Idagovo srdce – Prolog

     Ve velké kruhové místnosti bez oken byl na zemi nakreslen pentagram. Nad každým z jeho pěti cípů byl rozkročen jeden člověk v tmavém plášti s kapucí. Uprostřed tohoto kruhu, který vytvořili, stál muž, který zvučným hlasem předčítal z knihy:

„Ó, ty, jenž pocházíš z temnoty, ty, jenž pohrdáš světlem, vrať se a dokonči své dilo. Ty, jehož jméno je Rhan, Bratři Temnoty tě prosí, aby ses vrátil a sežehl ohněm všechny ty, jenž dlí na světle. Rhan!“

Poslední slovo zaznělo ze všech úst. Bratři udělali dva kroky dozadu a nechali vyjít mluvčího. Věděli už, co se bude dít, nebo spíše co by se mělo dít. Mohli věřit jen knize, protože nikdo z nich tohle dřív nezažil. Ale nebáli se. Své knize byli úplně (až slepě) oddaní a věřili jí na slovo.

     Když mluvčí vyšel z pentagramu, ozvalo se za ním syčení a bílá křída, jíž byl pentagram nakreslen, začínala rudnout. Za chvíli – nebylo pochyb – se změnila v krev.

„Děkujeme ti, mocný Rhane, že nás, a hlavně ty, které žijí na světle, poctíš svou návštěvou.“ řekl se sotva znatelným úsměvem Bratr.

Tu se jakoby ze země ozvalo:

„Znáš mé jméno, ale já neznám tvé. Řekni mi ho a snad ti pomohu.“

„Jmenuji se Kez.“

Chvíli bylo ticho.

„Budiž tedy tma, Bratři,“ řekl pak konečně pomalu Rhan a rozesmál se.

„Budiž tedy tma,“ opakovali muži.

Pak se pentagram vrátil do původního stavu. Bylo jasné, že už se nebude nic dít, a tak se muži po náročné noci rozešli do svých pokojů.

      Nechme teď dění na Ulzaru stranou, protože celý zámek spí, a raději se přesuňme do tmou pohlcených ulic D’aehu, kterými se prohání ostrý, studený vítr, jenž přehlušuje zvuk dvou párů těžkých bot dopadajicích na kamennou dlažbu, zčásti pokrytou sněhem.

„Myslíš si, že tohle opravdu vyjde?“ zeptal se pochybovačně jeden ze dvou pozdních chodců.

„Nemyslím nic, ale doufám v to. Je to naše jediná naděje.“ odpověděl mu vysoký muž s černým kloboukem a dlouhým zimním kabátem.

Po tomto krátkém rozhovoru pokračovali v chůzi mlčky, až konečně došli před jeden dům, který, na rozdíl od všech ostatních, byl osvětlen plynovou lampou, a ne loučemi. Dlouhán vytáhl z kapsy kabátu kartu a vtiskl ji do otvoru v opravdu tlustých dveřích. Jak se ukázalo, dveře byly tak tlusté, protože uvnitř byly duté a ukrývaly mechanismus na skenování sítnice. Na celém světě byl tohle jediný kousek a nikdo kromě třech lidí o něm nevěděl. Kromě našich dvou druhů, jejichž vzájemná podoba dávala znát, že jsou to bratři, to byl majitel domu, do kterého vcházeli. Muž, který předtím pochyboval o zdaru plánu, si stoupl ke skeneru. Z mechanismu vyrazilo ostré červené světýlko a začalo se pohybovat po jeho oku. Trvalo to asi pět sekund, pak zezelenalo, pomalu přestávalo svítit, až nakonec úplně zhaslo. Dveře se s mírným cvaknutím odemkly.

     Oba muži vešli dovnitř, kde už na ně čekal Gormat, majitel tohoto domu a jeho skvělého zařízení, technik, kovář, malíř, hudebník, holič a vůbec takový všeuměl.

Gormat byl vysoký, hubený chlapík. Měl dlouhou, osmahlou tvář, na které mu rostl tmavě hnědý pěstěný plnovous. Vlasy si vždy stříhal nakrátko. Byl tak trochu mrzout, ale pokaždé, když sehnal někoho, kdo mu za jeho práci dobře zaplatil, rozveselil se.

„Nazdar, chlapci,“ přivítal je Gormat.

„Buď zdráv. Přišli jsme si jen pro meč, nemáme moc času,“ řekl chvatně vysoký muž.

„To chápu, to chápu… Ale stejně tě musím varovat, ten meč má nesmírnou sílu. Ten artefakt, co jste mi přinesli, a který jsem zakoval přímo sem,“ řekl, vzal svůj výrobek do ruky a poklepal na začátek rukojeti, „je tak silný, že ho neovládne jen tak někdo. Musím se tě tedy zeptat, jsi si jist, že to dokážeš?“

„Ano, jsem si jist. Ten artefakt se jmenuje Idagovo Srdce a je to rodinné dědictví. Náš otec Jahed nám ho daroval se slovy: ,Ty a tvůj bratr jste jediní, kdo ho dokážete ovládnout. Použijte ho jen v nejhorším případě. Slibte mi to.´ A tak jsme mu to tedy slíbili. A teď podle nás nadešel čas.“

„Dobře, vezmětě si tedy váš meč. Gavelli, Marate,“ řekl Gormat a podal meč dlouhánovi, „teď držíte ve svých rukou pravděpodobně jednu z nejcennějších a nejmocnějších věcí na světě.“

„Děkujeme ti, Gorme. Pojď, bratře,“ obrátil se Gavell k Maratovi, „we have a world to save^*.“

„Co jsi to říkal?“ ptal se Gormat.

„Ale nic, jen taková naše společná rodinná řeč…“

      Teď, když už znáte jména obou bratrů, je na čase, abyste si mohli představit, jak vlastně vypadali. Gavell, starší ze sourozenců, byl, jak už jste se dozvěděli, vysoký, hubený muž. Vždy si nechával strniště, ale nikdy ho nenechal dorůst do větších rozměrů. Rád nosil teplé zimní oblečení i v létě, díky čemuž často vypadal směšně, ale i když za ním křičely děti, že vypadá jako mědved, nevadilo mu to.

     Marat naopak od Gavella nesnášel vousy, a tak chodil vždy čistě oholený. Byl cholerik a neměl rád zimu a cokoliv, co s ní bylo spojené, nebo mu tak připadalo, a proto chodil i v zimě jen v lehkých šatech, ve kterých by polovina lidí snad umrzla.

     „Co budeme dělat teď? Máš vůbec nějaký plán?“ zeptal se Marat svého bratra.

„Plán? Na co plán? Prostě tam vlítneme a pustíme jim tam trochu světla. Tím to skončíme.“ usmál se Gavell.

„Ale jsme jen dva.“ namítl Marat.

„Zapomněl jsi snad na to, co je tady?“ poklepal Gavell na rukojeť meče, „Zapomněl jsi, co všechno může dělat?“

„Promiň, prostě mi to nedošlo.“

„Tak příště zapoj mozek. A pojď rychle, musíme se na Ulzar dostat ještě před úsvitem…“