Ani ráno nevnikl do zámku Ulzar, na kterém se udál popsaný rituál, žádný paprsek slunečního světla. Jeho obyvatelé prostě žili v temnotě, kterou nic nenarušilo. Jejich oči v temnotě viděly mnohem více, než oči běžného smrtelníka, ale zase naopak byli Bratři Temnoty, podobně jako upíři, alergičtí na světlo.
„Vstávejte, Bratři, a pokloňte se Gasthovi, našemu bohu, který nám dává sílu a který nás chrání před světlem!“ rozlehlo se krátce po sedmé hodině ranní chodbami zámku.
Dveře pokojů se začaly pomalu otevírat a vycházeli z nich Bratři. Prošli dlouhou chodbou do velké haly, ve které se Klanění (jak to nazývali) odehrávalo. V 10 minutách se v hale sešlo kolem dvou set “mnichů“. Včerejšího vyvolávání se účastnilo jen šest vyvolených.
„V’are ael al ett kho Ghasta, ta mir, om en be var tol gare sit ger.* Všichni ostatní nás zavrhli, jen Ghasta se nad námi slitoval. Jako každý jiný den, i dnes mu přineseme oběť. Kdo z mých Bratrů chce dnes objetovat?“ řekl Kez, který Klanění “předsedal“.
„Já,“ přihlásil se malý mužík, který v dlouhém hábitu vypadal spíše směšně, ale jeho pohled dával znát, že s ním žádné žerty nejsou.
„Výborně, Mireli“ usmál se Kez, „přiveďte oběť.“
Za dvě minuty se objevili dva chlapíci, kteří mezi sebou vlekli asi 20 letého mladíka, značně zesláblého, ale oděného v luxusní sametové šaty vínově červené barvy prošívané zlatem.
Ten mladík byl Birek. Žil se svými rodiči v nejchudší části D’aehu, zvané Kara**. Jeho rodiče už nemohli pracovat, a tak vydělával na živobytí jen on. Přes den se dřel na pile, zatímco v noci, kdy měl spát a nabírat síly do další práce, psal básně. Rozhodl se, že až jich bude mít dost, zkusí je vydat jako knihu.
Určitě se ptáte, kde sehnal takové šaty, když byl z nejchudší čtvrti. Inu, řekněmě, že Bratři Temnoty na svých obětech nešetřili. Zřejmě si nechtěli rozeštvat jediného boha, který s nimi byl spřažen.
Možná se také divíte, kde Bratři Temnoty našli svoji oběť, když vůbec nevycházeli na světlo. Odpověď je jednoduchá; kdejaký nadšenec do magie, nejčastěji černé, se zajímal o tento spolek, jenž byl veřejným tajemstvím, a chtěl se do něj dostat nebo mu alespoň nějak pomáhat. A vůbec jim při tom nevadilo, že budou muset unášet, ba i zabíjet vlastní lidi.
Birek se chvíli vzpouzel, ale brzy poznal, že je všechna snaha marná. Po posledním zoufalém pokusu se tedy odevzdal svému osudu a tiše čekal konec. Bez jakéhokoliv dalšího zdržování ho položili na zkrvavené prkno, které podle všeho sloužilo jen k tomuto účelu.
„Bratře, obětuj,“ pronesl slavnostně Kez, podávaje Mirelovi překrásně zdobenou dýku z nejtajnějšího materiálu bratrstva. V gerštině se tento materiál nazývá Javir, překlad ale bohužel není možný. Zbraně z Javiru dokáží přeseknout i nejtvrdší kámen a to bez toho, aby se na jejich čepeli objevil jediný zoubek.
„Vím, že už jsi v tomto zkušený, přesto mi naše pravidla přikazují tě poučit. Vezmeš si naši obřadní dýku, rychle přeřízneš vena jugularis externa, popřípadě interna*** a tekoucí krev zachytíš do několika misek. Rozuměl jsi průběhu obřadu a chápeš ho?“
„Rozumím a chápu. Prosím ještě o přinesení misek.“
Zatímco někdo odběhl splnit jeho rozkaz, Birek se zkoušel rozhlížet po místnosti, ale nic neviděl. Přesto ale musel zkusit nějak utéct. Využil toho, že ho nepřivázali a vyskočil z prkna. Zmobilizoval všechny síly a rozběhl se vpřed. Tam ho ale odrazila vlna Bratrů. Rychle vstal a pokud to bylo možno rozeznat, rozběhl se doprava. Věděl, že tu musí být jiný východ, protože i přes tu tmu si všiml, že muž neprocházel řadami “mnichů“. A měl pravdu, jenže nebyl přesně tak, kam běžel. Po několika metrech totiž narazil na zeď a spadl na zem. Bratři se jen tiše smáli, protože věděli, že jim nemůže uniknout. Potichu a pomalu se k němu blížili, jako když se tygr plíží ke své kořisti, připraven zasadit smrtící úder. Pak se ale v bočním východu rozsvítilo světlo. Bratři se tam podrážděne a trochu vylekaně podívali.
„Teď!“ rozlehlo se halou, načež do ní vběhli Gavell s Maratem. Oba drželi v levé ruce lucerny, Marat v pravé ruce normální meč a Gavellova pravá ruka svírala meč s Idagovým Srdcem****.
„Zabij Keze, já si podám Mirela!“ zařval Marat, protože vědel, že tohle jsou dva nejmocnější a nejvýše postavení členové bratrstva.
„Pomozte mi!“ zaznělo najednou jen pár metrů od nich. Gavell hned na místo namířil svoji lucernu a uviděl na zemi ležícího Bireka. Podle vínové barvy poznal, že jde o oběť, a tak rychle udělal dva skoky a postavil ho rovnýma nohama na zem. Vytáhl z pouzdra ještě záložní dýku a podal mu ji se slovy:
„Zvládneš se bránit?“
„Snad.“
Na další otázky už nebyl čas, protože Bratři se už vzpamatovali a přibližovali se ke všem třem mužům. Světlo luceren jim zas tolik nevadilo a Gavell to věděl. Chtěl je jen ukolébat, aby pak mohl vyvolat ničící sílu v podobě mocného světla Idagova Srdce. Počkal, až se k nim přiblíží co nejvíce mnichů a pak pronesl klidným hlasem:
„Er tore vato kara Mote Cori, vot molte var un Pergamus.*****“
Mnichové se při této řeči na chvíli zastavili, což artefaktu poskytlo čas, aby se naplno rozzářil. Přibližně pět sekund po konci Gavellovy prosby už bylo v hale zámku Ulzar jako venku na slunci a světlo svítilo čím dál tím víc. I Gavell, Marat a Birek si museli zakrýt oči, taková to byla záře. Když se je po minutě odvážil Gavell znovu otevřít, zjistil, že asi polovina mnichů leží na zemi s tvářemi jako spálenými od ohně, zatímco druhá polovina se v hrůze zastavila. Oba bratři se rozesmáli. Úsměv jim ale ztuhl na rtech, když za sebou uslyšeli spěšné kroky. Ohlédli se a viděli Keze, který se hned při Gavellově řeči schoval za stojan prkna, který byl tak široký, že by pohodlně ukryl tři skrčené muže.
„Zůstaňte tady a hlídejte, aby za mnou nikdo neběžel!“ křikl Gavell a už se rozběhl za Kezem. Jakmile se dostal ze dveří, odříkal další formuli. Tentokrát se meč rozsvítil jen tak, aby mohl ve tmě vidět. Zatím to nebylo třeba, protože slyšel Kezovy kroky z levé strany, ale raději to stejně udělal. Rychle se pustil za svým nepřítelem. Po pár sekundách se zvuk kroků změnil a stále slábl. Gavell uběhl ještě pár metrů, pak se zastavil a otočil se s mečem o 360 stupňů proti směru hodinových ručiček. Napravo konečně uviděl důvod změny; schody vedoucí dolů. Viděl, že je to jen patnáct schodů, a tak se rozběhl a učinil skok, za který by se nemusel stydět žádný levhart. Podařilo se mu skok ustát a běžel dál dolů. Seběhl asi třicet schodů a narazil do dveří. Rozhlédl se kolem. Nikde žádný jiný možný východ. Rozkopl tedy dveře a vrazil do místnosti. Byly to katakomby Ulzarského zámku.
* „Všichni se pokloňte Ghastovi, našemu pánu, neboť on je ten, kdo nám dává tmu.“ (volně z gerštiny)
** Špinavý (z d’aehského dialektu váríjštiny)
*** Vena jugularis externa – Vnější hrdelní žíla, Vena jugularis interna – Vnitřní hrdelní žíla (z latiny)
**** Meč budu dále nazývat už jen Idagovo srdce.
***** „Znič svým světlem špinavé Bratry Temnoty, nech je hořet v pekle.“ (ze starovárijštiny)