Vždycky jsem byla něčím jiná než ostatní. Nevěděla jsem ovšem čím. Až do dne, kdy jsem se poprvé zamilovala. Ano, mnoho mladých lidí tohle zažívá a ty pocity jsou nádherné. Hodně dívek sní o svém princi, který je milý, pozorný, má je rád a udělal by pro ně všechno na světě. Ano, já jsem byla taky taková, ovšem nesnila jsem o princi. Snila jsem o někom jiném. Až jsem nakonec potkala tu svou, opravdovou a skutečnou lásku. Lásku, která mi změnila život a ta osůbka mi ho udělala tím nejkrásnějším.
-
Po prázdninách
Prvního září by na sto procent měla být neděle. A ne pondělí, jak to vyšlo na letos. Po dvou měsících prázdnin, kdy jsem si vstávala až se mi chtělo, což bylo někdy hodně pozdě, je pro mě zvonek budíku, přímo hororový. Jen co začne zvonit přesně v šest hodin, hodím po něj polštářem a i když spadne, zvoní si vesele dál!
„Já chci prázdniny!“ povzdychnu si.
„Ty už jsou dávno pryč,“ připomene mi moje drahá maminka, která si stoupne do dveří „a šup vstávej. Nemysli si, že když máš řidičák a auto, tak pojedeš autem! Pěkně autobusem, tak šup ať vše stihneš“
„Umřu“ oznámím ji svoje nové rozhodnutí.
„Tak pohni, ať se oblečeš a najíš, ještě než umřeš“ mrkne na mě a s tímhle odejde do kuchyně. Ach jo, to je život, povzdychnu si a nakonec přece jen vstanu.
„Karinko, abych nezapomněla, volal tvůj tatínek s tím, že ti pošle na tvůj účet nějaké peníze, aby sis mohla koupit nějaké věci do školy a něco na sebe, tak ne, že všechno utratíš!“
„Fakt? A kolik?“ zajímám se hned.
„Na sešity, učebnice, nějaké nové hadříky,“ vypočítá mi mamka na prstech „takže hodně“
„Někdy by udělal líp, kdyby dojel. Nemá jen svou Laurinku, ale taky mě“ postěžuji si mamce, zatímco si sednu ke stolu a pustím se do výborné snídaně.
„Nezapomeň, že Laurinka je stokrát skvělejší, než mi dohromady“ připomene my mamka a já ji jen probodnu pohledem.
„Karinko, já půjdu. Přijedu až k večeru, tak si něco udělej na večeři, ano? Jsi už přece jen moje velká holka“ řekne. Dá mi pusu na tvář, popadne kabelku, klíčky od auta a za chvilku už jen slyším bouchnout dveře.
MAM PRO TEBE PREKVAPENI, hlásí mi nová zpráva na mobilu, jen co ji přijmu.
ALE ALE, JAKE? POVIDEJ, PREHANEJ :-), vyzvu dotyčnou.
JSEM PŘED DOMEM, HONEM. V tu chvíli jako by do mě uhodil blesk, popadnu tašku, klíče, svačinu, do kapsy strčím mobil a už zamykám dveře od našeho bytu. Vyběhnu ven před panelák, ve kterém s mamkou žijete a rozhlédnu se kolem. A pak spatřím autíčko, které je mi povědomé. Autíčko, ve kterém jsem s tou osůbkou, která ho vlastní projezdila celé prázdniny. Na tváři se mi najednou objeví úsměv, zaplní mě pocit štěstí a už utíkám.
„Ahoj, co tu děláš?“ zeptám se s úsměvem Gabči, která stojí opřená o auto, v ruce cigaretu, zatímco si strká mobil do kapsy.
„Ahoj, nejsi ráda, že mě vidíš hned po ránu?“ zatváří se smutně, jak to umí jen ona.
„To víš, že jsem“ ujistím ji rychle a vezmu ji z ruky cigaretu, abych si také mohla potáhnout.
„Co tě to napadlo, že jsi dojela autem? Jsi včera psala, že se potkáme až ve škole“
„Rozmyslela jsem si to“ mrkne na mě a vezme si zpátky cigaretu. „víš, že nemám ráda, když kouříš“
„Ty se nech“ vypláznu na ni jazyk.
„Co mamka? Doma, v práci?“
„V práci, před chvíli odešla“ ujistím ji.
„Tak proto sis klidně potáhne teď“ zasměje se, zatím co já se na ni jen zašklebím. „sedej, jedeme“ řekne jen a na to se obě posadíme.
„To je teda přivítaní ti povím“ zatvářím se na půl uraženě.
„A co by jsi chtěla?“ usměje se na mě.
„Hm,“ zapřemýšlím „co třeba tohle?“ řeknu a přitáhnu ji k sobě za její tričko, abych se s ní mohla pořádně přivítat. Jen se na mě usměje a pořádně mě políbí. Neváhám ani minutku, pořádně si ji k sobě přitáhnu a za chvilku už nevím, kdy končí a začíná náš polibek.
„Tohle je teprve přivítání“ usměju se na ni, když se pustíme.
„Chyběla jsi mi. I ten den, co jsme byli bez sebe, jsi mi chyběla“ zašeptá a pohladí mě.
„A co ty mě, Gaby? Strašně moc“ povzdychnu si.
„Pojedeme? A odpoledne mám pro tebe další překvapení“ mrkne na mě a nastartuje její autíčko, kterému říká Valentýnka, podle krásně červené barvy.
„Jaký? Zlato, víš že nesnáším překvapení, tak povídej“ vyzvu ji.
„Odpoledne po škole“ mrkne na mě. Jen ji probodnu pohledem a uraženě skřížím ruce na prsou. Moc dobře ví, že ze mě teď opravdu nedostane ani slovíčko.
Ano. Možná by každý čekal to, že holka jako já bude mít skvělého kluka, bude oblíbená a všechno, co si jen holky na střední přejí. Omyl. Kluka nemám, mám svou milovanou holku, se kterou jsem nešťastnější na světe už rok a měsíc, oblíbená nejsem, mám jen pár kamarádů a můj sen, co se mi opravdu splnil. A to, když jsem dostala první polibek od Gabči a kdy jsme se rozhodli, že to spolu zkusíme. V té chvíle se mi splnil můj sen. Samozřejmě, moje mamka ani Gabči rodiče o nás nemají ani páru. Raději.
„Tak a jsme opět tu“ povzdychnu si, když Gabča zaparkuje před školou.
„Nasaď tvář nejlepší kamarádky zlato“ usměje se na mě.
„To bude těžký“ řeknu jen a vystoupím z auta. Gabča ho na dálku zamkne a jelikož máme ještě něco před deset minutek, rozhodneme se ještě zajít pod školu, kde je náš oblíbený park. Dalo by se říct, že je to park kuřáků naší školy. Všichni se tam scházejí, protože to je snad jediné místo, kam učitelé raději nechodí. Kdo by se namáhal sejít ten kopec a zase ho vyjít. No, učitelé rozhodně ne…
„Ahoj!“ vítá se s námi naše spolužačka Šárka a obě nás obejme.
„Ahoj“ pozdravím ji a Gabča jakbysmet.
„Taky se tak netěšíte?“ zeptá se a opře se o strom.
„Vůbec,“ potvrdím ji a vezmu si od Gabči cigaretu, kterou mi nabídne. „na půl jo? Já to nevykouřím sama“ poprosím ji rovnou a ona souhlasí.
„Tenhle rok bude hrozný, cítím to v kostech,“ řekne „Jen si to uvědomte, maturita a pak se všichni rozejdeme na jiné školy a uvidíme se maximálně tak na slučáku po pár letech“
„Je to hrozný“ přikývnu a až teď, když to Šárka řekla nahlas, si něco uvědomím. Bude po střední škole, všichni se rozejdeme. A to znamená, že i já s Gabčou. Gabči sen o vysoké škole znám a tak nějak je mi jasné, že když si bude podávat přihlášku, tak to bude na policejní. Najednou je mi z toho všeho zle, už nemám tu dobrou náladu jakou jsem měla do teď. Moje nálada je najednou na bodu mrazu a moje srdce jako by si připustilo, tu pravdu. Pravdu, kterou nechtělo tak dlouho znát. Tu pravdu, která tak moc bolí.
„Tak jdeme radši, nechci aby řvala třídní hned první den“ řekne Gabča, čímž mě vytrhne z mého přemýšlení. Prozatím.
„Zase sedíte spolu?“ zajímá Šárku. Jak kdyby to bylo někdy jinak, pomyslím si.
„Jo jo, sedíme. Proč?“ zajímá se Gabča.
„Jen tak, že možná by jsi chtěla změnu“ mrkne na ni. Jasně. Šárka, to je prostě její styl. Zapomněla jsem říct, že ona je bisexuálka tak nějak, nebo spíš, považuje se za ni, ale co já vím, tedy čím se chlubila, tak spala jedině s holkami. A tak nějak, prý podle pohledů, zjistila, že i my dvě s Gabčou jsme spolu. Od té doby ji pořád nabaluje, ovšem musím říct, že Gabča se drží.
„Ani ne, díky.“ řekne rychle a usměje se na mě. Jen se pousměji a mlčky vejdeme do budovy, kde najdeme naši třídu, která se za poslední čtyři roky nepřestěhovala. Všichni už tam jsou, povídají si a smějí. Zakotvím v naší lavici, naštvaná jak jinak, abych počkala na zazvonění a moment, kdy vejde třídní do třídy, aby nám řekla pár dalších užitečných rad do života a do nového školního roku a moje depka byla ještě větší.
„Karin, co ti je?“ všimne si mé změny nálady Gabča, která se prvně se všemi přivítá, pozdraví, pokecá a teprve potom přijde za mnou.
„Nic“ zakroutím hlavou a pokusím se usmát. Gabča mě zná až moc, takže okamžitě pozná, že nic není nic, ale jelikož vejde dovnitř učitelka, zašeptá jen, že si o tom promluvíme po škole.
„Vítám vás v novém, a pro vás už posledním, školním roce. Jste maturanti, tak by jste podle toho měli chovat. Už nejste děti, ale dospělí,“ řekne a přejede nás každého pohledem „ze začátku vás čeká výběr předmětů, ze kterého budete maturovat. Pro některé z vás, komu nejde moc cizí jazyk, je tu na výběr mezi cizím jazykem a matematikou, ale k tomuhle vám více řeknou učitelé. Nebudu vám tu vykládat, další věci, jako, že v únoru si budete podávat přihlášku na vysokou školu“ a je to tu. Opřu se o židličku, skřížím ruce na prsou a vypnu. Nechci poslouchat to, jak se máme učit, abychom složili zkoušku dospělosti, jak se máme správně rozhodnout kam dál na školu a nebo dokonce to, že si máme uvědomit co dál s našimi životy bude.
„Rozdejte si průkazy, rozvrhy a myslím, že můžete jít domů s tím, že se tu sejdeme zítra, kdy už pojedeme podle vašeho rozvrhu“
„Né!!“ ozve se po celé třídě.
„Ale ano vážení, co jste si mysleli? Tak šup, Karin, pojď a rozdej průkazy, Gaby, ty prosím tě rozvrhy“ rozdá nám učitelka pokyny. Hned se zvednu, podám Gabči rozvrhy a sama vezmu průkazy, abych je dala všem svým spolužákům.
„Tak a můžete jít domů“ usměje se učitelka na všechny. V okamžiku, kdy to třídní řekne, začnou vrzat židle, všude je zase slyšet povídání a nakonec všichni odejdou.
„To je teda hnus ten rozvrh co?“ řekne Gabča a já jen přikývnu. „Zlato, co ti je?“
„Nic, nic“ usměju se na ni „už mi řekneš, co pro mě máš?“
„Vážně to chceš vědět?“ zeptá se a na tváři se ji objeví úsměv.
„Určitě“ přikývnu.
„Tak pojď“ vyzve mě. V okamžiku jsem sbalená a ještě rychleji jsme venku, kde nasedneme do auta, ovšem Gabča nenastartuje.
„Zavaž si oči“ podá mi šátek.
„Si děláš srandu, že jo,?“ zasměju se, ale když uvidím její výraz, je mi jasné, že si srandu nedělá. „je to fakt nutné?“. Gabča přikývne a dokonce se toho chodí a oči mi zaváže sama.