Mnoho uderů, které padly vedle I.

Jeho krev se mi rozpleskla na čele. Natekla mi do tlamy, byla
sladká a teplá. Na černých šupinách ani nebyla vidět, jen se pableskovala ve
vycházejícím slunci. Žluto červené oči se mi zaleskly a vtekla do nich krev.
Byla příjemná. Nečekal bych to. Proč ti orkové tak otravují? Mohl jsem si jich
nevšímat.  Ohnal jsem se drápy po druhém.
Třetí mě chytil za ocas a zatáhl dozadu. Mrštil jsem jím o strom. Druhý uhnul a
znovu jsem zaútočil. Skočil jsem po něm. Byl jsem sotva větší než on, a to jsem
stál na zadních. Ork přede mnou uhnul. Vyjel jsem po něm čelistmi a stiskl je.
Mezi nimi jsem svíral orkovo rameno. Škubal sebou, snažil se osvobodit,
zachránit si život. Krev vystříkla všude kolem. Postříkala mi hlavu, krk, tělo
a přední packy. Najednou se ork utrhl a v tlamě mi zůstala jeho ruka a
rameno. Vyplivnul jsem ji. Začal hrozně řvát, tak jsem jeho trápení ukončil.
Lesní mýtina byla rudá od krve. Třetího orka nenapadlo dát se na útěk, jen stál
a zoufale zíral na svého kolegu. Zařval jsem na něj, a už mu to došlo, otočil
se a utíkal. Neběžel jsem ho pronásledovat. Podíval jsem se kolem. Ležely tam
kusy těl, tráva byla rudá a při každém kroku čvachtala krev, stromy byly
pocákané. Já jsem byl také celý mokrý od krve. Už vychládala, začínala studit.
Všude ze mě kapala. Protáhl jsem si čelisti a odkryl tak dvě rady černých,
lesklých a pěkně ostrých zubů. Na svoje zuby jsem mohl být jako drak pyšný.
Byly ostré, velké, dlouhé a bolestivě účinné. Bolestivě pro mé oběti
samozřejmě. Z rohů mi kápla kapka za temeno a já se oklepal. Krev opravdu
není voda a dostat ji ze sebe není snadné. Od temene po ocas jsem měl plátové
hroty, ty byly pro draka jako já moc užitečné. Křídla jsem měl celá černá,
velká a silná, podle toho jsem také létal, rychle a obratně. Zkontroloval jsem
ocas, bolel mě, když mě za něj tahali. Byl dlouhý, tak jak měl být. Znovu jsem
se oklepal, krev mě už studila. Rozeběhl jsem se lesem. Když jsem doběhl
k říčce, ani mě nenapadlo ji přeletět. Skočil jsem do ní a chvíli jsem se
jen tak cachtal. Jakmile jsem se přiblížil ke břehu, dopadl vedle mě do vody
šíp. Lekl jsem se a podíval se, odkud přišlo.

„Stůj! Nedělej hlouposti!“ Ozvalo se z lesa tvrdě. Tohle
jsem si nehodlal nechat líbit. Vyletěl jsem z vody, ale jakmile jsem se
přiblížil k onomu místu, ucítil jsem pod krkem hrot kopí. Podíval jsem se
člověku do tváře. Nebyl zase o tolik větší, aby se mě měl bát, nebyl jsem
největší drak, ale já ještě porostu, to se nebojte, přesto nebudu moc velký.
Prohlédl jsem si útočníka. Byl to mladíček, ostatně jako já, asi patnáct nebo
šestnáct let. Jen jsem se usmál. Zneklidnilo ho to. A koho ne? Stát před černým
drakem, který se vás hodlá zabít a ještě se na vás mile usmívá? Kdo by byl
klidný? Přes kopí u krku jsem k němu natáhl hlavu, zkusil jsem to. Uhnul
s ním. Buď je hloupý, nebo moc chytrý. Očichal jsem ho, voněl, zvláštně,
nebál se, ale cítil respekt a neměl nepřátelské úmysly. Asi se lekl, když viděl
draka, myjícího se od krve. Dal zbraň stranou a díval se mi do očí. To
zneklidnilo mě, nebyl jsem zvyklý, že by se mi lidské bytosti dívaly do očí.
Jeho oči byly něco ke zkoumání. Byly hnědé, fascinovaly mě, a pak, že draci
mají hypnotizující oči, tomu bych se zasmál, jenom pro lidi, pro draky je to
opačné.

„Jaké je tvé jméno?“ oslovil mě po chvíli. Lekl jsem se,
vyrušil mě.

„Mladší se představují první.“ Odbyl jsem ho, nechtěl jsem mu
prozradit své jméno.

„A kolik je ti let? Prosím v lidských.“ Odvětil mi
člověk.

„Draci počítají svůj věk ve stejných jednotkách jako vy lidé.
Každý rok tři sta šedesát pět dní.“ Trošku jsem se naštval, lidé jsou tak
pověrčiví.

„No dobrá. Kolik je ti tedy let?“ zeptal se znovu.

„Patnáct dní dva měsíce a dvacet tři dny.“ Řekl jsem mu hrdě.

„Tak to se mi představ jako první ty. Já jsem minulý měsíc
oslavil šestnáctiny. O oslavě se mluvit nedalo, jeden z tvých soukmenovců
už tři měsíce drží naši vesnici v kleštích.“ Zvýšil hlas.

„Nemusíš se utrhovat na mě, já jsem tvou vesnici nenapadl.
Dobrá tedy, mé jméno je Pax. A tvé?“ řekl jsem rezignovaně

„Děkuji za odpověď, já jsem Will, ale všichni mi říkají Šipy.“
Odpověděl s úsměvěm.

„Šipy? Takovou přezdívku bych nechtěl.“

„Já taky ne.“

„Kam jdeš, a proč přepadáváš draky?“

„Na lov, ale takový úlovek jsem nečekal.“

„Já ti ukážu úlovek. Jestli chceš, pomohl bych ti
s lovem, když už jsi mě tu tak přepadl.“ Nabídl jsem se.

„Ty nemáš nic jiného na práci?“

„Vlastně ne. Půjdu s tebou.“

„Eh, no, když myslíš, ale když tě doma uvidí, asi tě neuvítají
zrovna nejlíp.“

„Myslím, že vím, jak si mě oblíbí.“ Usmál jsem se a vykročil
jsem vpřed. Will se vydal za mnou. Jít mě nebavilo, rozhodl jsem se zpestřit
Willovi cestu. Hlavou jsem si ho hodil na záda, rozeběhl se a odrazil se.
Roztáhl jsem křídla a vznesl se nad les. Will se mě křečovitě držel a neodvážil
se ani promluvit. Nehodlal jsem ho strašit, tak jsem letěl klidně. Ale dlouho
mě to nebavilo, rozlétl jsem se rychleji a rychleji, udělal jsem smyčku a Will
začal křičet a později i řvát. Křičel strachy, ale řval radostí. Byl jsem na
sebe pyšný. Nevím proč, ale byl jsem rád, že má ten človíček radost. V lese
jsem zahlédl werýse, jek peláší před rokkotatem. Co je lepší? Rozhodl jsem se
sebrat oboje. Složil jsem křídla a proti směru jejich běhu jsem obě zvířata
sebral. Moje spáry byly pro werýse smrtelné. Rokkotat sebou ještě chvíli
mrskal, ale jakmile jsem zesílil stisk, nechal toho. Klesl jsem k zemi a
Will seskočil. Hodil jsem mu k nohám mrtvá zvířata a dosedl na zem. Objal
mě. Zarazil jsem se, ale nechal jsem ho.

„Páni, díky. A tohle,“ ukázal na zvířata, „z toho bude vesnice
žít ještě měsíc. Mám štěstí, že jsem tě potkal!“

„Jsi rád, že jsi mě nezabil?“ poškádlil jsem ho. Jen se usmál.
Znovu jsem si ho hodil na záda, vzal mrtvá zvířata a vyletěl. Rozhlédl jsem se
kolem, a když jsem zahlédl vesnici, zamířil jsem k ní. Když mě její
obyvatelé zahlédli, nadělalo to poprask, a když jsem dosel na návsi, málem mě
upálili. Nechal jsem dole jídlo a rychle se zase vznesl.

„Nechte ho! On nám neublíží!“ Křičel Will a lidé mě nechali
přistát. Nikdo mi nevěřil. Will seskočil a vysvětlil jim, jak to se mnou je.
Stejně si mysleli, že jim chci ublížit. Kdybych jim chtěl ublížit, tak by to
sakra poznali. Nebyl bych jako ten, který je tu terorizuje. Já bych tu vísku
spálil rovnou na prach. Díval jsem se na obyvatele vesnice a nabýval jsem
dojmu, že bych to nikdy neudělal, neměl bych proč. Bydleli tu lidé, gnómové,
trpaslíci, měňavci a fantomové. Fantomy mám rád. Will asi nebyl jen tak
ledajaký člověk.

„Jak to víš. Jak víš, že se mu dá věřit. Tihle draci jsou
mistři podvodu. A tenhle, je černý a je to nepředvídatelná adolescentní
potvora. Pubertální drak, tak to je povedený fór. Šipy se zase vytáhnul!“
Starosta téhle vesnice byl dost necitelný. Tak jsem se ozval.

„Patnáct let jet pořád dost na to, abych vás zbavil toho
vašeho problému. Pokud mi nevěříte, nevěřte si. Ale jestli si budete utahovat
s Willa, pak ho budu bránit. A vy asi moc dobře víte, co my draci
dokážeme.“ Usmál jsem se na ně. Trošku na mě hleděli, jako bych je zaujal. Nebo
urazil nebo se mě báli. Pořád jsem se usmíval.

„Co bys za to chtěl?“ zeptal se nakonec starosta. Dlouhou
chvíli jsem přemýšlel. Nevěděl jsem, co bych potřeboval. Peníze? Ne, nechci se
usadit, chci cestovat. Jídlo? Ne, o jejich jídlo nestojím.

„Chci, aby se mnou šel Will, chci, aby mě doprovázel na mé
dlouhé cestě.“ Řekl jsem nakonec.

„ Nemůžeš mě chtít jako odměnu! Jsem lidská bytost, mám právo
se svobodně rozhodovat!“ Bránil se Will.

„Pak jsem to alespoň zkusil. V tom případě nic, ale žádám
tě, abys mi pomohl přemoci váš…ehm…problém.“ řekl jsem nakonec.

„Tvou nabídku rád přijmu.“ Odvětil s úsměvem. Viditelně
mu vadilo, bavit se se mnou před ostatními obyvateli, tak mě odtáhl do ústraní.
Zastavil se u jedné chaloupky, byla malinká i pro jednoho. Zašel dovnitř a
dlouho tam něco hledal. Čekal jsem před chaloupkou a díval se okolo. Lidé,
kteří chodili kolem, se na mě dívali, jako na nestvůru. Já bych jim ukázal
nestvůru! Jen by škemrali o svoje holé živůtky. Will po chvíli vyšel
s lukem, toulcem, mečem a štítem v ruce. Trošku nechápavě jsem se na
něj podíval.

„To chceš jít hned teď?“ zeptal jsem se ho.

„Jistě, už to chci mít za sebou. Nemyslíš si snad, že mi budeš
rozkazovat. Jsme rovnocenní, druhové, partneři.“

„Přátelé?“ zeptal jsem se znovu. Přikývl a usmál se. Chvíli na
něm bylo znát, že neví, co má dělat, jak to vidím já, tak jsem si ho hodil na
hřbet. Vzlétl jsem do vzduchu a Will začal křičet. Letěl jsem hodně rychle a
Will mě navigoval, kam mám letět. V duchu jsem se připravoval na mnohem
staršího, většího, zkušenějšího a silnějšího protivníka. Začal jsem se
v duchu obávat. Zpomalil jsem a začínal jsem být nervózní. Už jsme byli
tam. Jen přistát a můžeme každým okamžikem očekávat útok. Dlouho jsem váhal
s přistáním. Nakonec jsem se přesvědčil a dosedl mezi stromy. Will hned
seskočil a nastražil smysly. Já jsem byl o poznání uvolněnější než on, přesto
jsem čekal útok odkudkoli a kdykoli. Z ničeho, z šera lesa na mě
vyšlehl plamen. Nebyl určený, aby mě zabil, jen postrašil. Trhnul jsem sebou na
stranu a zakryl Willa křídlem. Drak zasyčel a v zápětí vydal zvuk, který
jsem ihned poznal – výstraha, že tohle je jeho teritorium. Neměl jsem nejmenší
zájem o kus lesíku s jeskyní. Zavrčel jsem, že nechci bojovat o zem.
V tu chvíli na nás vyběhl a vycenil zuby, které se chystal zatnout do mě.
Rychle jsem se bránil prackou, kterou jsem před sebe natáhl. Praštil jsem ho
svým spárem po čumáku, bohužel jsem zapomněl roztáhnout drápy, takže jsem mu
jen dal ránu po tlamě. Spadl na všechny čtyři a ihned po mě znovu skočil. Will
se pořád snažil prosadit, ale já jsem se o něj moc bál, tak jsem ho držel pod
sebou. Natáhl jsem drápy a seknul po něm. Netrefil jsem se a můj oponent na mě
elegantně spadl. Byl opravdu o moc větší, takže jsem nevydržel a podlomily se
mi nohy. Než jsme dopadli, vystrčil jsem z pod sebe Willa a odhodil ho do
lesa. Sevřel kopí a vyběhl proti drakovi. Já jsem ležel pod ním a snažil se
osvobodit. Nakonec jsem nad sebe plivnul trošku jisker a drak ihned vystřelil.
Všiml si Willa, který stál opodál a byl tedy mnohem statečnější než já. Když se
drak nedíval, skočil jsem po něm zezadu. Otočil se a praštil mě do tlamy, drápy
mi rozřízly tvář jako nic a z ran mi do tlamy natekla má zelená krev.
Nebyla tak sladká jako ta orčí. Byla hořká a studená. Vyjel jsem po něm. Will
využil jeho nepozornosti a rozsekl mu kopím rameno. Opět si všímal Willa a já
zkusil štěstí. Skočil jsem, vyplivnul oheň, který jsem si šetřil a otevřel
tlamu. Oheň zasáhl cíl a drak zařval. Zatnul jsem mu drápy do zad a začal
párat. Kusy jeho těla, kůže, maso létaly kolem. Chtěl mě setřást, ale byl moc
slabý. Každý kousek pro něj znamenal ztrátu životní síly a čím dál, tím se
ztráta zvyšovala. Will nemeškal a vrazil mu v poslední chvíli kopí hluboko
do hrudi a drak se skácel na zem. Sjel jsem s jeho mršiny na zem a těžce jsem
oddychoval. Will ke mně přiběhl a vzal mou hlavu do dlaní. Utrhl kus ltáky,
nejspíš svůj rukáv a ovázal mi s ní čumák. Neskutečně to pálilo. Ten drak
se mi nejspíš trefil i do dásně. Projel jsem jazykem zuby a jeden se opravdu
viklal. Bolel a pálil, nejspíš už mi nový nenaroste. Chvíli jsem ještě
odpočíval a Will mě hladil po čele. Líbilo se mi to. Najednou jsem začal vrnět!
Ono to samo od sebe. Když jsem nabral síly, vstal jsem a vzal Willa na hřbet.
Těžce jsem se nesl k vesnici, v tlapách jsem držel hlavu svého
nepřítele. Hodil jsem ji na náves a kolem se ihned seběhla celá vesnice.
Děkovali nám a donesli mi obvaz, vodu a i nějaké staré maso. Willa si nikdo
nevšímal. Seděl před svou chaloupkou a zpíval si. Šel jsem poslechnout si jeho
píseň. Byla o dobývání, boji a dracích. Když dozpíval, zahleděl se do země.
Olíznul jsem mu tvář. Najednou se ozval křik. „Drak, pozor, letí sem!“ ozvalo
se po vesnici. Chvíli jsem si myslel, že se nějaký obchodník lekl mě, ale když
jsem se podíval na oblohu, spatřil jsem mohutné tělo modrého draka, který se
řítil na mě. Nejspíš patřil k tomu, kterého jsem zabil v lese.
Sklouznul jsem u země po zbloudilém větříku a milý dráček si natloukl nosánek.
Zasmál jsem se. Rozepjal jsem křídla a tah mě vyhodil do výšky. Odrazil se za
mnou a vyfoukl na mě ohnivý sloup. A ještě dva. Každému jsem se vyhnul, tak na
mě zaútočil tlapou. Jeho tlapa byla velká jako polovina mého těla. Zčeřila
vzduch a se mnou to hodilo na stranu. Spadl jsem o kus níž a zajel mezi stromy.
Velký drak skočil za mnou, ale neuvědomil si svou velikost, zahučel do stromů,
pár jich pokácel a ty ho uvěznily pod sebou jako v kleci. Švihal sebou a
nakonec se mohutně odrazil a stromy létaly kolem. Will se zapojil, vzal luk a
začal střílet po drakovi. Pár šípů prosvištělo kolem, ale ani jeden nezasáhl
cíl. Vyletěl jsem po něm a zakousl se mu do ramene. Zařval a zaklesl mi spár do
krku. Začal jsem se dusit svou vlastní krví. Pustil jsem ho a zůstal mu v rameni
můj zub. Olízl jsem díru po svém řezáku. Plivl jsem po drakovi oheň a trefil
jsem se mu na čelo. Zařval, až mi to rvalo uši. Vyletěl jsem proti němu a
rozpáral mu zuby hrudník. Spadl mezi stromy. Ještě chvíli jsem visel ve vzduchu
nad ním, pak jsem pomalu přistál vedle Willa, který mi něco zašeptal do ucha.

„Půjdu s tebou, půjdu s tebou kamkoliv, když už se
sem nebudu muset nikdy vrátit. Jen mám malinký problém.“ Jen to dořekl,
z chalupy vyšla malinká holčička. „To je moje sestra Derim. Nemůžu ji tu
nechat, jsem jediný, koho má.“ Očichal jsem holčičku, ta se rozesmála. Strčil
jsem do ní čumákem a ona ho objala. Její vůně se mi líbila.

„Nemám nic proti, ale kde jsi vzal, že jdu NĚKAM? Já jdu, kam
mě vítr zanese, jsi si jistý, že ji chceš tahat po lesích, lukách a bůhví, kam
se dostaneme a spíš koho potkáme.“

„Naprosto. Neboj se, myslím, že tě příjemně překvapí.“ Řekl a
usmál se. Derim šla dovnitř a Will přinesl věci. Moc toho neměli. Nějaké
zbraně, ty se jim mohly hodit, trochu jídla a oblečení. O jídlo a oheň si
s drakem za zády nebudou muset dělat starost. Při téhle myšlence jsem se
musel zasmát. Jsou teď jako rodina, kterou jsem nikdy neměl. Nikdy jsem
nepoznal, kdo byl můj otec, moje matka nebo sourozenci. Trošku jsem o nich
přemýšlel, představoval si je, svou rodinu.

„Čím dřív budu z téhle zaprášené díry pryč, tím budu
šťastnější.“ Řekl Will a vysadil mi Derim na záda. Chytila se jednoho
z mých ostnů. Will vyskočil za ni a já jsem se rozletěl. „Víš vůbec, kam
poletíme?“