Veronica a Richard absolvovali dlouhou cestu letadlem. Po třech hodinách stálého popíjení a pozorování letní oblohy byli v Paříži. Cestu do města dostali jako svatební dar a tudíž bylo jasnou volbou, strávit tu líbánky. Od svatby neuběhl ani den.
Po až příliš zdlouhavých formalitách na letišti, nastoupili do taxíku a nechali se odvést do hotelu Meliá Royal Alma Boutique Hotel na slavné Champs-Élysées v blízkosti Seiny. Okolí bylo úchvatné, místní architektura zdobena stromy, květinami a spoustou dalších přírodnin. Kulturní zvyky a pouliční umění vábilo vůní něčeho vznešeného. Veronica tu vůni pocítila ihned, Richard se jen těšil na měkou postel a alespoň pěti hodinnový spánek. Den před obřadem podstoupil test své věrnosti vůči Veronice, když mu přátelé přichystali rozlučku se svobodou v doprovodu mnoha striptérek. Byl věrný a nechal veškerou zábavu pro kamarády. Bohužel byl i hodně věrný alkoholu, celou oslavu propil a dopřál si jen tři hodiny spánku. Ráno se probudil s kocovinou a když se jej kněz optal, zda-li si bere přítomnou nevěstu, jen steží dokázal zamumlat něco jako „jo.“, načež se mu všichni zasmáli a Veronica se opět mohla propadnout hanbou.
Teď už byli usmíření a vychutnávali si rekordní tepla tohoto ročního období. Ridič zastavil před malou, leč velkolepě působící budovou a naůčtoval si čtyřicet euro. Richard mu je podal a vystoupil. Ze dveří hotelu přistoupil jakýsi muž v červeném saku a černých kalhotách a pobral jim veškerá zavazadla. Společně vešli.
Hotel byl vkusně zařízený a sliboval vysněný odpočinek. Rychle se zapsali a nechali se odvést do svého apartmá, kde bylo přichystáno šampaňské a dvě sklenice s blahopřáním pro novomanželé. Richard se okamžitě uvelebil na postel a pocítil únavu.
„Doufám, že se nechystáš spát zlato?“ zeptala se chotě Veronica.
„Miláčku, jsem hrozně unavený. Potřeboval bych si na chvíli zdřímnout.“
Veronica vypadala sklamaně. „A co naše svatební noc?“
„Neboj se, však máme spoustu času.“ uklidňoval ji Richard. „Na chvíli si zdřímnu a pak budeme slavit.“ ubezpečil ji.
„Dobrá, půjdu se zatím rozhlédnou po okolí.“ políbila ho letmo na rty a šla se převléknout. Krátké, červené šaty povzbudili její ženské přednosti. Navoněla se parfémem a vrátila se zpět do ložnice. Richard už spal. V oblečení, v botech. Už jí to nepřipadalo směšné jako dříve. Obuv mu ponechala a v tichosti zabouchla dveře.
***
Seděla na mostě Pont Royale a hleděla na zamilované páry. Bylo ji trochu smutno. Poblíž posedával jeden mladík, byl vysoký, snědý a zářivě bílí úsměv ji okouzlil, jako vše co tu doposud spatřil. V pozadí dokonalé kulisy viděla Eiffelovu věž a radostně se usmála.
„Bonjour Mademoiselle“ zastavil se u ní mladík a usmíval se. Bez jakéhokoliv zaváhání si přiložil dvě cigarety do úst, zapálil je a jednu ji podal. Úsměv mu opětovala a zlehka si potáhla cigaretového kouře.
„Je suis Veronica.“ natáhla mu pravici a hleděla mu do neuvěřitelně světle hnědých očí. V mžiku ji stisk opětoval a uchopil ji oběma rukama.
„Vous êtes belle.“ mrkl na ni a pustil ji pravici. Veronica stála jako omámená a nevěřila, že ji tohle řekl. Francouzky uměla vcelku obstojně.
„Que si nous allions quelque part. Mon nom est Fabrice.“ kývnul hlavou k blízké kavárně.
„Pourquoi ne pas.“ odpověděla souhlasně.
Kavárna se jmenovala LA FREGATE. Číšník je posadil k malému stolku a podal jim nápojový i jídelní lístek. Veronica se cítila dobře. Fabrice byl příjemný a okouzlující společník. Obědnal láhev bílého vína a oběma nalil.
„En bonne santé.“ pozvedl číši, přiťukl si a napil se.
Posedávali dlouho. Hodně toho vypili. Veronica se cítila čím dál tím v lepším rozpoložení. Musela si odskočit na toaletu.
„Excusez-moi s’il vous plaît.“ omluvila se slušně a opustila stůl. Na toaletě si opláchla obličej a zjístila, že má vlhké kalhotky. Vážně už potřebovala tu svatební noc. Jenomže Richard spal.
„Pane bože!“ pomyslela si. Rychle si kalhotky sundala a rozhodla se strávit zbytek dne bez nich. V tom uslyšela vrzání dveří a kroky přibližující se postavy. Byl to Fabrice. Hleděl na ni chtíčem. Přistoupil blíže a uchopil ji za zadek, pevně stiskl a ucítil jak se ji podlomila kolena. Začal ji vášnivě líbat. Nebránila se. Chtěla to stejně moc, jako on. Stékal z ní pot. Fabrice zjístil že je bez spodního prádla. Levou rukou ji uchopil prso, druhou ji zajel do rozkroku. Vzdychala jako o život. V rychlosti mu rozepla poklopec a pomohla mu zasunout.
„Dieu!“ brala boží jméno nadarmo. „je suis marié.“ sténala, zatímco Fabrice přirážel a líbal ji na krku. Francouzi byli vážně dobří milenci.
„je vais!“ zakřičela mu do ucha. Začala se svíjet, dokud nenastala vytoužená slast.
„Pane bože!“ řekla mateřštinou a rychle mu popadla přirození, aby mu dopřála rozkoš také. Líbilo se jí to. Byla celá od bílé tekutiny. Pomohl ji to setřít ubrousky. V tichosti se rozloučili, Fabrice zaplatil a rozešli se každý svými směry. Při odchodu na ni ještě Fabrice stihnul zakřičet.: „serez toujours en mesure d’avoir à Paris“. Jen se usmála.
Vrátila se zpět na pokoj. Richard ještě spal. Kvapem si dala sprchu a jen v ručníku přišla k posteli. Zadívala se na něj. Byl tak roztomilí, když spal. Neudělala žádnou chybu, tím si byla jistá. Svatba bylo to nejlepší, co ji mohlo potkat. Sundala mu boty s nohou a položila je k posteli. Políbila jej na čelo a lehla si nahá vedle něj. Zapálila si lahodnou cigaretu, nalila sklenku šampaňského a nevině se usmívala.
Potáhla si z cigarety a v tichosti mu zašeptala do ucha. „Vždycky budu moct mít Paříž.“