,,Slečno Williamsová, mohla byste prosím zopakovat, co jsem právě říkala?“
Měla jsem pocit, jako by někdo říkal moje jméno.
,,Slečno Williamsová!“
Ten hlas jsem určitě znala, ale moje myšlenky byly zatoulané moc daleko, než aby se kvůli takové maličkosti vracely.
,,Sáro!“
Odtrhla jsem oči od lavice: ,,Ano paní profesorko?“
,,O-pa-kuj-te CO jsem právě říkala.“ procedila mezi zuby moje profesorka chemie.
Opakovat? Ale co? ,,Promiňte, asi jsem se trochu zamyslela.“ Neslyšela jsem ani slovo…
Profesorka Marxová udělala krok směrem k mé lavici a mírně se ke mně naklonila, až jsem ucítila její levnou levandulovou voňavku, kterou na sebe lila každou přestávku na dívčích záchodcích. ,,Zamyslela. To se vám stává poslední dobou nějak často. Nemyslíte, slečno Williamsová?“ povytáhla významně své řídké obočí a vrásky na tváři se ještě více napjaly.
,,Občas.“ přisvědčila jsem. Přesně to je rok, jedenáct měsíců a osm dní. Ode dne mých patnáctých narozenin.
Marxová udělala své oblíbené ,,chm“ a vrátila se k výuce. Neměla mě ráda už před…no předtím, než jsem měla tu nehodu a teď se to ještě víc zhoršilo. Dalo by se říct, že za ty necelé dva roky se víceméně vše vrátilo do starých kolejí. Tedy až na něco. Zjistila jsem, že se nechovám jako dřív. Nejsem tak veselá a lehkovážná jako některé holky v mém věku. Často mívám špatnou náladu a Sue říká, že jsem apatická a protivná. Na kole jsem přestala jezdit úplně.
Rodiče mě dokonce vzali k psychiatrovi. Ten prohlásil, že to všechno je jen posttraumatický šok a za nějaký čas se vše spraví samo. Jenomže nespravilo. Měla jsem pocit, jakoby mě kus chyběl, jako bych nebyla celá. Asi začínám být vážně blázen.
Někdo tvrdí, že když se člověk ocitne na prahu smrti, vidí své vzpomínky nebo se setká s osobami dávno zesnulými. Já ale slyšela ten výkřik a nedokázala jsem na něj zapomenout. Slyšela jsem ho ve snech, vkrádal se mi do myšlenek. A stále byl tak jasný, jako když jsem ho slyšela poprvé. Chvílemi se mi zdálo, že dokonce volá mé jméno, až mi z toho běhal mráz po zádech. Zřejmě mám moc bujnou fantazii. Jenomže když jsem seděla v lavici a celou hodinu poslouchala suchá fakta o molekulách, krystalech, roztocích a sloučeninách, nedala se představivost uhlídat.
Uslyšela jsem zvonek. Sláva, konec hodiny. Unaveně jsem sebrala tašku a loudala se směrem ke dveřím. Lisa šla hned za mnou.
,,Sáro Williamsová, mohla byste na minutku?“ Profesorka Marxová seděla za katedrou a ukázala prstem na židli naproti ní. Povzdychla jsem si a šeptla Lise, že na oběd přijdu déle, tak ať mi drží místo. Kývla a zmizela na chodbě. Marxová už na mě čekala. Došla jsem k ní, ale neposadila jsem se. Tušila jsem co přijde, a připadalo mi zbytečné si sedat.
,,Nedá se nic dělat, Sáro, ale musím zavolat rodičům. Váš prospěch se stále nezlepšil. Varovala jsem vás už..“
,,Třiadvacetkrát.“
,,Třiadvacetkrát. Ano. A stále nevidím rozdíl. Co s tím uděláme?“
Tuhle otázku jsem čekala a jako vždy jsem na ní odpověděla: ,,Nevím, paní profesorko. Co navrhujete?“
Marxová si posunula brýle až k očím. Tuhle část rozhovoru měla nejraději. Dramaticky srovnala arch papíru ležící na katedře. „Navrhuji snížení výsledné znánky o stupeň.“
,,Proč. Dostala jsem snad nějakou špatnou známku?“
,,To ne…“
,,Vychází mi čistá trojka!“
,,To ano, ale neustále nedáváte pozor. Při hodinách vidím naprostý nezájem, když se vás na něco zeptám, nevíte o čem je řeč. Prospěch není jen o známkách, slečno Williamsová. Je také o přístupu.“ Usmála se potěšena tím, jak krásně mi to vytmavila. ,,No dobrá. Uděláme takovou malou dohodu. Příští hodinu tě vyzkouším, a když to bude bez problémů, známku ti nezhorším.“
Ó, jak šlechetné…
,,Rodičům ale stejně zavolám. Chci mít čisté svědomí, že jsem nic nezanedbala.“
,,Čisté svědomí především,“ zamumlala jsem. ,,Nashledanou.“ A odkráčela jsem pryč.
Abych se dostala do jídelny, musela jsem projít celé západní křídlo školy. Nikdo tu nebyl, všichni už seděli u stolů nebo čekaly ve frontě u výdejního okýnka. Slyšela jsem jen klábosení obědvajících žáků, které se neslo až sem.
Fronta naštěstí nebyla dlouhá, a tak jsem se za chvilku usazovala vedle Lisy s talířem plným šopského salátu. Pustila jsem se do jídla. Moje malá zrzavá kamarádka se mě zeptala (spíš ze slušnosti než ze zvědavosti): ,,Co Marxová chtěla?“
,,Jako obvykle…“
Lisa pochopila. Můj rozhovor s profesorkou Marxovou nebyl první ani nijak odlišný od těch předešlých. ,,Myslíš, že má v diáři napsáno na každý týden: NEZAPOMENOUT NAŠTVAT SÁRU?“
Usmála jsem se. Lisa byla jedním z mála lidí, kteří mě svou dobrou náladou dokázali nakazit. ,,Jo, tučně a červeně.“ souhlasila jsem. Ládovala jsem do sebe školní napodobeninu bramborové kaše. Měla jsem hlad jako vlk. Nebo spíš jako dva vlci. Kdo to nezažil, neví, jak dokáže jedna hodina chemie člověka vyčerpat.
Sára do mě šťouchla loktem, takže mi rajče spadlo z vidličky přímo na džíny.
,,Jde sem Fred.“ řekla.
Okamžitě jsem si přestala všímat krásného mokrého fleku na kalhotách a podívala jsem se ke vchodu. Do jídelny vešel hubený blonďatý kluk se dvěma namakanými kámoši v patách. Fred Wilson, mimochodem synáček bohatého majitele snad všech softwarových společností v okolí. A ti jeho kamarádíčci – hory svalů, žádnej mozek.
,,Á, Sára. Jak se ti líbila chemie?“ Fred přišel až k našemu stolu a položil mi přátelsky ruku kolem ramen. Asi neměl co dělat, tak se rozhodl otravovat mě.
,,Báječně, “ zavrčela jsem a setřásla jeho ruku.
Zakřenil se. „A jak se vede papánkovi?“
To si snad dělá srandu! „Ty pitomej, blonďatej, vymaštěnej idio..“ Lisa mě silně zatáhla za ruku a strhla mě zpět na židli. Až teď jsem si uvědomila, že jsem vylítla ze židle a ječim na celou jídelnu.
Cítila jsem, jak ve mně bublá vztek, chtělo se mi vyskočit z kůže, vrhnout se na Freda a umlátit ho tácem. Měla jsem úplně černo před očima. To jeho táta vyhodil toho mého z práce. Ne naopak. Měla jsem důvod být naštvaná, zvlášť, když má takový blbý kecy.
,,No, rád jsem tě zase viděl.“ Fred mi přátelsky rozcuchal vlasy. Zmetek. Prudce jsem se otočila. Ale Lisa mě chytila dřív něž jsem se stačila za Fredem rozeběhnout a nakopat ho.
,,Tohle není fér!“ zakňourala jsem, ,, Proč jenom já musim mít takovou smůlu?“