V naší vesnici právě probíhala každoroční slavnost. Přišli lidi z okolních vesnic a všichni se bavili. Všichni kromě mě. Mně už to lezlo krkem. Teď se všichni radují, pivo teče proudem, ale pak to skončí a bude zase jen práce a práce. Ne že bych proti práci něco měl, ale pracovat v tom lese mě děsí. Chvílema mám pocit, jako by nás někdo sledoval, ale vždy když se otočím, nic tam není. Nikdo to až na mě necítí. Nic jiného dělat nemohu kvůli rodinné tradici. Navíc to bylo otcovo přání na smrtelné posteli, pokračovat v této rodinné tradici. Tenhle život má ale i svoje dobré stránky. Jednou z nich a nejspíš hlavní z nich je Helen. Poprvé jsem ji poznal před třemi lety na stejné slavnosti jako dnes. Hned na první pohled jsme oba poznali, že k sobě patříme. Není dokonalá, ale to co postrádá na vzhledu, vynahradí na své osobnosti. Nepotkáte přívětivějšího člověka než Helen. Před rokem se nám narodila dcera Annabel. Jméno jsme ji dali po mé matce, která zemřela při porodu mého bratra. Otec se pak už nikdy neoženil. S Dylanem jsem nikdy nevycházel špatně, je to ten správný přítel, kterého potřebujete do těžkých chvil. Každým rokem jsme se vydávali s Dylanem k hrobu našich rodičů do lesa. Vlastně by mě zajímalo, proč jsme zvolili tohle umístění, ale je to snad jediné místo v lese, kde se ničeho nebojím. Helen o tom samozřejmě ví, kolikrát tam semnou byla, ale nikdy nešla v den slavnosti.
Začalo se stmívat a slavnost začala nabírat na obrátkách. S Helen jsem se rozloučil. Políbil jsem ji a pohladil spící Annabel. Při mém dotyku sebou mírně zavrtěla, ale spala dál.
,, Dylane ? “ zeptal jsem se bratra, který se opíral o náš dům. Podíval se na mě a přišel blíž.
,, Je tomu zase o rok víc. Chybí ti otec? “ Náš otec totiž nezemřel tak úplně přirozeně. Našel ho Dylan kousek od lesa s ránou na krku. Nejspíš ho musel pokousat vkl, nebo něco takového. Jeho smrt nesl těžce, pořád si dával za vinu, že měl jít ten den s ním do lesa, ale zaspal a otec ho nechal doma. Pokud to byla něčí vina tak moje. Jistě, byl jsem s dívkou, jejíž jméno si už ani nepamatuju, ale když se zapřemýšlím nad tím, že by otec nemusel umřít nebýt mého chtíče. Tahle myšlenka mi rve srdce ještě doteď. Helen jsem nic neřekl, ne kvůli tomu, že bych nechtěl mluvit o té dívce, pro to by snad měla pochopení, ale chtěla by mi to vymluvit z hlavy a to já nechtěl.
,, Jasně že chybí, co je to za blbou otázku. Tobě snad ne?“ odpověděl a vydal se na cestu k lesu. Chvíli jsem ho nechal být a pak jsem se mu omluvil, ale on se nezlobil. Nebo to dobře skrýval. Přeběhl mi mráz po zádech když jsme vstoupili do lesa. Nikdo to tu neměl nijak rád. V minulém století sem přitáhli vojáci, vzali ženy a děti z vesnice a pustili je do lesa, jako nějakou lovnou zvěř. Jako by toho nebylo málo, podle příběhu se vojáci už nikdy z lesa nevrátili. Mrtvoly vesničanů nikdy nikdo nenašel. Vojáků taky ne. Až na jednoho, a z toho moc nezbylo. Byl bílý jako stěna a měl ošklivě poraněný krk. Ale to jsou všechno jen pohádky.
,, Byla taková tma, když jsme sem přišli, Dylane? “ zeptal jsem se a chvíli jsem musel hledat obrys jeho těla.
,, Nevím, nelíbí se mi to tu, pojď přidáme do kroku. “ řekl Dylan a já souhlasně pokývl hlavou, i když nevím k čemu. Dorazili jsme k hrobům našich rodičů. Byla to překrásná práce. Hrob byl z mramoru, byla tady spousta kytek a svíček. Přémýšlel jsem nad tím, co by se stalo, kdyby zafoukal vítr a plamínek ze svíčky by se proměnil v plamen, který by spolikal půlku lesa. Z mých myšlenek mě vytrhl náhlý závan větru a zhasnutí jedné svíčky. Bylo to zvláštní. Tak zvláštní, že mi z toho naběhla husí kůže. Dylan to pocítil taky, protože se na mě nervozně podíval. Něco bylo špatně, chtěl jsem být zpět u Helen a Annabel. Neřekli jsme to nahlas, ale vydali jsme se na cestu zpět. Můžeme se sem vrátit zítra. Z nějakého důvodu jsme přidali do kroku. ,, Slyšíš to? “ zeptal jsem se Dylana, abych se ujistil, jestli se mi to nezdá. ,, Nic není slyšet, já vím, je to zvláštní, je tu moc ticho. “ odpověděl mi a já dostal ještě větší strach. Bylo mi dvacetpět a bojím se jak malej kluk, paráda. Nemuseli jsme ani vystoupit z lesa a už jsme viděli, že něco není v pořádku. Vesnice byla v plamenech. Lidé křičeli, někteří leželi na zemi, jakoby byli mrtví. Jak jsem později zjistil, skutečně mrtví byli.
Musel jsem se okamžitě dostat domů, měl jsem potřebu chránit svoji rodinu, svou ženu a dceru, bratra taky samozřejmě, ale ten nebyl tak zranitelný. Než jsem doběhl domů, nějak se mu podařilo sehnat dva meče. Vběhl jsem do naši ložnice, a to co jsem uviděl, mě srazilo na kolena. Mrtví. Oba mrtví. Brečel jsem ještě dlouhou dobu potom, co mě Dylan obejmul.
,, Co za netvora neušetří ani život dítětě proboha? A Helen. Ach ten její výraz v tváři, já nevím co budu dělat Dylane. “
,, Musíme zůstat spolu, a pomstít tvou rodinu, ať je to co je to. Truchlit můžeš potom, je tu spousta životů, které se ještě dají zachránit, pojď. “ řekl Dylan a já ho chtěl probodnout mečem, ale on to myslel dobře, pomohlo to, alespoň na chvíli. Přikryl jsem těla prostěradlem, které ihned nabralo červený odstín. Bylo mi na zvracení. Oba měli zranění na krku, nejspíš se museli o něco škrábnout. Vyšli jsme ven a hledali jsme, kde bychom mohli pomoct. Podíval jsem se kde hoří nejbližší dům a pak se podíval na náš. Na střeše stál nějaký muž. Proč tam stál netuším, možná tam ani nebyl, protože najednou stál předemnou.
,, Dylane “ chtěl jsem varovat svého bratra který si ho nevšiml, ale bylo pozdě. Muž se na mě vrhl a já nedokázal nijak zareagovat. Povalil mě a já se nemohl pohnout. Stejnou věc udělal bratrovi, a jako hadrového panáka ho přitáhl vedle mě. Mohl jsem se jen dívat, nic víc. V jeho očích jsem viděl výsměch a pohrdání.
,, Vaše vesnice je vskutku dobrým lovem. Předpokládám, že ti uvnitř byla tvoje rodina. Ani se nebránili. Ta malá holka dokonce spala, bylo to jako vzít dítěti bonbon. Docela výstižné nemyslíš? “ řekl ledovým hlasem a já na něj chtěl zařvat, probodnout ho a provést mu všelijaké věci, jenže to nešlo, zmohl jsem se jen na pár slz.
,, Teď své dílo dokonám. “ řekl a já očekával smrt. Konečné vysvobození. Doufal jsem, že to nebude moc bolet. Myslel jsem na Helen a na Annabel. Na Dylana. Pak nebylo nic, vůbec nic.