Fantazie nám propůjčuje úžasnou schopnost dělat z věcí naprosto běžných něco mimořádného. Například pootočení Země kolem své osy nám dovoluje ponořit se do temnoty. Jen to, že slunce zmizelo za obzorem a zanechalo za sebou temnotu, nám dovoluje povolit uzdu představivosti, zasnít se a přimyslet k tomuto ději čarovné pozlátko neobyčejnosti. Jako jediní na tomto světě vzhlédneme k nebesům z jiného důvodu, než ustrašená myš děsící se pařátů opeřeného dravce. Vzhlédneme k nekonečnu. Ke hvězdám a měsíci. A opět se projeví lidskost. V něčem, už tak dokonalém, hledáme odkaz na nás samotné. Hrdiny v souhvězdích, bohy ve hvězdách. Toužíme být výjimečnými, věčnými. A tak využijeme své představivosti.
Noc je plná zázraků. Ať už je to noc městská, nebo přírodní. Vše ztemní, vše je trošku jiné, strašidelnější. Bojíme se neznáma, své vlastní neznalosti. A v temnotě je neznáma spousta. Třeba je to dáno vzpomínkami našich prapředků, zírajících do jeskyně zahalené temnotou, z níž se ozývá zlověstné vrčení.
Říká se, že tmy se bát nemusíme, že v ní není nic, co by nebylo na světle. Jenže to není pravda. V noci se probouzí věci, které jsou ve dne skryté. Plíží se temnotou, kradou se ke svému cíli, aby jej uchvátily. Jednou z těchto věcí je právě fantazie. Kreslí černou tuší do ještě černější temnoty obrysy, které neexistují. Pohybuje větvovím stromů nečekaně a nepřirozeně. Vyluzuje zvuk kroků v prázdném domě. Spojuje zářivými čarami hvězdy do postavy Oriona, do tvaru labutě i vozíku. Maluje tvář na Měsíc, daruje jemu i jeho zářivým společnicím magickou moc, ověnčuje jej bájemi a sněním. A dává nám sny.
Noc je čas strachu, údivu i dobrodružství. Čas, kdy je třeba překonat sama sebe a předvést se. Kolik zkoušek odvahy či dospělosti je spojeno s nocí, temnotou a neznámem?
Ten pocit, když s bušícím srdcem, které přehlušuje váš dech i šelest větru, ale ponechává dost prostoru pro tajemné praskání větviček v lese, který je najednou zlověstnější, temnější. Stromy jsou vyšší. A vy stojíte zády k mýtince s plápolajícím ohněm, který vytváří kruh světla, kruh bezpečí. Od ohně se ozývají veselé hlasy vašich kamarádů. Zíráte do neznáma a ve vás svádí boj zvědavost a strach.
Poté uděláte první krok do skutečné noci. Protože pokud už stojíte na hranici mezi světlem a temnotou, neznámem a bezpečím, pokud jste se k ní vydali… Ve chvíli, kdy jste se záměrně otočili zády k ohni, s myšlenkou na noc, bylo rozhodnuto.
Pak, když podvědomě našlapujete opatrněji, ve snaze nadělat co nejméně hluku, se vám hlavou honí roztodivné myšlenky a mísí se s pocity nadšení, strachu a neutuchající zvídavosti. Všechny vaše smysly jakoby zbystří. Zdá se vám, že vidíte ostřeji a slyšíte lépe. Že cítíte neobvyklé vůně. Jdete dál, neznámo kam, hlasy přátel a světlo ohně se ztrácí za námi, ocitáte se v tichu. Až na to, že vaše představy oživují noc. Zavrčení? Pohyb? Co je to?
Stejně jdete dál. Máte slabý pocit, že už není cesty zpět. Z oblohy se k vám záře hvězd a měsíce přes větve dostává obtížně a vytváří okolo vás mozaiku světla a stínů.
Poté se ocitnete na další mýtině. V tu chvíli víte, že jít dál už není třeba. To, co jste hledali, i když jste to nevěděli, je přímo před vámi. Opět stojíte ve světle. Ovšem nyní je to světlo přízračné. Světlo odjinud, z oblohy.
Přejdete do středu paloučku, zakloníte hlavu a zíráte. Dovede vás k tomu snění, zvědavost a krása noci někde mimo dosah působnosti lidí. Nevíte, jak dlouho stojíte, nevíte, kde přesně jste. Je noc. Kolem může být cokoliv. Je noc.
Zírejte, dámy a pánové. Zírejte do noci a do temnoty. Protože tam jsou vaše sny. I noční můry. A až se na to budete cítit, udělejte krok. A pak další.