Meče se střetli a já si všimla, že Cabriel nemá jeden meč, ale dva. Tenčí a lehčí než ten Samuelův. Sekal a utočil tak rychle, že jsem to téměř nestačila sledovat. Samuel vykrýval, jak jen mohl, až se mi zdálo, že téměř nestíhá. Pak zasadil úder a Cabriel se stáhl s krvavým šrámem na rameni.
„Vždycky jsem byl lepší šermíř,“ řekl Samuel trochu povýšeně a rychle vydechoval. Snažil se nedat najevo únavu, ale já věděla, že nevydrží takové tempo dlouho. Byl příliš vyčerpaný.
„Můj bývalý příteli,…“ usmál se Cabriel uštěpačně a napřímil se. „Věci se změnily, co jsi tu nebyl.“ Na to znovu zaútočil, stejným tempem jako před tím. Jako by zranění vůbec necítil, zřejmě to bylo jen škrábnutí.
Jednu rukou jsem zavadila o kostěnou rukojeť dýky. V hlavě mi probleskla myšlenka, že mám také zbraň a můžu Samuelovi pomoci. Hned jsem ji ale zavrhla. Bylo to moc riskantní. Nechtěla jsem provokovat, když jsem byla jeho největší slabina.
Další údery, meče zvonily nepřátelským hlasem. Byl to rychlý nebezpečný boj na život a na smrt. Vyhraje ten, kdo přežije, a přežije jen jeden. Druhý zemře.
Oba zaklesly zbraně mezi sebou a následovalo krátké přetlačování. Samuel napjal svaly a Cabriela odstrčil. Ten zavrávoral a odstoupil pár kroků vzad. Samuel ztěžka popadal dech.
„Ale…co to vidím?“ zasmál se Cabriel, „Náš silný Strážce Samuel už nemůže? To jsi v tom lidském světě rychle ochabl.“
Samuel se místo odpovědi znovu zuřivě rozeběhl do útoku. Šel Cabrielovi přímo po hlavě, ale promáchl. Plynule přešel do dalšího seku a následoval rychlý sled úderů. Ne, Samuel nebyl slabý. I Cabriela ten náhlý nával síly překvapil. Samuel mu náhle vyrazil jeden meč z ruky a Cabriel začal ustupovat. Ustupovat směrem ke mně. Samuel to zpozoroval, ale už tomu nedokázal zabránit. Cabriel mě pevně držel s nožem pod krkem.
„Cabrieli, nedělej to!“ vyhrkl Samuel.“
„Ne?“ Cabriel nasadil překvapený tón. „Proč ne?“
„Baalam ti zatemnil mysl. Nemůžeš rozumně uvažovat. Tohle nejsi ty, já tě znám. Tohle by Cabriel – můj přítel – nikdy neudělal.“
„Ale já už nejsem tvůj přítel. Prohlédl jsem. Baalam mi ukázal pravdu, tu pravdu, kterou jsem vždycky hledal. A ty nechceš spolupracovat, tak musíš zemřít. Nedovolím, aby kdokoliv stál v cestě vyššímu dobru a svobodě.“ Lehce mě řízl pod klíční kostí. Jen tak, aby nařízl kůži.
Samuel sykl a chytil se na tom samém místě. Pod prsty mu stekla kapka krve. Bylo to tady. Sloužila jsem jako živá woodoo panenka.
„Nemáš žádnou čest, aby ses mi postavil!“ Zaúpěl Samuel, když mi Cabriel rozřezával kůži na krční páteři. Vykřikla jsem bolestí a on na mě nešťastně pohlédl. Ruce, ve kterých držel meč, se mi nervózně třásly. Chtěl Cabriela zabít. Moc ho chtěl zabít.
„Stůj, Samueli!“ křikl Cabriel. „Jestli uděláš ještě jeden krok, tak jí probodnu!“ Samuel ztuhl. Tohle byla bezvýchodná situace. Cabriel mi držel nůž u zad a každou chvíli mi mohl probodnout srdce. Pak bych zemřela já i Samuel. Ten čekal a já doslova viděla, jak se mu v hlavě míhá jedna myšlenka za druhou. Nevěděl, co má dělat. Cabriel mě stejně každou chvíli nůž hrudníkem, takže nebyla jiná možnost, stejně bychom zemřeli. Musela jsem to udělat. Musela jsem ho vzít sebou.
Pomalu jsem nahmátla dýku a začala ji co nejopatrněji vytahávat. Samuel si toho všiml a pochopil. Smutně jsem na něj mrkla a po chvilce zaváhání lehce přikývl. Byla jsem si téměř jistá, že mu dokonce po tváři stekla slza. Tak jako mně. Opravdu nebyla jiná možnost, ujišťovala jsem se. My nemohli přežít a Cabriel NESMĚL přežít.
Vytáhla jsem dýku.
„Sáro…“ šeptl Samuel, „…Miluju Tě.“
Usmála jsem se a než stačil Cabriel pochopit, co se děje, vrazila jsem mu dýku do třísla. Cabriel zařval a mou ruku zalil proud horké krve. Trefila jsem tepnu. V zápětí mi zády projela ostrá bolest. Nic horšího jsem ještě necítila. Samuel se chytl za srdce a klesl na kolena. Cabriel mě pustil a já klesla na zem.
„Ty malá mrcho!“ křikl a udeřil mě do hlavy. Vytrhl dýku a hodil ji po mně. Schoulila jsem se do klubíčka. Uviděla jsem Samuela, bojoval s bolestí a z hrudi se mu řinula krev. Stejně jako mně. Přesto jsem cítila, že srdce nezasáhl.
Při těch představách jsem se roztřásla a snažila se nevnímat bolest. Nešlo mi to. Samuel najednou vstal. Byl nahrbený, třásl se, ale meč držel pevně. Došel až ke krvácejícímu Cabrielovi, který se s panickou hrůzou snažil rukama zastavit proud červené tekutiny stříkající z jeho nohy. Samuel pozvedl meč a jedním mávnutím bez jediného slova mu setnul hlavu.
Zakňourala jsem, když na mě přišel další nával bolesti. Cítila jsem, jak ze mě uniká teplo a dělalo se mi špatně od žaludku. Samuel vypadal vážně strašně. Špinavý, celý od krve, a sotva šel. Klekl si vedle mě a s námahou řekl: „Sáro… Nesmíš zemřít. Chrám je odtud kousek, musíme se tam dostat.“
Byla jsem skoro v mdlobách a představa, že bych měla někam jít byla naprosto šílená. „To je nesmysl, Samueli. Nemáme šanci se tam dostat…“ zamumlala jsem.
„Nenechám tě tu vykrvácet. Jsem tvůj Strážce ať už oficiálně nebo ne a i když se ti to nelíbí, budu tě chránit do posledního dechu.“ Pak mě zvedl do náručí a rozvinul křídla. Odrazil se a vznesl do vzduchu.
Nechápala jsem to. Teď už nemohl mít sílu na let, byl na hranici života a smrti. Křídla ovládal spíš už jen vlastní vůlí, než svými svaly. Visela jsem na jeho pažích jako hadrová panenka a ztrácela pojem o světě. Vnímala jsem jen poryvy vzduchu rozráženého křídly a teplou krev pomalu prosakující oblečením. Moje a Samuelova krev. Pootevřela jsem oči. Křídla začínala rychle černat. Bílá pera se jeden po druhém temně zbarvovaly, až to vypadalo, že žádná bílá nezbudou. Samuel měl křečovitý výraz, čelisti zatnuté a z jeho divokých očí čišel vzdor. Vypadal zuřivě.
Pod námi se objevil Chrám. Obrovské rozlehlé komplexy pískově bílých budov obehnané vysokou zdí. Jediný vstup byla široká brána s obrovskými sloupy po stranách. Před branou jsem zahlédla kamenné schodiště, na kterém stály Strážci. A přesně tam Samuel mířil.
Najednou jsme začali klesat. Velmi rychle jsme se řítili ke schodišti. Samuel přestal mávat křídly a jen lehce brzdil. Už neměl sílu. Zaslechla jsem překvapené výkřiky hlídky. Pak se Samuel těsně nad zemí přetočil na záda. Těžce dopadl na lopatky a písek pod ním ošklivě zaskřípal. A já ležela na jeho bezvládném těle, zkrvená a téměř bez života.
Okamžitě k nám přiběhli Strážci. Nevěděla jsem, co říkají, co na nás volají. Měla jsem zalehlé uši a před očima temno. Přesto jsem nahmatala Samuelovu nehybnou tvář, bez dechu a jakékoliv známky života. Natáhla jsem se, jak jen mi to mé svaly dovolily a nemotorně ho políbila na tvář. Jinam jsem nedosáhla. Pak jsem ztratila vědomí.