Bylo něco kolem šesté hodiny večer. Za okny byla už tma. V listopadu je tma brzy. Stála jsem v kuchyni u dřezu a ráchala si ruce ve vodě plné mýdlových bublin. Mydlila jsem hrnec od brambor, když zazvonil telefon. Ale než jsem si stačila utřít ruce od saponátu, do kuchyně vlítla máma a telefon zvedla.
„Ano?“ řekla. „Hellen Williamsová u telefonu …ano, poručíku.“ Následoval krátký a svižný rozhovor. Máma vypadala znepokojeně, ustaraně a nervózně. „Rozumím.“ Pak zavěsila.
Pokukovala jsem po ní, dokud nezmizela v pokoji. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, ale hodila jsem to za hlavu. Za chvíli telefon zazvonil znovu. Máma přiběhla do kuchyně jako vichřice a doslova skočila po telefonu: „Poručík Quimber? Ano….před hodinou? A kdo? Zase on…“ Ha! Měla jsem podezření, o co se jedná. A nelíbilo se mi to.
„Kdo to byl?“ zeptal se táta, když máma zavěsila.
„Quimber. Řekl mi nějaké novinky z práce.“ odmlčela se, „Byl vykraden další obchod s potravinami. Bylo to těsně před zavíračkou a zdá se, že za to může zase ten samý kluk.“ Bylo mi jasné koho myslí. Už jsem o něm asi týden neslyšela.
„Vy jste ho ještě nechytili?“ podivil se táta.
„Ne. Schovává se. Dokonce jsme nasadili hlídky, ale nic. Nevím, jak to dělá. Ani se nepokouší při krádeži zamaskovat. Jakoby nám to dělal naschvál…“ máma přešla k oknu. Najednou se zarazila. Zírala z okna někam na ulici s otevřenou pusou, v očích nevěřícný výraz. „To se mi snad zdá!!!“ vyjekla najednou. Běžela do chodby, popadla policejní bundu, odznak, pistoli a vyrazila ze dveří. Já s tátou jsme se na sebe nechápavě podívali. Okamžitě jsme přiskočili k oknu, abychom zjistili, co viděla.
Ztemnělá ulice byla úplně prázdná a osvětlovaly ji jen dvě lampy. Podél zdí se vláčel nějaký člověk. Jeho dlouhý stín sahal až do poloviny ulice. Kulhal…nebo se motal, nevím, ale opíral se o zeď, aby se udržel na nohou. Ve světle lampy jsem uviděla světlé kudrny a měla jsem jasno. Pak na ulici vběhla máma. Zaslavila se u popelnic a namířila na něj pistolí.
„Mami, NE!!!“ vykřikla jsem a rozeběhla jsem se za ní.
„Sáro!“ křikl za mnou táta. Ignorovala jsem to. Skákala jsem dolů po schodech, jak nejrychleji jsem uměla.
„Policie! Stůj!“ slyšela jsem z venku mámin hlas. Už jsem byla skoro tam. Netušila jsem, co chci udělat. Neznala jsem ho. Věděla jsem, že je to zloděj hledaný policií už několik měsíců. Ale nějakým způsobem jsem cítila, že by nebylo dobré, kdyby ho dostali. Rozrazila jsem vstupní dveře do domu. V tu chvíli vzduch prořízl zvuk výstřelu. Stála jsem na ulici,vyděšená, bez dechu jsem sledovala mámu, jak drží pistoli v natažených rukách. Silueta v dálce se skrčila. V tu chvíli jsem si myslela, že ho trefila do nohy. Ale najednou se rozeběhl. Nejistě a ne úplně rovně.
„Řekla jsem STŮJ!!!“ křičela máma. Vyrazila za ním.
„Mami!“ zavolala jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nakonec jsem se pomalu vydala za mámou. Chtěla jsem vědět co se děje. Nakonec v nebezpečí může být i ona. Šla jsem, zrychlovala a nakonec jsem přímo sprintovala vpřed. Nevěděla jsem, kam máma šla, jen jsem tipovala.
Pak jsem zaslechla zvuk tříštění skla. Zastavila jsem se. Byla jsem v části města, kde nebyly obytné byty, jen kanceláře. Nikdo tu nebydlel, tak kdo to mohl být? Máma určitě ne. Že by nějaký bezdomovec? Než jsem se stačila otočit a odejít, uslyšela jsem výkřik. Zamrazilo mě. To nešlo s ničím jiným zaměnit. Úpěnlivý, srdcervoucí a zoufalý výkřik. Stejný, jako ten, který jsem slyšela po mé nehodě. Chvíli jsem stála bez dechu, srdce se mi rozbušilo tak rychle, že jsem málem neudržela rovnováhu. Co se to děje?
Chtěla jsem jít dál, zjistit, co za tím vším je. Pomalu jsem se plížila úzkou ulicí vpřed. Zvuk přicházel zpoza rohu, odkud nedaleko stála stará část městské továrny, zchátralá a dávno nepoužívaná. Pomalu jsem vystrčila hlavu, abych za roh viděla. Nikoho jsem zatím neviděla. U staré tovární zdi stály popelnice a kontejnery na tříděný odpad. Přeběhla jsem ulici a vydala se podél vysoké zdi směrem k továrně. Sledovala jsem každý tmavý kout, jestli něco nezahlédnu. Ani jsem si nevšimla kusu hadru na zemi a málem jsem zakopla, když se mi zamotal pod nohy. Sehnula jsem se pro něj a chtěla ho zahodit, ale pak jsem si všimla, že to není obyčejný hadr. Byla to stará kostkovaná košile. Jeho košile. Na zádech úplně rozedraná, pohromadě držela jen díky řadě knoflíčků.
Rychle jsem vykročila dál. Dostala jsem se k dalšímu rohu. K rohu továrenské zdi. Nad ní už byli vidět vysoké komíny. Uslyšela jsem kroky, jak někdo šouravě přechází po štěrkovité zemi. Chvíli jsem počkala. Kroky utichly, ale slyšela jsem, jak dotyčný něčím udeřil do zdi. Polkla jsem a nadechla se, abych si dodala odvahu a co nejmíň nápadně jsem vykoukla za roh.
Stál u zdi s lokty opřenými o její betonové tvárnice. Světle hnědé kudrny mu padaly do obličeje, ale nepotřebovala jsem vidět tvář. Podle zhrzeného postoje jsem hned poznala, jak se cítí. Horní polovinu těla měl nahou, jeho košili jsem nechala někde u popelnic. Ale bylo tu něco jiného, co bylo špatně. Až teď jsem si uvědomila, že to je nemožné. Opíral se o zeď, shrbený, zmožený a z odhalených zad mu vyrůstaly obrovské sněhobílé perutě. Měl křídla. Velká bílá křídla, teď napůl roztažená. Zírala jsem na něj a zapomněla, že mě nemá vidět.
Pak sebou trhl. Lekla jsem se a instinktivně ucouvla. Popadl prázdnou lahev od rumu, napřáhl se a vztekle jí mrštil proti zdi. Další tříštění skla. Byl opilý. Opilý, zoufalý a poražený. To nebyla dobrá kombinace. Jeho postoj byl napjatý, jakoby se chtěl každou chvíli na někoho vrhnout. Díval se na střepy a křídla měl doširoka roztažená nad hlavou. Ta křídla…. to není možné. Opravdová křídla.
Pomalu se otočil a podíval se mým směrem. Jeho výraz mě vyděsil.
„Říkal jsem ti, abys mě nesledovala….“