Zvonivý smích proťal ticho jinak upjaté a tiché nemocniční místnosti. Samozřejmě jsem se zasmála já, kdo jiný by se taky smál na takovém místě. „Můžu se zeptat, co vám přijde k smíchu?“ otázala se s podmračeným výrazem sestra, která do té doby seděla u stolu a mé existenci nevěnovala žádnou velkou pozornost. „Mimochodem místo toho nemístného vtipkování mi radši ukažte průkaz pojištěnce a vyplňte tento formulář,“ ozvala se ještě nepříjemněji sestra a podávala mi do rukou papír a propisku. Vizitka mi prozradila, že ona nepříjemná osoba se jmenuje Mary. Několikrát jsem zacvakala propiskou, ale Mary udělala tak nesouhlasný obličej, že jsem radši sklopila oči k formuláři. Jméno Katelin Hopsová a datum narození 8.8.1994 bylo tak jediné, co si pamatuju z hlavy. Kvůli hlavě tu teď vlastně sedím.
Abyste pochopili, jsem v čekárně neurologického oddělení a čekám, až na mě přijde řada na vyšetření EEG. Ten počáteční smích, který vyprovokoval sestru, patřil mému odrazu v zrcadle. Na hlavě už totiž mám čepičku, do které už se pouze zapojí drátky, a musím říct, že vypadám více komicky než kdy jindy. V tuhle chvíli mě už smích ovšem přešel a přemýšlím, co by se stalo, kdyby i přesto, že očekávám dobrý výsledek, nakonec byl špatný. Vlastně vůbec nevím, co bych dělala. Už asi posté se v duchu vracím ke vzpomínkám na dobu a události, kvůli kterým tu teď jsem.
Za to, že jsem tady, vděčím genetice. Moje mamča měla nádor na mozku a dlouho s ním bojovala. Naštěstí je to bojovnice a zvládla vyhrát. Z mých vzpomínek si dobu, kdy byla v nemocnici, pamatuju jako období zmatku a plné stesku. Tenkrát mi bylo 7 a v sedmi člověk na všechno kolem rodičů kouká ještě úplně jinýma očima. Do teď před sebou vidím oranžové desky sešitu, do kterého jsem jí zapisovala každičkou událost každého svého dne, aby mámě nic neuteklo po celé 2 měsíce, co tam byla. Nerada na to vzpomínám a proto i teď o tom nechci moc dlouho mluvit. Navíc dědičnost samotná by mě sem nedostala, ale protože gynekoložka je toho názoru, že pokud budou výsledky špatné, tak by mě antikoncepce mohla zabít, nic jsem nenamítala proti tomu, přetrpět zde pár minut. O výsledcích ani na vteřinu neváhám. Dopadnou dobře, jak jinak taky. To, že mě občas bolí hlava je buď z únavy nebo stresu, s nádorem to nemá co dělat.
Konečně na mě došla řada. Vcházím do malinké místnosti s postelí a přístrojem ze kterého visí spousta drátků. Mě už dobře známá sestra mě přivedla až k samotnému přístroji a vybídla mě, abych se posadila na jedinou židli, která se v místnosti nacházela. Do komické čepičky, která pokrývala celou hlavu, zastrkávala jeden drátek po druhém. „Tak hotovo, teď si jen lehněte a dělejte, co vám řeknu. Nezapomeňte, že jakákoli chyba ovlivní výsledek vyšetření.“ řekla sestra, když byl poslední drátek na svém místě.
S polohou ležmo na mě přišla závrať ze strachu. Jen jako z dálky jsem slyšela pokyny sestry o zavírání a otevírání očí a podobných úkonů. Byla jsem vystrašená jako nikdy, i když do teď jsem byla naprosto klidná. Sestra na změnu mé psychiky absolutně nereagovala a nerušeně mi dávala další a další pokyny. Po nekonečně dlouhých deseti minutách jsem konečně mohla vstát a zbavit se toho všeho na mé hlavě. Už jen pár vět na konec, pozítří si zavolejte a konečně jsem mohla to místo opustit. Teď už je přetrpět to čekání.
Poprvé jsem byla ráda, že bydlím v podstatě až za městem. Provětrat si hlavu cestou domů bylo uklidňující a já se sluchátky v uších přestala na všechno myslet. Šla jsem přes město jako bych tu byla poprvé. Prohlížela jsem si domy okolo sebe a v parku každý strom a byla až fascinovaná tím, kolika věcí jsem si za celý život nevšimla. Když jsem prošla kolem zamilovaného páru sedícího na lavičce, tak jsem se musela pousmát. Já bych tam taky ráda seděla místo toho, abych čekala na výsledky vyšetření, které mi může změnit život.
Večer, když jsem si se svou oblíbenou knížkou vlezla do postele, jsem v hlavě měla jenom otázku, jestli to dopadne dobře a deset stran mi jen proletělo hlavou, takže jsem je musela číst znovu. Když mi smysl řádek unikl i podruhé, tak jsem to s knížkou vzdala a zhlasla si lampičku. Spánek nepřicházel celé hodiny a já jen ležela a přemýšlela nad tím vším kolem mě. Přemýšlela jsem o tom, jak všechny ty „problémy“ co jsem řešila do teď, byly jen malichernosti, že tohle je skutečný problém, který se snad jednoduše vyřeší.
Budík mě zastihl nepřipravenou. Spala jsem pár hodin a vstát a jít do školy bylo to poslední, co si moje unavené tělo přálo. S námahou jsem se zvedla z postele a zabalená do deky jsem se došourala do kuchyně, kde jsem si udělala silné kafe. To mě aspoň trošku postavilo na nohy. Ve sprše už jsem zase byla ve své kůži a říkala si, že ten stres je zbytečný. Když jsem vyrazila do školy, tak už jsem se svojí ustrašenosti pomalu začala smát.
Prvních pár hodin ve škole proběhlo stejně nudně jako vždy. Jenže pak se moje hlava začala ozývat. Rozbolela mě tak, že jsem jen ležela na lavici a učitelé dělali, že tam nejsem. V tu chvíli jsem se vrátila tam, kde jsem byla v noci a tušila, že to vyšetření vůbec nemusí dopadnout tak dobře, jak jsem si myslela. Malý kousek mě, utěšoval ten druhý a větší, že je to jen z nevyspalosti a velkého stresu. Naštěstí po obědě bolest ustoupila a na odpolední vyučování jsem šla docela v pohodě. Myslí jsem ale byla daleko, rozhodně ne ve třídě plné lidí. Fyzikář ten fakt zjistil taky, ale radost z toho, že ho vůbec neposlouchám, překvapivě neměl.
Doma se můj psychický stav vůbec nezměnil. Seděla jsem a dívala se z okna. Rodina kolem mě chodila po špičkách, jen občas mi do pokoje přinesli něco k snědku nebo se jen zeptali, jak na tom jsem. Po čase nechali i toho, protože když mě uviděli, tak jim můj stav došel i bez otázek. Ať jsem se snažila jakkoli, tak jsem otázku vyšetření nedokázala pustit z hlavy. Možná jsem byla až posedlá myšlenkou na to, že to dopadne špatně a co pak dál budu dělat.
V mých představách jsem se viděla na operačním sále s oholenou lebkou a nade mnou se sklání aspoň pět doktorů. Možná, že se nebojím tmy ani pavouků, ale čeho se opravdu bojím, je smrt a bylo mi jasné, že jestli to skončí špatně, tak se jí přiblížím víc, než kdykoli předtím. Samotná operace by mi dávala minimální šance na přežití a nejít na ni je jako žít v loterii, buď zemřeš dnes, nebo později, podle toho jaký los budeš mít.
Černé myšlenky na smrt mi létaly hlavou tam a zpátky, ale zbavit se jich bylo nemožné, tak jsem tu snahu vzdala. Po nějaké době jsem upadla do stavu, kdy mi bylo všechno jedno. Odevzdala jsem se osudu. S přibývajícím časem, ve kterém jsem ani na minutu nezamhouřila oko, se můj strach měnil v smíření s osudem. V tomhle zvláštním stavu jsem se konečně probojovala do blahodárného spánku.
Vzbudila jsem se s bolestným píchnutím u žaludku. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že mám ještě dvě hodiny, než budu moc zavolat pro výsledky. Jenže co jsou dvě hodiny oproti dvoum bezesným nocím? Ručičky na hodinách ten den obíhaly daleko pomaleji než jindy. Snažila jsem se zabavovat čtením nebo malováním, jenže to nešlo, po chvilce jsem se přistihla, že jen koukám dopředu a v duchu počítám, kolik času mi ještě zbývá.
Konečně jsem se dočkala, jenže najednou jsem si vůbec nebyla jistá, jestli tam chci hned zavolat. Zděsila jsem se toho, co mi bude řečeno. Mobil na mě blikal a já ho položila ze strachu, co se dozvím. Po chvíli přemýšlení, že všechno je lepší než nejistota jsem se konečně odhodlala.
„Dobrý den, oddělení neurologie u telefonu sestra Mary.“ zase ona pomyslela jsem si než jsem odpověděla. „Volám kvůli výsledkům EEG, Katelin Hopsová.“ vyrazila jsem ze sebe, až jsem se bála, že Mary neměla žádnou šanci mi rozumět. „Mám pro vás v podstatě dobrou zprávu, nález není špatný, ale není úplně v pořádku, po čase budete muset na vyšetření znova. Pro vás to znamená, že víte jen to, že v tuto chvíli vám nic vážného nehrozí.“ řekla Mary a já slyšela, jak je i pro ni těžké sdělovat ty nepříliš dobré zprávy, i když je jako dobré označuje. „Takže pokud tomu rozumím správně, je tam něco malého a my nevíme, jestli to bude růst?“ zeptala jsem se zničeně. „Ano, v podstatě máte pravdu a teď mě omluvte, mám další hovor. Nashledanou.“ a pak už se ozvalo jen tůtání telefonu. Ani jsem jí nestihla odpovědět.
Položila jsem telefon na stůl a posadila se. Bylo nutné si všechno přerovnat v hlavě. V podstatě mám teď jedinou naději a to tu, že nádor je malinký a malinkým zůstane. Tahle informace byla pro mě moc a já ucítila slzy na tvářích. Pak jsem si ale řekla dost. Jak řekla ta nepříjemná sestra, je to pro mě v podstatě dobrá zpráva, protože teď v tuhle chvíli je to ve stavu, kdy mi nehrozí nebezpečí a to je hlavní.
Došla jsem do kuchyně a uvařila si čaj. Sedla jsem si na gauč a pustila televizi, jako by to byl obyčejný den a v duchu si pořád opakovala, že i když si nejsem jistá tím, že jednoho dne díky nádoru nezemřu, tak přesto díky němu budu žít každý den tak, jako kdyby měl být ten poslední.