Hořká čokoláda

Hořká čokoláda

 

 

Kdo někdy ochutnal stoprocentní čokoládu, ví, že není ani trochu sladká. Za klíčovou pochutinu západu byla vybrána jen díky své fekální barvě a konzistenci.

Jan Stern

 

 

 

Odjakživa měl strašný problém s dětmi.

Nejhorší to bylo v těch táhlých, nekonečně nesnesitelných letech, když byl ještě malý neduživý usmrkanec a přísná matka ho neoblomně nutila chodit do školy každý den. Do školy, která se mu změnila v peklo na zemi. Brýlatý Libor pořád plakal, vztekle křičel, zoufale prosil a mistrovsky simuloval…

Nic nezabralo.

Pod obehranou pohružkou, že ji zavřou do vezení, jestli ho nebude posílat do školy, musel malý kluk, vedený v třídním výkazu pod příjmením Kolář s nešťastným číslem 13, každý den, i když ho příšerně bolelo břicho a přestože se mu celou noc předtím zvedal žaludek, jako by měl tu nejhorší mořskou nemoc, podstupovat povinnou devítiletou školní docházku.

Devět let ho topili v pekelném kotli.

Dnes nechápal, jako to proboha mohl vůbec vydržet. Jak to, že se z toho už dávno nezbláznil a neskončil coby odepsaný případ někde na psychině. Jen co se přiblížil k oné ohavné hranaté budově, která se mu v jeho narušené dětské mysli den co den měnila v obávaný hrad hrůzy zamořený neuvěřitelným množstvím neporazitelných strašidel a podivně křičících postav…

Nekonečně krutých trpaslíků s komicky zkřivenými obličeji, kteří ho bili a kopali, kradli mu věci a sprostě na něj pokřikovali. Učitelky byly nevšímavé katyně a starobylé ježibaby, vychrtlé obryně na vysokých chůdách, celé v nepadnoucích hadrech. Jejich odiózní obličeje byly děsivé masky splácané z přehnané vrstvy nekvalitního hrudkovitého make-upu, který ve valné většině případů ani pořádně neodpovídal pravé barvě jejich vyblité pleti…

Libor byl jejich oblíbený fackovací panák. Proto ho pořád poopravovaly a při každé příležitosti mu dávaly všemožně najevo, že je nejhorší žák z celé třídy. Všichni ho nenáviděli, vzbuzoval v nich jen v lepším případě falešný soucit nebo povýšený odpor. Dovedli s ním jednat jedině dvěma ponižujícími způsoby: buď s ním zacházeli jako se slaboučkou chudinkou, která si ani neumí sama zavázat tkaničky od bot, nebo ho pro svou vlastní zábavu všemožně mučit…

Všechno, co udělal, bylo vždycky špatně.

Odevšad lezly zrůdy s křídly obrovského hmyzu, která vyrážela z každé pukliny a každého záhybu jejich tvrdého chitinového krunýře, nevymýtitelné larvy, které jej pomalu stravovaly zevnitř, hnusní hlavonožci a celé legie užvaněných dravých zvířat. Moct tak malého Libora všemožně mučit, týrat, trápit, ponižovat a zesměšňovat…

Učitelé a děti.

Zvrácenost jejich vědomého jednání už zabila nejednu dětskou duši, která kvůli nim skončila závislá na prášcích nebo v návalu sebenenávisti spáchala demonstrativní sebevraždu…

 „Panebože, řekni mi, proč jsem se proboha stal učitelem???“ ptal se Kolář sám sebe v duchu pokaždé, když přišel do práce. Ještěže neučil v té samé škole, do které chodil jako kluk. To už by psychicky opravdu nezvládl.

Rozhlédl se po své třídě.

Všichni kupodivu seděli zcela klidně a mlčky, jen ve vzduchu se vznášelo zvědavé očekávání. Dokonce i takoví ti zlí kluci, kteří si občas o přestávce neodpustili roztrhat slabším spolužákům pár sešitů, dnes seděli klidně a tiše na svých místech. Dnes dostanou vysvědčení. Jejich úplně první vysvědčení v životě.

Strašně se na to těšili.

Učitel si je jednoho po druhém předvolával ke stolu a prvňáci si vítězoslavně odnášeli zbrusu nové papíry s razítkem místní školy na svá místa. Samozřejmě všichni naivně jásali, protože měli pochopitelně samé jedničky. Prvňáci mají vždycky samé jedničky, protože na jejich učivu ještě zaplaťpánbůh  nejde nic zkazit. To až později přijdou slzy, křik, rozzuření rodiče a nekonečné výčitky nad špatnými známkami. Libor to znal z vlastní zkušenosti, nepřejte si vidět, jak jeho matka strašně křičela, když se jednou odvážil donést domů trojku z češtiny a poprvé v životě nedostal vyznamenání…

Třída začala nadšeně vřískat a porovnávat svoje výsledky. Když křičeli a on je musel – pln sadisticky stupňovaného odporu – chtě nechtě poslouchat, hučelo mu v uších čirým znechucením, jako by se potápěl do ohlušujících hlubin nikým nezachycených statických šumů…

„Dneska jim to dáš pořádně sežrat, Libore. Jako každý správný pedagog jim na závěr roku dáš sladkou odměnu za jejich deníčky hříšníčky, co? Co?? Posloucháš mě vůbec co říkám, ty podměrečnej pitomče???“ zpíval mu v hlavě jeho pomstychtivý vnitřní hlas.

„Donesli jste mi kolik krásných květin a bonboniér, že jsem vám jako poděkování za téměř bezproblémový školní rok taky přinesl něco sladkého na zub,“ řekl Kolář nahlas a sám se divil, jak klidný hlasem nad nimi pronesl rozsudek plíživé smrti. „Mám to hned v kabinetě, určitě vám to bude moc chutnat.“

Ukecané děti se po sobě překvapeně podívaly a sledovaly, jak jejich učitel rychle odchází ze třídy, aby se mohl vzápětí vrátit s velikou otlučenou konvicí a těžkým skleněným podnosem plným nestejných skleniček.

„Tak kdo si se mnou dá dobrou čokoládu?“ ptal se neadresně smrtelně štědrý pedagog.

Oprsklí prvňáci propukli v nadšený jásot.

Kolář každému naservíroval jednu malou, ušmudlanou skleničku s troškou kalné tekutiny ukápnuté asi palec ode dna. Čokoládové mléko se silnou příměsí jeho zkažené krve, pečlivě překrytou tunou nezdravé dávky pochybného práškového cukru, se ve sterilním světle ostrých sodíkových zářivek lesklo jako rozporcovaná střeva vytržená z dosud škubajícího se školáčka přišpendleného pevnými laboratorními svorkami na poškrábaném stole v opuštěné učebně chemie…

„Poděkovat neumíte?“

„Děkujeme, pane učiteli,“ zašvitořila sborově drahá dítka s čokoládovými knírky pod všetečnými nosánky.

„No proto. Už jsem si myslel, že vás vaši rodiče snad nestihli naučit slušnému chování,“ durdil se Libor naoko, i když ve skutečnosti plesal potlačovaným vzrušením. Vypili to všechno. Všechno!!!

„Dej jim to pořádně sežrat!!!“ ječel učitelův vnitřní hlas. „Nalil bys jim to do krku třeba násilím, jenom aby všichni chcípli a tys měl konečně pokoj!“

„Vy si nedáte taky, pane učiteli?“ ptala se nasládlým hláskem jedna slizce vlezlá holčička s podbízivě našpulenou pusinkou a plytce mělkýma modrýma očima, o kterých si bůhvíproč skoro všechny Kolářovy kolegyně myslely, že jsou naprosto okouzlující.

„Ne, já už jsem měl předtím, děkuju ti, Martinko.“

„Ale doma si uvaříte čokoládu do toho hrnku, co jsem vám dala za vysvědčení, že jo?“ vyzvídala dál malá Tůmová.

Pedagog div neprotočil oči v sloup. Měl by si snad doma vystavit ten šišatý, mizerně uplácaný patvar s odstátým uchem a velikými hůlkovými písmenky L I B O R na žluté glazuře, o kterém Tůmová zarytě prohlašovala, že ho vyrobila kdesi na keramice?

„To asi nepůjde, Martinko. Víš, ten tvůj hrbeček je tak ošklivý, že nikdo by ani nepoznal, co má vlastně představovat,“ řekl obzvlášť hlasitě tak, aby to každý slyšel a s krajním sebezapřením poplácal nehodnou holčičku po lehce umaštěných světlých vlasech.

Malá Martina nakvašeně zkrabatila alabastrové čílko a zpražila opovážlivého učitele zlým okem, jako by se její třídní úplně zbláznil. Byl to takový ten pohled „chudinko“, jaký si zpravidla vykoleduje sociálně slabší jedinec od namyšlené princezny plesu. Nikdy nedokázala přijmout sebemenší odmítnutí. Sebemenší, byť dobře mířenou kritiku.

Dřív, než stihla cokoli říct, zazvonil zvonek a táhlý školní rok byl konečně v tahu. Libor se rozloučil s dětmi a neutrálně sledoval, jak strkají nová vysvědčení do aktovek a cpou se do dveří, aby byly co nejdřív pryč. Nikomu se nechtělo zůstávat ve škole déle, než bylo nezbytně nutné. Stačilo zadrnčení zvonku a děcka z první třídy se rozprchla jako hejno vrabců. Na většinu prvňáčků ostatně už touhle dobou čekali před školou nedočkaví rodiče…

Libor počkal, až všichni odejdou a dlouze se zadíval z okna na nevlídná průčelí sousedních domů, jako by čekal, že se zničehonic kdosi vykloní z okna a v náhlém afektu vlastí nepotřebnosti spáchá přímo před ním oslnivou sebevraždu skokem z výšky. Ani se neodtěžoval sklízet prázdnou konvici nebo vypité skleničky. Všechno už mu bylo jedno. Vyšel na chodbu a zabouchl za sebou odřené dveře.

„Nashledanou, slečno Kleinová,“ loučilo se rozesmáté dítě z vedlejší třídy se svou svatou vyučující.

„Užij si prázdniny, Tomášku. Maminka z tebe bude mít radost, když máš samé jedničky,“ odpovídala mladá učitelka ve veselých letních šatech s nabíranou sukní těsně nad kolena.

„Tak jsi to zvládla, Jani. Právě sis odučila svůj úplně první rok. Gratuluju,“ řekl Libor své mladší kolegyni.

Odpověděla mu zářivým úsměvem, jako by jí pedagog právě sdělil, že vyhrála hlavní cenu ve sportce. Janu práce s dětmi bavila. Sice sotva vylezla z pajdáku, ale už teď byla skálopevně přesvědčená, že být co nejlepší učitelkou je její celoživotní poslání. Zapřísahala se, že nikdy, nikdy, nebude jako ty nevkusné, neurotické čarodějnice, co v jednom kuse tak akorát řvou na svoje žáky a svým schizoidním chováním tak těžce poškozují jejich křehkou, ještě nezformovanou dětskou psychiku…

„Pořád si pamatuju na sebe, jak jsem prvně stál před třídou na stupínku,“ svěřoval se Kolář. „No děs a hrůza. Myslel jsem, že mě ti spratci sežerou.“

„Ale Libore, to přece nejsou žádní spratci. Jsou to naši studenti. A my se musíme snažit, aby si z té školy taky něco odnesli.“

„Panebože Jano, proč se s tebou vůbec bavím?“ neslyšně syčel Liborův vražedně nabroušený vnitřní hlas. „Copak tobě vážně nedochází, že seš s tím totálně trapná? A laskavě se na mě přestaň lepit, ta tvoje hodná slečna Kleinová už mě fakt nebaví.“

„Ty se v nich úplně vidíš, co? Neboj, to časem přejde. Až začneš učit delší dobu, taky budeš mít těch děcek plný zuby,“ prorokoval Kolář. Jana se zatvářila dost dotčeně.

„Já mám děti ráda. A myslela jsem, že ty taky,“ odsekla uraženě vzorná učitelka.

„Tak to se ti teda povedlo, Jano. Mluvíš přesně jako moje máma. To je taky pořád dokola to samý: Libore, kdy se budeš ženit? Nebo: Libore, kdy uvidím svoje vnoučata? Libore, já už nejsem nejmladší a ty taky ne. Máš nejvyšší čas založit rodinu. Cože, jak to myslíš, že máš ještě spoustu času? A co moje vnoučata? Já chci svoje vnoučata! Zase zlobíš!! Ty mi zkazíš každou radost. Jako malej spratek!!!“

„Nic proti dětem, ale sám bych je nechtěl,“ odvětil Libor nahlas.

„A proč ne?“

„Protože už tak se s nima musím párat každej den v práci a ještě si nosím domů tuny písemek nebo domácích úkolů na opravy. Začínám na to být silně alergickej.“

„Moc pracuješ. Potřebuješ občas vypnout. Nezajdeme někam?“ navrhovala Jana. „Oslavíme konec roku. Kámoška byla v jednom novým baru ve městě a říkala –

„Jsi moc hodná, ale fakt to nejde. Dneska už něco mám. Promiň, Jani,“ odpálkoval ji rychle, ale zdvořile.

„Nevadí. Jenom jsem si myslela že možná…“

Zbytek nedokončené věty zůstal viset ve vzduchu, protože Libor už ji stejně neposlouchal. Jana Kleinová si mohla myslet spoustu věcí. Například byla až donedávna přesvědčená, že se jí Libor líbí a že by nebylo od věci poznat ho trošku víc než jako obyčejného kolegu ze školy. Ale asi se spletla.

„Tak zas příští rok, Jani. A měj se.“

„Ty taky. Ahoj.“

Odmítnutí přijala poměrně sportovně. Sledoval ji, jak zklamaně odchází ztichlou školní chodbou. Div se při tom nepoblil smíchy.

„Smůla, Jano. Myslíš si o sobě, že seš děsně sexy, ale každej vidí, že vypadáš jako typická kýčovitá kráva. Tuctová natupírovaná slepice.“ komentoval Kolářův vnitřní hlas. „Už jsi dlouho nebyla u kadeřnice, protože ti odrůstá ta blond barva a máš na hlavě místo pěšinky hnusnej rezavej pruh. A taky sis zapomněla předělat obočí. Je vidět, že seš obarvená a vůbec ti to nesedí. Pečeš se v té obepnuté pushupce a přitom seš pořád plochá jak žehlicí prkno. A ta tvoje drahá dovozová voňavka, za kterous určitě vyplázla nejmíň litr ze své první výplaty, strašně smrdí. Táhne to až sem jako syntetický závan ze záhrobí…“

Mizející žena neměla nejmenší ponětí, že se jí do zad zabodávají stovky zákeřných nožů.

„Teda Jano, už teď je na tobě na první pohled vidět, že seš čistokrevná učitelka. Ten samej nevkus, ten samej vrozenej problém. A nemysli si, že budeš jiná než ostatní. Taky budeš celej den ječet, simulovat nervový záchvaty a šikanovat svoje studenty. Teda vlastně studentky. Holky, který se ti něčím znelíbí a ty se na nich budeš sadisticky ukájet. Holkám totiž nejde matika a ty si na ně schválně zasedneš, budeš jim v jednom kus strašit za zadkem a nedáš jim na chvíli pokoj. Nebo si pozveš do školy jejich rodiče a budeš jim vykládat, jak je ta jejich Jitka nebo Katka děsně zákeřná, jak odmlouvá a jak se schválně vyhýbají tvým pečlivě připravovaným hodinám podle platných školních osnov. Co na tom, že jim zničíš poslední zbytky sebevědomí, když tebe to přece tak strašně baví a vlastní děti ani mužíčka manželíčka stejně nemáš, abys jim mohla dávat každej den obdobný kapky! Jo a Jani, na žádný rande s tebou jít stejně nemůžu, protože jsem –

„Blbej buzerant! Já ho snad sejmu, jednou už ho fakt sejmu!!!“ bučel nějaký krajně vulgární hlas. Dva deváťáci se tupě klátili poloprázdnou školní chodbou směrem k východu a jejich bachraté, přihrblé postavy v profesionálně vytahaném oblečení spíš než člověka nápadně připomínaly nějaká opožděně vyvinutá dvounohá zvířata.

Primitivní cvičené opice.

„Se neposer. Kdyby tě fotr neseřezal, mohls jít s náma. Dívej. To je ona,“ odtušil šimpanz a přistrčil paviánovi pod rypák svítící displej svého mobilního telefonu.

„Ty vole, to je baba! A kolikrát jsi s ní –

„Ztište se!“ okřikl je Kolář vztekle. „Tady nejste někde v chlívě, abyste se chovali jako prasata!“

„Sorry,“ zahuhlal zkysle páchnoucí op.

„Magor,“ odtušil ten druhý, jako by byl Libor hluchý a nemohl ho slyšet.

„Učitel, vole,“ řekl ten s lepší vyřídilkou a obě opice vyprskly uštěpačným smíchem. Libor až moc dobře věděl, že v jistých osvícených kruzích je ono ohavné slovo učitel – či ještě lépe učitelka – ta nejhorší myslitelná nadávka. A docela s tím souhlasil.

Kolik umanutých učitelů už zničilo nevratné dětské sny? Kolik dětí se kvůli nim bálo chodit do školy a každé ráno je bolelo břicho? Kolik učitelů už odrovnalo ubohá dítka nesmyslnými nároky a nepřijímáním jejich zcela odlišné individuality?

Když už konečně odcházel ze školy, honily se mu hlavou pěkně divné myšlenky. Na ušlapaném plácku před školou si všiml jedné osamělé holčičky. Chodila do třídy Jany Kleinové. Libor si ji kupodivu pamatoval, protože mu přišla na svůj věk velmi samostatná.

Po škole si pro ni nikdy nikdo nepřišel. Nejistá Jarka musela zvládnout každé ráno dojít sama do školy, pak ze školy a zase zpátky domů. Musela řádně přejít přes přechod, rozhlédnout se na obě strany a dávat pozor na auta. Měla přísně zakázáno vybavovat se s cizími lidmi. Ale přesto právě mluvila s nějakým pánem, který přijel před školu ve svém krásném vínovém autě. Moc mu neviděla do obličeje, protože měl tmavé sluneční brýle navíc stál proti světlu.

„Ahoj, ty se jmenuješ Jaruška, že?“ oslovi ji ten cizí pán.

„Jo. Vy mě znáte?“ divila se naivní dívenka.

„Znám tvou mámu. Poslala mě, abych tě vyzvedl ze školy. Potom můžeme jet třeba někam na zmrzlinu nebo do kina, co říkáš?“

„A kde je máma? Ona není v práci?“ vyptávala se zmateně.

„Máma musela jít něco vyřídit do města. Zavezu tě za ní. Nastup si, ale rychle, nebo to nestihneme.“

Libor chvíli váhal, kam by si měl toho muže zařadit. Ten přátelský pán mu byl strašně povědomý. Snad ho už někde viděl, ale nedokázal si vybavit kde. Zpovzdálí tiše pozoroval, jak před malou Jaruškou otevírá dveře do auta a čeká, až holčička sama nastoupí.

„Já nevím. Máma říkala, že nikdy nesmím nikam chodit s cizími lidmi,“ ošívala se opatrná Jaruška.

„Ale já přece nejsem cizí,“ smál se ten pán. „Tebe sice ještě neznám tak dobře jako tvou mámu, ale když budeš hodná holka, uvidíš, jak dobře se spolu seznámíme. A kolik si užijeme legrace. Tak pojď.“

Nerozhodně přešlapovala z nohy na nohu. Obrovský bágl za zádech byl čím dál těžší a těžší. Hrůza, kolik mají každý den příšerných předmětů a jakou hrozivou horu sešitů. Ráda by se svezla v autě, dokonce i když dneska nesla jen jedno lehké vysvědčení.

„Nedáš si čokoládu?“ ptal se jí ten hodný pán.

„Jů, já miluju čokoládu! Máma mi ji pořád zakazuje, říká, že si zkazím zuby. Neřeknete jí, že jsem jedla sladkosti, že ne?“

„To víš, že ne. Budeme mít takové malé tajemství,“ spiklenecky ji přemlouval a ona mu opravdu uvěřila. Poslušně nastoupila do auta. Za odměnu obdržela tlustou tabulku veliké černé čokolády zpola skrytou ve skromném staniolovém obalu.

„Hmmm… ta čokoláda je nějaká jiná než ostatní,“ zamumlala s plnou pusou. „Je taková jakože… no, není tak sladká.“

„Protože je to hořká čokoláda,“ vysvětlil ten pán, zatímco zařazoval spojku. „Nejlepší čokoláda ze všech. Ta opravdu kvalitní je taky dost drahá.“

„Takže já jím luxusní princeznovskou čokoládu.“

„Protože budeš moje malá princezna.“

Holčička se tomu nesmyslu s chutí zasmála a auto řízené neznámým mužem, který mohl, ale taky nemusel být další nový přítel její nepřítomné matky, odjelo neznámo kam. Libor se nad tím nijak nepozastavoval. To přece nebyl jeho problém.

Hodil všechny svoje beztak jistě dávno prošlé laciné bonboniéry a  kýčovitě vázané kytky záměrně laděné do připitoměle optimistických barev, kde drtivě převládala zejména nesnesitelná kanárkově žlutá doplňovaná drásavými tóny jasně oranžové, nápadně připomínající jeho omrzelému oku onen hnisem bohatě zduřelý zánět vedrem vykvašený na ostře páchnoucích  plesnivých pomerančích (nepoživatelném ovocném dezertu pocházejícím pravděpodobně přímo z nevlídných, dokonce ani v létě totálně nevytopitelných prostor zdejší školní jídelny) odhozených do temných hlubin všemi opovrhované odpadní nádoby, rovnou do toho samého špinavého plastového kontejneru. Svůj ke svýmu. Nepotřebný anorganický odpad putuje k organické spodině lidské společnosti. Stará panna k senilnímu oslovi.

Nevyléčitelná nemoc šílených krav ke každé blbé učitelce.

Libor s upřímným ulehčením zase zaklapl těžké víko jednoho velikého komunálního kontejneru a štítivě si otřel malé ruce do svého věrného kostkovaného kapesníku. Možná čuměl do popelnice přece jen o něco delší dobu, než by se správně slušelo. Odjakživa strašně nenáviděl všechnu špínu, ale zároveň ho na ní cosi morbidně fascinovalo…

Stejné to měl i se ženami.

Každopádně byl rád, že se všech těch neskladných věcí mohl tak snadno zbavit. Sladké pochutiny nikdy neměl moc rád a kromě toho se mu celá ta teatrálně ujetá ceremonie s předáváním – no, vlastně spíš vyloženě vnucováním – vesměs nikdy nenačatých, léta Páně nerozbalených bonbónů z nepochopitelných důvodů hrozně hnusila. Jako by ho ti malí spratci nutili žvýkat posmrkané papírové kuličky…

Nejspíš se v něm zase ozývají ty staré, naneurčito potlačené traumatické vzpomínky ze základní školy, když ho jeho hysteroidní třídní učitelka, ta nekonečně krutá, despotická tyranka se směšně plochou hrudí věčně navlečenou ve vytahaném černém roláku, kterým z totálního nedostatku jakékoli fantasie zakrývala svůj vychrtlý kuřecí krk, nechala za trest skoro celou hodinu potupně klečet v koutě. A to jenom proto, že když se mu uhihňané holky ve třídě posmívaly, že je měkota a máslo, nenechal si to líbit a v návalu spravedlivého hněvu jim zuřivě roztrhal všechny odfláknuté výkresy vystavené na nástěnce z hodin upatlané temperové výtvarky.

Všechny holky jsou stejný zpropadený mrchy.

Mimoděk si všiml, že pod koly kontejneru kdosi pohodil nějakou rozbitou hračku. Ležela tam nemilosrdně odstavená plastová panenka s předčasně vyvinutým dutým tělíčkem nacpaným v poplivaných kraťoučkých šatičkách se řvavým vzorem křiklavě vybarvených lízátek, které citelně chybělo jedno veliké kulaté očičko se svůdným pohledem neskonale sladším než zkažená kostka zkaramelizovaného cukru. Do slepených vláken toxicky fialových vinylových vlasů se jí záhadně zapletl použitý prezervativ…

Libor Kolář tuto nezvyklou skutečnost odmítl byť jen v duchu jakkoli komentovat. Potřeboval si všechno ještě pořádně promyslet. Pomalu odkráčel od školy dlouhou postranní ulicí plnou špinavých oken a oprýskaných šedivých fasád. Město bylo přes léto zahlcené nespálenými odpadky a všude se vznášel zkyslý kompostový puch. Snad proto byla skoro všechna okna zavřená a žaluzie neprodyšně zatažené. Mohl jen hádat, kdo nebo co se může žít na takových ohavně mysteriózních místech…

Byla to opravdu ošklivá ulice.

Proti své vůli přidal do kroku. Ty zdemolované domy mu totiž přišly jen jako prázdné schránky bez výplně plné pomalu pulsujícího, sžíravého šera…

Jen jako vápnité ulity plné plesnivějících pozůstatků gigantických pozemních hlemýžďů, ze kterých se může místo vazké a vlhké hmoty našedlého mlžího masa vyvalit úplně cokoli.

Cokoli.

Jako by za každým rohem mohl číhat zloděj. Možná i něco horšího než zloděj…

Třeba ten roztřeseně růžový tvor se spoustou suchých rtů a baculatých brázdiček. Ten podmořský měkkýš má své válcovitě placaté tělo skrz na skrz pokryté spoustou okrouhlých savých přísavek a jeho dvě dlouhá, jemná tykadla krouží kolem mazlavé mordy, připravená nadšeně líbat a mlaskavě mazlit cokoli, co se řízením zvrhlého osudu ocitne bezmocně pohřbené v jeho dusivém náručí…

Tuze přátelský plž.

Odevšad se vydouvají ty překrásně plné rty v nesčetnými ústečky, kde šibalsky svítí spletité věnce maličkých žraločích zoubků. Pro Libora nebyla tato perfidní bytost žádnou žhavou novinkou. Často se mu o ní zdálo a zamilovaný měkkýš ho vždycky celého, celičkého nesmlouvavě obaloval a stahoval svým měkoučkým a heboučkým tělíčkem, jako by nebyl nic víc, než ta tupá pohozená panenka…

Pedagog konečně přicházel ke klidnému parku. Kolegyně z práce tam za pěkného počasí občas vodily malé děti místo družiny. Postranní plácek s pošlapanou trávou a několika olezlými stromy zřejmě sloužil výhradně nezvedenému osazenstvu blízké základní školy. Když bylo sychravo a hnusně, všechny lavičky vždycky beznadějně zely prázdnotou. Jenom občas se tam v juvenilní fantasii hravých holčiček pyšně proháněla rachitická stádečka plyšových jednorožců zmrzlinově pastelových barev…

Libor si zničehonic uvědomil, že tak docela opuštěný ten parčík přece jenom nebyl. Ne, nebyl. Vždyť tady přece pořád vysedával ten cizinec, co mu odvezl malou Jarušku. Bídný učitel si jej vybavoval zcela jasně. Všechno pasovalo, musel to být ten samý. Seděl přímo tady na té lavičce a mlsně pozoroval hrající si děti, když Kolář vzal svou užvaněnou první třídu na hromadný sběr spadaných kaštanů…

A Libor si dokonce vzpomněl, že ho několikrát viděl postávat i u školy, jako by tam na někoho nedočkavě čekal. Vyzvedával snad víc dětí a vozil je ve svém velikém autě někam do města?

Co se vlastně děje se ztracenými dětmi?

S těmi ufňukanými malými tvorečky, které nikdo nehledá a kteří jsou tak snadnou kořistí pro –

… co vlastně???

Mohli byste říct, že je ve městě jen jeden druh dravců?

Těžko říct, co všechno se asi skrývá v té tajemné železobetonové džungli… snad tísnivá silueta nesourodého ptačího hejna na nočním nebi, drobná batolecí botička utopená v plytké blátivé kaluži, olysalé labutě spící s holou hlavou vraženou do křídla, aby se nemusely dívat na všechny plastové láhve a pomačkané obaly věčně plovoucí na znečištěné hladině jejich zeleným žabincem zaneseného rybníka, zapomenutý kříž bez nehybné postavy trpícího Krista s omlácenými rameny počmáraný nečitelnými sprostými nápisy, nebezpečně pobořený starý dům ve špinavém středu geometricky identické městské zástavby, kde v noci místo neusmířených duší řádí pod obraz ožralý odpad řádné společnosti, dosud nikým neobjevená, zneužitá mrtvola nějaké naivní nezletilé dívky nacpaná mezi proděravělými pytli plnými tlejících zbytků hamižnými lidmi hojně vyprodukovaného kuchyňského odpadu, na které začaly svorně hodovat obrovské vypasené masařky s nenasytnými hmyzími sosáčky…

I v tom se dá najít jisté morbidní uspokojení, ovšem pouze pro ty, kdo umí změnit úhel pohledu a nahlížet na nehezké věci z jiné roviny reality. Bohužel, Libor Kolář se nikdy nestal jedním z nich. Absolutně ho to nezajímalo. Byl totálně znechucený svou vlastní zkaženou existencí, než aby se ještě staral o druhé…

Byl ignorant.

Byl rozsévač.

Byl vrah.

Byl HIV pozitivní. A odmítal se léčit. Ani za nic. Vždycky ho lákaly myšlenky na smrt, jen nikdy nesebral dost odvahy, aby ji mohl nějak chytře realizovat. Nyní dostal příležitost vzít jich s sebou víc. Mnohem víc. A troufal si tvrdit, že na dementního učitele se špatným držením těla,  počínající pleší a křečovými žílami se jí chopil velmi dobře.

Byl to jistě jeho osud.

Proplula kolem něj úchvatná peroxidová barbie v životní velikosti brutálně narvaná v obtaženém tílečku na co nejtenčích ramínkách a přitom přehnanými pohyby kroutila svou masitou zadnicí tak tak napasovanou ve vyšisované džínové minisukni. Strašně mu připomněla toho neznámého mladíka, od kterého se s největší pravděpodobností tenkrát asi nakazil. To byl taky takový vymóděný Ken s nevkusně nagelovanou hlavou. Jak krásně si s ním pohrál…

Stalo se to té neblahé noci tam na nikým neprozkoumaných místech za opuštěným parkovištěm, kde Kolář coby ubohý, chudý pedagog zanechal tiše stát svou starou rozhrkanou škodovku, když on a jeho mladistvý p– ehm, no… snad by se dalo také použít poměrně spisovné české slovo pokušitel – společně zapadli do anonymní temnoty splašky páchnoucího průchodu…

Za chvatnou chvíli prázdné perverze ale nevědomky zaplatil příšerně, opravdu příšerně přemrštěnou cenu mnohem, mnohem vyšší než těch pár ohmataných bankovek, které si jeho plastový panáček účtoval za své slizké služby…

Přinesl si s sebou strašnou smrt.

Libor věděl, že je někde na blízku. Věděl, že ho sleduje na každém kroku, vždycky podvědomě věděl, že nikde na světě není ani jedno jediné místečko, kde by cosi neuchopitelného mučivě táhlým bolem neumíralo a zároveň se někde na jiném místě znovu nezrodilo v mnohem horší, hmotnější podobě…

Majestátní stromy nesobecky notovaly něžnou smuteční píseň pro všechny bezcenné zmetky, za které by beztak nikdo jiný nikdy ani ve snu netruchlil. Jejich dřevnaté větve se vzájemně proplétaly a laskaly, těžké třešňové květy jakoby nasáklé zkyslou šťávou vylisovanou ze zduřelých pupenců budoucích bujných plodů…

Oni šeptají.

Oni slibují.

Oni vždycky ví.

Občas se zjeví nějaké narušené, zmatené mysli i za obyčejného bílého dne. Jednou si přece přijdou pro každého, připlazí se ze stínů jako černá ruka němé noci…

Kdo z vás nikdy neviděl žádné šklebivě vychrtlé strašidlo, když vyhlížel ven z otevřeného okna do klamně vzdálené koruny letité lípy a nezřetelnými škvírami mezi roztančenými listy občas neproniklo matné měsíční světlo?

Zahlédli jste snad nějakou tmavou tvář vyrytou přičinlivým červotočem ve zbytcích zkroucené kůry?

Nezíraly na vás nikdy z prohlubní mezi kořeny roztřesené hrozny měňavých očí, které nápadně připomínaly křiklavou kresbu na zarostlých zádech mamutovitě masivní, chlupaté housenky s neforemným tělem porostlým tlustými trny?

Ty obrovské oči byly sytě jantarové a doslova sršely spalujícím ohněm. Jejich zvonivé hlasy zpívaly jako jarní déšť, slova pohřební písně byla stejně divoká a studená jako ledový vodopád. Zářící křídla pableskovala jako oslnivé jiskry. Přímo v letu prováděli ti titěrní tvorové  všelijaké neuvěřitelné kousky: všemožné piruety a přemety, jednotlivci oblétávali neskutečnou rychlostí celou masu, která jako šíp vystřelený dlouhým rovným lukem pádila přímo vpřed…

Byl to rozzuřený roj vosích a sršních víl.

Jako prudká podzimní smršť promíchaná s chladnou vichřicí, jako smrtonosná bouře, která zmítá s tisíci kapkami v blyštivém tanci, tak se obrovské hejno, třpytící se sovím stříbrem a sokolím zlatem, mohutnou piruetou obrátilo, táhlým obloukem přešlo do nižších vzdušných vrstev a střemhlav se vrhlo na nehybnou kořist. Vedla je zuřivá zelená víla vzešlá z odvrácené tváře tvrdého absintu.

Obklopilo Libora a sadisticky ho štípalo spoustou drobných dětských prstíků. Za frenetického bzučení křidélek odnášelo jeho zmořenou mysl pryč z reality, dolů do pustých propastí spravedlivého pekla…

Byli to ti spratci!!!

Ti mizerní spratci, které poslal na smrt a teď se mu krutě mstí. Nedovolí mu ani na chviličku jasně myslet a zvoní mu uších svou odpornou písničku odposlouchanou z hodin hudební výchovy:

 

„V MLÁDÍ JSEM SE UČIL HROBAŘEM,

JEZDIT S HLÍNOU, JEZDIT S TRAKAŘEM,

KOPAT HROBY BYL MŮJ IDEÁL!!!“

 

Ti odporní pišišvoři! Ti děsní dementní spratci a jejich pronikavé pištění zapadlé v jeho ubohých uších!! Ale on na ně vyzrál, dal jim vychlastat svou nakaženou krev a všichni pěkně pochcípou jak otrávení potkani, co sežrali nakašírovanou návnadu ve sklepě. Podařilo se mu je nakazit všechny, úplně všechny!!!

Malé uječené mrtvolky.

Bože na nebesích, jak strašně je v tu chvíli nenáviděl. Víří mu v hlavě stejně jako ujeté myšlenky na svůj vlastní tragický konec. Nemínil čekat, až si ho nemoc po čase sama podá. Nebo až ho zavřou do cvokárny a navždycky zašijou do těsné svěrací kazajky. Bylo mnohem víc lákavých možností. Je tady taky plyn, provaz, prášky, nůž, okno, kanistr s benzínem uložený v jeho neuklizené garáži…

A pak je tu samozřejmě ještě Jana. Ta juniorská úča, co po něm vyloženě jede…

Jak příhodné.

Chtěl-li opravdu uspět ve svém vektorovém poslání jako správný posel pomalu přicházející apokalypsy, musel za každou cenu překonat svou vrozenou averzi k veškerým ženám. A Libor Kolář to s krajním sebezapřením kupodivu skutečně dokázal. Dokázal okázale ignorovat palčivé štípance maličkých prstíčků drobných vílovitých dravců a chovat se jako po všech směrech podprůserný svobodný učitel, který se náhodou usadil na lavičku a vytahuje z kapsy už poněkud obnošeného slavnostního saka svůj nerozlučný mobilní telefon. Když vybíral ze seznamu Janino nové číslo, vypadal skoro normálně. Minimálně na první pohled. Jistí lidé školení v oboru by přece jenom postřehli –

Ale to už je práce pro psychiatra. Někdy v blízké budoucnosti už pro patologa. To ale moc předbíhám. Dnes je Libor pořád ještě v pohodě. Prostě zrovna volá své spolehlivé kolegyni z práce. Zvedla to téměř okamžitě, jako by na to celou dobu nedočkavě čekala.

„Čau, Jani. Změna plánu. Dneska večer nic nemám. Ne, nevadí. Jo. Jo, jo. Ne. Jak chceš. Tak já se u tebe stavím a vyzvednu tě tak… v osm. Souhlasíš? Fajn. Chci ti předat něco opravdu speciálního…“