Křídla

Kdybych měl křídla… Asi nejstarší, nebo přinejmenším jedna z nejstarších tužeb lidstva. Touha po svobodě, po pocitu volnosti a pohledu na zemi pod sebou. Vznést se k oblakům, přiblížit se ke hvězdám a ke svým bohům. Každičký příslušník každého národa o létání přinejmenším jednou snil. A stejně tak i já.

Snil jsem o rychlosti, o svistotu větru v mých uších, o vrcholcích hor na dosah ruky. O hranici mezi světlem a tmou, jak slunce stoupá nad obzor a zahání noc v jejich nekonečném závodu. O malinkých městech, která jsou ve skutečnosti tak velká, že nad tím člověk až ztratí dech v úžasu nad věcmi, které sám dokázal stvořit.

A přitom by si nevšiml vší té dokonalosti, která se válí kolem. Neviděl by zdánlivě nekonečné oceány. Ani lesy. Ani hory, na jejichž úbočích se třpytí sníh, jehož každičká složka, každá malinká vločka, je sama od sebe, jen tak, úplně odlišná od všech ostatních.

Lidé vždy toužili dosáhnout něčeho víc. Dojít dál, vidět víc. To nás ostatně dělá lidmi. A létání bylo, je a bude něco, po čem každý prahne právě proto. Vystoupat nad krajinu, vidět co nejvíc a odletět, kam jen naše srdce a mysl ráčí. Tedy dokud se nesmíříme s tím, že křídla mít nebudeme.

Kdybych měl křídla, létal bych. Kam? Nevím. Možná, že už jsem se smířil. Možná už bych nevěděl, co si s křídly počít. Možná už je pro mě příliš pozdě o takových věcech uvažovat. Ale i tak jsem popsal celý list. Ta touha se může skrýt, ale nezmizí.

Kdybych měl křídla… Létal bych. Svobodně. Za světlem.