáli.
Pár desítek kroků od majáku ostražitě zpomalil a začal zkoumat okolí. O starém Vousáči se v okolí skutečně vyprávělo mnoho nepěkného. Prý byl pirátem a unášel malé děti. Dospělí sice většinou namítali, že je to jen obyčejný strážce majáku… jenže co oni vědí?
Na masivních dveřích u základny věže viselo klepadlo ve tvaru kotvy. Gil třikrát udeřil o mosaznou podložku a čekal. Zíral na suk vedle klepadla a s každou další vteřinou byl vyděšenější a vyděšenější. Hlavou se mu míhaly představy o vousatém starci v zakrvácené zástěře sklánějící se nad mrtvolou chlapce s tmavými vlasy a široce otevřenýma očima… nad Gilbertem Norellem.
Když se odněkud zleva ozvalo zvolání, chlapcovo srdce se málem zastavilo.
„Hej, ty! Co tu chceš?“
Gil se zmateně ohlédl a zjistil, že na něj pokřikuje muž pokročilého věku se snědou pletí, krátkými kalhotami a volnou košilí, jehož vlasy i vousy už byly značně prošedivělé.
Vousy!
„N-nic,“ zakoktal se „jen nesu s-starému Vousáči jídlo z hospody.“
„Ty jsi od Norellů? Už jsem myslel, že na mě zapomněli!“
Vousáč se vydal směrem k chlapci. Pajdal a levou rukou se opíral o stěnu majáku. Nevypadal vůbec nebezpečně.
„Normálně si jednou za čas zajdu do města a nakoupím sám, ale co jsem si pochroumal nohu na tom prokletém schodišti…“ jakoby omluvně prohlásil strážce majáku, zatímco odemykal.
Hned za dveřmi bylo něco jako předsíň, ložnice a kuchyň dohromady. Úzké schody vedoucí po obvodu věže stoupaly příkře a mizelo nad stropem, který dával tušit, že celý maják má několik pater.
Gil odložil košík na stůl a zvědavě se rozhlížel kolem. Vousáč ho pozoroval. Obzvláštní pozornost věnoval očím toho rošťáka. Byl u jeho křtin.
„Mladej? Byls už někdy nahoře?“ a výmluvně vztyčil pravý ukazovák.
„Nebyl. Jak to tam vypadá?“
***
Gil vyšlápl poslední schod a ocitl se v prosklené části majáku, jejíž střed zabíralo několik lamp. Stařec nelhal, výhled byl více než úchvatný. V hloubi pod nimi se, nyní už se slabším rachotem, tříštil příboj o skály, mořské dálavy se třpytily odrazem slunce a po obloze se hnala mračna do nekonečna. Byl tu klid a přízračná atmosféra.
„Rád tu sedávám třeba celý den a hledám.“ Prohlásil mírně zadýchaně Vousáč. Stále upínal oči na svého příbuzného a hlavou se mu hnala jedna myšlenka za druhou. Možná je to poslední chvíle, kdy mu bude moci sdělit něco do života. Snad se zeptá…
„A co hledáte?“ zvědavě se otázal Gilbert, opírající se o zábradlí a pozorující racka kroužícího okolo skály čnící z vodní hladiny.
Starý strážce majáku se usadil na lavičku u okraje schodiště a spokojeně se pousmál. Sázel na rodinnou zvědavost.
„Víš… V životě se toho dá hledat spousta. Láska, přátelé, domov. Budeš hledat cíl i cestu, budeš bloudit. V takovém případě si všímej majáků a poslouchej každou radu, i když víš, že budeš špatná. I z takové můžeš mít užitek. Když nic jiného, tak že máš udělat pravý opak.“
„Ale jak poznám, kde mám hledat? A co když nebude poblíž maják? Ne všechny cesty vedou po moři.“
„Ale maják je jen opěrný bod v temnotách. Když tápáš, hledej jakékoliv světlo.“
Na palubě se rozezněl křik. Panický a vyděšený. Vilém se vzbudil v hlídkovém koši a po vteřince zmateného tápání spatřil skalní masiv čnící z hladiny přímo před lodí.
Vousáč se otřepal a svěšené koutky zakryl jeho stříbřitý porost tváře. Byl za to rád. Zhluboka se nadechl a pokračoval:
„Je jisté, že jednou nebudeš hledat sám. Možná na tobě budou jiní záviset a spoléhat na tebe. Nezklam je. Rozumíš, chlapče?“
Gilbert byl chlapec neposedný, ale všímavý a rozhodně nebyl hloupý. Všímal si věcí okolo sebe s dravčí lehkostí. Uvědomil si smutný tón v hlase strážce majáku. A navíc…
„Neřekl jsem vám své jméno.“
„Kdysi jsem byl přítel tvého dědečka,“ vypadlo z Viléma Norella okamžitě. „Vyprávěl mi o tobě.“
„Dejme tomu, že vám věřím. Co tedy hledáte? Tady, u světla? Co hledáte v temnotě?“
Křik kamarádů, tříštění dřeva. Lodní zvonec utichající pod hladinou.
„Odpuštění, Gilberte.“